13.12.12

Plný týden

Tento týden k nám do Wageningenu a celkově do Nizozemí dorazila zima. Už v noci z neděle na pondělí začalo sněžit a sněžilo asi půlku pondělí. A s novým sněhem se samozřejmě objevily klasické problémy s dopravou. A bohužel si to na vlastní kůži vyzkoušela i Jane, když vyrazila ráno do práce, dostala se až do Utrechtu, ale dál už vlaky nejely. Tak si dala kafe, chvíli počkala, jestli se něco nezmění, a protože se nic nedělo, vydala se zpátky do Wageningenu. Na pokoji jsme pak pracovali oba dva, protože já jsem ještě nemohl chodit, měl jsem furt na noze dlahu. Během odpoledne ale většina sněhu roztála, takže v úterý už se v pohodě dalo cestovat. 
Jane tak dojela do Amsterdamu a já jsem vyrazil do nemocnice na kontrolu. V nemocnici mi sundali dlahu, zjistili, že to je furt oteklé, tak jsem zase dostal takový silný obvaz/moderní sádru, na které se dá i chodit. Není to tak velké jako sádra, vypadá to spíš jako obvaz, ale je to pevné a drží to kotník rovně. I když se v tom dá chodit, ze začátku mi to moc nešlo a používal jsem hole. Ale postupně v průběhu týdne to bylo lepší a lepší a na konci týdne už jsem se pohyboval po pokoji bez berlí, i když na delší cesty jsem je pořád používal. 
Ve čtvrtek pak měla Jane velkou prezentaci před nějakou velkou grupou z univerzity o jejím projektu, co vlastně dělá a co by měla vytvořit na konci. A protože to zvládla úplně v pohodě, dostala nějaký kupon, s kterým si může koupit nějakou knížku. Já jsem se mezitím ve Wageningenu šel podívat na turnaj ve volejbale. Chození mi šlo trochu líp a sportcentrum je blízko, tak jsem se zašel za ostatníma kouknout, jak se jim daří na vánočním turnaji. Ale že bych nějak moc dával pozor, co kdo hraje, to se říct nedá. Většinou se za mnou někdo přišel podívat na tribunu, takže jsem furt s někým kecal. Ale bylo to fajn je zase vidět. 
V pátek pak Jane měla akci s celou katedrou na utužení kolektivu. Celé odpoledne hráli badminton a potom šli na večeři. Po večeři pak ti zdatní vyrazili ještě na biliár a skončili někdy k ránu. Ale jak Jane není už moc zvyklá se tak hýbat, tak jí celý víkend bolelo tělo z badmintonu. A protože byla Jane zase pryč z Wageningenu, tak jsem šel podpořit naše družstvo z volejbalu a šel jsem jim dělat trenéra. Ale moc to nepomohlo a stejně jsme zase prohráli. 
V sobotu večer jsme pak šli slavit Michalovy narozeniny. Šli jsme k němu na večeři a poseděli jsme tak v klidu někdy do půlnoci, protože pak mi jel autobus, abych se dostal domů. Furt jsem ještě chodil o berlích, tak jsem nemohl na kole a autobus byl asi nejjednodušší. Ale je to hrozně zdlouhavé. Normálně tam člověk jede 10 - 15 minut na kole, ale když jsem musel busem, bylo to minimálně půl hoďky. Ale zvládl jsem to tam i zpátky a celou neděli jsem pak mohl odpočívat. 

06.12.12

Úraz

Toš tento týden se nedělo nic extra, především teda proto, že jsem se v pondělí na tréninku volejbalu opět zranil. Zase jsme trénovali blok a při jednom jsem špatně došlápl a skoro stejně jako loni touto dobou jsem si zvrtnul kotník. Tentokrát jsem byl ale v nemocnici tady v NL hned večer a hned jsem tam dostal dlahu a na nohu jsem nemohl došlápnout. Takže zbytek týdne jsem byl převážně doma, ležel na posteli v klidu a pracoval na počítači. Stejně jsem hlavně musel analyzovat nějaká data a připravit prezentaci, tak to až takový problém nebyl. V pátek jsem byl na chvíli ve škole domluvit se s vedoucí, co a jak, a taky jsem si obhlídnul rostlinky. 
V sobotu pak byla Jane v centru nakupovat a večer pak vyrazila na večeři do Amsterdamu s jejíma spolupracovníkama. Já jsem byl pozvaný taky, ale s tou nohou se mi moc nechtělo, tak jsem zůstal doma. Vrátila se pak posledním vlakem, který jel a z Ede pak musela na kole, protože autobusy už nejezdily. Domů dorazila kolem druhé ráno a pořádně se prospala až skoro do poledne. V neděli jsme pak odpoledne šli na chvíli do školy, protože jsem potřeboval přesunout mutanty na nové misky, protože mi tam nějak začala růst infekce. A Jane šla se mnou, protože já jsem nebyl schopný nic nést, tak byla moje pomoc na nošení. A večer jsme pak zase relaxovali doma. 

29.11.12

Adam v lese a Jane na konferenci

Minulý týden jsme zase měli pár akciček. V pondělí jsem se zúčastnil akce, kterou organizoval badmintonový klub. Konalo se to večer a měli jsme za úkol projít v lese určitým územím jenom s baterkama a najít co nejvíce věcí ze seznamu. Ale nebylo to, že bychom vyloženě museli něco hledat, spíš jsme se museli koukat kolem a pak zapojit naši představivost a vytvořit něco. Každá skupina měla foťák a měli jsme dělat fotky, co jsme všechno našli. Naše skupina se ale trošku ztratila a nešli jsme po správné cestě, ale nakonec jsme dorazili zpátky na začátek. A samozřejmě jsme to zakončili ve sportcentru v kantýně. 
V úterý večer jsme pak slavili narozeniny Alouette tak, že jsme měli večeři s Michalem, Annou, Alouette a pár dalšíma lidma. Jane měla kurz angličtiny, tak dorazila o něco později. Poseděli jsme asi někdy do půlnoci a pak jsme se rozešli domů. 
Ve středu a ve čtvrtek byla Jane na konferenci relativně kousek od Wageningenu. Ale protože to konferenční centrum je uprostřed lesa a dostat se tam trva asi hodinu na kole, zůstala tam i přes noc. A říkala, že to bylo fajn. Seděli tam někde na baru, hafo lidí šlo spát kolem 11, ale to tvrdé jádro, kde patřila i Jane, zůstalo do 3 do rána. Takže pak ten druhý den prý bylo obtížné poslouchat ty prezentace a neusnout... 
O víkendu jsme nic akčního nedělali. Já jsem měl hodně práce, tak jsem i v sobotu něco sepisoval a v neděli jsem měl zápas z badmintonu. Jane si mezitím zašla nakoupit a jinak relaxovala a dospávala konferenci. 

26.11.12

Konečně se něco děje

Toš je to zas nějaká doba, co se něco akčního dělo. Ne, že bychom tu nedělali vůbec nic, ale je to furt to samé dokolečka, většinou nic extra spešl. Prostě přes týden pracujeme, v úterý Jane přijede na večer do Wageningenu, kde má kurz anglické konverzace, a pak dorazí v pátek na večer. No a o víkendu se většinou jenom tak poflakujem, sem tam něco nakoupíme, já mám sem tam nějaký zápas, tak má aspoň Jane čas si vyzkoušet něco ušít. No a od pondělí to jde všechno zase znova. 
Ale tento pátek se to nějak rozjelo. Nejdříve jsme měli večer zápas, který jsme bohužel zase prohráli. Ale po zápase jsme se všichni sešli v hospodě, i Jane dorazila a vytvořili jsme si takový "mezinárodní koutek", byli jsme tam samí cizinci a asi dva Holanďani, kteří mluvili furt anglicky, tak to bylo fajn. A když nám zavřeli hospodu, tak jsme se přesunuli do blízkého klubu a pařili až do rána, bylo třeba zapít žal. 
No, vstát v sobotu dopoledne bylo hodně těžké, ale zvládli jsme to. Já jsem musel na chvíli do školy poměřit moje rostlinky a na večer jsme měli naplánované, že pojedeme do Eindhovenu, kde byl nějaký festival světel či co, v ulicích a všude po městě měly být různé baráky a ulice všelijak možně nasvícené a někdo říkal, že to je pěkné. Z Eindhovenu jsme pak chtěli jet do Amsterdamu, protože Janein kolega koupil byt, tak měl kolaudačku. Ale protože jsme byli ještě z pátečního večera unaveni, tak jsme si šli na chvíli lehnout. A aby jsme nezaspali, tak jsem nastavil budík. Ale nastavil jsem ho nějak špatně, takže nezazvonil, když jsme měli jít, tak jsme se vzbudili kolem půl dvanácté. No a to jsme se rozhodli, že to už nestíháme nic a nemá cenu nikam jezdit, tak jsme se otočili a spali dál. Neděli jsme pak pěkně proflákali a v pondělí jsme vyrazili zase do práce.

01.11.12

Nedávné události

Teď se nám dlouho nepodařilo napsat něco na blog, ale konečně to vyšlo. Oba jsme celkem vytížení v práci, děláme od rána do večera, tak nebyl ani pořádně čas něco sepsat. A o víkendech to bylo ještě horší, to jsme byli pořád někde. Nejdříve jsme byli o víkendu 19. - 21.11. navštívit Jarouše v Groningenu a ten další víkend jsme jeli do Čech. 
Když jsme jeli navštívit Jarouše, nejeli jsme jenom do Groningenu, tam to celkem dobře známe. Do Groningenu jsme dorazili v pátek ráno, abychom mohli v sobotu v klidu dopoledne vstanout a dorazit včas do přístavu a odtama pak na Schiermonnikoog, což je ostrov kousek od pobřeží. Do Groningenu jsme dojeli asi kolem deváté večer, pak jsme si ještě zašli na véču a pak jsme vyrazili s Jaroušem a jeho spolubydlícíma do centra. Tam jsme procestovali několikero hospod, od pěkných restaurací až po takový hrozný pajzl. A protože k ránu už žádné hospody otevřené nejsou, jenom bary, kde se nedá vůbec mluvit, tak jsme vyrazili domů spát. Ale ještě po cestě jsme potkali jakousi oslavu, která asi byla původně soukromá, ale to nám vůbec nevadilo a stavili jsme se ještě na jedno. 
V sobotu dopoledne jsme pak busem dojeli až do přístavu a pak trajektem na Schiermonnikoog. Tam jsme si půjčili kola a jeli jsme se ubytovat do hotelu. Tam to nejdřív vypadalo, že špatně pochopili objednávku a měli pokoj jenom pro dva, ale nakonec to nějak vyměnili, tak jsme měli všichni tři postel. Po vybalení pár věcí, které jsme tam měli, jsme se vydali na prohlídku ostrova. Nejdříve jsme zašli na pláž a potom do jediného města, které je na ostrově. Tam jsme pojedli, pokoukali po obchodech a samozřejmě vyzkoušeli nějaké pivo. Na neděli jsme pak naplánovali projížďku na kolech kolem skoro celého ostrova (až tam, kam se na kolech dalo). Kolem čtvrté odpoledne jsme pak pobrali všechny naše věci a vyrazili lodí zpátky na pevninu a pak přes Groningen do Wageningenu. Tam jsme dorazili až někdy v noci, tak jsme šli hned spát. 
Přes týden jsme pak zase pracovali, abychom mohli ve čtvrtek odpoledne vyrazit busem domů do Čech. Tentokrát slavila narozeniny mamka, tak jsme to jeli s Jane oslavit s ní. Do Staré Vsi jsme dorazili v pátek dopoledne a do večera jsme pobyli doma. V sobotu jsme pořádně oslavili narozeniny, v neděli dospali, co se dalo, a v pondělí už jsme zase vyrazili přes Prahu zpátky do Wageningenu. 

16.10.12

Jarouš ve Wageningenu (12.10. - 14.10.)

Tento víkend jsme si užili další návštěvu, tentokrát dorazil Jarouš. Nevyrazil si jenom tak z ČR do Wageningenu, ale je kvůli PhD na měsíc v Groningenu, tak se rozhodl se za náma na víkend podívat. Dorazili v pátek s Jane společně z Utrechu, pojedli večeři a přišli se podívat, jak mi to jde na volejbale. Samozřejmě mi to nijak extra nešlo, ale co už. Po zápase jsme na chvíli poseděli ve sportbaru, ale protože tam po půlnoci zavírali, přesunuli jsme se k nám na pokoj ještě s Annou a jedním mojím spoluhráčem. Toš cosi jsme popili, pokecali jsme a k ránu jsme šli spát.
V sobotu se ve Wageningenu konala každoroční akce Food4you (Jídlo pro vás). Zatím se nám tam nikdy nepodařilo dorazit, ale letos, protože jsme trajdali po centru a ukazovali jsme Jaroušovi všechny zajímavé věci, dostali jsme se k nějakým stánkům. Celkově to bylo rozdělené na dvě poloviny, na jedné straně byl bufet a na druhé hromada stánků. Do bufetu jsme samozřejmě zašli, bo už jsme byli celkem hladoví a oběd zadarmo se neodmítá. Vedle bufetu byla taky ochutnávka podzimního piva, což jsme taky vyzkoušeli, a taky tam byla kabinka, kterou jeřáb vytáhl nad většinu baráků (bylo to hodně vysoko) a pak udělal takové kolečko, takže se člověk mohl podívat na Wageningen z ptačí perspektivy. Pak jsme se vydali na druhou stranu ke stánkům. Po cestě jsme potkali robota, který podle počítače sypal sůl na cestu ve tvaru písmen, která pak tvořila slova a nejspíš nějaká rčení. Ve stáncích pak dávali ochutnávat různé možné jídla, od něčeho normálního jako hamburgery nebo voda až po akční věci, jako moučné červy v nějakém těstíčku, ústřice nebo lososovou zmrzlinu. Toš červy člověk skoro necítí, tam je nejhorší ten psychický pocit, že má jíst červy. U ústřice jsme nevěděli, co čekat, protože jsme to nikdo předtím neměli. Ale že by to bylo něco úplně uchvancancujícího, to bych neřek. Bylo to hodně slané od té vody, co tam ještě byla, ale že by to mělo nějakou specifickou chuť, to si nemyslím. No a lososová zmrzlina byla fakt hnusná, jediné, co jsem obdivoval, že dokážou tak přesně udělat tu příchuť. Potom jsme už vyrazili domů, a protože jsme byli celkem utahaní ještě z pátku, na chvíli jsme si lehli. Pak jsme vyrazili zpátky do centra na večeři a na pivo. 
V neděli jsme pak všichni tři a dva mí spoluhráči z badmintonu jeli autem do Arnhemu, kde jsme hráli další badmintonový zápas. Tentokrát se celkem dařilo, i když jsme zbytečně prohráli mužský double. Ale bylo to fajn a i Jarouš a Jane říkali, že se moc nenudili, dělali jsme ty zápasy zajímavé. Z Arnhemu pak jel Jarouš zpátky do Groningenu a my jsme jeli domů vyprat a pouklízet. 

04.10.12

Pracovní vytížení

Tak konečně jsem se dostal k tomu zase napsat, co s Jane vlastně provádíme. Poslední dva týdny mi to moc nevycházelo, protože bylo nějak moc práce ve škole, a tak jsem vždy jenom přišel domů pojíst a vyspat se. 
Takže celkově se toho zas tak moc nestalo, jak jsem psal, oba jsme přes týden pracovali, co to dá. Jane začla zase chodit na dutch kurz, na pokračování, takže za chvíli snad bude umět i dutch a já ji budu muset dohánět. V pátek pak odjela do ČR, protože jeden její strejda měl padesátiny, tak to oslavovali s celou půlkou rodiny. Já jsem mezitím v pátek hrál první zápas ve volejbalu, který jsme bohužel prohráli. Ale nemusí nás to tak štvát, protože to byl tým, který spadl z vyšší kategorie. Po zápase jsme na chvíli zůstali na pivo a potom jsme ještě zašli s Annou, Michalem a třema kámošema na drink k Anně a pak zapařit do klubu. V sobotu jsem pak dospával, bo jsme skončili až někdy po páté ráno. Večer pak měl kámoš rozlučkovou párty, ale tam bylo hafo Dutch a byla to celkem nuda, tak jsme brzo odešli. V neděli jsme pak měli zápas v badmintonu. Toš tentokrát to bylo lepší, než ten první, ale stejně jsem vyhrál jenom jeden zápas ze dvou.
Přes týden jsem zase pracoval a Jane si užívala dovolenou v ČR. Já jsem se k ní přidal až v sobotu ráno a šli jsme oslavovat padesátku dalšího strejdy. Tentokrát se sešla druhá půlka rodiny a byla to prča. Bylo tam hafo jídla a pití, později tam pak přišly i dvě zpěvačky s klávesama a pařilo se až do noci. Neděli jsme pak strávili u Jane a v pondělí brzo ráno jsme vyrazili na vlak a pak letadlem zpátky do NL.

19.09.12

Amsterdam

Tento týden jsem se účastnil našeho každoročního výletu z laborky, tentokrát i s novými kolegy, kteří k nám minulý týden přišli. Tento rok jsme nejeli nikam daleko, ale celé se to konalo kolem Wageningenu a jeli jsme samozřejmě na kole. Hlavní myšlenka byla seznámit naše nové spolupracovníky s Wageningenem. Na začátku jsme byli rozděleni na šest skupin a v každé skupině byli lidi z různých oddělení, takže jsme se aspoň víc poznali. Taky jsme dostali 16 obrázků, které jsme měli potkat po cestě a zakreslit do mapy, to byla celkem prča. 
Nejdříve jsme vyrazili kolem wageningských polí a skončili jsme v kavárně v centru. Odtama jsme vyrazili na prohlídku centra Wageningenu s průvodcem, víceméně ta samá prohlídka, kterou jsme měli asi před 2 roky s Jane, když jsme přijeli do Wageningenu. Potom jsme vyjeli na "horu" (asi 50 m.n.m.) ve Wageningenu a měli jsme oběd. Po obědě jsme měli trochu umění, byli jsme na nějaké expozici, kde byly jenom lidská těla nebo jejich části z různých materiálů a různých barev. Odpoledne jsme pak zakončili ve vinici s ochutnávkou wageningských vín a sýrů z blízkého okolí. Bylo to fajn, ale ten vinař byl hrozně ukecaný a furt chtěl mluvit, tak jsme se ani nemohli pobavit. A celý výlet jsme pak zakončili večeří v centru. 
V pátek večer jsem pak jel za Jane do Amsterdamu, abych jí opravil kolo. Tak jsem pobral nářadí, náhradní díly a nějaké věci na přespání a vyrazil jsem. V Amsterdamu mi Jane ukázala laborku, kde pracuje, vzali jsme kolo a vyrazili domů. A protože jsme museli jít pěšky, šli jsme více než hodinu. Bylo to dost únavné a taky nudné, protože to bylo větší polovinu cesty jenom kolem cesty nebo kolejí. V sobotu ráno jsem pak opravil kolo a odpoledne jsme vyrazili do centra, abych taky viděl, jak vypadá market ve velkém městě. No bylo tam stánků hafo a hafo, různé capiny, jídlo, oblečení a kdoví co ještě. Ponakupovali jsme, co jsme potřebovali, a potom jsme ještě vyrazili na květinový trh. Tam si Jane konečně pořídila tmavě fialovou orchideu, kterou už hrozně dlouho sháněla, a já jsem si nakoupil 4 nové masožravky. Všechno jsme to pak donesli zpátky k Jane na pokoj, sbalili jsme se a vyrazili zpátky do Wageningenu. 
V neděli jsem pak měl první zápas v badmintonu v nové sezóně. Ale moc se mi nepovedl. Hrál jsem mužský double a single a oba zápasy jsem prohrál. Vždycky jsem vyhrál první set, druhý jsem těsně prohrál (třeba 22:20) a třetí jsem prohrál o něco víc (21:16 apod.). Takže furt hafo prostoru na zlepšování. Tak uvidíme příští víkend, jestli se bude dařit víc.

12.09.12

Mollenmarket

Tento týden byl pro mě celkem akční, každý den něco, i když ne vždy pozitivního. V pondělí jsem měl nějak moc práce, takže jsem byl ve škole až do 9 do večera, takže jsem nestihl trénink. Místo toho jsme se ale s Michalem domluvili na squash, tak jsme se i potkali s klukama z volejbalu. A z našeho týmu tam byli jenom dva, takže jsem stejně o nic moc nepřišel. V úterý jsem měl schůzku s mojím externím vedoucím. Sice napoprvé to nevyšlo, protože měl schůzku předtím a ta se protáhla a potom měl domluvenou další, tak jsme to odložili na později na odpoledne. Ale pak už to bylo v poho, je to fajny typos, tak jsme pokecali o tom, co jsem udělal, jak jsem pokročil a jak to vypadá s mojím PhD celkově. Ve středu jsme měli ukázkový trénink z badmintonu pro všechny lidi, co si chcou vyzkoušet hrát badminton. A přišlo jich hodně, na všech 9 hřištích bylo po čtyřech lidech. No a ve čtvrtek jsme měli ukázkový trénink z volejbalu. Na tom se taky mělo rozhodnout, kdo z nových lidí půjde do kterého týmu. V pátek už to byl takový relax, to už jsem čekal na Jane, až přijede domů. 
Jane zase byla v Bruselu, ale tentokrát jela nejdříve do Amsterdamu zkusit něco poměřit na její mašině. Do Bruselu se tak dostala v pondělí až na večer a tam jí řekli, že mašina ještě není nachystaná, tak byla ráda, že se tam nehnala na dříve, stejně by neměla co dělat. V úterý pak musela čekat asi do dvanácti (to se v klidu vyspala na pokoji), aby dostala nové čipy, které měla vyzkoušet. Ale moc to nefungovalo a nakonec v pátek skončila s tím, že za celé čtyři týdny nic nenaměřila. Takže teď bude měřit zase v Amsterdamu a uvidí, jak to půjde, možná zase pojede měřit do Bruselu později. Ale uprostřed týdne musela změnit hotel, protože všechny byly obsazené. A protože nemohla najít žádný volný v Bruselu, jela na noc ze středy a ze čtvrtka do Antverp, kde si našla hotel. Antverpy jsou moc pěkné město, o moc hezčí než Brusel. Mají tam katedrálu krásné kostely a nejhezčí je náměstí, kde jsou starodávné domy se zlatýma sochama na střeše. Původně ty domy patřily různým cechům a  každá socha vyjadřovala co za cech tam byl.
V sobotu jsme pak společně šli do města podívat se na každoroční Mollenmarket ("Mlýnský market"). To se samozřejmě koná kolem mlýna a lidi z domu tam prodávají různé capiny, které už doma nechcou a taky tam jsou různé stánky. Tak jsme si to prošli, prošli jsme ještě trh v centru a pak jsme se flákali doma na pokoji. Večer jsme šli na koncert do města na oslavu 7 let jednoho baru a hráli tam pěknou hudbu, tak jsme chvíli postáli. Potom jsme ještě zašli na pivo a pak spát. V neděli bylo hodně teplo, asi poslední hezký a teplý den v roce, tak jsme se odpoledne vyrazili koupat k jezeru s Michalem a Allouette. Večer jsme z toho byli ale tak utahaní, že jsme šli hodně brzo spát. 

05.09.12

Floriáda

Minulý týden se nic zvláštního nedělo, Jane pracovala v Belgii v Bruselu a já ve Wageningenu. O víkendu jsme se pak flákali doma, ponakupovali jsme, trochu pouklízeli a jinak nic. 
Tento týden se během týdne taky nic extra nedělo, pomalu tady začíná školní rok, takže už se tu kolem ve škole motá víc lidí a už nám začaly normální tréninky, tak se snažím tam chodit, pokud nemám moc práce. 
V sobotu jsme pak vyrazili na Floriádu, což je světová zahradnická výstava, která se v NL koná jenom jednou za 10 let. Domluvili jsme se s Michalem a Allouette, že se tam zajdem podívat, protože jsem chtěl vidět, jak taková výstava vypadá. Tento rok se to koná ve Venlu a je to rozděleno na pět částí, které jsou od sebe oddělené malým lesíkem, a celé se to rozkládá na ploše asi 64 hektarů. Protože cesta trvá celkem dlouho a celý areál je velký, vyrazili jsme brzo ráno z Wageningenu na vlak. Vlakem jsme pak dojeli do Venla a tam nás bus dovezl přímo na výstavu. 
Vydali jsme se z jedné strany a postupně jsme procházeli všechny výstavy, které tam měli. Nejdříve tam byly různé zahrady z různých koutů světa, jako Srí Lanka, Čína, Turecko, Itálie, Španělsko, Afgánistán, Tunis, Bangladéš a další. Ale většinou to byl jenom barák postavený ve stylu té dané země a uvnitř byly stánky, kde prodávali různé serepetičky z toho státu. Asi nejhezčí byla Čína, ta tam měla postavený pěkný čínský baráček a měli  tam i bonsaje, tomu jsem nemohl odolat a nakonec jsem si dvě pořídil. Ale kupoval jsem je až na závěr, ať je nemusím celou dobu tahat. Potom jsme šli dál a došli jsme k takové zahradě, kde byly do kruhu rozmístěny hlavně jabloně, pár vín a hrušní. A asi všechny ty jabloně byly od jakéhosi Čecha. Mohli jsme si tam i to ovoce trhat a zkusit, ale většina jablek ještě nebyla zralá, jenom jeden druh. Pak jsme šli po takovém chodníčku, který procházel různýma zahradama, které byly oddělené živým plotem, to bylo hodně pěkné. Pak jsme došli k takové velké budově ve tvaru kupole, počkali jsme pár minut a uvnitř nám na tu kopuli promítali nějaké video. 
Pak jsme museli projít kus lesa, kde pouštěli z reproduktorů různé zvuky. A i když byl den a bylo tam hafo lidí, bylo to trochu strašidelné. Tak mě hned napadlo, že by to nebylo špatné použít na stezku odvahy na tábor, jenom nevím, jak bych to vyřešil s elektrikou... V další části nás čekal velký skleník, ve kterém byly různé tropické stromy a kytky. V téhle části byla taky česká expozice, ale oproti ostatním zemím mi to připadalo trapné, nebylo tam skoro nic, jenom jakási dřevěná stavba uprostřed. Moc mě to teda neohromilo. Taky tam byl včelí dům, kde měli živé včely a člověk se mohl zblízka podívat, jak včeličky lezou po svých plátech (byly oddělené sklem). 
Pak jsme se přesunuli do další části a tam bylo asi nejhezčí velký pavilon, ve kterém byly vystavené orchideje různých barev, tvarů a velikostí a bylo to úplně úžasné. Vůbec nechápu, kde tolik druhů nasbírali, protože celý pavilon byl hrozně velký a ještě měl jedno patro! Když jsem to všechno pořádně poprocházeli, došli jsme do další části, kde už toho ale moc zajímavého nebylo. Asi to nejakčnější byl takový železný drak a když mu člověk "dal" minci, začal šlehat oheň a to mělo odebrat z člověka negativní energii. A byla tam taky stanice na takovou malou lanovku, která vedla nad celým areálem. Tak jsme si koupili lístky a prohlídli jsme si to všechno znova, ale tentokrát zhora. Potom jsme si dali něco malého na jídlo a protože už byl večer, vyrazili jsme celí unavení zpátky do Wageningenu.

21.08.12

Na týden pryč z NL

Toš předminulý týden (6. - 12.8.) se nic zvláštního nestalo. Přes týden jsme pracovali, já ve Wageningenu a Jane v Amsterdamu, a o víkendu jsme relaxovali. V sobotu jsme byli na trhu a potrajdali jsme po městě a večer jsme vyrazili na chvíli do centra na pivo s brazilcem, s kterým jsem hrál volejbal, protože odjížděl. V neděli jsme se pak flákali doma. 
No a minulý týden jsme vyrazili pryč z Nizozemí. Ale nejeli jsme spolu někam na výlet, ale pracovně. Jane jela do Bruselu do laborky za lidma, kteří jí vyrábí čip, aby tam něco naměřila, a já jsem jel do Norwiche v Anglii na takovou konferenci doktorandů. Jane v Bruselu se ale moc nedařilo, až do čtvrtka nemohla nic pořádného naměřit a nějak ji neposlouchala mašina. Ale od čtvrtka to nějak začlo fungovat, takže nějaká data má, ale bude tam muset jet zase znova další týden. Jinak to prý nějak extra akční nebylo, jenom se jednou málem ztratila ve městě. Byli totiž po práci na večeři a potom vyrazili všichni domů. A Jane vyrazila směrem na hotel, ale neuvědomila si, že po cestě taky zatáčeli, tak trošku potrajdala po městě, ale nakonec se našla a v pořádku došla na hotel. V pátek pak odjela z Bruselu do Amsterdamu, ale protože já jsem se vracel z konference až v sobotu, tak vyrazila s holkama pařit do centra. Popařili řádně a pospat toho moc nestihla, ale v pořádku se dostala do Wageningenu. 
Já jsem jel do Anglie v úterý a měl jsem s sebou poster s mojím výzkumem. A protože je to celkem velké (skoro metr vysoká trubka), tak jsem si musel objednat zavazadlo. Takže nakonec jsem jel s kufrem, na kterém jsem měl přidělaný ten poster v obalu. Ale na letišti při odbavování mi řekli, že tak by to být nemělo. Toš jsem se zeptal, jak bych to teda měl příště transportovat. No a že prý to mám vzít do letadla, ale tam že mi to někdy dovolí, někdy ne, takže mi vlastně nic neřekla. Ale zavazadlo přijala, tak jsem v pohodě odletěl. Úspěšně jsem pak dorazil až na místo, kde se konala konference, zaregistroval jsem se a zbytek odpoledne jsme se s dalšíma poflakovali po kampusu univerzity. Večer jsme pak měli uvítací večeři a po večeři tam byla jakási skupina, která hrála skotské nebo irské písničky a učili nás na to tancovat, což byla celkem prča. Taky tam měli bazén, takže někteří lidi se šli koupat do bazénu. A další den začla konference, od rána prezentace až do večera a mezitím prohlížení posterů. Některé přednášky byly zajímavé, jiné byly dost nudné, jako vždycky. Večer jsme pak měli prase na rožni, ale bylo to schované někde za rohem a nosili nám přímo maso v housce, takže tam byla jedna dlouhá řada na jídlo. Po večeři se pak jenom tak kecalo a popíjelo, lidi se koupali a někdy k ránu jsme vyrazili zpátky na ubytovnu, kde jsme ještě dopili poslední piva a vína a potom šli spát. 
Další den pokračoval zase prezentacema a posterama a večer jsme měli závěrečnou večeři v hotelu ve městě. Tam jsme se dostali taxíkama, na uvítanou jsme měli sklenku šampaňského a potom jsme usedli ke stolům a čekali na večeři. Večeře byla dobrá, i když toho nebylo příliš moc (a nebyl to jenom můj názor, bavil jsem se s více lidma, kteří říkali, že toho nebylo moc!). A po večeři jsme vyrazili do města do klubu. Původně jsme měli jít do nějakého specifického klubu, ale vyhazovač nám řekl, že někteří chlapi mají bermudy, takže tam nemůžeme (přitom ty bermudy byly delší než sukně, které tam nosily holky). Důvod jsme asi nikdo nepochopili, tak jsme se nehádali a vyrazili jsme do jiné hospy. Tam jsme poseděli do zavíračky a protože se nám ještě nechtělo domů, tak jsme šli ještě do dalšího. Tam jsme taky vydrželi do zavíračky, ale pak už jsme se rozhodli, že už je pomalu čas jít domů, ať aspoň trochu pospíme před dalšíma prezentacema. 
No a páteční ráno podle toho vypadalo, dost lidí chybělo už na snídani a nedorazili ani na prezentace, část pak dorazila na poslední přednášku od profesora. Po přednáškách jsme pak měli oběd a po obědě jsem vyrazil do města na prohlídku památek, co tam jsou. Tak jsem prošel dvě katedrály a hafo kostelů a všechno to bylo úplně super. Autobus zpátky na letiště mi jel před druhou ráno, tak jsem pak do dvou čekal na kampusu, než dorazí (teda spíš jsem pospával než něco dělal). Autobus dorazil na letiště v pohodě, ale s asi 15 minutovým zpožděním, tak jsem rychle odbavil zavazadlo, prošel kontrolou, kde mi mimochodem ztratili můj poslední řetízek, a pak už jsem jenom počkal na letadlo. Let proběhl v pohodě, opět jsem ho skoro celý prospal a v poho jsem se dostal do Wageningenu. 
Dorazil jsem v sobotu kolem poledne a Jane dorazila asi hoďku po mě. Tak jsme pojedli oběd a odpoledne jsme byli nakupovat a poflakovali jsme se. V neděli jsme pak vyrazili s Michalem, Allouette (jeho přítelkyně) a Annou na blízké jezero, protože bylo úžasné počasí a na pokoji by bylo hrozné vedro. 

07.08.12

Zpátky ve Wageningenu

Tak jsme si užili krásné měsíční prázdniny v ČR, ale to uteklo jako voda a už jsme zase zpátky v NL a musíme začít znova pracovat. Což znamená nejdříve vůbec povzpomínat, co jsme to vůbec dělali před prázdninama? 
V pondělí dopoledne jsme doletěli do NL na letiště v Eidhovenu a kolem 3 odpoledne jsme byli ve Wageningenu v bytě. Já jsem byl ještě hrozně utahaný z tábora a celé cesty, tak jsem hned po příjezdu zalehl a chvíli ještě pospal. V úterý už ale nebylo možno se něčemu vyhýbat a oba jsme vyrazili do práce, já do Wageningenu a Jane do Amsterdamu. A jak jsme se tak bavili, tak jsme na tom byli podobně. První den jsme neudělali vlastně skoro nic, víceméně jsme pročetli a odpověděli na emaily a povzpomínali, co jsme to dělali před prázdninama. A postupem týdne to bylo lepší a lepší, ale celý týden se nám oběma po ránu do práce vůbec nechtělo. 
V pátek pak Jane dorazila zpátky do Wageningenu a po večeři jsme vyrazili na zkoušení piva s lidma z volejbalu. Byl to takový test, jestli poznáme pivo, které pijeme. Měli jsme dohromady 12 piv, které byly rozděleny na tři kola, ať to není tak těžké. Ale stejně to moc nepomohlo, většinu těch piv jsme neznali, tak to vypalo spíš jako sportka, prostě přiřadit pivo k písmenu a nějaké zkoušení moc nepomohlo... Ale byla prča.
V sobotu jsme pak jeli do Arnhemu, protože jsme potřebovali cosi ponakupovat a v neděli jsme se jenom flákali doma a uklízeli po měsíci, co už jsme neuklízeli.

20.06.12

Hajraa turnaj

Tento rok, jako v loni, jsem se o víkendu účastnil s dalšíma WaHo hráčema víkendového turnaje zvaného Hajraa. To je největší evropský mezinárodní turnaj hraný na trávě. Každoročně se ho účastí několik tisíc lidí a hraje se na více než 100 hřištích. Do Eidhovenu, kde se turnaj pořádá, jsme dojeli v pátek večer kolem 8, vybalili jsme si věci ve velkém společném stanu pro celý náš klub a potom jsme poseděli u piva a kecali. Později večer jsme pak vyrazili do hlavního stanu na párty až do rána. 
V sobotu ráno dojeli poslední hráči a po snídani jsme začali hrát. Já jsem byl v týmu s Michalem, Annou a dalšíma lidma, takže jsme tvořili jediný mezinárodní tým. Všichni ostatní byli Dutch. Ale myslím, že náš tým byl nejlepší, protože během celého turnaje jsme ani jednou neprohráli. Hrály se vždycky dva sety a jenom se dvěma týmy jsme hráli 1:1. V sobotu večer jsme pak šli na večeři do města, našli jsme jednu pěknou indonézskou restauraci, kde jsme si objednali bufet, takže jsme mohli sníst, kolik jsme chtěli. A po večeři jsme vyrazili do blízké irské restaurace, kde jsme sledovali fobal - dva Češi, jeden Polák a tři Dutch. Ale v té restauraci byli samí Poláci, když jsme dali gól, vyskočili jsme ze židle jenom já s Annou. Po fotbale jsme pak dorazili zpátky do kampusu, kde jsme spali, a vyrazili na další párty do hlavního stanu. V neděli jsme pak dohráli poslední zápasy, odpoledne jsme sklidili stan a vyrazili do Wageningenu. 
Jane původně chtěla přijet na sobotní párty, ale nakonec to zrušila, protože jí nebylo úplně nejlíp a nechtěla to riskovat. Tak si aspoň v klidu v sobotu zašla na market v Amsterdamu, nakoupila si látky na šití a v neděli šila. Zkusila ušít šaty, ale výsledek nevypadal vůbec jako ten na obrázku, tak si asi bude muset objednat na prázdniny doučování u její mamky.

11.06.12

Svíčková

Toš tento týden jsme přes týden pracovali jako obvykle a nic extra zvláštního se nedělo. V sobotu jsme pak cosi ponakupovali a udělali domácí práce, abychom měli neděli volnou. To jsme pak šli na poledne k Michalovi, kde už byla Alouette, jeho přítelkyně, a Anna a začali jsme připravovat svíčkovou. Michal ani Alouette to nikdy neměli a my jsme jim to popsali jako úplně úžasné, typické české jídlo, tak to chtěli zkusit. V kuchyni se motaly převážně holčiny a vzájemně si pomáhaly, já s Michalem jsme radši nezavazeli a kecali jsme na balkóně, protože bylo celkem hezky. Když se začalo péct maso, zkoukli jsme konečně fotky z Japonska, které chtěli už dlouho vidět, jenom jsme ještě nenašli čas se na to kouknout. Potom jsme počkali na maso, udělali omáčku a knedlíky a začli jíst. Toš chutnalo to všem a najedli jsme se dostyta, ani skoro nic nezůstalo. Potom jsme ještě chvíli trávili u Michala, protože hned po obědě se nedalo ani pohnout, a jeli jsme domů. Já jsem pak ještě večer jel na chvíli na barbeque, co jsme dělali jako tým z volejbalu, ale nezdržel jsem se tam moc dlouho, protože jsem byl jediný international. Ale musím říct, že se chvílemi i snažili mluvit anglicky, ale vždycky to někdo změnil na dutch a pak už to bylo zase všechno chrochtavé.

06.06.12

Wiswa turnaj/projížďka lodí

Po prodlouženém víkendu v Maastrichtu jsme se oba museli rychle zpátky přepnout do pracovního módu a do konce týdne pracovat jako o život. Já mám teď hodně článků na čtení a píšu část článku pro jednoho kolegu, tak ani nemám čas pracovat a Jane pracuje s novýma čipama. Teda chtěla by, ale zlobí ji mašina, která nefunguje. A bohužel to nemůže ani opravit sama, musí přijít technik, který to rozebere a zjistí, co je vlastně špatně.
V pátek pak Jane řádila na párty v Amsterdamu. Vyrazili na dámskou jízdu s Velislavou, protože tam zůstávala do soboty na akci s novýma doktorandama na univerzitě. V sobotu ráno se jí pak těžko vstávalo, aby to včas stihla na poledne, kdy začínala projížďka Amsterdamem. Ale prý to nebylo nic zvláštního oproti normální jízdě pro turisty, tak to celé prokecali a skoro si ani nevšimli, že už to skončilo. Potom pak vyrazila za mnou do Wageningenu. 
Já jsem se v sobotu taky nenudil, hrál jsem venkovní turnaj ve volejbale. Hráli jsme ve trojicích a dostali jsme se až do finálových zápasů. Ale bohužel v semifinále jsme prohráli a v boji o třetí místo taky. Takže jsme nakonec skončili "až" čtvrtí z asi 16 družstev v naší kategorii. Po turnaji se pak konalo barbecue a tam už dorazila i Jane. Toš jsme pojedli, co se dalo, různé druhy masa, nějaké saláty a pod. a potom jsme seděli u piva, užívali si sluníčka a kecali. Někdy večer pak dutch zalezli dovnitř koukat na fotbal a my jsme se sbalili domů (Jane se potřebovala dospat). V neděli jsme to pak vůbec nepřeháněli, byli jsme doma a relaxovali.

03.06.12

Prodloužený víkend v Maastrichtu

Tak tento týden byl celkem nabitý, jak pracovní dny, tak víkend. Já jsem se v úterý s kolegama zúčastnil akce zvané WeDay (v překladu něco jako "Náš Den") a Jane se vydala na cestovní výlet do Bruselu. No a o víkendu jsme využili prodlouženého víkendu (zase byl nějaký státní svátek spojený s Velikonocema) a vydali jsme se společně na jih Nizozemí do Maastrichtu.

WeDay

WeDay je sportovně-společenská akce organizovaná univerzitou pro všechny zaměstnance univerzity. Každý se může přihlásit buď jednotlivě nebo jako tým na nějaký sport, který má rád. A vybrat se dalo z hafo věcí, od normálních sportů jako volejbal, squash, fotbal, judo apod. až po netypické sporty jako hexatlon. A na ten jsme se přihlásili my, tým složený z pár doktorandů z naší skupiny a zbytek byli doktorandi z vedlejší skupiny, s kterou máme společnou místnost na kafe.
Podle toho, jak to popisovali, tak jsem pochopil, že by tam mělo být šest prapodivných disciplín. Ale když jsme tam dorazili, rázem jich bylo 14, asi protože se přihlásilo hodně týmů a nebylo by to zábavné. Tak tam nakonec měli kombinaci velkých atrakcí a takových jednodušších. Ty velké byly různé modifikace skákacích hradů pro děcka a ty jednodušší bylo třeba sudoku nebo jedna hra na styl piškvorků. V každé hře proti sobě soutěžily dva týmy a kdo vyhrál, získal větší počet bodů. Ty se nakonec sčítaly a celkově vyhrál tým s nejvíce body.
Na začátku jsme dostali rozpis v kolik nám začíná která hra a po krátké rozcvičce jsme vyrazili na první disciplínu. Tou bylo přenášení vody v molitanových houbičkách. Ale aby to nebylo tak jednoduché, tak jsme museli s houbama nacucanýma vodou proklouznout takovým nafukovacím tunelem. To byla prdel, jenom měli na konci tunelu takovou tvrdou rohož, na kterou jsem přistál břichem. Protože všichni přede mnou měli problém proklouznout tím tunelem až na konec, museli kousek jít, tak jsem se asi rozběh trochu víc a projel jsem skrz. A na konci nebylo jak zastavit... Potom jsme pokračovali na další atrakci, tam jsme museli vyběhnout asi do 5 metrů a pak skočit dolů. To už bylo trochu náročnější na fyzičku. Pak jsme hráli takovou typickou dutch hru, házeli jsme takové kotouče do obodovaných otvorů, hráli živý stolní fotbal, piškvorky, sudoku, skákali jsme přes takové 4 velké půlkoule, pak jsme kouleli jednoho člověka na asi třímetrové nafukovací kouli, jezdili jsme na skluzavce a další. Na konci jsme pak ještě na chvilu poseděli u piva a pak vyrazili domů. Toš byla to úplně super akce a příští rok bych chtěl jít taky. Navíc nám k tomu svítilo sluníčko a bylo teplo, tak jsme si to všichni užívali. Až večer jsem pak zjistil, že jsem jakýsi spálený, ale to vůbec nevadilo. 
A teď už známe i výsledky, a skončili jsme celkově 12. z 56 týmů, což je úplně super. 

Jane v Bruselu

Jane jela v pátek do Bruselu na univerzitu, s kterou spolupracuje. Musela vyrážet už brzo ráno, aby se tam dostala relativně včas. Tam pak diskutovali, jaký čip by chtěla vyrobit a jaké by to mělo mít vlastnosti. Pak ještě šla na doktorantskou obhajobu, která jí moc nebavila. Potom ještě zůstala na chvíli na drinky po obhajobě, takže z Bruselu vyrazila relativně pozdě a do Wageningenu dorazila až kolem půlnoci. Ale dovezla si do školy nějaké nové čipy, na kterých teď může zase pracovat, tak snad se jí bude dařit. 

Maastricht

Na víkend jsme si pak naplánovali výlet do Maastrichtu. Slyšeli jsme od jiných, že to tam je pěkné, tak jsme se tam chtěli podívat. Taky už je to tam víc hornaté, tak to trochu víc připomíná ČR. Ale protože je to celkem daleko na jednodenní výlet, tak jsme využili dalšího státního svátku, kdy jsme nemuseli do práce, a strávili jsme tam 3 dny. A abychom měli kde přespat, tak jsme hledali nějaký hostel. Ale nakonec jsme se rozhodli, že vyzkoušíme, jak se spí na lodi a rezervovali jsme si pokoj na botelu, což je loď přestavěná na hotel. Toš nebylo to špatné, pokoje byly maličké, ale to nám vůbec nevadilo, protože jsme tam skoro nebyli. Jenom postel by mohla být trochu delší, byla asi 180 až 190 cm dlouhá, tak se tam člověk nemůže pořádně natáhnout. Ale jinak fajn.
Vyrazili jsme v sobotu dopoledne z Wageningenu, ale v Maastrichtu jsme se ubytovali až odpoledne. Ale nakonec to nebyl moc velký problém, protože město žilo dlouho do večera, jenom obchody byly zavřené. Ty jsme potřebovali jenom ze začátku, protože bylo teplo a svítilo sluníčko a my jsme si nevzali žádnou pokrývku hlavy, tak jsme prošli pár obchodů a hledali jsme něco na hlavu. Jane pak našla takový pěkný klobouček a na mě nic nebylo. Já jsem ale nic moc nepotřeboval, zvládnul jsem to i bez toho. Zbytek odpoledne jsme pak trajdali po městě a večer jsme zašli na večeři. Po večeři jsme pak zašli do kina a po půlnoci jsme šli spát.
V sobotu ráno jsme si pak půjčili kola a vyrazili jsme si doprohlížet ty památky, které byly dál od centra a pak jsme vyrazili směrem na jih. Dojeli jsme až na belgické hranice, tam jsme si dali oběd a vyrazili druhou cestou zpátky, abychom udělali pěkný okruh. Potom jsme vyrazili zase do města na večeři a večer pak zase do kina.
V neděli jsme se jeli projet do Valkenburgu, blízkého města se zříceninou hradu. Tam už jsme byli dříve, když jsme byli v pivovaru s bandou z volejbalu, ale město jsme si zase prošli. Ale po cestě zpátky už nás oba bolel zadek a trochu jsme dali zabrat kolům, která asi nebyla zvyklá na takový terén (byly to kola do města), tak jsme to nepřeháněli a byli jsme rádi, když už jsme seděli ve vlaku na cestě domů.
No celý výlet byl super, protože nám úžasně vyšlo počasí. Měli jsme každý den slunečno, teploty kolem 30, možná víc, a my jsme si dovolenkovým tempem užívali krajinu kolem nás.


Fotky z Maastrichtu

A ještě pár fotek z Queens Day a Dne osvobození, když tu byl brašin na návštěvě. V neděli jsme pak byli v Amsterdamu, ať taky pozná trochu Nizozemí. Ale o tom jsem psal dříve

25.05.12

Další návštěva ve Wageningenu

Toš minulý týden (7.5. - 13.5.) se nic zvláštního nedělo. Přes týden jsme pracovali a o víkendu jsme si zajeli do Arnhemu nakupovat, protože už jsme potřebovali nějaké oblečení. Ale jinak nic.
Ale tento týden nám přijela další návštěva, tentokrát moje sestřenka Radka s manželem Honzou. Doletěli v pondělí kolem poledne a do Wageningenu dorazili během odpoledne. Hodili si věci k nám na pokoj a potom se pokoukali po univerzitním kampusu a nakonec přišli za mnou do práce. Tam jsem musel ještě dokončit experiment, který jsem měl naplánovaný. Tak se na mě koukali a potom si to taky vyzkoušeli. A vypadali, že je to celkem bavilo a dělali u toho hafo fotek. Potom jsme zašli pro kola a sjeli jsme do centra na večeři, protože doma skoro nic nebylo, nechtělo se nám nic dělat a navíc jsme už měli hrozný hlad. Dali jsme si kapsalon v turecké restauraci a potom jsme ještě potrajdali po centru a kolem. A zakončili jsme to na volejbalu, vzal jsem Honzu na náš trénink, tak jsme taky trochu pohráli. 
V úterý se jeli podívat do Amstedamu. Vyráželi sice trochu později, ale říkali, že zkoukli všechno, co chtěli. A večer jsme pak všichni dohromady i s Jane šli na pubquiz. A docela se nám i dařilo, teda hlavně Radce. Ta co tipla, to bylo správně. Jenom hudební kolo nám nikomu nešlo. Ale pobavili jsme se všici u toho pěkně. Ve středu byli taky sami, to si půjčili kola a jeli se projet do Arnhemu, kde potkali i pouť, tak poznali zdejší pouťové atrakce. 
Ve čtvrtek tu byl státní svátek, tak jsme si půjčili auto a vyrazili jsme všichni společně do Giethoornu. To je takové malé městečko v NL, kterému se říká "Nizozemské Benátky", a to protože v té historické části města nejsou žádné cesty, jenom kanály a lidi tam jezdí v lodičkách. Dorazili jsme tam až kolem poledne, tak jsme nejdříve zašli na palačinky jako typické nizozemské jídlo. Potom jsme si půjčili lodičku a vyrazili se projet kanálama. Toš bylo to hodně pěkné, taková pohodička. Člověk si sedí v člunu, odpočívá a kouká se kolem. Na chvíli jsme jeli taky přírodou, kde toho teda zrovna moc nebylo, ale aspoň jsme se podívali i trochu kolem. A samozřejmě bylo všude kolem hafo lidí na dalších lodičkách. Jezdili jsme skoro celé odpoledne, takže po projížďce jsme už vyrazili zpátky do Wageningenu.
V pátek jsme pak vyrazili na další delší výlet, tentokrát do Keukenhofu. Byl otevřený poslední týden a taky to tak vypadalo, už to nebylo tak pěkné jako předtím. Většina tulipánů už byla odkvetlá, zůstaly jenom ty hodně pozdní. Ale v pavilonech to bylo furt super. Nejlepší byl pavilon s orchidejema a druhý s liliema, který jsem ještě neviděl. Tak jsme to tam všechno poprocházeli, udělali hafo fotek a k večeru vyrazili domů.
V sobotu jsme si dali takový volnější program. Protože já i Jane jsme museli udělat něco do školy, vyrazila Radka s Honzou zase sami a zase na kole. Tentorkát vyrazili do Blauwe kamer, takové přírodní rezervace kousek od Wageningenu. A odpoledne jsme pak hráli beach u sportcentra s Michalem a jeho přítelkyní. Večer jsme se pak byli ještě projít do centra a na pivo do Vlaamse Reus.
V neděli jsme pak vyrazili na kola všichni. Zajeli jsme autem do Hoge Veluwe, což je takový velký přírodní park, v kterém si člověk může půjčit kolo a pojezdit si tam. Tam jsme dojeli autem, potom jsme si půjčili kolo a jezdili parkem až do odpoledne. A vybrali jsme správný směr jízdy, protože mi to skoro celou dobu připadalo mírně z kopce. A navíc se kolem honila nějaká bouřka, ale my jsme se jí nějak haluzově vyhli, jenom pár kapek na nás spadlo. Když jsme dojeli domů, Radka s Honzou se sbalili a večer jsme pak ještě prokecali. Ale neseděli jsme moc dlouho, protože jsme museli brzo ráno vstávat, aby se dostali včas na letiště. Tam jsem je hodil ještě ráno autem, protože vlaky ani autobusy tak brzo v NL nefungují. Když jsem se vrátil, tak jsem ještě na chvíli zdřímnul, pak jsem vrátil auto a vyrazil do školy.

09.05.12

Den osvobození v Nizozemí

Toš mají to tu zvláštní, tady v Nizozemí. Jak je rok dlouhý, tak nemají žádný státní svátek, a pak přijde květen a najednou slaví narozeniny královny a o čtyři dny později hned Den osvobození. A to nemluvím o státním svátku Nanebevstoupení Páně (40 dní po velikonocích) a Letnice (Svatodušní neděle, 7 týdnů po velikonocích). To nás čeká za dva a čtyři týdny. A protože narozeniny královny jsme slavili minulý víkend, tento týden jsme slavili s Nizozemcema Den osvobození. A protože Hitler podepsal kapitulační smlouvu ve Wageningenu v hotelu De Wereld (Svět), slaví se to ve Wageningenu asi nejvíc. A jak to probíhá? No, mají tu asi 17 různých pódií s různýma druhama kapel a DJ, takže každý si může vybrat, co se mu líbí. Odpoledne je taky slavnostní přehlídka, kde jdou nejdříve kapely z různých států a potom jdou a jedou vetaráni z války. 
A protože je to taková velká akce, přemluvil jsem dokonce brašina, aby za mnou přijel slavit. Beztak neměl nic lepšího na práci. Přijel už v pátek odpoledne, tak jsem ho poprovázel po škole, ukázal jsem mu, s jakýma rostlinkama pracuju a taky si trochu vyzkoušel, jak se pracuje v laborce. Potom jsme počkali na Jane, dali si večeři a vyrazili do města. Nejdříve jsme šli na pivo do restaurace, kde mají velký výběr. Ale protože tam bylo dost plno, tak jsme museli sedět venku, kde se rychle začalo ochlazovat. Tak jsme tam moc dlouho nezůstávali a šli jsme projít město, jestli nebude někde uvnitř volno. Ale nic jsme nenašli, asi všichni v pátek večer vyrazili do města. Tak jsme se přemístili do sportcentra, kde je taky hospoda. Tam nebyl skoro nikdo, tak jsme se tam v klidu usadili. Ale protože za chvíli tam nebyl vůbec nikdo kromě nás, tak jsme se sbalili domů. Původně měla být někde i nějaká párty, ale když jsme byli v centru, tak jsme nikde nic neviděli, a potom už se nám tam nechtělo. Tak jsme ještě chvíli poseděli u nás na pokoji a šli spát. 
V sobotu jsme se krásně vyspali a odpoledne jsme vyrazili k Michalovi na pokoj. Bydlí v centru města, tak jsme si tam udělali základnu/skladiště, kde jsem už přes týden přivezl pivo, abychom ho nemuseli kupovat za draho. Tak jsme chvíli poseděli u Michala a pak jsme vyrazili na nějaký koncert. Pak jsme zas zašli k Michalovi a tak několikrát dokola. Ale převážně jsme seděli u Michala, protože venku poprchávalo a ani jsme neznali ty kapely. Koncerty končili kolem půlnoci, tak pak jsme se rozešli všichni domů. My jsme ale ještě nechtěli jít spát, tak jsme poseděli zase na pokoji asi do tří do rána.
V neděli jsme samozřejmě vůbec nepospíchali se vstáváním, takže kolem druhé odpoledne jsme měli snídani/oběd. A teprve potom mě napadlo, že bychom mohli vzít brašina aspoň do Amsterdamu, ať taky pokouká po Nizozemí. Sice bylo odpoledne, ale rozhodli jsme se, že tam pojedem. A udělali jsme si z toho pánskou jízdu, protože Jane musela ještě něco dělat do školy, tak se jí s náma moc nechtělo. Dojeli jsme kolem půl páté, tak jsme nejdříve pospíchali na květinový trh, protože ten většinou zavírá kolem páté nebo šesté. A taky jsme museli nakoupit sýry. Dorazili jsme včas, všechno ještě bylo otevřené, lidí tam bylo hafo a vůbec nevypadalo, že by se mělo zavírat. Tak jsme ponakupovali, co jsme chtěli, a šli jsme na projížďku lodí po kanálech. Toš projížďka byla fajn, měli jsme zajímavého šoféra, který nám k tomu naprogramovanému vykládání sem tam řekl ještě další poznámku. Po projížďce jsme teda vyrazili do centra města projít ty typické amsterdamské památky, jako náměstí Dam. A zakončili jsme to po cestě na nádraží procházkou přes Red Light District. A protože bylo po osmé, začínalo se stmívat a stejně jsme už to hlavní prošli, vyrazili jsme zpátky do Wageningenu. Tam jsme povečeřeli a naposledy poseděli, protože v pondělí brašin vyrazil zpátky do ČR.

04.05.12

Batavierenrace a Queens Day

Tento víkend byl hodně nabitý. Přes týden jsme samozřejmě oba museli pracovat, ale v pátek to začlo. Alespoň teda pro mě. Měli jsme takový rozdělený víkend, já jsem jel na Batavierenrace a Jane zůstala doma. Batavierenrace je největší studentský etapový závod. Každé družstvo má 25 členů a běží 175 km z Nijmegenu do Enschede. Začíná se v pátek o půlnoci a končí se v sobotu kolem šesté odpoledne. A večer je samozřejmě velká párty, které se všichni účastní. Většinou tam je přes 300 týmů a na párty bývá přes 10 000 lidí. 
My jsme vyráželi už v pátek odpoledne, abychom našli místo na stany. Hned po škole jsem teda pobral věci, které už jsem měl nachystané a tak akorát na čas jsem dojel na autobusové nádraží, odkud jsme jeli do Arnhemu. Z tama jsme pak pokračovali s lidma z volejbalu vlakem (lépe řečeno třemi) do Enschede. Místo na spaní bylo celkem blízko nádraží, tak jsem ty věci aspoň nemusel tahat daleko. Ale i tak se mi podařilo rozbít držadlo na Janeině velkém kufru. No nějak jsem to dotáh a rozbalil jsem stan. Stan jsem měl půjčený od Michalovy spolupracovnice a byl obrovský. Takže jsem měl dostatek prostoru pro sebe a své věci. Po ustanování jsme chtěli ještě do obchodu, ale bohužel už byl zavřený, tak jsme to museli přežít bez toho. Seděli jsme pak na trávě, popíjeli pivko a kecali. Teda spíš oni kecali, bo všichni ostatní byli Dutch, tak se bavili holandsky. Všichni ostatní cizinci se na to vykašlali nebo odřekli, to byla škoda, protože pro mě tyhle chvíle byly celkem nudné. Ale za chvíli jsme stejně dopili všechny piva, tak jsme vyrazili na tzv. předpárty, která se konala v areálu. Tam už to bylo v pohodě, protože se nedalo moc bavit. Ale nezůstávali jsme moc dlouho, druhý den jsme museli běžet. 
První skupina vyrážela kolem 4 ráno a moje skupina, která běžela odpolední část závodu, vyrážela kolem 10 dopoledne. Takže jsme se celkem dostatečně vyspali a autobusem jsme dorazili do Barchemu, kde začínala odpolední etapa. Já jsem běžel hned první úsek, který měl být asi nejtěžší z celého závodu, 10 km a nějaký kopec. Ale jak jsem vyrazil, tak jsem po celé cestě žádný kopec nepotkal a ani ta délka nebyla jaká měla být. Tak jsem doběhl celkem v pohodě a druhý den jsem se pak dozvěděl, že organizátoři špatně označili část té mojí trati, chybělo jim 3 km a kopec. Když jsme doběhli, dali jsme si sprchu, objednali jsme večeři, pojedli a večer vyrazili na party. Bylo tam hafo pódií a člověk si mohl vybrat, jaký typ hudby chce poslouchat. Tak jsme prošli asi tři místa a potom jsme šli na vyhlašování cen, které dostali ti nejrychlejší. A taky každoročně probíhá soutěž mezi univerzitami v NL a tento rok vyhrál Wageningen, tak jsme to s nima pořádně oslavili. Po vyhlášení tam hrála živá kapela, tak jsme zůstali a pařili tam. 
Druhý den ráno jsme pobalili stany a vyrazili domů. Protože někteří vyrazili dříve a někteří studenti mají vlaky zadarmo, tak jsem měl místo v autě a pohodlně jsem dojel domů kolem 12, akorát na oběd. Protože jsem byl ale furt unavený, tak jsem si po obědě šel na chvíli lehnout. Jane se ale o víkendu taky nenudila. V pátek byla s Michalem, jeho kámošem a Annou na pivko v centru. V sobotu trochu ponakupovala a večer pak byla u Michala a kecali u piva a dýmky. V neděli odpoledne, kolem 5, jsme pak všichni společně vyrazili do Utrechtu na Queen's night (Královnina noc), což je večer před Queen's day (Královnin den), kdy slaví královna narozeniny. V Utrechtu jsme pobrali ještě další dva Michalovy kamarády a šli do parku posedět. Večer jsme se pak vrátili zpátky do centra, protože se tam konalo několik koncertů. Zůstali jsme na jednom, který vypadal zajímavě, a pařili jsme asi do půl dvanácté. Pak jsme museli vyrazit zpátky, protože nám nejel později vlak. 
V pondělí jsme pak vyrazili kolem poledne do Nijmegenu oslavovat královniny narozeniny. Bylo tam všude hafo lidí a taky se tam pořádal koncert v parku. Ale protože bylo krásné počasí, tak jsme se nejdříve rozvalili v parku a užívali si sluníčka. Potom jsme se přesunuli na koncert a užívali hudby. Potom jsme k večeru zašli pojíst, ale protože jsme byli všichni nějací přešlí, tak jsme se už zpátky nevraceli a jeli jsme domů.

25.04.12

Ochutnávání whisky

Tento týden začala Jane chodit na lekce dutch. Mají to organizované ze školy a mají 2x3 hodiny týdně. Toš říkala, že to tam je veselé, mají tam dobrou partu, tak jí to baví. Uvidíme, kolik se toho naučí. Ve čtvrtek večer pak přijela do Wageningenu, protože šla v pátek na konferenci, která se konala tady. První dvě přednášky prý byly fajn, ale pak už to byla nuda. 
V sobotu jsme pak měli poslední zápas sezóny, který jsme nakonec po urputném boji vyhráli 3:2 a celkově jsme skončili na 8. místě v tabulce, takže jsme splnili předpoklad - neklesnout do nižší kategorie. Po volejbale jsme pak spolu s Jane a Michalem vyrazili na ochutnávání whisky. To je taková akce pořádaná každý rok, kdy je na jednom místě hafo výrobců whisky a každý má několik druhů, které člověk může okoštovat. Na začátku jsme dostali skleničky, do kterých nám to nalívali a potom už jsme jenom chodili od jednoho stolu k druhému a zkoušeli. Toš netušil jsem, že whisky má tolik druhů příchutí. Ale nikde jsme si nenapsali, které nám chutnají, tak tam budeme muset asi příště znova, abychom si to zopakovali. Nejvíce druhů tam bylo skotských whisky, pak bylo několik irských, jedna indická a pak tam měli nějakou holandskou. Ta indická nám chutnala oběma, ale ta holandská byla dost hnusná. Po asi dvou hodinách ochutnávání už to člověku lezlo na hlavu, tak jsme museli zpomalit. Taky tam v mezičase přivezli zmrzlinu s příchutí whisky, ta byla hodně dobrá. No a kromě whisky tam měli i pár flašek rumu, tak jsem konečně zkusil bílý rum, ale nebyl nic moc. A taky tam měli 21 let starý normální rum, tak jsem taky musel okoštovat. Toš nebyl špatný, ale byl dost sladký. Končilo to o půl jedenácté, tak akorát dojet domů a jít spát. 
V neděli jsme se pak domluvili, že u nás uděláme společnou večeři s Michalem a Annou, a to katův šleh s bramboráky. Tak jsme museli trošku poklidit, kolem páté dorazili Michal s Annou a začali jsme kuchtit. U toho jsme popíjeli pivko a kecali. Nakonec jsme všichni dostatečně pojedli, dali jsme si kafe a zakončili jsme to ochutnávkou saké z Japonska. Toš vypadali, že jim to chutnalo. Potom už jsme se rozloučili, protože jsme museli všichni ráno do práce.

16.04.12

Návštěva ve Wageningenu

Na Velikonoce jsme opět jeli do ČR, protože tady v NL to moc extra neslaví. Taky Janeini prarodiče slavili zlatou svatbu, tak jsme to spojili dokupy. Pobyli jsme chvíli ve Valmezu, pak jsme byli i ve Vsi a na zábavě a v pondělí jsem musel po dědině pošmigrustovat :)
V úterý jsem pak dojel do Valmezu (Jane už tam byla od pondělí) a vyrazili jsme s jejími rodiči do Wageningenu autem. Tak jsme vyzkoušeli další dopravní prostředek, jak se dá jet do NL. Toš a nebylo to nejhorší. Vyjeli jsme v úterý odpoledne kolem jedné a ve dvě ráno jsme už byli ve Wageningenu. Cesta probíhala v pohodě, byli jsme 3 řidiči, co jsme se střídali, tak to bylo v poho. Jenom v Německu jsme chytli déšť, tak to bylo trochu nepříjemné. Ale jinak v poho, žádné kolony.
Já jsem pak musel ve středu zpátky do práce a nechal jsem Jane s rodiči samotné trajdat po Wageningenu. Jane si vzala dovolenou, aby je tu pořádně provedla. Byli se podívat na středeční trh s látkama a dalšíma capinama, byli se podívat na baráky, kde jsme bydleli ze začátku, prošli si centrum a všechno zajímavé, co tu je. Taky byli samozřejmě v obchodě, aby viděli, jak to tam vypadá. Večer jsme pak poseděli a pokecali.
Ve čtvrtek pak vyrazili do Amsterdamu. Jeli autem, zaparkovali zase jak my předtím s našima, pod stadionem Ajaxu a vyrazili do centra. Tam potrajdali všechny kostely a náměstí, co tam jsou, samozřejmě nevynechali Red Light District a taky se projeli lodí. Chytili nějaký zájezd německých důchodců, tak možná měli i nějakou lepší projížďku a vykládání než obvykle. Potom se ještě zajeli podívat, kde bydlí Jane. No a potom už vyrazili zpátky. Když přijeli, já jsem se zrovna vrátil z běhání, tak jsme udělali večeři a relaxovali.
V pátek se pak byli podívat v Open Air Museu v Arnhemu. To je takový holandský skanzen, jsou tam baráčky ve stylu, jak se dříve bydlelo a člověk může jít dovnitř a podívat se. V některých barácích dokonce furt někdo bydlí, tak to je taková kombinace historického a moderního bydlení. Večer jsem pak měl zápas, tak se šli podívat, jak to vlastně vypadá. A hráli jsme jako obvykle, prohráli jsme 3:1. Ale Jane říkala, že tentokrát se tam nenudila, protože její mamka celý zápas skvěle komentovala a nejradši by jim šla pomoct na hřiště. Jenom štěstí, že kolem nebylo moc Čechů, protože by se divili...
No a v sobotu jsme pak vyrazili do Keukenhofu, to si nemohli nechat ujít. A protože je to blízko moře, tak jsme se byli nejdříve kouknout tam (její mamka u moře ještě nebyla). A jeli jsme kolem hafo květinových polí, s tulipánama, hyacintama, narcisama či čím, všelijakých barev, tak to bylo super. Dojeli jsme na nějakou pláž a v moři byli dokonce i nějací surfaři. Ti ale měli neoprenové obleky, tak jim asi zima nebyla. Ale moc jim to nešlo, asi by potřebovali větší vlny. Ale pro nás to bylo dost, tak jsme se chvíli honili s vlnama, potom jsme posbírali nějaké škebličky a na závěr taky nějaký ten plážový písek. No a potom hurá na kytky. Parkování tam měli zařízené super, nedělaly se tam moc fronty a poslali nás, kde bylo volné místo. Tak jsme zaparkovali a šli se kochat. Bylo to trochu jiné než loni, ale bylo to zase úžasné. Samozřejmě hafo tulipánů, hyacintů a narcisů, ale taky pavilón orchidejí, pavilón gerber a skleník plný různých druhů tulipánů, azalek a amarylisů. Toš jsme to tam celé potrajdali a pak jsme vyrazili zpátky do Wageningenu. Tam jsme dorazili kolem čtvrté, tak jsme se ještě sebrali a vyrazili na sobotní market koupit nějakou rybu na večeři. Tak jsme vybrali jednu, co se nám líbila, i když jsme nevěděli, co to je. Doma jsme pak našli, že to je treska, tak jsme to upekli a povečeřeli.
V neděli pak vyrazili zpátky do Valmezu, jeli hned brzo ráno, v 7 už odjížděli, tak jsme je vyprovodili a šli si zpátky lehnout a dospat se. Potom jsme přes den vyprali a kolem 7 večer už nám volali Janeini rodiče z Valmezu, že v pořádku dojeli a už jsou doma. Cesta byla v poho, žádné kolony, nic.

Tady jsou fotky z jejich návštěvy

02.04.12

Zabavní park

Přes týden

Tak tenhle týden se toho dělo celkem dost, i když většina to byly spíš takové malé věci. V úterý jsem měl další zápas z volejbalu. Hráli jsme s předposledníma, tak jsem si myslel, že by to mělo být celkem v pohodě. Ale ono nic, byli jsme rádi, že jsme uhráli jeden set a máme z toho zápasu aspoň bod. No, snad příště. Mezitím, co jsem hrál, tak Jane byla v hospodě s Michalem, jeho kámoškou, Annou a ještě jednou holčinou na pubquizu. A prý jim to taky moc nešlo, ale aspoň se bavili. Po našem zápase jsem za nima dorazil do hospody, tak jsme na chvíli pokecali a pak jsme šli domů.
Ve středu měla Jane akci ze školy v Utrechtu, Career day. Byli tam skoro všichni z jejich laborky, protože jedna holčina, co tam pracuje, vyhrála cenu za nejlepší diplomku a měla tam předávání ceny. Tak co mi Jane popisovala, tak to byl super pracovní den. Začínalo to v jedenáct, takže se ráno v pohodě prospala, dorazila do Utrechtu a protože se tam hned ze startu nic nedělo, tak zašli na kafe. Potom dorazili na předávání ceny, které bylo celé v dutch, i když někteří z odměňovaných byli cizinci, kteří dutch neuměli. Tak tam prostě stáli a čekali, až v té hatmatilce uslyší svoje jméno. Po předávání pak zašli na pivko, a protože bylo hezky, tak seděli venku na terase. Kolem 4 odpoledne to končilo, tak Jane dorazila domů vyčerpaná po celodenní "práci". Já jsem pak byl odpoledne běhat, byl to takový trénink na Batavieranrace, což je závod, který se koná na konci dubna a soutěží tam týmy 25 lidí a každý běží určitý kus trasy. O tom budu psát později. A protože já se samozřejmě účastním s týmem z volejbalu, tak jsem byl na "tréninku", který organizoval běžecký klub z Wageningenu. Byla možnost běžet 2,5 nebo 5 km, tak jsem pochopitelně běžel těch pět. Nejdřív jsem si říkal, že to bude dost drsné, ale nakonec se to celkem dalo. Uběhl jsem to asi za 23 minut a myslím, že jsem nebyl poslední, takže v poho.
Ve čtvrtek pak jela Jane zpátky do Amsterdamu a já jsem zůstal ve Wageningenu. Večer jsem pak šel na Science café, kde byli dva typosi a přednášeli na téma "Cyborg". Ale nebylo to to, co jsem očekával. Podle názvu bych si představil, že to bude o nějakém pokroku směrem k stroji jako terminátor, ale bylo to o něčem jiném. Přednášeli o tom, když se zavedou elektrody do mozku a nastavením kam, jak často a jak silné pulzy vkládají na elektrody, které je přenáší do mozku, tak můžou léčit nějaké choroby. A jeden byl doktor, takže přednášel spíš z praktického hlediska, jak se to dělá, co se tím dá léčit apod. a ten druhý o tom přednášel spíše z etického hlediska. Toš nebylo to nakonec špatné, i když ta přednáška od doktora se mi líbila více.
V pátek jsem pak měl ve škole zase prezentaci před celou grupou. Takže přes týden jsem na tom celkem pracoval a potom i ta prezentace vypadala celkem dobře. I když jsem byl stejně nervózní. Ale ostatní mi říkali, že to bylo v poho, srozumitelné. Jenom moje vedoucí mi říkala, že když jsem nervózní, tak mám silný český přízvuk. Ale to mě zrovna moc netrápilo. Po prezentaci jsme pak poseděli na chvíli u piva a potom jsem šel domů, protože jsem čekal, že dorazí Jane. Ale ta nedorazila tak brzo, protože měli akci z celé katedry, tak tam kecala s ostatníma. A tentokrát se to nějak roztrousilo, takže nezůstala jenom ve svojí skupině, ale bavila se i s ostatníma. A dokonce s těma jedněma pak vyrazila na párty, takže dorazila do Wageningenu posledním vlakem z Amsterdamu.

Zábavní park


V sobotu jsme pak trochu ponakupovali a relaxovali v kině. Ale v neděli jsme vyrazili opět s Michalem, Annou a dvěma dalšíma lidma do zábavního parku v Německu. Jeli jsme dvěma autama, vyráželi jsme před devátou a dorazili jsme v deset, přesně na otevření parku. Takže jsme koupili lístky a hurá vyrazili na atrakce. Funguje to tam tak, že člověk zaplatí vstupné a potom může jít na cokoli kolikrát chce a nic dalšího se neplatí (jenom jídlo). A nejdříve jsme vyrazili směrem k horské dráze. Ale po cestě nás zvali na jakousi cestu časem, tak že to zkusíme. Ale nevylezlo z toho nic moc zajímavého. Furt tam kecali německy, čemuž jsem vůbec nerozuměl, až nakonec jsme nasedli do jakési místnosti - vozítka, v předu byla velká obrazovka a začali jsme cestovat časem. Toš to bylo trochu akční, bo se celá ta místnost hýbala. No ale nic extra.
Toš pokračovali jsme dál k horské dráze, když jsme potkali takovou vysokou věž, kde člověka vyvezou nahoru a pak padá dolů. Tak že na to zajdem. A bohužel jsme nestihli první jízdu, tak jsme museli chvíli počkat. Mezitím jsme se koukli, co to vlastně dělá a zhodnotili, že to asi až tak hrozné nebude. Toš jsme nasedli a jeli jsme nahoru. Nahoře byl celkem pěkný výhled, tak jsme se kochali a čekali, kdy spadneme. Ale furt se nic nedělo, tak jsem si říkal, že nás chcou napínat a pak najednou nás pustí. Ale furt nic. Pak dokonce něco řekli německy, ale tomu jsem zase nerozuměl, takže jsme dál seděli a koukali kolem. A asi po deseti minutách v padesátimetrové výšce asi restartovali celý systém a začali nás pomalu spouštět dolů. Tak jsme dojeli dolů, vystoupili a šli dál s tím, že jsme nasedli na první pořádnou atrakci a hned ji rozbili... Myslím, že potom už to celý den nešlo. Párkrát to zkusili spustit prázdné, ale nakonec tam žádní lidi nebyli.
Pak jsme šli na takový akční kolotoč. To bylo podobné, co bývá u nás taková velká loď, která se houpe. Ale tam to nebylo tak velké houpání, ale zase to bylo kolo a ještě se to točilo. A navíc to jezdilo po takové vlně. Toš to bylo celkem akční. Pak jsme byli na takové malé lodičce, co jsme si mysleli, že je jenom pro děti, ale jak se to začalo točit a houpat, tak to bylo celkem akční a některým to nedělalo zrovna dobře.
Toš a pak jsme konečně dorazili k horské dráze. Nebyly tam klasické vozíky, ale člověk si sedl do sedačky a pak se to rozjelo a jelo to různě dokola, takže chvílemi jsme byli i hlavou dolů a podobně. A to bylo teda hodně akční. A protože se nám to líbilo, tak jsme si to později ještě jednou zopakovali. A pokračovali jsme na druhou horskou dráhu, tam byly klasické vozítka, ale celá ta stavba byla stavěná ze dřeva, tak to vypadalo dost staře. A když jsme se tam konečně dostali, tak jsme si teda užili. Jelo to pěkně rychle a ještě se celý ten vozík jakoby klepal. Toš ale protože se nám to taky líbilo, bylo to hodně adrenalinové, tak jsme na to byli později taky ještě jednou.
Pak jsme zašli na oběd a že po obědě zajdem na něco nenáročného. Viděli jsme tam takovou celkem pomalou horskou dráhu, tak jsme říkali, že to zvládnem i po obědě. No ale bylo to akčnější, než jsme čekali. Mělo to ostré zatáčky o 180°, kde to bylo hodně rychlé a připadalo mi, že z toho vyletíme. Ale nevyletěli jsme a dokonce nám udělali i fotky. Ale na nich jsme vypadali pěkně akčně.
Potom jsme byli na takové lavici, která se točila o 360° na velkém rameni a ještě k tomu se točila přímo ta lavice. To vypadalo ze země pěkně zabijácky, ale když jsme na to vylezli, byla to prdel. Člověka to někdy zastavilo hlavou dopředu a pomalu to jelo dolů, takže jakoby visel za břicho a koukal pod sebe z výšky asi 10 metrů a pokračoval až byl hlavou dolů. A pak to uvolnili a najednou se lavice rychle přetočila a houpali jsme se normálně. Toš prdel.
A skoro na závěr, kdy jsme byli na těch dvou velkých horských drahách rovnou po sobě jsme si říkali, že si dáme něco klidnějšího. Tak jsme šli do Van Helsink Factory, co vypadalo jako strašidelný dům. Toš jsme si vystáli frontu a nasedli do vozíku. Toš a ze začátku to vypadalo, že to je něco jako strašidelný dům, ale ono ne. Ve vozíku jsme vyjeli nahoru a začala další horská dráha. Tahle byla uvnitř a byly tam úseky, které byly v úplné tmě, takže člověk vůbec nevěděl, co se bude dít. Ale projeli jsme.
No a zakončili jsme to na 4D kinu, což bylo, že kromě 3D obrazu se taky hýbaly sedačky a sem tam na nás stříkla voda, foukal tam vítr apod. Ale to nebylo nějak super extra, myslím, že v kinech se to neujme. Ale celkově to bylo super. Pak jsme nasedli do auta a utahaní jeli domů spát.

Fotky ze zábavního parku

26.03.12

Zaanse Schans

Přes týden se toho moc nedělo. Já jsem zase začal chodit do školy a pracovat, po týdnu dovolené to bylo celkem akční, a po škole jsem sepisoval blog a procházel fotky z Japonska. Jane měla v práci v pondělí a v úterý zase Belgičany, tak zase něco měřili, ale tentokrát jim to moc nevycházelo, ale nechali jí tam nový čip tak má co měřit. Tak uvidí, co z toho nakonec bude.
V pátek jsme se pak šli podívat na zápas z volejbalu společně s Michalem a jeho kámoškou z Polska a Annou, pak jsme zašli na pivo do centra a zakončili jsme to v klubu asi do čtyř ráno. V noci jsme toho moc nepospali, protože jsme byli domluvení, že v sobotu pojedeme do Zaanse Schans. To je historická vesnice, něco jako skanzen, kde je hafo větrných mlýnů.
Vyráželi jsme v 9 ráno z Wageningenu, dojeli jsme do Amsterdamu, tam jsme museli přestoupit na vlak do Zaanse Schans. Tam to bylo kousek od zastávky. Toš bylo to pěkné, prošli jsme tam ty mlýny, do jednoho jsme vlezli zadarmo, ten byl na mletí koření, a pak tam měli další, ale tam se muselo platit. A ten byl asi ještě funkční uvnitř, aspoň si to myslím. Ale to jsme se rozhodli, že nepůjdem, protože to jsme viděli ve Wageningenu. Potom jsme zašli na oběd na palačinky, já jsem měl se šunkou a sýrem a Jane měla se slaninou a sýrem a po obědě jsme šli do tamního muzea. Dovnitř jsme ale nešli všichni, šla tam tak půlka naší výpravy a zbytek jsme si dali kafe. Pak už tam nebylo co dělat, tak jsme vyrazili ještě do blízkého města Zaandamu, kde jsme navštívili dům cara Petra Velikého ze 17. století. Potom už byl večer, tak jsme vyrazili domů. Doma jsme pojedli a na večer jsme zase zašli na chvíli k Michalovi pokecat. Ale nezůstali jsme dlouho, protože jsme byli celkem utahaní.
V neděli jsem já šel hrát klubový turnaj z badmintonu a Jane se jela projet s Michalem, jeho kámoškou a Annou kolem Wageningenu. Já jsem na turnaj nebyl zrovna nejlepší formě, holc jít na párty před turnajem asi není nejlepší. Takže bohužel jsem všechno prohrál, nevyhrál jsem ani set. Ale na svoji obranu můžu říct, že i kdybych byl ve své nejlepší formě, tak můžu vyhrát maximálně jeden zápas a možná nějaký ten set. Ale většinou jsem hrál s lidma, co hrajou soutěž tak o dvě až tři třídy výš... Jane s ostaníma jela na nějakou horu kousek od Wageningenu a potom se projížděli kolem Rýnu. Počasí bylo krásné, takže si to užili. Když se vrátili, tak turnaj už skončil, tak jsem se k nim přidal a šli jsme na zmrzku a potom na večeři k Michalovi. Měli jsme rizoto a po večeři jsme odjeli domů, protože Michal ještě musel naplánovat kámošce výlet do Amsterdamu na pondělí. Doma jsme pak už jenom poseděli u seriálu a potom šli spát.

Tady jsou fotky ze Zaanse Schans

18.03.12

Týden v Japonsku

Poslední dva týdny byly dost nabité. Předminulý týden (od pondělka 5.3.) jsme se připravovali na naší cestu do Japonska. Tam jsme se vydali, protože tam je Jarouš na půl roku na stáži a chtěli jsme ho navštívit. A samozřejmě taky poznat nové kraje. Museli jsme naplánovat, kam se vlastně chceme v Japonsku podívat a co tam chceme dělat. Taky jsme si museli vyřídit Japan Rail Pass, což je takový průkaz, který si člověk vyřídí v cizině, pak ho dostane v Japonsku a potom může jezdit většinou vlaků zadarmo. A taky jsme se museli pochopitelně sbalit. No, skončili jsme všechno balení někdy ve čtvrtek odpoledne, já jsem pak šel ještě zahrát jeden zápas ve volejbale, který jsme bohužel prohráli 3:2, a v pátek ráno jsme vyrazili na letiště do Amsterdamu.

Cesta do Tsukuby

Na cestu tam jsme si vyřídili letenky přes internet, takže jsme jenom odevzdali zavazadlo, prošli jsme rentgenem a šli jsme čekat na letadlo. Tentokrát jsme letěli s Finnairem a nejdříve jsme letěli do Helsinek, kde jsme přesedli na další letadlo a tím jsme letěli až do Tokya. Cesta do Helsinek byla v poho, to bylo asi jenom dvě hoďky a dostali jsme sendviče, pak nějaké kafe a potom procházeli s nějakým pitím, tak to uteklo rychle. Ale pak jsme přestoupili na to druhé letadlo a tím jsme letěli deset hodin. To už bylo dost. Naštěstí tam byly před každým sedadlem takové malé obrazovky a měli tam nějaké filmy, seriály nebo hry, tak si člověk mohl vybrat a koukat na různé filmy. Potom jsme někdy dostali večeři a taky jsme chvíli spali, protože jsme letěli přes noc. Už v letadle jsme začali jíst hůlkama a pak jsme pokračovali celý týden. Toš ze začátku mi to teda vůbec nešlo, Jane v tom byla mnohem lepší. Dokonce párkrát dojedla dříve než já! Ale v průběhu týdne jsem si na to celkem zvykl a pak už jsem dojídal zase první.
Ráno jsme pak dostali snídani a do Tokya jsme doletěli v sobotu asi kolem desáté ráno. Na letišti jsme pak museli vyplnit jakési papíry, že nic nepašujeme a taky chtěli vědět, kde budeme spát a další capiny. Potom jsme si šli ještě vyřídit ten Japan Rail Pass, kde jsme čekali asi půl hodiny, než jsme se dostali na řadu. Nakonec jsme si ještě koupili jízdenky na autobus do Tsukuby, kde bydlí Jarouš a potom jsme si zašli na první jídlo v Japonsku. Po obědě jsme nasedli na bus a vyrazili do Tsukuby. Naštěstí říkali zastávky i anglicky, protože jenom Japonsky bych jim asi vůbec nerozuměl.
Na zastávce na nás už čekal Jarouš a dovedl nás k němu domů. Tam jsme se trochu vybalili a kecali. Původně jsme se chtěli jít podívat k němu do laborky na institut, kde pracuje, ale bohužel tam měli odstávku elektřiny, tak jsme nemohli. Ale to nám vůbec nevadilo, dali jsme si pivo a kecali jsme. Později taky dorazili další Čech a Slovenka, kteří tam taky dělají, a dali jsme si i saké, typický japonský alkoholický nápoj. A měli jsme jak studené, tak i teplé. Večer jsme pak zašli na večeři. Vzali nás do restaurace, kde si člověk objednal nějaké jídlo, to mu přinesli syrové a musel si to udělat každý sám na plotýnce, která byla uprostřed stolu. My jsme si objednali takovou směs, z které se pak na plotýnce udělaly placky a ty se pak jedly. Po večeři jsme došli domů a šli jsme spát, bo jsme byli dost utahaní.

Fotky z večeře v Tsukubě

Inuyama

Na neděli jsme měli naplánovaný výlet do Inuyamy společně s Jaroušem. Je to takové malé městečko, kde mají hrad a dělají tam i projížďky na člunu po řece. Navíc to bylo po cestě do Kyota, kam jsme plánovali dále, tak jsme se tam stavili. Jeli jsme tam šinkansenem, rychlovlakem v Japonsku. Na té trase jsme si mohli vybrat ze dvou druhů, ale vybrali jsme si ten špatný, který zastavoval na každé zastávce, tak to trvalo celkem dlouho. Ale bylo to fajn. Pak jsme přestoupili na normální vlak a dojeli až do Inuyamy.
V Inuyamě jsme se nejdříve trochu ztratili, vyrazili jsme špatným směrem z nádraží. Ale pak se Jarouš zeptal nějakého Japonce, tak jsme se našli. A když jsme prošli nádražím, tak už to bylo v poho. Prošli jsme jednou nákupní uličkou a dostali jsme se až k hradu. Před hradem nás ještě potkali nějací dva typosi oblečení v jakémsi bojovém oblečení a jeden byl s katanou, japonským mečem, a druhý s nějakýma špicema. A katanu jsme si dokonce mohli vzít do ruky, tak jsme si s nima udělali fotky a vyrazili jsme nahoru na hrad.
Toš jako hrad to zrovna moc nevypadalo, spíš bych to nazval zámek, aspoň teda zvenku. Byl pětipatrový a šli jsme se podívat i dovnitř. Ale tam toho teda moc nebylo. Spíš skoro nic. Byl tam model toho hradu, nějaké obrázky popsané japonsky a pak nějaké oblečení bývalých bojovníků. Tak jsme to poprocházeli až nahoru, tam jsme si to obešli dokola a koukli se na výhled do okolí a pak jsme vyrazili zpátky dolů. Potom jsme si dali oběd a vyrazili jsme na projížďku člunem. Když jsme tam došli, tak jsme zjistili, že poslední projížďka už byla (teda spíš jsme to vydedukovali, protože tam bylo všechno japonsky, jenom časy tam byly normálně). Toš jsme se pokochali výhledem na řeku a vyrazili jsme zpátky, protože už tam nebylo co dělat. Vlakem jsme se dostali zpátky k šinkansenu a tím jsme dojeli až do Kyota, což byla naše cílová stanice.

Kyoto

V Kyotu jsme měli zamluvený hostel, tak jsme se nejdříve ubytovali. Spalo se tam "na japonský způsob", což znamená, že jsme spali na zemi na takových celkem tenkých matracích, měli jsme se přikrýt prostěradlem a přes to jsme měli přehodit peřinu (ne příliš tlustou). Ale to se nám moc nelíbilo, tak jsme uzlama svázali peřinu a to přikrývací prostěradlo k sobě, aby nám to v noci neuteklo, a vyrazili jsme na večeři do města. Já jsem si dal rybí steak a Jane a Jarouš měli nějaké smažené ryby a další mořské plody. Po večeři jsme si pak dali každý jiný drink, zkusili jsme Satsuma kohi (z brambor), Otoha (z nějakého zrní, podle mě to bylo podobné režné) a teplé saké. Toš pozkoušeli jsme všechno a nebylo to špatné ani jedno. Po večeři jsme se vrátili zpátky na pokoj, dali jsme si saké a naplánovali jsme, co chceme navštívit v pondělí, což nebylo vůbec jednoduché. Kyoto je město, kde je asi nejvíce různých chrámů a svatyní a podobných staveb. A samozřejmě nejsou na jednom místě, jsou roztahané po celém městě a hafo jich je i mimo město. Ale protože jsme tam byli jenom na dva dny, tak jsme museli vybrat jenom to nejzajímavější, aspoň podle toho, co psali na internetu. Tak jsme vybrali 5 chrámů na jeden den a 5 na druhý den. Taky jsme našli půjčovnu kol, abychom nemuseli furt jezdit metrem nebo busama a furt hledat zastávky a jak se kde dostat. Když jsme měli plán hotový, tak jsme šli spát, opět celkem utahaní.
V pondělí ráno jsme se vzbudili a Jarouš nám oznámil, že venku sněží. Toš to bylo celkem překvapení, ale co se dalo dělat. Když už jsme tam, tak si nemůžeme vybírat. A tak jsme vyrazili prohlídnout první chrám, Higashi-Honganji. Ten nebyl podle internetu úplně úchvatný, ale byl hned naproti půjčovny, tak jsme se tam podívali. A dobře jsme udělali, byl pěkný. Podívali jsme se i dovnitř, ale tam toho zase moc nebylo. Celé jsme to tam prošli a pak jsme si vyrazili půjčit kola. To už nám dokonce přestalo i sněžit a začalo svítit sluníčko. Ale furt byla celkem kosa. Půjčení kol bylo bez problémů, i ty kola vypadaly pěkně. Ale jenom do té doby, než jsme na ně nasedli. To jsme zjistili, že jsou celkem malé. Ale nedalo se nic dělat, co jsme viděli, tak všechno bylo stejné velikosti. Ale nějak se na tom jet dalo, tak jsme vyrazili prohlídnout další chrám.
Tím byl chrám Toji. Tady už jsme museli platit vstupné. Asi nejzajímavější, teda aspoň pro mě, byla pětipatrová pagoda. Ale bohužel se nemohlo vylézt až nahoru, jenom jsme si prošli první patro. Pak tam byly další dva nebo tři baráky, v kterých měli nějaké sochy budhy, které byly popsané samozřejmě japonsky, tak jsme z toho nic neměli. Ale zase jsme všechno prošli, udělali hafo fotek a vyrazili dál.
Další byl na programu chrám Tofukuji. To nám chvíli trvalo, než jsme to našli, ale podařilo se. Aspoň teda jsme si to mysleli, protože tam nebyl žádný nápis v angličtině. Ale byl to asi největší chrám z těch, kolem kterých jsme projížděli. A že to bylo tak schované, tak tam taky nebylo moc lidí, potkali jsme jich asi 10. Byla tam jedna hlavní budova a kolem toho jakési menší. Tady se nedalo jít nikde dovnitř, tak jsme se pokochali zvenku a jeli jsme dál.
Pak nás čekala svatyně Fushimi Inari-Taisha. Tady to bylo hodně zajímavé, to se mi líbilo. Všechny budovy byly namalované na oranžovo. Ale budovy tam nebyly to nejzajímavější. Byly tam udělané cestičky, které byly lemované takovýma oranžovýma bránama. A těch tam bylo hrozně moc (na nějakých cedulích byly jakési čísla a pravděpodobně to byly počty těch sloupů - byly to čísla přes 1 000 000). A byl tam udělaný i takový menší okruh, asi 4 km, tak jsme si to prošli. Toš ze začátku to bylo zajímavé, ale asi po těch dvou kilometrech už to byla celkem nuda, bylo to furt stejné. Po cestě jsme už taky dostali hlad, tak jsme po cestě zpátky našli restauraci a stavili se na oběd. Tam nás obsluhovala taková sympatická ženská, dala nám dokonce dárek. Dali jsme si jakousi rybu s různýma druhama zeleniny nebo něčím takovým a potom jsme dorazili zpátky ke kolům a vyrazili jsme na poslední chrám.
Tím byl chrám Kiyomizudera. To byl další barevný chrám, opět s pagodou, tentokrát jenom třípatrovou. Prošli jsme si to z venku, dalo se jít i dovnitř, ale po předcházejících zkušenostech jsme se rozhodli, že to nemá cenu. Pak jsme si ještě prošli ulici pod chrámem, kde bylo hafo obchůdků s různýma capinama. Potom už se začalo stmívat, tak jsme vyrazili zpátky na hostel. Tam jsme pojedli cosi na večeři a večer jsme vyrazili zpátky do města.
V době, kdy jsme byli v Kyotu, se tam zrovna konala taková noční akce - Higashiyama Hanatouro. Byly tam čtyři chrámy, které byly v noci osvětlené a cesty mezi nima byly osvětlené lampionama. Tak jsme si to tam procházeli, až jsme došli k nejvzdálenějšímu klášteru. A tam jsme potkali celkem velkou grupu, jak se seskupuje a na něco se připravuje. Toš jsme zůstali a čekali, co se bude dít. Za chvíli měli všichni v průvodu zapálené lampijony, pak přijela rikša, na které seděla nějaká osoba s maskou lišky, a průvod se vydal na cestu. Šli celkem pomalu po té osvětlené cestě. Chvíli jsme se na to koukali a šli za nima, ale protože šli hrozně pomalu, tak jsme je předběhli a šli se podívat na další chrámy. U jednoho chrámu jsme se pak zdrželi a tam nás dohnal průvod. Taky tam ta liška sestoupila z rikši a šla do chrámu a tam proběhl jakýsi obřad. Ale nic extra zajímavého (aspoň podle mě). Tak jsme se ještě chvíli dívali a pak jsme se vydali dál. Kolem půl desáté to všechno končilo, osvětlení zhaslo, a my jsme se vydali na pokoj. Tam jsme ještě chvíli poseděli a kecali, ale potom jsme šli spát, bo jsme byli dost utahaní.
V úterý jsme pak pokračovali v prohlídkách dalších chrámů. Začínali jsme v chrámu Ninnaji, který byl na opačné straně města. Takže jsme hned po ránu museli na kolech přes město. A někde po cestě jsme blbě zahli, takže jsme se tak trochu ztratili. Vyjeli jsme u nějakých taxikářů, tak jsme se zeptali, kde jsme. Ale oni asi nerozuměli a furt se ptali, kam chceme jet. Pak nám to zkoušeli nějak vysvětli a ukázat, protože anglicky nemluvili. Ale nakonec nám přece jenom ukázali, kde jsme, tak jsme se podle mapy nasměrovali a dojeli až k chrámu. Ten byl hrozně rozlehlý s hromadou budov a zase s pětipatrovou pagodou. Ale do té se zase nemohlo a ani do těch budov se moc nemohlo. Mohli jsme ale do jedné části, která byla asi metr nad zemí a kdysi to byly asi hlavní budovy. Tam to bylo moc pěkné, byly tam cestičky mezi těma budovama, mezi tím malé zahrádky a k tomu nám svítilo sluníčko. Co víc si může člověk přát.
Celé jsme to prošli a vyrazili jsme na chrám Kinkakuji. Ten je asi jeden z nejnavštěvovanějších, protože se tam nachází Zlatý pavilon, který má zlaté stěny. Tak jsme se prošli kolem pavilonu a prošli jsme zahradou a jeli jsme zase dál.
Pak jsme se šli podívat na svatyni Shimogamo. Tam toho moc zajímavého nebylo, podle netu to vypadalo mnohem zajímavější. Ale prošli jsme si to tam a vyrazili jsme na oběd. Restauraci na oběd jsme našli někde po cestě v městě a všichni zaměstnanci vypadali celkem překvapeně, že se tam vyskytli nějací turisti. Dokonce si nás přišli prohlídnout i lidi z kuchyně. Ale oběd byl super, dokonce to připravovali přímo před náma (jakoby za pultem), tak jsme se mohli koukat, jak to dělají.
Po obědě jsme vyrazili k chrámu Ginkakuji, kde se nachází Stříbrný pavilon. Původně měl mít tenhle pavilon stříbrné stěny, ale k tomu nikdy nedošlo. Ale zahrada kolem toho byla úžasná. Byl tam takový písek, který byl uhrabaný do tvaru vlnek. A měl prý symbolizovat vlny na dně moře.
A jako poslední jsme si byli prohlídnout svatyni Heian Jingu. To byla zase oranžová svatyně, která měla velké nádvoří, kolem dokola budovy a kolem budov z venku velká zahrada. Tam dalo za vstupné jít, ale protože ještě nekvetly třešně, tak jsme se rozhodli, že tam nepůjdem.
Místo toho jsme se šli podívat do malé ZOO, kterou jsme potkali po cestě. Neměli jsme sice hodně času na prohlídku, asi jenom hoďku, ale to nám stačilo. Stejně tam hafo zvířat ani nebylo vidět, byli někde schovaní před zimou.
Potom jsme dojeli na hostel, vzali si věci, odjeli vrátit kola a vyrazili jsme na šinkansen, který nás odvezl zpátky do Tokya, odkud jsme jeli busem zpátky do Tsukuby.

Fotky z Kyota a Inuyamy, tady je jenom takový výběr a tady jsou všechny pěkné fotky.

Bonsaje

A protože jsme byli v Japonsku, tak jsem nemohl vynechat prohlídku bonsají. Na netu jsem našel místa, kam by se dalo podívat, a ve středu jsme se tam vydali, teď už bez Jarouše, ten musel zase pracovat. Nejdříve jsme museli dojet do Tokya, odkud jsme pak jeli vlakem do Omiyi, což je bonsajová vesnička na okraji Tokya. Je tam asi šest zahrad s bonsajema, kam člověk může jenom tak vejít a koukat se, případně si něco koupit.
Z nádraží jsme pak vyrazili do vesničky. Šli jsme zhruba podle mapy, ale nějak mi to nesedělo a nemohl jsem najít žádné zahrady, i když by tam měly být. Tak jsme usoudili, že jsme se asi zase ztratili a vyrazili jsme zpátky k nádraží. Tam jsme koukali na mapy a došlo mi, že jsme zase vyrazili na opačnou stranu od nádraží. Ale tehdy nás tam chytl jakýsi Japonec, jestli prý nepotřebujem pomoct. Tak jsem mu ukázal, kam chcu, tak vytáhl mobil, cosi chvíli hledal a pak nám řekl, že nám ukáže. Tak nás převedl přes koleje, jak jsem čekal, a pak už jsem se našel a všechno už bylo v pohodě. Prošli jsme první zahradu, ta byla super, hafo bonsají, tak jsem dělal hromadu fotek. Pak jsme vyrazili do bonsajového muzea, kde jsme si prohlídli několik pěkných kousků. A pak jsme šli do dalších zahrádek.
Ta hned po muzeu ale byla nejlepší. Nejdříve jsem se samozřejmě šel zeptat, jestli můžu fotit. A promluvil na mě jakýsi běloch, ne Japonec, normální angličtinou, což mě taky překvapilo. A tvářil se tak, že asi by ani nechtěl, ale pak se zeptal, odkud jsem a jestli pěstuju bonsaje, tak jsem řekl, že to zkouším. A tak řekl, že můžu fotit, že tam jsem možná naposledy. A potom se s náma dál bavil, vykládal nám o té zahradě a o různých stromkách, které tam jsou. Taky nám ukázal nejstarší bonsaj v Japonsku, která je asi 2000 let stará a říkal nám, jak jí dolovali ze skály. Bývalý majitel té zahrady, mistr bonsajista, jí prý doloval asi 12 hodin. A potom to byla jeho bonsaj a nikdo jiný se o ní nemohl starat. Potom nám taky ukazoval vítězné stromky z bonsajových soutěží. No prostě vypadal, že je taky hrozně rád, že si může konečně pokecat normálně anglicky. A protože jsem si nemohl přivézt nic lepšího z Japonska než bonsaj, tak jsem si tam dvě malé koupil. Dokonce jsme dostali i slevu a kalendář s bonsajema, tak jsem byl úplně spokojený. Potom jsme ještě prošli ty další zahrady, ale ty už nebyly tak zajímavé. V jedné se dokonce muselo platit.
Potom jsem ještě našel další muzea bonsají dále směrem do centra Tokya, tak jsme se tam vydali. Další byla v Uenu. Tam jsme se zase nemohli najít, tak nás vzal jakýsi Japonec a ukázal nám cestu. Ale po cestě do parku nás chytila nějaká ženská, strčila nám do ruky jakýsi zlatý plátek a že prý chce nějaký dar pro někoho. Ale to se nám moc nechtělo a ten Japonec to asi postřehl, tak prostě řekl, že ne, a vzal nás do parku, kam jsme chtěli jít. Tak jsme se zase našli, prošli jsme parkem, ale to muzeum jsme bohužel nenašli. A protože už bylo pozdě a další muzea už zavíraly, tak jsme se vydali zpátky do Tsukuby. Večer jsme pak poseděli na pokoji a plánovali další den. V průběhu večera jsme si prožili naše první zemětřesení. A trvalo celkem dlouho a podle toho, co říkal Jarouš, bylo i celkem silné. Ale v pohodě jsme přežili a mohli jsme vymýšlet plány dál.
Taky jsem řešil, jestli můžu vzít bonsaj do letadla a jestli je můžu přivézt do Nizozemí. Ten chlap, s kterým jsme se bavili v té zahradě s bonsajema, říkal, že do letadla to není problém. Ale může být problém s importem do cizí země, která je takhle daleko. Říkal, že pro něho je nemožné si přivézt bonsaj do Kalifornie, protože tam žijou hlavně ze zemědělství a tak co kdyby přivezl nějakou nemoc, která by jim tam všechno zničila. A tak jsem psal email na niziozemský konzulát v Japonsku a taky na ministerstvo zahraničních věcí. Později jsem dostal odpověď jenom od jednoho, a ten mi napsal, že mám napsat někomu dalšímu, ale email tam nedal, jenom nějaký odkaz, na kterém jsem nemohl nic najít. A tak jsem se na to vykašlal a normálně to provezl.

Výběr z fotek bonsají a tady jsou všechny, co byly zajímavé

Hora Tsukuba

Ve čtvrtek jsme vyrazili do přírody, vyrazili jsme na blízkou horu Tsukuba, která má dva vrcholy. Ve Wageningenu sice taky mají horu, ale ta je asi jenom 80 m.n.m., hora Tsukuba je víc než 800 m.n.m. Ale nešli jsme až z dola, autobus nás vyvezl asi do 300 - 400 m a potom už jsme šlapali. Na vrchol to nebylo moc daleko, jenom asi 2 kilometry, ale bylo to celkem zprudka dokopce. Ale nebylo to jako u nás, že by byla pěšinka, po které se šlo, ale většinou tam byly udělané schody, takže jsme šlapali 2 km do schodů. Po cestě jsme se i koukali různě kolem, neměli tam smrkové lesy, ale cedrové (aspoň myslím).
Pak jsme dorazili nahoru, mezi dva vrcholy, kde bylo pár obchůdků. Chvíli jsme spočinuli a vyrazili na první vrchol. Tam byla jakási kaplička nebo malá svatyňka, tak jsme si to prošli kolem a šli zpátky a pak na druhý vrchol. Tam byla taky kaplička a byly tam taky skály, z kterých byl pěkný výhled. Z vrcholu jsme pak šli k lanovce, kterou jsme sjeli dolů. A protože jsme ještě měli čas a nechtělo se nám domů, tak jsme se ještě prošli na zastávku, od kud jsme vyjížděli. To bylo zase necelé dva kilometry, ale bylo to spíš po rovince lesem, taková příjemná cesta. I když i tady udělali schody, které byly dost nepříjemné. Tak jsme se na ně vykašlali a když to šlo, tak jsme šli vedle nich po normální pěšince.
Potom už jsme počkali na autobus a dojeli zpátky do Tsukuby. Tam jsme byli asi kolem čtvrté, tak jsme ještě vyrazili do města nakupovat. Jarouš stejně nebyl na pokoji, měl lekci japonštiny, tak jsme byli jenom sami.
Když pak skončili, tak jsme společně ještě s dalšíma lidma vyrazili na suši do města. Šli jsme do restaurace, kde jsou takové běžící pásy, na kterých jezdí talíře s různýma druhama suši a člověk si může vzít, co chce. Taky si tam může objednat nějaký speciální druh z jejich jídelníčku. No a na konci příjde vrchní, spočítá talíře a pití a podle toho napíše účet. Toš pozkoušeli jsme toho hafo, vždycky jsme si vzali jeden talíř, na tom byly většinou dva kousky, tak jsme si každý dali jeden. Některé věci byly dobré, ale některé moc ne. Měli jsme hafo druhů ryb na rýži, měli jsme tatarák z nějaké ryby, nějakou paštiku, taky jsme měli sval ze škeble, který ji otevírá, a asi nejexotičtější byly takové malé červené sepie. Ty sepie teda nebyly moc dobré, to jsme se s Jane shodli. A ten sval ze škeble byl super, takové jemňoučké maso. Taky jsme si dali škeblovou polívku a popíjeli jsme u toho všeho saké. Po pozdní večeři jsme se pak sešli u jednoho typosa na pokoji a pokračovali jsme se sakém až do noci. Do postele jsme se dostali asi kolem 1 ráno.

Fotky z hory Tsukuba a suši, vše a výběr

Tokyo

V pátek ráno jsme se rozloučili s Jaroušem a vyrazili jsme se všema věcma to Tokya, kde jsme měli objednaný hostel. Do Tokya jsme dojeli asi kolem desáté, zašli jsme na hostel, nechali tam věci a vyrazili do města. Kousek od hostelu začínala projížďka na člunu, tak jsme se svezli do centra na takový malý ostrůvek. Po cestě jsme museli přestoupit na druhý člun, ale tam jsme museli asi půl hodiny čekat, takže nakonec jsme se na ostrov dostali až kolem jedné. Na ostrůvku byla kopie Sochy svoboty, tak jsme si to prohlídli a pak jsme hledali nějakou restauraci na oběd. Byl tam takový nákupní komplex, tak jsme tam vlezli a hledali nějakou pěknou restauraci. Bylo jich tam teda hafo, ale nic pěkného. Až asi desátá restaurace vypadala pěkně, tak jsme tam zůstali na oběd.
Po obědě jsme se vlakem/metrem dostali zpátky do centra podívat se na čajový obřad. Jane to našla na internetu v jednom hotelu, ale když jsme tam došli, tak ti lidi nevypadali, že by o tom něco věděli. Až pak jedna ženská poradila, kam jít, tak nás tam zavedli. Tam byla taková starší paní oblečená v kimonu, ukázala nám, kam si máme sednou a obřad začal. Koukali jsme na to sami dva, tak to bylo takové intimní. No a bylo to hodně zajímavé. Měla jakousi sérii pohybů a všechny věci, které používala, měly přesné místo, kam je položit. No bylo to fascinující. Takovou metličkou nám umíchala čaj, pak nám ukázala, jak máme tu misku s čajem vzít, vypili jsme čaj, zajedli jsme to takovou sladkostí, pak to všechno uklidila a my jsme šli. Celé to trvalo asi 20 minut, ale bylo to zajímavé.
Pak jsme se vydali k jednomu mrakodrapu, kde může člověk vyjet až do 45. patra a rozhlídnout se zadarmo. Samozřejmě jsme opět měli problém najít tu správnou budovu. Stačilo jednou dobře odbočit a našli bychom to úplně jednoduše. Místo toho jsme trošku pobloudili kolem, ale nakonec jsme to našli. Měli tam dva výtahy speciálně určené pro turisty, jely z prvního patra rovnou do 45. a jelo to asi minutu. Nahoře jsme se pokochali pohledem na Tokyo ze všech stran a potom jsme vyrazili zpátky na hostel, abychom se ubytovali.
Večer jsme pak vyrazili zpátky na mrakodrap, abychom se koukli na Tokyo i v noci. A bylo to úplně super, snažili jsme se dělat i fotky, ale to není nikdy tak pěkné jako koukat na vlastní oči. Když jsme se dost pokochali, tak jsme se vyrazili kouknout na čínskou čtvrť. Ta byla bohužel trochu vzdálená, tak jsme museli jet asi hoďku vlakem. Dorazili jsme tam něco před jedenáctou a tam jsme si našli, že bychom zpátky měli jet po půl dvanácté, protože pak končí jezdit vlaky. Nebylo to sice moc dlouho, ale ta čtvrť něbyla až tak velká, tak jsme to v klidu celé prošli. Měli tam hafo zdobených bran a baráků a taky dva chrámy. Tak jsme to všechno poprocházeli a pak jsme vyrazili zpátky na hostel. Vlakem jsme dojeli až na zastávku, kde jsme měli přestoupit na metro, ale tam jsme zjistili, že metro už se zavírá a metrem už se nikam nedostanem. Nedalo se nic dělat a museli jsme vyrazit pěšky. Naštěstí to nebylo až tak daleko, jenom tři zastávky, tak jsme asi za půl hoďky byli na pokoji, uložili jsme se a na chvíli šli spát.
Na chvíli, protože v sobotu ráno jsme ještě šli na asi největší rybí trh. Pro turisty je to sice otevřené až od devíti ráno, ale to už jsme museli jet na letiště. Tak jsme se tam vydali něco po šesté. Po cestě jsme si kufry nechali zamčené na zastávce a šli jsme tam bez ničeho, jenom se kouknout. A dobře jsme udělali, s kuframa bychom se tam akorát motali. Nejdříve jsme prošli nějaký zeleninový trh, ten nebyl vůbec zajímavý, ale pak jsme došli na ten rybí. A tam se toho dělo, furt tam někdo někam jezdil, něco vezl, přenášel a něco ukládali a zpracovávali. Nejdříve jsme to obešli jakoby dokola, tak jsme tam viděli hlavně velké tuňáky, které potom krájeli takovýma velkýma vertikálníma pilama na menší kousky, které pak vystavovali na pultech. Tam jsme pak viděli všelijaké další ryby a hafo různých mořských potvor, jako chobotnice, sépie, mořské okurky, škeble, kraby a kdoví co ještě, něco jsem ani nevěděl, jak to pojmenovat. Tak jsme tam asi půl hoďky až hoďku trajdali a prohlíželi si to tam, až jsme se rozhodli, že už je to furt to samé, tak jsme vyrazili pryč zpátky na vlak. A po cestě nás potkal jakýsi typos, který to tam měl asi na starost, a ukázal nám papír, na kterém bylo napsané, že turisti tam nemají co dělat, že ti tam můžou až po deváté. Tak jsme, že jo, že jdem pryč, tak nám aspoň ukázal cestu, kudy jít. A taky nás chvíli pozoroval, jestli se náhodou nevrátíme zpátky. Ale to už jsme neplánovali, vyzvedli jsme kufry a vyrazili na letiště.

Fotky z Tokya, vše a výběr

Cesta domů

Na letišti to probíhalo celkem v pohodě, jenom jsme si museli vystát několik front, než jsme mohli vyrazit k naší bráně. Tam jsme měli ještě nějaký čas, tak jsme utratili zbylé peníze, které jsme ještě měli a počkali na letadlo. Letadlo nás v pohodě dopravilo do Helsinek, kde jsme přestoupili na další a to nás dovezlo do Amsterdamu. Z tama jsme pak jeli vlakem a busem až do Wageningenu. Doma jsme zalehli úplně utahaní a spali jsme až do neděle do poledne.
V neděli jsme jenom trochu povybalovali a vyprali a naší dovolenou jsme zakončili večeří na oslavu pátého výročí v italské restauraci na pizze. Po večeři jsme šli domů a šli jsme zase spát, dospat ještě to, co jsme nedospali.

Zajímavosti z Japonska

No a na závěr takové postřehy, které nás překvapily nebo zaujaly. Jako první si člověk asi všimne, že moc nemluví anglicky, aspoň většina z nich. Ale celkově jsou hrozně slušní, furt se klaní, děkují. A taky jsou ochotní, několikrát jsme se hledali na mapě a někdo přišel a jestli nepotřebujeme pomoct. Ale když jsme řekli, co chcem, tak moc nerozuměli nebo to nedokázali vysvětlit. Tak nás pak vzali a dovedli nás tam.
Na to, že to je taková vyspělá země, tak topí klimatizací tažke vzduch vevnitř je dost suchý a často mají v pokojích zimu.
Jako turista se tam člověk nemusí bát, že by tam nenašel záchod. Ty jsou tam úplně všude a jsou vyznačeny na mapě.
Pak nás (nebo aspoň mě) celkem překvapilo, že někdy používají prášek na přípravu čaje.
No a samozřejmě je to tam celkem drahé, i v porovnání s Nizozemskem.
A všude je to tam čisté, žádné papírky nebo špačky od cigaret, to tam člověk nevidí.