Tento týden k nám do Wageningenu a celkově do Nizozemí dorazila zima. Už v noci z neděle na pondělí začalo sněžit a sněžilo asi půlku pondělí. A s novým sněhem se samozřejmě objevily klasické problémy s dopravou. A bohužel si to na vlastní kůži vyzkoušela i Jane, když vyrazila ráno do práce, dostala se až do Utrechtu, ale dál už vlaky nejely. Tak si dala kafe, chvíli počkala, jestli se něco nezmění, a protože se nic nedělo, vydala se zpátky do Wageningenu. Na pokoji jsme pak pracovali oba dva, protože já jsem ještě nemohl chodit, měl jsem furt na noze dlahu. Během odpoledne ale většina sněhu roztála, takže v úterý už se v pohodě dalo cestovat.
Jane tak dojela do Amsterdamu a já jsem vyrazil do nemocnice na kontrolu. V nemocnici mi sundali dlahu, zjistili, že to je furt oteklé, tak jsem zase dostal takový silný obvaz/moderní sádru, na které se dá i chodit. Není to tak velké jako sádra, vypadá to spíš jako obvaz, ale je to pevné a drží to kotník rovně. I když se v tom dá chodit, ze začátku mi to moc nešlo a používal jsem hole. Ale postupně v průběhu týdne to bylo lepší a lepší a na konci týdne už jsem se pohyboval po pokoji bez berlí, i když na delší cesty jsem je pořád používal.
Ve čtvrtek pak měla Jane velkou prezentaci před nějakou velkou grupou z univerzity o jejím projektu, co vlastně dělá a co by měla vytvořit na konci. A protože to zvládla úplně v pohodě, dostala nějaký kupon, s kterým si může koupit nějakou knížku. Já jsem se mezitím ve Wageningenu šel podívat na turnaj ve volejbale. Chození mi šlo trochu líp a sportcentrum je blízko, tak jsem se zašel za ostatníma kouknout, jak se jim daří na vánočním turnaji. Ale že bych nějak moc dával pozor, co kdo hraje, to se říct nedá. Většinou se za mnou někdo přišel podívat na tribunu, takže jsem furt s někým kecal. Ale bylo to fajn je zase vidět.
V pátek pak Jane měla akci s celou katedrou na utužení kolektivu. Celé odpoledne hráli badminton a potom šli na večeři. Po večeři pak ti zdatní vyrazili ještě na biliár a skončili někdy k ránu. Ale jak Jane není už moc zvyklá se tak hýbat, tak jí celý víkend bolelo tělo z badmintonu. A protože byla Jane zase pryč z Wageningenu, tak jsem šel podpořit naše družstvo z volejbalu a šel jsem jim dělat trenéra. Ale moc to nepomohlo a stejně jsme zase prohráli.
V sobotu večer jsme pak šli slavit Michalovy narozeniny. Šli jsme k němu na večeři a poseděli jsme tak v klidu někdy do půlnoci, protože pak mi jel autobus, abych se dostal domů. Furt jsem ještě chodil o berlích, tak jsem nemohl na kole a autobus byl asi nejjednodušší. Ale je to hrozně zdlouhavé. Normálně tam člověk jede 10 - 15 minut na kole, ale když jsem musel busem, bylo to minimálně půl hoďky. Ale zvládl jsem to tam i zpátky a celou neděli jsem pak mohl odpočívat.
Žádné komentáře:
Okomentovat