14.12.11

Týden v Anglii

Toš tento týden jsem nechal Jane v Nizozemí a sám jsem si odletěl na týden do Anglie. Ale nebyl jsem tam na žádné dovolené, ale jel jsem na jeden kurz ohledně proteinů a jejich interakce. Myslím, že už jsem tu psal někdy předtím, jak jsem se na ten kurz hlásil. Ale můžu to stručně zopakovat. Dozvěděl jsem se o tom asi týden před deadlinou (závěrečným termínem) a to jsem musel ještě narychlo sepsat cosi o mojem výzkumu, taky moje vedoucí musela cosi napsat, jakože si myslí, že ten kurz je pro mě dobrý, museli to všichni podepsat a poslat. To jsem zvládl, potom tam byly jakési problémy s šekem, který jsme poslali, ale nakonec to sekretářka a ženská v Anglii vyřešily. Pak jsem ještě někdy v listopadu poslal prezentaci na max. 10 minut a 2 slidy, souhrn o mojem výzkumu, fotku a to bylo vše. Pak už jsem jenom čekal a minulou neděli jsem letěl.
Letadlo letělo z Amsterdamu v neděli ráno. A protože to byla neděle a ještě k tomu ráno, tak samozřejmě nic nejezdilo. Tak jsme jeli s Jane do Amsterdamu už v sobotu večer a přespali jsme v jejím bytě. Konečně jsem ho viděl :) Ráno jsme pak stejně museli vstávat brzo, protože nejezdilo ani tak moc trajektů a taky jsme chtěli mít nějakou rezervu. A ještě že tak, protože jsme se nějak ztratili. Ale nakonec jsme dorazili na ten správný trajekt, takže jsem všechno stihl a na letiště jsem se dostal včas i s předstihem. Let proběhl v pohodě, nic zvláštního se nestalo a přistáli jsme skoro ve stejném čase, v jakém jsme odlítali. To znamenalo, že jsem měl půl dne na to dostat se na institut, než se budu muset registrovat. A protože jsem měl dost času, dal jsem si v klidu snídani a pak jsem jel vlakem na nejbližší stanice. Odtama jsem pak šel pěšky asi půl hoďky a byl jsem tam. A kde to je tam? No to je Wellcome Trust Sanger Institute, britský institut pro genetiku včetně bioinformatiky. Dorazil jsem asi kolem jedné, ubytoval jsem se a protože jsem byl utahaný, tak jsem se asi na hoďku natáhnul.
Ve tři odpoledne jsem se šel zaregistrovat. Několik lidí už tam bylo, tak jsem si k nim sedl, dal jsem si kafe a postupně jsme se seznamovali. Pak nám řekli nějaké první info a rovnou jsme vyrazili do laborky pracovat. Ale nebylo to na moc dlouho a pak jsme měli přivítací drinky, asi aby nám ukázali, kde tam je bar. Pak jsme šli na večeři a po večeři jsme měli volno. Tak jsme chvíli poseděli, ale všichni byli unavení z cestování, tak jsme to asi kolem desáté zabalili. To už nás dokonce tak nějak slušně vyhazovali z jídelny...
A druhý den to začalo. Ráno jsme měli snídani (teda nechodili tam všichni a někteří až na poslední chvíli, ale já jsem si vždycky čas našel) a o půl deváté intro k tomu danému dni, co budeme dělat. Pak jsme dělali v laborce, o půl jedenácté bylo kafe/čaj a něco sladkého, pak jsme byli zase v laborce a ve 12 jsme měli přednášku, každý den nám přednášel někdo jiný, ale pokaždé to bylo zajímavé a byl to nějaký hodně známý typos. V jednu jsme pak měli oběd - nějaké sendviče apod. a u toho nám přednášel o svojí práci vždycky jeden z intruktorů, kteří nás tam vedli. Po obědě jsme šli zase do laborky, někdy uprostřed bylo kafe, pak zpátky do laborky a večer jsme pracovali u počítačů na bioinformatice. V 7 pak byla večeře a od 8 do 9 jsme přednášeli každý z nás na čem dělá. No a potom už jsme měli volno.
Co jsme dělali přes den, to je asi pro většinu nezáživné, pro znalé jsme dělali yeast-two-hybrid (Y2H), tandem affinity purification (TAP), AVEXIS (detection of low-affinity interaction), BIAcore a při bioinformatice jsme dělali protein network analysis.
Ale zajímavější to bylo večer, to jsme buď byli v baru nebo jsme šli do blízké hospody na pivo. No a u toho jsme vždycky kecali a většinou s náma byli i instruktoři, tak to bylo fajn. Jinak já jsem měl prezentaci hned první den a bylo to celkem v poho (bylo to totiž krátké), ale pak se mě ptali na některé podrobnosti a v diskuzi jsem zjistil, že nejsem sám, kdo má takové problémy, bylo tam víc lidí se stejnýma problémama. Tak to mě trochu uklidnilo.
Poslední den (v pátek) jsme měli slavnostní večeři. Kvůli tomu jsme si taky měli přinést pěkné oblečení. Když jsem dorazil, tak to vypadalo hodně pěkně, všechno načančané a lidi v pěkném oblečení, no úplně super. Pak jsme zasedli k večeři, ta byla fajn, a pak se to tak trochu zvrtlo. Postupně se začalo různě popřesedávat, pak někdo zašel pro notebook a začal hrát hudbu, tak se začlo i tančit, samozřejmě se u toho popíjelo a bylo veselo. Já jsem pochopitelně skončil s těma posledníma asi ve dvě ráno. Ale druhý den vstávat se mi vůbec nechtělo. Ale byl jsem jeden z mála, kteří dorazili na snídani!
Po snídani jsme se pak pobalili a kolem půl desáté jsme vyrazili do Cambridge taxíkem. Jelo nás tam osm, ale v Cambridge tři lidi šli na bus a vlak, tak nás zůstalo pět kluků, kteří jsme šli trajdat po městě. Toš jsme vyrazili a někde v městě nás chytli jacísi studenti, že dělají projížďky na lodičkách a že nám povykládají o univerzitě. Toš jsme se dohodli, že do toho půjdem. Projížďka to byla fajn, asi na třičtvrtě hodiny, a u toho nám povykládali, co je která budova a další capiny. Tady je cosi o univerzitě pro ty, kteří si chcou počíst. Mi se líbila pověst o jednom mostu, který prý postavil Isaac Newton bez pomocí šroubů a hřebíků, jenom ze dřeva. Ty byly do sebe zaklíněny tak dobře, že držely. A jedni studenti tomu nevěřili, tak to rorzebrali, ale když se to pokoušeli dát dohromady, tak jim to nedrželo. A proto tam teď jsou ty hřeby a šrouby. Ale doopravdy to nesestrojil Isaac, ale nějaký architekt, a bylo to i se šrouby, ale ty byly schované, takže nebyly vidět. A další most byl vytvořený podle jednoho, na který se chodilo na popravy, jakože ten popravovaný tam šel. A v Cambridge po něm chodili studenti, kteří šli na zkoušku...
Potom jsme šli do restaurace Eagle (Orel), kde Watson a Crick objevili strukturu DNA. Dokonce jsme seděli přímo na těch místech, kde sedávali. Tam jsme si dali oběd a po obědě jsme vyrazili zase do města. Byli jsme ještě v univerzitním nakladatelství a potom jsme už museli na vlak, abychom stihli letadla. Po cestě na nádraží jsme ještě potkali jednu holčinu z kurzu, tak jsme se s ní znova rozloučili a vyrazili jsme. Cesta domů pak probíhala v pohodě, jenom jsem trochu bloudil na amsterdamském letišti, je hrooozně velké. Ale nakonec jsem cestu našel a domů jsem dorazil kolem desáté.
Jane mezitím přes týden pracovala pilně se svojí mašinou, konečně už jí funguje, tak může měřit. A v sobotu pak byla v Amsterdamu na marketu, jestli tam nebude něco jako vánoční market. V neděli jsme se pak jenom flákali doma a nic nedělali.

Fotky z kurzu

06.12.11

Další dva týdny

Toš teď se toho taky nějak extra moc nedělo, takové normální týdny před vánocema. Ten první týden byla Jane zase na konferenci, tak se taky objevila doma ve Wageningenu a v pátek večer jsme společně byli na večeři u jedné mojí čínské kolegyně, taky doktorandky. No a ten druhý Jane měla v laborce nějaké studenty, tak jim vysvětlovala, jak fungujou některé mašiny. Taky se zkoušeli něco rozjet, ale nefungovalo to. Taky začala chodit na další kurz, ale tentokrát bude muset dvakrát týdně dojíždět. Taky konečně našla někoho, kdo dělá na podobné mašině jako ona, takže když bude potřebovat, tak se má kde zeptat. No a já jsem byl v pondělí na večeři v restauraci, v úterý jsme byli na pubquizu, ve čtvrtek jsem byl na další večeři a pak na oslavě narozenin a v pátek jsem byl na sympoziu a večer jsem koukal na zápas. V sobotu jsme pak potrajdali trochu po městě, nakoupili poslední věci, které jsem potřeboval a večer jsme jeli do Janeina bytu v Amsterdamu, protože jsem se v neděli ráno potřeboval dostat na letiště a letěl jsem na týden do Anglie na kurz.

První týden

Jane byla v pondělí a ve středu na konferenci v Utrechtu. Ten je blízko, takže byla v pondělí a v úterý večer doma ve Wageningenu. A konference jí začínala velice neobvykle, vystupovala tam zpěvačka a bylo to doprovázené laser show. Ale potom to už pokračovalo jako normální konference, hafo přednášek. Téma bylo tentokrát hodně široké, takže to přímo nebylo pro Jane, ale říkala, že to bylo fajn.
V pátek jsme pak byli na čínské večeři. Ne teda v čínské restauraci, ale u Číňanky. Začínalo to polívkou, takovou nějakou rajčatovou, a potom tam byly tři druhy jakoby hlavních jídel, salát a samozřejmě rýže. Jako hlavní jídla tam byly vepřové maso na kostičky s nějakým čínským kořením, uvařené mušle a tofu. Toš pozkoušel jsem to všechno a bylo to všechno dobré. Ale největší prdel byla naučit se používat čínské hůlky. No ze začátku mi to nešlo vůbec, ale potom jsem se zlepšil. Rozhodně ale to jídlo trvá dýl než normálním příborem. A taky nechápu, proč používají nejčastěji rýži, když to má tak maličké kousíčky, které se hůlkama tak blbě nabírají. Zůstali jsme u ní asi do jedné a pak jsme šli domů spát.
V sobotu jsem já šel koukat na zápas z volejbalu a Jane zůstala doma a šila. Když jsem dorazil na zápas, tak je neměl kdo koučovat, tak chtěli, abych je koučoval, toš jsem sešel domů a snažil se koučovat. A nakonec jsme vyhráli 3:1, ale bylo to proti nejslabšímu v tabulce, tak by to bylo s náma hodně špatné, kdybychom prohráli. A mezitím co já jsem byl pryč, tak Jane si doma ušila takovou větší kabelku, kde se jí vleze hafo věcí, tak byla sama se sebou spokojená, jak to zvládla. V neděli potom, abychom se nenudili, tak jsme zkusili udělat ten grilovaný ananas, jak to bylo v brazilské restauraci. A samozřejmě jsme se potýkali trochu s problémy, jako třeba skořice. Neměli jsme mletou, tak jsme vzali asi dva špalíčky a museli to nastrouhat na struhadle. Ale zvládli jsme to. Ananas jsme nakrájeli na kolečka a ty jsme máčeli v medu asi hodinu. Potom jsme je po dvou dávali grilovat asi na 15 minut. No, ty první nebyly výborné, ale ty poslední už byly moc dobré! Tak teď už víme, jak to udělat, tak to můžeme zkusit zase příště. Jako dezert je to dobré, ale hrozně sladké...
Tady je pár fotek s ananasem:
















Druhý týden

Jane měla v pondělí v laborce nějaké studenty, kterým ukazovala a vysvětlovala, jak která mašina funguje. A pak to zkoušela i zprovoznit, ale nějak počítač nekomunikoval s mašinou, tak strávili celý den hledáním, kde se stala chyba. V úterý pak byla v Enschede na první přednášku dalšího kurzu o výrobě nanostruktur (jejích čipů) a hodně se jí to líbilo, tak říkala, že na to bude chodit. Bude muset teda dvakrát týdně dojíždět do Enschede, ale to jí prý nevadí. No a ve středu pak měla schůzku s jedním typosem, kterého potkala na konferenci v Utrechtu a taky dělá na univerzitě. Tak jí ukazoval, na jaké mašině dělá a ukazoval jí nějaké fígly, které může zkusit, aby rozjela tu svojí mašinu. A kdyby něco potřebovala, tak se klidně může zeptat. Ve čtvrtek pak dopoledne normálně pracovala, ale odpoledně se necítila moc dobře, tak odešla domů dříve. V pátek byla na chvíli v práci dopoledne, ale nebylo jí moc líp, tak odešla dřív a přijela domů do Wageningenu a zalezla do postele.
Já jsem byl v pondělí domluvený s Michalem a Annou (volejbalisti, Michal je z Polska z mojeho týmu a Anna je Češka), že půjdem na večeři do řecké restaurace. Samozřejmě jsme posílali email i ostatním lidem, ale pro Dutch lidi je poslání emailu v sobotu večer příliš pozdě, to už mají domluvenou nějakou schůzku nebo co. A navíc slavili Sinterklaase, tak se k nám nikdo nepřidal. Toš když jsme dorazili k řecké restauraci, tak jsme zjistili, že je zavřená a že tam se nenajíme. Domů jsme se rozejít nechtěli, tak jsme našli asi jedinou otevřenou restauraci ve Wageningenu, která nebyla hrozně drahá, a to byla italská pizzerie. Toš jsme si dali každý jednu pizzu, k tomu vínko a bylo nám fajn. Potom jsme ještě zajeli k Anně na pokoj, protože měla Plzeň, tak jsme si dali fajné pivo a kolem půlnoci jsme šli spát.
Taky jsme se ještě ten večer domluvili, že v úterý půjdem na pubquiz ("hospodský test", test v hospodě) a zkusíme najít ještě dva lidi, kteří by se k nám přidali. Toš nakonec jsme je našli, tak jsme se večer sešli zase v hospodě a zkoušeli jsme odpovídat na otázky, na které se ptali. Sem tam se dařilo víc, sem tam míň, ale celkově to bylo fajn. Nakonec jsme byli osmí z asi dvaceti týmů, tak to bylo docela úspěšné. Po pubquizu jsme se hned rozešli domů, protože jsme byli celkem unavení ještě z předchozí noci.
Ve středu se nic moc nedělo, ale ve čtvrtek jsem byl na další večeři. Tentokrát to bylo s PhD council ("PhD rada", skupina doktorandů, kteří organizují pro ostatní doktorandy různé věci) a s lidma, s kterýma jsem organizoval Career day. Toš bylo to fajn, bylo tam hodně dobré jídlo - měl jsem hovězí steak s pepřovou omáčkou a vůbec jsem si nestěžoval. No a jako výsledek večeře jsem se přidal k téhle radě, tak budu zase něco organizovat. Uvidíme, jak to půjde. Večeře skončila asi kolem jedenácté, ale já jsem ještě nejel domů, ale k Michalovi, protože slavil narozeniny a pozval mě na večeři. Bohužel jsem už měl domluvenou jinou, tak jsem říkal, že se přidám později. Když jsem dorazil, tak mu ještě cosi z večeře zbylo, tak jsem to musel aspoň zkusit, typické polské jídlo - bigos (nejsem si jistý, jak se to píše, ale takhle nějak se to vyslovuje). Toš nebylo to špatné, s Annou jsme se shodli, že to je jakoby vepřo a zelo dokupy. A k tomu jsme popíjeli samozřejmě polskou vodku. Bylo nás tam celkově osm, Michal, já, Anna s přítelem a pak Michalovi kolegové z práce. Ti se ale někdy po půlnoci zvedli a šli domů, že musí v pátek ještě pracovat, a Annin přítel taky odešel, protože musel ráno vstávat. Tak jsme zase skončili tři. Ale bylo to fajn, popíjeli jsme a kecali a ani jsme si nevšimli, že už jsou tři hodiny ráno. To už jsem se zvedl i já, že musím v pátek na sympozium a Anna se ke mně přidala, že už taky půjde. No a v pátek jsem byl na sympoziu. A samozřejmě, některé přednášky byly fajn, jiné byly hrozně nudné. Ale celkově to bylo v pohodě.
V sobotu pak Jane převážně ležela v posteli a odpočívala, ale byli jsme taky v centru nakoupit poslední věci, které jsem potřeboval s sebou do Anglie, a odpoledne jsme se pak oba sbalili a večer jsme vyrazili do Amsterdamu. Do Amsterdamu jsme šli přespat, protože v neděli nejede žádný vlak, kterým bych se dostal na půl deváté na letiště. I tak budu muset trochu cestovat, abych se dostal až na letiště, ale to už se nějak zvládne.

28.11.11

Takový nudnější týden

Tento týden se toho moc nedělo, teda nějak akčního. V úterý jsem byl ochutnávat pivo, ve čtvrtek jsme měli rozlučkovou párty s jedním doktorandem, který jede příští týden zpátky do Číny, v pátek jsme byli na párty a týden jsme zakončili v neděli výletem do kina.
Ochutnávku piva organizoval vrchní ve sportbaru. Napsal to na facebook a ozvalo se tam hafo lidí, že chcou přijít. Já jsem tam šel zároveň s jedním typosem z Polska, ale z volejbalu tam nikdo nebyl. A taky to nebylo tak, jak jsem si to představoval. Myslel jsem si, že tam člověk může někdy v té době, kdy to bude, přijít, zaplatí, dostane pět lístků na pět různých piv, pak si někde sedne a může popíjet. Ale ono to bylo jako v pivovaru. Vždycky nám přinesli jedno pivo a my jsme měli tipovat, co to je. A taky tam byl jakýsi typos z toho pivovaru, z kterého jsme testovali piva, tak něco vykládal. Ale samozřejmě v dutch, takže jsem z toho nevěděl vůbec nic. Michal, ten Polák, rozumí dutch, tak by z toho asi něco měl, ale moc se mu nechtělo, tak jsme tam kecali sami. Nevím, jestli to ostatním vadilo, seděli jsme totiž všichni u jednoho stolu, ale neměli na výběr. Tak jsme pokoštovali, pokecali, potipovali a Michal dokonce vyhrál jedno pivo jako za třetí místo, tak říkal, že to někdy můžem vypít. Toš uvidíme, kdy to vyjde. Ale zklamali mě všichni volejbalisti, že se vůbec nikdo neukázal...
Ve čtvrtek jsem byl poprvé v takové společenské místnosti na Bornsesteegu. To býval kdysi studentský klub, ale teď to předělali na místnost, kde může člověk přes den relaxovat a večer tam jsou většinou nějaké soukromé akce. A tam pořádal jeden doktorand svojí rozlučkovou párty. Začínalo to o půl osmé, ale říkal jsem si, že tam v tu dobu ještě nikdo nebude. Někdy kolem třičtvrtě jsem to šel okouknout, jestli už tam někdo je. A bylo tam relativně dost lidí, ale samí Číňani a nikdo, koho bych znal. Tak jsem na chvíli ještě zalez a vrátil jsem se asi za deset minut. To už tam byl aspoň jeden typos z laborky, tak jsem se k němu přidal a bavili jsme se spolu. Postupně pak doráželi další lidi, až tam byli všici. A pak jsme mu dali náš dárek - hodinky. Ale žádné obyčejné, ale pěkné. Byl jsem je vybírat ještě s jedním doktorandem ten den odpoledne a myslím, že jsme našli opravdu pěkné hodinky. Pak jsme seděli, popíjeli, kecali, až bylo docela pozdě, tak jsme to zakončili. Toš ale bylo to fajn.


Tady je jedno hromadné foto, které jsme pořírili na akci. Je tam většina lidí z laborky. A ten doktorand, který odjíždí, je ten uprostřed za mnou, s brýlema.











V pátek jsme byli pozvaní s Jane na párty po státnicích, kterou organizovali čtyři lidi, a jeden z nich byl volejbalista. S Jane jsme dorazili asi kolem jedenácté, ale ostatní volejbalisti tam ještě nebyli, většina hrála zápas. A samozřejmě jsme tam nikoho neznali a asi všichni byli Dutch. Tak jsme si sedli k baru, s tou mojí nohou mi nedělá dobře dlouhé stání, a popíjeli pivo. Postupně ale dorazili volejbalisti, tak to bylo zábavnější. Skončili jsme někdy kolem třetí ráno a velice rádi jsme šli spát.
O víkendu jsme se vlastně jenom flákali. Já jsem byl v sobotu dopoledne podporovat můj tým, zatímco Jane ještě spala, a odpoledne jsme se jenom flákali. V neděli jsme to pak zakončili v kině, šli jsme se podívat na Tintina a bylo to super. Další 3D film a zábavný, takový fajný relax.
Jinak v práci nic moc extra. Jane furt nejede mašina, dokonce tam byla i jakási ženská to zkontrolovat, ale nepřišla na to, co je vlastně špatně. Jediné, co ví, že pumpa nefunguje jak má. A že prý to v té firmě můžou opravit a mezitím budou mít nějakou jinou pumpu, ale tohle řešení je celkem drahé, tak se musí ta ženská domluvit s Janeiným vedoucím. Takže celý týden jenom četla články a nemohla nic měřit, takže celkem nuda. Říkala, že se nemohla dočkat, kdy už bude pět a půjde domů.
Já si mezitím hraju převážně v laborce a zkouším různé finty, jak obelstít ty svoje proteiny a abych je konečně viděl a izoloval. Toš jakš takš se sem tam něco podaří, ale zatím to na Nobelovku není, to si budu muset ještě chvíli počkat :)

21.11.11

Konferenční týden zakončený výbornou večeří

Toš tento týden jsme si oba dva opět připomenuli, jaké to je na konferenci. Jane měla dvoudenní konferenci v Ede od úterý do středy, tak byla uprostřed týdne doma, což bylo fajn. A já jsem organizoval takový den pro doktorandy převážně ve třetím a čtvrtém ročníku a bylo to o tom, co je možné dělat po skončení PhD, jestli pokračovat jako post-doc nebo jít pracovat pro firmu. V pátek jsme se pak zase byli podívat na zápas volejbalu a v neděli jsme jeli do Scheveningenu do brazilské restaurace na oběd/večeři.
Janeina konference se jmenovala MicroNano konference a co mi říkala ona a pak ještě další holčina, tak to bylo takové hodně široké téma. Taky jsem slyšel, že tam bylo dost firem, které se tam prezentovaly, tak to nebylo až tak zajímavé. A pro Jane tam prý celkově nebylo nic moc zajímavého, teda z přednášek. Večer měli večeři, tak tam klábosila s jakýmasi lidma z univerzity v Twente a říkala, že to bylo fajn. Tak aspoň má nějaké první kontakty. Večer pak oba dva dny dorazila domů, tak jsme nebyli celý týden sami.
A já jsem nebyl až tak jako posluchač, ale jako organizátor. Asi už od srpna jsme s dalšíma pěti lidma organizovali tenhleten Career day. Měli jsme pozvaných asi deset lidí, kteří měli přednášet. A na různé témata, první holčina vyprávěla její studium až se dostala do Anglie, kde teď má vlastní výzkumnou skupinu, pak tam byl typos, který asi po dvaceti letech práce ve výzkumu na univerzitě odešel pracovat do firmy a potom si založil vlastní firmu, měli jsme tam přednášku o různých grantech, které existujou a jak je dostat, další byla o networking, získávání kontaktů, pak přednášel můj šéf z pohledu editora (byl 10 let editor časopisu Science a ještě je několika dalších), pak nám vykládal jeden chlap, jak to vypadá, když se člověk hlásí k firmě, jakože poslání životopisu, pohovor a další věci ohledně tohohle, další byl typos, který hned po PhD založil s dvěma kamarádama vlastní firmu a na závěr jsme měli dvě přednášky o etice ve vědě. Toš bylo to úplně super, líbilo se mi to víc než co bylo loni.
V pátek večer jsme pak společně s Jane vyrazili povzbuzovat můj tým. Ale vůbec jim to nepomohlo, hráli úplně hrozně a prohráli 4:0. Ach jo:(
V neděli jsme byli s lidma z volejbalu domluveni, že pojedeme do Scheveningenu na oběd. Scheveningen je část Haagu a je tam brazilská restaurace, kde to funguje tak, že člověk zaplatí 20 E a pak může sníst, co zmůže. A prakticky to funguje tak, že číšníci chodí mezi stoly s rošty s různými druhy masa a postupně odkrajujou těm, kdo chce. Myslím, že tam je 14 druhů masa, různě udělaných. Převážně to bylo hovězí, ale taky jsme měli vepřové, kuřecí, jehněčí a taky kuřecí srdce, ale o ty jsme si museli říct. A jeden z chodů byl taky grilovaný ananas a ten byl úplně bombastický, chceme to někdy s Jane zkusit doma. Oba jsme měli z každého masa kousek, ale nakonec jsme byli totálně plní. Ale bylo to super. Po večeři jsme se pak šli na chvíli projít po pláži. Bohužel ale byla mlha, tak nebylo nic vidět. Normálně tam prý je věž (tu jsme neviděli, i když je asi 50 metrů) a z té je vidět až na Rotterdam. Ale to se nám tentokrát nepovedlo, budeme tam muset někdy zase zajet a najít tu věž. Potom jsme vyrazili zpátky do Wageningenu.
Ale celý den jsme měli jakési problémy s cestováním. Když jsme jeli tam, autobus byl zpožděný asi o 10 minut. Nakonec to nevadilo, měli jsme dost času na přestup, ale asi to značilo první problémy. Vlak nám jel sice v pořádku, do Haagu jsme dojeli včas a v pohodě, ale v Haagu jsme museli čekat na auta, které nás měly odvézd do restaurace. V Haagu totiž nefungovala MHD a my jsme byli domluvení, že nás vyzvednou autem z nádraží. Ale po cestě se nějak sekli v koloně či co, takže dorazili pozdě. A druhé auto se ztratilo úplně, to dorazilo úplně pozdě (asi o hoďku později, než bylo plánované). Tak jsme stáli u nádraží, mrzli a čekali. Nakonec ale všichni dorazili do restaurace a pořádně se nabaštili. A na cestu zpátky se zase kombinovalo jinak. Někteří se rozhodli, že půjdou na nádraží pěšky. Tak po asi desetiminutovém kombinování kdo půjde a kdo pojede to dopadlo tak, že 7 lidí šlo pěšky, jedno auto bylo plné a v druhém nás mělo jet šest na nádraží, tam mě vyhodí a pojednou domů. Jako plán to bylo fajn, ale jaksi to nevyšlo. Minuli jsme jednu odbočku, která nás měla zavést k nádraží a najeli jsme na dálnici. A vracet se po ní by bylo dalších 12 kilometrů, tak jsme nakonec jeli v šestli až do Utrechtu, kde jsem počkal na zbývající lidi, co jeli vlakem. Potom už to bylo v pohodě a dorazili jsme až do Wageningenu.
Toš už se těším na další akční výlet!

15.11.11

První krůčky

No tento týden se skoro nic nestalo. V pondělí jsem byl na kontrole v nemocnici. Byl jsem domluvený na 9 hodin. Toš jsme spolu s Jane vyrazili na bus, protože jí to taky vyhovovalo. Ale když jsme tam přišli, psali, že bus bude mít 4 minuty zpoždění. Jenže to nebyly jenom 4 minuty. Postupně to přibývalo a přibývalo, až to bylo asi 13 minut. A to už měl taky ten další bus zpoždění 3 minuty, takže nakonec přijely dva najednou. Bohužel to už jsem věděl, že dorazím pozdě. Ale co už. Dorazil jsem do čekárny, chvíli jsem seděl a pak mě zavolali. Zavedli mě do jedné místnosti, tam jsem se posadil na lůžko a měl jsem čekat na doktora. Doktor dorazil asi za 5 minut, zkoušel mi nohu a pak se mě zeptal, jestli se na ní postavím. Tak jsem se tak na něho podíval a řekl jsem mu, že nevím, že jsem to nezkoušel. Tak jsem to teda zkusil a zvládl jsem to. Pak mi řekl, že si mám zase sednou do čekárny a za chvíli si mě zavolají a dají mi něco na tu nohu.
Toš jsem sednul do čekárny, chvíli čekal a pak si mě zavolala sestřička. Ta mi taky nějak zkoušela tu nohu a potom říkala, že mi na to dají takovou jakousi modifikaci sádry. A zeptala se, jestli chcu bílou, modrou nebo červenou. Tak jsem si nejdříve říkal, že přece nebudu chodit s nějakou barevnou sádrou či co. Ale pak jsem si taky řekl, že to je možná jenom jedinkrát, kdy bych ji mohl mít, tak jsem si nakonec vybral červenou. A sestřička to zhodnotila jako výborná volba. Takže teď to je zafixované tak, že se kotník skoro nehýbe, ale přitom se v tom dá chodit. Teď už to teda jde, ale když jsem to dostal poprvé, tak to bylo takové škobrtavé. Skoro jako se dítě učí chodit. Jenom jsem tak moc nepadal, ale byl jsem chytrý a používal jsem hole. Ale postupně v průběhu týdne mi to šlo líp a líp, takže v úterý už jsem měl jenom jednu hůl a od čtvrtka jsem chodil po laborce a po pokoji úplně bez hole. Ale do školy a ze školy jsem si ještě netroufl, to jsem zkusil až v pátek. A šlo to v pohodě. A o víkendu jsem vyzkoušel i kolo, a taky se to dalo. Není to teda tak moc příjemné, takže když můžu, tak spíš chodím a do centra moc netrajdám.
Jinak Jane byla celý týden v Amsterdamu a stále zkoušela zprovoznit tu svojí mašinu. A bohužel stále neúspěšně, furt nějaké problémy. Dokonce tam měla jakéhosi chlapa z firmy, která opravuje ty přístroje, tak to nějak kontroloval. Ale když odešel, tak cosi přestalo fungovat. A tak volala zpátky do firmy, zkoušeli něco přes telefon, ale nakonec tam někdo zase dorazí. V pátek pak měla prezentaci o svojem projektu. A protože zatím nemá žádné výsledky, protože mašina nejede, tak spíš mluvila o tom, co bude dělat a o čem to všechno je.
V pátek večer jsme se pak spolu byli podívat na zápas, který hrálo moje družstvo. A bohužel prohráli, i když vyhrávali 2:0 na sety. Ale bylo to vždycky vyrovnané, tak aspoň tak. A v sobotu jsme vyrazili do centra podívat se jak to vypadá ve Wageningenu, když přijede Sinterklaas. Ale nebylo to tak zajímavé jako v Groningenu, žádní sloni, velbloudi nebo velké průvody. Přijel jenom v kočáře, měl kolem sebe hudbu tvořenou Black Pete (Černí Petři) a další chodili kolem a rozdávali sladkosti. Tak jsme chvíli čučeli, jak se všechny děti ženou k Sinterklaasovi nebo za Černýma Petrama pro sladkosti, pak jsme si něco málo nakoupili a jeli jsme zpátky domů. A zbytek víkendu jsme jenom relaxovali.

04.11.11

Hopsavý výlet do ČR

Tento víkend, teda takový prodloužený, jsme si udělali výlet do České republiky za rodičema a kamarádama. V pátek jsme letěli z NL z Eindhovenu do Prahy, pak jsme vlakem dojeli do Olomouce a tam jsme měli sraz se spolužákama z výšky. V sobotu jsme pak byli na oslavě padesátin mojí tety a od pondělka jsme byli u Jane a navštívili jsme její dědečky. Ale celkově to nebyl jen tak nějaký výlet, bylo to opravdu akční, alespoň pro mě. A proč? No toš, ve čtvrtek večer jsem si zranil na tréninku z volejbalu kotník. A protože už bylo pozdě, tak už se nedalo jít do nemocnice a musel jsem počkat do rána. Ale ráno jsme museli jet do ČR, už jsme měli letenky, takže jsme doktora v NL nestihli. A tak jsem vzal aspoň násadu od smetáku a používal jsem jí jako hůlku. Toš nebylo to nic super, ale bylo to lepší než celou cestu skákat o jedné noze.
No a s hůlkou jsme si celkem užili legraci, hlavně na letišti na kontrole. Nejdřív jsem se zeptal, jestli mi to vůbec dovolí vzít do letadla. Normálně totiž dovolí jenom jedno příruční zavazadlo do letadla a navíc to bylo velké. Toš se na to koukali zprava, zleva, zhora, zdola, taky se tam bavili, k čemu to jakože normálně slouží (ale nemohl jsem si vzpomenout, jak se to řekne anglicky, tak jsem je nechal tápat), nakonec to ale projeli rentgenem a nechali mi to, že si to můžu vzít. Toš to mě potěšilo, protože tmi ta hůlka dost pomáhala.
Potom to bylo celkem v pohodě, do letadla jsem teda musel vyskákat, ale jako správný trénovaný volejbalista to nebyl až takový problém. Pak mě letušky usadily hned v první řadě a pomalu tam nechtěly Jane pustit, že tam budu já. Tak jsme jim vysvětlili, že jsme spolu, tak ji tam u mě nechaly. Let proběhl v pohodě, nic extra se nestalo, celou dobu jsem koukal z okýnka, bylo jasno, tak jsem pozoroval krajinu pode mnou. A pak jsme přilítali do ČR a najednou se objevila hradba z mraků. Já bych řek že úplně přesně na hranicích ČR, takže pak už nebylo kam koukat, leda tak na mraky. Ale to už jsme začali postupně klesat na letiště do Prahy. Přistáli jsme taky v poho, vysunul se nám celý podvozek a v klidu jsme se dostali do letištní haly.
Pak jsme se autobusem dostali na hlavní nádraží v Praze a vlakem jsme vyrazili do Olomouce. Toš a musím říct, hned je poznat rozdíl mezi NL a ČR. V NL nám jel bus na letiště co 10 minut, v Praze to bylo co půl hodiny. A podobné to bylo s vlakama, jenom s většíma rozestupama. Podle mě v NL se nikdo předem nedívá, v kolik jede jaký vlak. Když to jede co 15 minut, tak to ani nemá cenu. Ale vlak nám jel a dorazili jsme do Olomouce. Ale tam už jsem byl domluvený s Andrejnou, aby mě odvezla do nemocnice, ať se mi na to kouknou. A taky mi přivezla pořádné berle, tak jsem konečně mohl relativně normálně chodit. V nemocnici si vzali moje doklady, že to musí ještě pozjišťovat, jak to je, když jsem pojištěný v NL. Pak přišla sestřička a zeptala se, co se stalo. Tak jsem jí ukázal svůj kotníček, ještě v ponožce a v botě, a hned to zhodnotila: "No, pěkně, tak to bylo rychlé. Půjdeme na rentgen." A tak jsem fičel na rentgen. Tam mi udělali snímky a poslali to doktorovi. Ten se na to koukal a říkal, že na operaci to není, což mě potěšilo, pak říkal, že zlomené to není, že tam je nějaká drobná brupce a že to půjde na týden do dlahy a pak do sádry. Toš jsem mu řek, že se ve středu vracím do NL, tak že prý se musím domluvit tam, že mi to zasádrujou. Dali mi dlahu a začala moje "hopsavá návštěva ČR".
Potom mi ještě řekli, že musím zaplatit jenom poplatek za pohotovost 90 kč a ostatní že se bude řešit přes pojišťovny, že si to vyřeší samy. Tak uvidíme, co ještě přijde. Potom jsme zavolali zase Andrejce, ta mi přivezla tepláky, abych měl co nosit, a dovezla nás do hospody, kde jsme se měli sejít s ostatníma. A konečně jsme si mohli dát večeři. Toš byli jsme hrozně rádi, že jsme zase všechny viděli a pokecali s nima. Každému jsme přinesli jedny holandské oplatky, stroopwafels. Nakonec jsme skončili u Andrejky doma a kecali jsme asi do čtyř až půl páté.
Ale vstávání v 8 ráno moc příjemné nebylo. Pojedli jsme cosi bábovky a vyrazili jsme zase na vlak do Ostravy. Tam nás vyzvedl taťka a jeli jsme domů. Doma jsem pak seděl na gauči a odpočíval. Taťka mi ještě zajel koupit nějaké tepláky a šusťáky, ať mám v čem chodit a nevypadá to hrozně. Odpoledne jsme pak jeli do Příbora na oslavu narozenin mojí tety. Tam nám chvíli trvalo, než jsem si našel nějaké místo, kde můžu mít nohu nahoře, ale nakonec jsme jedno místo našli a to bylo moje. Postupně přicházeli další lidi, až jsme se tam sešli úplně všichni. A jako na každé správné oslavě tam bylo moooc jídla, pití a všeho možného, takže člověk celé odpoledne až do noci seděl, moc se nehýbal, kecal a jedl a pil. Ale bylo to super. Večer nás pak Eva dovezla domů a šli jsme spát.
V neděli mi pak Jane odjela do Valmezu a já jsem zůstal doma. V pondělí jsem pak byl u zubařky a valil jsem za Jane do Valmezu. Tam jsme byli navštívit obě babičky, Jane si pořídila nové brýle a taky pochodila po všech doktorech, které potřebovala. V úterý jsme si ještě nechali koupit 2x po čtyřech půlkách frgálu, ať máme co přivézt do laborky nechat ochutnat ostatním.
No a ve středu brzo ráno (o půl čtvrté z Valmezu) jsme se vydali vlakem do Prahy. Cesta probíhala v pohodě, vlak byl prázdný, tak jsme se mohli rozvalit po kupéčku a v klidu jsme spali až do Prahy. Pak jsme autobusem dojeli na letiště, nechali se zkontrolovat a čekali, než budem moct nastoupit do letadla. A tentokrát tam probíhala nějaká zvláštní kontrola, každý musel strčit svoje příruční zavazadlo do prostoru, který měl stačit pro to zavazadlo. Toš někteří s tím měli trochu problém, ale myslím, že všichni to nakonec nějak zvládli. A mi, protože jsem byl na berlích, dovolili jít na přednostní nástup společně s Jane, takže jsme byli v letadle skoro první. Ale samozřejmě nemohlo jít všechno tak v pohodě, když jsem skákal do letadla po schůdkách, tak jsem na jednom, skoro posledním, nějak zakopnul a celý autobus lidí mě pozoroval, jak jsem spadnul. Nic se mi ale nestalo, hned jsem se postavil, pobral svoje hole a nastoupil do letadla. Z letadla jsme tentokrát neviděli nic, jenom mraky, což bylo nudné, tak jsme celou cestu prospali. V Eindhovenu jsme busem dojeli na vlak a vlakem do Ede. Odtama pak busem do Wageningenu. Tentokrát už jsem měl normální hole, tak to bylo v pohodě. Ale byl jsem rád, když jsme dojeli domů na pokoj. Napsal jsem do školy, že dneska už nepřijdu a že budu dělat doma.
Ve čtvrtek pak Jane jela do Amsterdamu do práce a já jsem vyrazil do školy. Na to, jak je to blízko, to bylo s berlema proklatě daleko. Chvíli jsem taky uvažoval, jestli bych to zvládl na kole, ale nakonec jsem to zavrhl, že bych měl problém nastoupit a sestoupit z kola, když nemůžu našlápnout na jednu nohu. Taky jsem si ráno domluvil normálního doktora, jestli se na to podívá nebo jestli mě objedná do nemocnice.
Ve škole jsem pak seděl na místě a skoro se nehýbal, bylo to nejpříjemnější. Pak se za mnou stavila Ludmila a říkala, že bych měl jít do nemocnice a ne k normálnímu doktorovi, že to nemá cenu. Tak se pak chvíli bavila se sekretářkou, volali do nemocnice a nakonec mě "objednali" na hned, že prý mám přijít jak nejdřív to půjde. Tak mě sekretářka vzala autem domů, tam jsem vzal obrázek z rentgenu z ČR, zprávu od doktora a krabici od injekcí, co jsem používal, a vyrazili jsme do nemocnice. Tam jsme došli do čekárny a kupodivu nás hned vzali. Tak jsem jim dal snímek a zkusil přeložit zprávu od doktora. Potom řekli, že si nejsou jisti, jestli je tam něco zlomené nebo ne, tak mě poslali udělat nové snímky. Když tu dlahu rozdělali, tak byl ten kotník furt hodně oteklý, možná stejně jako na začátku, což mi přišlo divné. Ale nechal jsem si udělat snímky, dorazil jsem zpátky a pak přišel doktor. Ten potvrdil, že tam nic zlomeného není, ale že si není jistý ohledně toho otoku, že je to dost oteklé i po týdnu. Tak zavolal dalšího doktora, který se kouknul, jestli tam není nějaká infekce. Nakonec řekl, že si není jistý, tak že mi pro jistotu dá antibiotika. Pak mi dali takovou speciální stahovací "ponožku", která se na kotník navleče a když se jdu sprchovat, tak si to můžu sundat. Říkali, že to zatím nechcou dát do sádry, protože to potřebujou v pondělí sundat a podívat se na to. Takže teď chodím bez sádry, ale stejně na tu nohu nemůžu stoupnout, pobírám antibiotika a v pondělí půjdu na kontrolu do nemocnice, tak uvidíme. Říkali, že mi budou chtít dát něco, abych se mohl aspoň trochu pohybovat.
Po nemocnici mě sekretářka odvezla zpátky do školy, tam jsem ještě nějakou dobu pobyl a pak jsem šel pracovat domů. Večer mi pak přijela Jane, aby mě zkontrolovala, jak na tom jsem. Večer pak přišel jeden doktorand z naší laborky, kterého jsem požádal, aby vzal frgály do školy, že já tam v pátek nepůjdu a budu pracovat doma. V pátek pak Jane vzala svoje frgály do školy v Amsterdamu, protože je ve čtvrtek zapomněla, a já jsem byl celý den doma a pracoval. O víkendu jsem pak jenom odpočíval a Jane musela potrajdat po městě sama beze mě. Ale všechno to zvládla v pohodě. Zbytek víkendu jsme pak jenom relaxovali.

24.10.11

Studijní týden

Tento týden se toho moc nedělo, protože jsem musel studovat. V pondělí mám zkoušku, první a snad i poslední, tak jsem se učil. A podle toho, co bylo na minulých zkouškách, tak jsem nečekal, že to bude nějak jednoduché. Tak jsem trajdal různě po internetu, abych našel správné odpovědi, našel, jak pracujou různé programy, co se dělá, jak a proč a další všelijaké info. Taky jsem se znova učil aminokyseliny, ne jenom vzorce a názvy, ale celkem detailně vlastnosti, v jaké struktuře se vyskytují a potom jsem ty informace aplikoval na předpověď 3D struktury proteinu. No je tam toho hrozně moc a připadá mi, že normální člověk není schopný tu zkoušku udělat.
No a v pondělí jsem byl na zkoušce. Začínalo to v 9 ráno a skončil jsem asi kolem 11. Toš otázky všeho druhu o všem možném a skoro u žádné otázky jsem si nebyl jistý, na co se vlastně ptají. Ale u každé jsem něco napsal a doufám, že víc než polovina bude dobře, abych udělal zkoušku. Kdyby to ale nevyšlo a neprošel bych, tak bych mohl jít někdy v červnu opakovat zkoušku nebo bych se mohl domluvit s mojím vedoucím mojeho PhD a jestli jí to nebude vadit, že nebudu mít zkoušku, tak by mi prý taky uznali ty kredity. Ale snad to vyjde a projdu.
Jinak Jane měla v pátek prezentaci z jejího předmětu. Tam každý dostal jeden článek a měli z toho udělat pětiminutovou prezentaci o čem to je, jak to dělali a výsledky. Tak mi ještě ve čtvrtek volala přes skype, aby si to zkusila odvykládat. V pátek to prý zvládla v poho a odpověděla i na všechny otázky, takže v klidu.
Kromě toho jsme nedělali asi nic. V sobotu jsme byli na chvíli ve městě ponakupovat nějaké nutné věci a odpoledne jsme byli hrát squash, abych se trochu odreagoval, protože jsme neměli žádný zápas ani nic. A v neděli jsem se jenom učil.

17.10.11

Arnhem

Tak tento týden byl celkem nabitý, teda alespoň pro mě. V pondělí a úterý jsem byl zpátky v Groningenu na konferenci, od úterního večera do středečního večera jsem dělal na úkolu do kurzu a v pátek jsme to museli odprezentovat. V pátek jsem pak měl další zápas a v sobotu jsme se byli podívat v Arnhemu, jak na město, tak i na nákupy. A Jane mezitím přes týden pracovala v Amsterdamu se svojí mašinou, která furt zlobí.
V Groningenu se konala nizozemská konference o chromatin remodeling, což je to, co studuju. Tak jsem se na poslední chvíli rozhodl, že se tam zajedu podívat, jestli tam bude něco zajímavého. Začínalo to až po poledni, tak jsem mohl ráno jet s Jane až do Utrechtu a pak jsem musel jet sám. Dojel jsem tam v pohodě, ale je to hrozně daleko. Už na to nejsem zvyklý tak dlouho jezdit vlakem (a to jsem jel asi "jenom" dvě hodiny z Utrechtu). Ale dojel jsem v pohodě a v Groningenu jsem se šel přihlásit na hotel. Tam jsem si jenom nechal věci a vyrazil jsem na konferenci. Začínalo to samozřejmě kafem, bez toho by asi Nizozemci nevydrželi. A pak byli tzv. posterflashes, což bylo že lidi, kteří tam měli poster (plakát), měli 1 minutu na to, aby prezentovali ten jejich výzkum a přitáhli lidi. A navíc 3 z nich mohli prezentovat druhý den celou práci na 15 minut. Toš bylo to zajímavé, takový rychlý přehled většiny, co tam bylo. Pak začaly prezentace, které byly na programu, tak jsem poslouchal a dělal si poznámky. A zakončil to k večeru hlavní přednášející toho dne, profesor z Británie. Pak následovalo okoukávání plakátů a popíjení piva/vína/nealka, co kdo chtěl. Potom jsme šli společně na večeři do města do čínské restaurace. A haluzově jsem se dostal ke grupě, která byla taková akční, tak to bylo fajn. A večeře byla zařízena tak, že jsme každý platili asi 20 E a mohli jsme sníst, kolik jsme chtěli. Ale "jenom" 2,5 hodiny. To se mi hrozně líbilo a času stačilo, takže jsem vyzkoušel hafo různých věcí, co tam měli. Různé masa v různých omáčkách a další věci, ale na sushi jsem si nějak netroufl... A na závěr samozřejmě taky nějaký dezert. Tak jsem měl zmrzlinu, nějaké zákusky, měli tam i čokoládovou fontánu, tak jsem si taky dal něco s čokoládou. No bylo toho hafo a všechno bylo dobré, tak jsem se úspěšně přejedl. V restauraci jsme zůstali asi jenom my, kolem našeho stolu, a všichni ostatní se někam ztratili. A my jsme se asi kolem desáté vydali do města do klubu. Prošli jsme jich několik, protože v jednom byla divná hudba, v dalším pouštěli hodně toho bílého kouře a skoro se tam nedalo dýchat a nakonec jsme zůstali v nějakém dalším klubu. A shodou okolností tam zrovna někdo z klubu slavil narozeniny, tak jsme dostali pivo zadarmo. Ale jenom jedno... Ale bylo to fajn. Ukončili jsme to někdy po půlnoci, pak jsem vyrazil na hotel a asi kolem jedné jsem šel spát.
Ráno jsem měl snídani v hotelu, ta byla taky fajn, pak jsem se sbalil, věci nechal v místnosti u recepce, zaplatil za hotel a vyrazil zpátky na konferenci. V úterý bylo trochu víc prezentací. Ráno byla jedna část asi se čtyřma prezentacema, pak byla pauza na kafe a před obědem další prezentace. Pak jsme měli oběd, nějaké sendviče, a po obědě byly další prezentace. Hlavní přednáška byla na závěr v úterý, ale protože jsem pospíchal na vlak, tak jsem nestihl konec prezentace. Ale nebyla až tak zajímavá, jak jsem si myslel, tak mi to ani moc nevadilo. Toš konference byla fajn, ale bylo tam hafo věcí na lidských buněčných kulturách a nic moc o rostlinách. Ale nějaké metody by se z toho snad daly použít, musím se na ně ještě podrobněji podívat a uvidíme, jestli to bude k čemu.
Z konference v Groningenu jsem musel odejít dříve, protože jsem byl domluvený s kolegou, s kterým jsme pracovali během kurzu, že začneme večer dělat na tom našem úkolu. A o co jde? Toš dostali jsme hafo sekvencí, jakože neznámá DNA, kterou jsme sekvenovali, a s těma sekvencema jsme měli udělat, co zvládnem. V průběhu kurzu jsme postupně probírali různé metody, co a jak se dělá, takže v principu jsme měli použít všechny možné metody, které jsme se v průběhu kurzu naučili a aplikovat je na ty naše sekvence. A šlo o to, že z těch sekvencí člověk sestaví jednu, která je ta správná, pak zjistí, co to je za protein, co dělá, jakou má funkci, jestli má nějaké signální části (že půjde do jádra buňky nebo do jiné organely), porovná ten protein s podobnýma z jiných organismů a vytvoří fylogenetický strom a na závěr samozřejmě vytvoří 3D model toho proteinu a ověří, jestli je ten model dobrý. Data na zpracování toho úkolu všichni dostali v pondělí dopoledne, ale protože jsem byl pryč, tak jsme na tom nemohli pracovat spolu. Tak ten můj kolega něco udělal a pokračovali jsme v úterý večer od 8 asi do 11 večer. Pak jsme museli skončit, protože se škola zavírala. Já jsem doma ještě něco psal, abychom měli nějaký začátek na další den. Ve středu jsme na tom pracovali od rána ve škole, pak nás ze školy vyhodili, protože tam byl jiný kurz, tak jsme se přesunuli ke mě do pokoje a pokračovali jsme asi do 9 večer. Takže 12 hodin práce skoro v kuse. Ale nakonec jsme to sesmolili a odeslali včas (odeslat se to mělo do čtvrtka do 9 hodin ráno). A odeslat jsme museli nejen vypracovaný ten úkol ve formátu článku, jakože úvod, metody, výsledky, diskuzi, závěr a přílohu, ale taky jsme už museli poslat prezentaci, kterou jsme přednášeli v pátek.
No a v pátek jsme pak šli do školy přednášet. Já jsem si myslel, že to je od 9, tak jsem ráno vůbec nepospíchal. A pak mi volal kolega, že to začalo už o půl deváté, že tam byl dřív, aby si něco udělal a všichni už tam byli, tak jsem se rychle sbalil a vyrazil do školy. Dorazil jsem kousek před devátou, zrovna končila prezentace, tak jsem se přesunul za svojím kolegou a poslouchal diskuzi. A pak nám řekli, že máme jít prezentovat. Toš to mě celkem překvapilo, ale na druhou stranu jsem neměl čas být nervózní, coš bylo fajn. A myslím, že to bylo celkem v poho. Uvidíme, co dostanem za známku, ale snad projdem. Teda první částí, ještě musím udělat za týden zkoušku.
V pátek večer jsme ještě měli další zápas z volejbalu a tentokrát jsme hráli proti týmu, který ještě neprohrál. Ztratil jenom jeden set, a to bylo proti tomu našemu lepšímu týmu. Takže jsme pochopitelně zase prohráli, tentokrát 4:0, tak jsme neuhráli ani bod. Ale ten protivník byl lepší, loni hráli o třídu výš, a protože vznikly dva týmy z jednoho, tak jeden musel začít o třídu níž. A to je on. Tak třeba zase příště vyhrajeme. Po zápase jsme si šli s Jane na chvíli lehnout, protože jsem byl hrozně utahaný a Jane taky. A po půlnoci jsme zase vstali a vyrazili na párty s dalšíma volejbalistama. Chvíli teda trvalo, než jsme se probrali, ale zvládli jsme to. Párty byla super, skončili jsme někdy po čtvrté a pak jsme šli spát.
V sobotu jsme vstali někdy kolem desáté, posnídali a vyrazili do Arnhemu. V Arnhemu toho moc není, je tam jeden velký kostel, kterému zbořili věž někdy v minulosti. A tu věž zrekonstruovali, ale ta zrekonstruovaná patří městu a zbytek toho kostela asi církvi (nebo někomu jinému). A zrovna když jsme tam byli, tak ani ta věž nebyla vidět, zrovna to opravovali, tak to bylo celé obestavěné lešením a nějakou plachtou. Takže jsme neviděli vlastně nic. Ale bylo tam hafo obchodů a Jane si na netu našla boty, které chce a v kterých obchodech jsou. Tak jsme našli první obchod, ale tam nic takového nebylo. Tak jsme šli do druhého, tam je našla, zkusila a seděly jí, tak jsme hned měli boty. A to jsme minulý týden trajdali po celém Nijmegenu a hledali nějaké boty... A další, co hledala, byla bunda. Protože ta její nepromokavá už není nepromokavá, tak potřebovala novou. Tak jsme prošli obchody, které měla najité, ale seděla jí jenom jedna a ta byla dost drahá, která se nám moc nechtěla kupovat. Toš jsme se ještě procházeli po městě a náhodou jsme natrefili na nějaký obchod, kde měli nějaké bundy. Tak jsme tam vlezli a Jane začala zkoušel. Vyzkoušela asi 20 druhů a nevím kolik velikostí, ale nakonec našla takovou, která se jí líbila a seděla jí. A ani nebyla tak moc drahá, tak to bylo super. A abychom uspokojili i moje touhy, tak jsme šli trochu z centra, kde byl pivní obchod. Tam mají asi 400 druhů různých piv a samozřejmě i Plzeň, tak jsme se jí vydali koupit. Trochu jsme měli problém najít ten obchod, ale zvládli jsme to a pořídil jsem si pivo. Pak už bylo skoro pět, tak jsme vyrazili zpátky domů, nakoupili nějaké jídlo a udělali večeři. V neděli jsme si zahráli sqash a pak jenom relaxovali doma, koukali jsme na filmy a prali prádlo.

10.10.11

Nijmegen

Tento víkend jsme se konečně vydali na výlet do dalšího nizozemského města, tentokrát Nijmegen. Na letišti v Düseldorfu psali, že to je nejstarší město Nizozemí. Co jsem ale četl na internetu, tak bylo během válek několikrát zbořeno a z původních staveb toho moc nezůstalo. Zbyly jenom dvě kaple (nebo části kaplí) z původního hradu, co tam kdysi býval, a část zdi, která chránila město. Kromě toho tam pak ještě byl jeden velký kostel v centru města a protože jsme tam byli v sobotu, tak byl samozřejmě i trh a hromada stánků a všechny obchody otevřené. Tak jsme to spojili dohromady s nákupama.
Vyrazili jsme hned ráno (teda asi kolem jedenácté, až jsme se probudili a posnídali) vlakem do Nijmegenu. Tam jsme vylezli na "kopec", kde byly ty pozůstatky z hradu a zbylé dvě kaple. Taky tam byl nějaký králík v nadlidské velikosti, ale proč tam byl nebo proč tam byl, to netuším. Celý ten kopec byl vysoký asi 15 - 20 metrů max., protože hned vedle bylo ruské kolo a z vyhlídky na tom kopci jsme se koukali na vrchní polovinu toho kola, ani jsme ho zhora neviděli. Kolem bylo taky hodně kolotočů na několika místech. Ale moc lidí se na nich netočilo, většinou tak tři na celém kolotoči. A my jsme se taky nepřidali, jenom jsme prošli kolem a šli dál.
Vyrazili jsme dolů do centra a tam už začaly přibývat obchody a různé stánky. Tak jsme postupně procházeli obchody, které jsme potřebovali, až jsme se dostali úplně do centra. Tam už byl ten hlavní kostel a mohlo se jít i dovnitř, tak jsme si ho prohlídli i zevnitř. Ale bohužel byl někdy v minulosti vykradený a během II. světové války se používal na něco jiného než jako kostel, takže tam uvnitř moc na vidění nebylo. A pak už v Nijmegenu moc památek nebylo, tak jsme jenom trajdali po obchodech a hledali správné boty, bundu a kalhoty. Obchodů jsme sice prolezli hafo, ale podařilo se nám koupit pouze kalhoty. Na boty a bundu se budeme muset kouknout někde jinde.
Trajdali jsme tam tak dlouho, že jsme si ani neuvědomili, že už je 5 hodin a najednou se všechny obchody zavřely a všichni lidi z ničeho nic zmizeli. Asi během půl hodiny tam bylo prázdno. Tak jsme taky vyrazili zpátky na nádraží a domů do Wageningenu. Tam jsme ještě museli nakoupit něco na jídlo a udělali jsme večeři. Večer jsme na žádnou párty nešli, tak jsme jenom relaxovali doma a šli celkem brzo spát, ať se dospíme.
Výlet nám vyšel pěkně a užili jsme si to včetně typického nizozemského počasí. To znamená, že asi deset minut pršelo, pak začlo svítit slunko tak na půl hoďku až hoďku a pak zase trochu sprchlo. A tak furt dokola. Ale měli jsme s sebou deštník, tak jsme ho konečně aspoň trochu využili.
V neděli pak bylo jenom pršlavo, tak jsme byli celý den doma a relaxovali. Já jsem šel odpoledne na zápas badmintonu, který jsme tentokrát vyhráli 7:1. Ale jeden chlap z protihráčů se zranil hned při prvním zápase, tak musel ty další zápasy vzdát.
Jinak přes týden se toho moc nedělo. Jane pracovala v Amsterdamu a hrála si s autosamplerem z mašiny, který nefungoval. A nezprovoznila to do konce týdne, takže na tom bude pokračovat i příští týden. Ve čtvrtek pak byli s Velislavou (její spolubydlící) nakupovat a prý trajdali asi tři hodiny po obchodech, ale nakonec nic nekoupili.
Já jsem taky pracoval a můj kurz se mi už blíží ke konci, takže příští týden budu muset udělat report a prezentaci z práce, kterou budeme dělat dva dny. Ve středu jsem pak byl na výroční schůzi z volejbalu. Tentokrát se konala v angličtině, protože jsme tam byli já a kámoš z volejbalu, který je Polák. Bylo to celkem v pohodě, ale když to skončilo, tak se začalo pít. A ten Polák pak začal kupovat normální velké piva, tak to bylo veselé. No a zakončili jsme to asi ve čtyřech v jednom studentském klubu. Příští den ráno to bylo těžké. Navíc jsem byl na meetingu skupiny, která sponzoruje můj výzkum. Takže jsem celý den poslouchal různé prezentace a některé byly hrozně nudné, tak jsem měl velké problémy udržet otevřené oči. Ale nakonec jsem to zvládl. V pátek jsem pak měl zápas z volejbalu a taky jsme vyhráli, tentokrát 3:1, takže konečně taky nějaká výhra :)

Fotky z Nijmegenu

03.10.11

Party týden

Tento týden to bylo teda opravdu akční, alespoň pro mě. Nějak se to všechno sešlo dohromady a v důsledku to vypadalo tak, že jsem se moc neprospal. A co se dělo? Toš, v pondělí jsme samozřejmě měli trénink z volejbalu a potom jsme na chvíli poseděli ve sportklubu. Ale jelikož trénink končí v jedenáct, tak i chvíle trvala do jedné a někdy po jedné jsem byl úspěšně v posteli. V úterý pak slavil jeden spoluhráč z volejbalu narozeniny, tak jsme nejdříve byli u něho doma a potom jsme se přesunuli do jednoho klubu, který funguje v úterý během týdne. Ve středu pak slavil další spoluhráč z volejbalu státnice (nebo něco podobného), tak jsem byl zase u něho. Ale tentokrát tam byli všichni dutch jenom já international, tak to bylo ze začátku nuda. Ale pak dorazila jeho grupa ze školy, kde dělal diplomku, a ti mluvili anglicky, tak jsem seděl s nima a bavil se s nima. Ale tam jsem nezůstával moc dlouho, jenom asi do půl jedné. A ve čtvrtek jsme měli zase trénink. Jenže tentokrát to neskončilo jenom pivem ve sportklubu, ale pokračovali jsme v další studentské hospodě ve čtyřech asi do půl páté, takže než jsem se dostal do postele, bylo pět. A ráno jsem opět vstával na přednášku. Překvapilo mě to, ale celkem se to dalo zvládnout. V pátek večer pak přijela Jane a spolu jsme šli ke kámošce z Čech, která pořádala barbecue. To jsme sice nestihli, ale furt tam ještě seděli a měli oheň, tak jsme seděli a kecali s nima asi do dvou do rána. No a zakončili jsme v sobotu na párty pořádané jednou mojí kolegyní ze školy. Ta slavila hned dvě věci, vdala se a přestěhovala se do nového bytu. Ale ona je Číňanka, takže tam bylo hafo Číňanů a pak nás tam bylo asi pět nečíňanů. Samozřejmě se bavili čínsky, takže jsme jim vůbec nerozuměli a navíc byli, podle mě, dost hluční, takže jsme se ani pořádně nemohli bavit kolem stolu vedle. Toš ale poseděli jsme asi do půlnoci a pak se všichni najednou zvedli a že jdou, tak jsme taky šli.
Jinak se toho zrovna moc zvláštního nedělo. Jane přes týden pracovala se svojí mašinou a o víkendu jsme pak pro ni sháněli kolo do Amsterdamu. Nejvíce jsme toho poobcházeli v neděli, kdy jsme po poledni začali volat jednotlivým lidem a domlouvali se s nima, jestli si můžeme prohlídnout ty kola ještě v neděli. Většinou to nebyl problém, tak jsme poobjížděli asi čtyři kola a Jane si jedno vybrala. Byl s ním trošku problém, že ta holčina, která ho prodávala, ho už slíbila někomu jinému. Ale ten nějak neměl čas si ho vyzvednout a ona už odjížděla, tak mu nakonec zavolala, jestli to kolo fakt chce nebo ho může prodat Jane. No a ten typos už ho asi nechtěl, takže ho má Jane. A myslím, že jsme celkem měli štěstí, protože to bylo kolo, které se Jane líbilo hned od začátku a navíc bylo nejlevnější. Takže vše dobře dopadlo a Jane už na něm řádí v Amsterdamu.
Celý týden tu bylo výjimečně krásné počasí. Co jsem se bavil s Nizozemcama, tak to snad ani nepamatujou. Asi to bylo podobné i v Čechách, co jsem četl zprávy. A o víkendu bylo taky krásně, tak jsme oba dva dny vyrazili odpoledne na chvilku ven jenom tak se vyvalit na trávu na sluníčko a relaxovat. Toš bylo to úžasné, uvidíme, jestli to ještě chvíli vydrží.

26.09.11

Sportovně-kulturní víkend

Toš přes týden se toho zase nic moc nedělo. Jane pracuje v Amsterdamu a už konečně dostala všechny součástky a rozchodila je dokupy, takže jí začala konečně fungovat mašina. Tak teď by si měla začít trochu hrát, aby poznala, jak to funguje a co všechno na tom může dělat, jak co nastavit a kde co zmáčknout. A pak se musí domluvit s univerzitou, se kterou spolupracují, aby jí vyrobila první čipy a začne pomalu měřit. Já furt chodím dopoledne na kurz a odpoledne do laborky. A v pátek mi přišlo oznámení, že jsem přijatý na týdenní kurz, který bude v Anglii v Cambridge a bude to o metodách izolace komplexů, takže to, co dělám. Takže teď musím ještě zaplatit poplatky a vyřídit letenku a kdoví co ještě a v prosinci poletím na týden do Anglie.
V pátek jsem taky měl první zápas z volejbalu. Toš na to, že to byl první zápas, to bylo celkem v pohodě. Samozřejmě jsme zase prohráli, tentokrát "jenom" 3:1, ale zjistili jsme, na co je třeba se hodně zaměřit a snad na tom zapracujem na trénincích. Takže příští zápas snad zvládnem líp. A po našem zápasu jsem pak koučoval jeden ženský tým. Zeptaly se mě před našim zápasem, jestli bych nemohl být jejich kouč, tak jsem nakonec řekl, že jo. Byl to tým, který hraje asi o 2 třídy nižší soutěž, takže ten volejbal není moc zajímavý a bylo to hrozně dlouhé (výměny trvaly příliš dlouho), ale nakonec vyhrály 3:1. Tím mě potěšily, i když v průběhu zápasu to teda hodně dramatizovaly, místo toho, aby vyhrály úplně v klidu.
No a v neděli jsem pak měl první zápas v badmintonu. Toš a to je zajímavé, vůbec jsem netušil, jak to funguje. A je to tak, že jsou týmy, ve kterých jsou většinou tři chlapi a tři ženské a hrajou se double muži, double ženy, 2x single muži, 2x single ženy a 2x mix (jedna ženská a jeden chlap). Takže v jednom zápase jde o 8 bodů. A naše družstvo vyhrálo jenom 2 zápasy, ale ti protivníci byli hrozně dobří. Hrávali o dvě třídy výš, ale pak se nevím jak dostali do naší skupiny. Já jsem hrál double muže a single muže. Tak double jsme prohráli úplně moc, to nám spolu moc nešlo, a v singlech jsem vyhrál jeden set a pak jsem dva prohrál. Vůbec se mi nedařilo, lítalo to všude jinde, než jsem chtěl. Ale bylo to fajn, zajímavé zápasy. Potom jsme na chvíli seděli se soupeřem na pivu, ale bavili se dutch a nebo čínsky (v našem týmu byli dva Číňani a v jejich jeden), takže jsme zůstali sami dva, co jsme se bavili anglicky. Ale neseděli jsme dlouho, jenom na chvilku a pak jsme šli dělat večeři.
A aby to nebylo jenom o sportu, tak v sobotu jsme byli na koncertě. Koncert se jmenoval Supercalifragilisticexpialidasties. Pokud vám to nic neříká, tak to je slovo (a písnička) z muzikálu Mary Poppins. A taky to bylo o muzikálech. Postupně tam byly čtyři orchestry/skupiny, které hrály písničky z muzikálů. Nejprve hrál orchestr, kde hráli samí mladí. To byl klasický orchestr, kde hrály převážně dechové nástroje. Pak nastoupil saxofonový sextet. Ti toho moc nehráli, ale bylo to fajn. Ti nepotřebovali moc místa, a tak stáli úplně vpředu na pódiu a mezitím se chystalo pódium pro další orchestr. Tentokrát to byl orchestr, jaký jsem ještě nikdy neviděl. Měli asi sedm velkých xylofonů (dlouhých tak metr až dva, jak který) a k tomu hafo různých druhů bubnů. Toš u nich bylo sem tam složité říct, co to vlastně hrajou, ale bylo to hodně zajímavé. I když bych to nemohl poslouchat moc dlouho, pak už mi zvonělo v uších. Pak byla přestávka a všichni šli do druhého sálu s barem a tam byly nachystané různé drinky, tak jsme si dali sklenku vína a postáli jsme u stolu. Pak začala druhá část, a tam hrál jenom jeden orchestr, to byl asi ten hlavní, kde byli převážně dospělí. Ti hráli pro mě většinou neznámé písničky, tak jsem jenom poslouchal a ke konci to bylo trochu nudné. Ale bylo to fajn. A protože se to jmenovalo Supercalifragilisticexpialidasties, tak každý z těch orchestrů hrál tu písničku. A každý trochu jinak, ale všichni pěkně. A jednou jsme ji dokonce zpívali i my, obecenstvo.
Po koncertu jsme ještě šli do centra za jedním jedním PhD z laborky, který tam byl na pivu. Ale když jsme tam došli, tak se zrovna rozhodli, že půjdou do jiné hospody, kde prý je nějaká párty. Tak jsme vyrazili, ale nic se tam nedělo. Tak jsme zkusili jít do další, ale tam bylo plno a nedalo se tam sednout. Tak jsme zkusili jít zpátky do té první hospy, ale tam už byly naše místa obsazené. A protože se nám už moc nechtělo trajdat, tak jsme vyrazili domů.

19.09.11

Relax

Tento týden to byl spíše takový relax, musíme si taky někdy spočnout :) Přes týden jsme zase pracovali, Jane už má všechny součástky na svojí mašinu, tak to teď zkouší sesmolit nějak dokupy, aby to fungovalo. A já furt chodím dopoledne na kurz a odpoledne jsem v laborce.
V pátek jsme pak byli na takové párty, kterou organizovala jedna holčina ze sousední laborky. Máme s nima společný koutek, kam chodíme na kafe a sedíme tam u piva v pátek odpoledne. A protože odjíždí do Německa dělat PhD, tak uspořádala rozlučkovou párty. Když jsme tam přišli, tak jsem zjistil, že znám vlastně jenom ji a ještě dva lidi z její laborky a od nás tam nikdo nebyl. Bylo tam ještě hafo dalších lidí, ale vůbec netuším, co byli zač. A samozřejmě všichni Dutch. Toš tak jsme na chvilu poseděli, pokecali a někdy kolem půlnoci jsme vyrazili domů spinkat.
V sobotu jsme pak trajdali po Wageningenu, zase jsme nakupovali, a odpoledne jsme byli v Ede vyzvednout moji kartičku na slevu na vlaky a stavili jsme se taky do města. Ale vyrazili jsme nějak pozdě a v městě jsme byli jenom asi hoďku. Ale našli jsme obchod, kde se Jane líbily boty, takže příští týden tam půjdem znova, aby si vybrala nějaké pěkné, které jí budou sedět. Teď jsme se tam stihli jenom podívat a už zavírali.
V neděli jsme se pak flákali doma a odpoledne jsme měli návštěvu, přišel k nám na kafe jeden můj kolega ze školy z laborky. Tak jsme popili kafe, pokecali (teda hlavně on, je hodně ukecaný, tak to bylo fajn) a večer jsme pak šli spát.

12.09.11

Návštěva ve Wageningenu

Tak už zase začal školní rok a tentokrát to platí i pro mě. Kromě toho, že chodím každý den pracovat do laborky, tak jsem se zapsal na jeden předmět, který by se mi měl hodit v budoucnu. Takže teď chodím ráno na půl deváté na hodinovou přednášku a pak pokračujeme do dvanácti v počítačové učebně a řešíme praktické příklady. Toš je to zajímavé, ale zabere to půl dne a člověk toho pak v laborce moc nestihne, takže často zůstávám i dýl. Jane konečně dostala všechny součástky do svojeho přístroje, tak to montovala dokupy a zkoušela to rozjet. Takže by konečně mohla začít měřit. A pak o víkendu jsme tu měli první návštěvu, přijeli tu na víkend naši.

Návštěva

Ještě před návštěvou bylo však třeba hafo věcí zařídit. Nejdříve jsme jim koupili letenky a aby to měli jednoduché s dopravou, objednali jsme auto v autopůjčovně. Auto bylo objednané do Eindhovenu na letiště, takže stačí po příletu podepsat papír a vyzvednout si auto. A kromě toho bylo třeba naplánovat program a nakoupit, ale to jsme zvládli a vymysleli jsme program na celý víkend.
Naši přiletěli v pátek v poledne do Eindhovenu letadlem. Protože my musíme v pátek ještě pracovat, tak se museli zařídit sami a stavili se do Nijmegenu, kde si prohlídli centrum města. Říkali, že to tam bylo pěkné, tak tam musíme taky zkusit někdy zajet. Kolem páté pak dojeli do Wageningenu a tady jsem je vyzvedl. Potom, co si vyložili věci a ubytovali se u nás na pokoji, jsme se vydali na prohlídku školy. Provedl jsem je školou odzhora dolů, přes všechny laborky, co tam máme, ukázal jsem jim rostlinky, s kterýma pracuju a ukazoval jsem jim různé bakterie, které tam používáme. Taky jsme se koukali do různých mikroskopů, ať si vůbec představí, jaké to je půl dne koukat do okuláru. V průběhu se k nám přidala taky Jane (přijela z Amsterdamu až po práci). Potom jsme našim ještě nechali udělat pár experimentů, aby si taky užili práci v laborce. Samozřejmě ty experimenty byly zajímavé, kde se měnily barvy a bylo na co koukat (takže úplně něco jiného než co tam pozoruju já normálně...). Ale vypadali, že se jim to líbilo a užili si to. Pak jsme šli zpátky na pokoj, udělali večeři, najedli se a kecali u piva.
V sobotu jsme vyrazili na prohlídku Wageningenu. Protože se zrovna tenhle víkend nedaly půjčit kola, tak jsme se museli dopravit do centra autem. V centru jsme prošli všechno zajímavé, byli jsme se podívat na hotel De Wereld (Svět), kde byla podepsána kapitulace Německa, koukli jsme se na aulu univerzity (bohužel jenom zvenku), prošli jsme celou nákupní ulici, byli jsme se podívat na diku a taky jsme prošli zbytky bývalé pevnosti. Po cestě jsme taky potkali jakousi slavnost klobouků, jmenovalo se to Den klobouků, a všichni, většinou starší lidi, měli různobarevné a různotvaré klobouky. Nakonec jsme pak skončili na marketu, kde jsme pořídili jakousi zeleninu a ovoce a taky maso na oběd. Doma jsme pak udělali oběd a během přípravy oběda jsme vyzkoušeli tři druhy piv, které jsem už dříve nakoupil (abychom mohli srovnat různé druhy). Odpoledne po obědě jsme pak vyrazili na Molenmarket (trh u mlýna). Tam jsme vyrazili tentokrát pěšky, tak jsme se i prošli. Během Molenmarketu je otevřený větrný mlýn ve Wageningenu a v okolních ulicích je hafo lidí, kteří prodávají svoje staré věci, které už nepotřebujou. Většinou to jsou teda dětské hračky a oblečení a často u toho stojí děti, které prodávají. My jsme se taky zůčastnili a koupili jsme si knížku v angličtině a jeden pěkný obrázek New Yorku, který si pověsíme na stěnu. Samozřejmě tam taky čepovali pivo, tak jsme si jedno dali na druhé straně, než jsme vešli, a potom u východu čepovali nějaké spešl pivo, tak jsme ho samozřejmě taky ochutnali. A když už jsme byli kousek od centra, tak jsme si šli na chvíli sednout do jedné restaurace, kde mají na výběr asi z 200 druhů piv. Většina je teda v láhvi, ale vždycky tam mají asi 15 čepovaných piv, pokaždé nějakých jiných. No a tak jsme si každý dali nějaké jiné pivo a postupně jsme všichni všechny vyzkoušeli. A protože se nám ještě nechtělo domů, tak jsme si dali ještě jednu rundu. Tím jsme všichni za ten den vyzkoušeli 13 různých piv. Potom jsme už vyrazili na večeři a protože piv už bylo dost, tak jsme večer kecali jenom u vína.
A v neděli jsme vyrazili na prohlídku hlavního města NL, Amsterdamu. Do Amsterdamu jsme jeli ráno autem, zaparkovali jsme ale na kraji města a do centra jsme dojeli metrem. V centru jsme pak prošli všechny různé kostely, chrámy a další všelijaké památky a na oběd (trochu pozdní) jsme šli do restaurace, která vaří typické dutch jídla. Tak si naši dali každý jiný stamppot (jídlo z rozmačkaných brambor a zeleniny - mrkev s cibulí nebo zelí - a k tomu masové koule nebo vařené hovězí). Toš říkali, že to bylo dobré, tak to tam uvařili asi dobře. Během oběda začalo najednou pršet, ale naštěstí to přešlo než jsme si dali kafe. Pak jsme vyrazili zpátky do centra a nechali jsme se provést po městě po kanálech na lodičce. Bylo to i s povídáním, kde co je, ale to bylo německy, pak anglicky a nakonec francouzsky. Tak jsem to mamce překládal po tom, co to řekli anglicky. Na jedné straně od nás byli nějací Slováci, a ti, si myslím, někdy poslouchali mě, co to vlastně říkali, a na druhé straně zas byli Francouzi, kteří se na nás dívali škaredě, protože pořádně neslyšeli tu francouzštinu, protože jsem překládal do češtiny. Ale bylo to fajn a bylo to poprvé, kdy jsem na loďce neusínal. Potom už se nebylo na co koukat, tak jsme šli zpátky na metro a dojeli jsme zpátky k autu a autem domů do Wageningenu. Doma jsme pak už ani moc neseděli, protože v pondělí ráno jsme museli brzo ráno vstávat a navíc jsme byli utahaní z dvou dnů trajdání po městech.
V pondělí ráno se naši sbalili a vyrazili zpátky na letiště vrátit auto a potom letěli domů. Psali mi, že to všechno zvládli a úspěšně dojeli až do ČR.
Toš celý víkend byl super, hlavně počasí vyšlo, v sobotu nám nepršelo vůbec a v neděli jenom chvilku, a to jsme byli na obědě a pak trochu když jsme byli na lodi (kde je taky střecha). Našim se to tu taky líbilo, tak doufám, že zase přijedou a ukážeme jim ještě další města.

05.09.11

Exkurze do pivovaru

Tento týden toho bylo, oproti ostatním, celkem dost. V úterý (30.8.) jsem totiž dělal test na vyhodnocení schopností jako PhD, ve čtvrtek (1.9.) jsme byli s lidma z laborky na jednodenním výletě, tzv. labtrip, no a na víkend (2. - 4.9.) jsme jeli na jih k městu Maastricht na víkendovou exkurzi pivovaru, na kterou jsme se domluvili s lidma z volejbalu a organizoval to výčepní ve sportbaru.

Test na vyhodnocení schopností jako PhD

Na tenhle test se může přihlásit každý PhD/post-doc, ale pro PhD v prvním nebo druhém roce to je zadarmo, ostatní za to musí cosi platit. A po vyhodnocení z toho člověk dostane zprávu, která by měla říct, v čem je člověk dobrý a v čem ne, co by bylo třeba zlepšit a podobné capiny. Asi nic moc extra významného, ale třeba se z toho něco dozvím a poučím se.
Ještě před tím, než jsem šel na ten test, tak jsem musel vyplnit excelovský soubor, kde jsem měl napsat, co si myslím, že jsou moje přednosti a slabosti. Toš chvíli to trvalo, než jsem to nějak sesmolil, ale nakonec jsem cosi napsal a poslal to. Pak jsem byl na tom testu, který trval asi tři hodiny od rána od 9. Nejdříve byl test na čas, to bylo systémem že na levé straně byly 4 nějaké obrázky a na pravé 6 dalších a měl jsem z těch 6 vybrat dva, které nějakým způsobem patří k těm 4. U tohohle jsem neměl jenom 3 ze 40, tak snad to bude dobré. A pak následovaly tři testy osobnosti (nebo něco takového), které nebyly na čas. V prvním jsem měl vždycky ze 4 vlastností vybrat tu, která se na mě hodí nejvíc, a tu, která se hodí nejmíň. Naštěstí jsem měl s sebou notebook se slovníkem, tak se to dalo. Ale bez slovníku bych minimálně polovinu těch slovíček nevěděl. Ale stejně to bylo dost akční, protože jsem si několikrát nebyl ani jistý, co to znamená česky. Něco jsem tam naplácal, tak uvidíme, co z toho vyleze. A pak tam byly dva testy každý asi se 130 otázkami, na které se odpovídalo ano/ne, a měl jsem vybrat, která odpověď na mě sedí líp. Když jsem všechno napsal, tak mi ještě řekli, že na internetu je ještě jeden test, jestli jsem ho vyplňoval. Tak jsem jim řekl, že ne, že o ničem nevím. A tak mi poslali na mail ještě jeden test. A když mi to přišlo, tak jsem zjistil, že už mi něco takového přišlo, ale předtím jsem si myslel, že to je nějaký spam, tak jsem si žádný test nedělal. Ale teď už tam byl předmět mailu, že to je k tomuhle, tak jsem to otevřel a začal psát. Bylo tam asi 200 otázek a vždycky tam byly dvě věty. A měl jsem si vybrat, co na mě víc sedí, co se mi víc líbí. Případně když se mi nelíbí ani jedno, tak tu možnost, která je pro mě přijatelnější (menší zlo). Než jsem to sesmolil, byla hodina pryč. Ale zvládl jsem to a tak jsem ukončil všechny testy. Teď mě čeká ještě asi hodinová schůzka s nějakým typosem, s kterým budem cosi probírat. Ale moc nevím, co od toho čekat. Uvidíme, je to na konci září.

Labtrip

Každý rok na začátku září pořádá někdo z laborky jednodenní výlet pro celou laborku (teda jenom pro ty, kteří chcou). A vždycky to bývá tak, že nikdo neví, kam se vlastně pojede (teda kromě těch dvou, co to organizují). Letos jsme to měli rozdělené na takové tři části. Nejdříve jsme byli na zámku De Haar, pak jsme byli na oběd v Naardenu, potom jsme se jeli projet na člunu po lidmi vytvořených jezerech a na závěr jsme byli na večeři v jedné čínské restauraci.
Zámek De Haar vypadal úplně super. Podle toho, co nám řekl průvodce, tak byl postaven v 15. století, ale zbyly z něho jenom ruiny. Pak na konci 19. století se k tomu dostali nějaký baron s baronkou a z ruin postavili zpátky celý zámek. Celá ta přestavba trvala 20 let, ale teď to vypadá skvěle. A co nám říkal, tak se to po 2. světové válce používalo pouze v červenci a srpnu, kdy tam byly velké párty. Jinak to bylo opuštěné. A tyhle párty se dochovaly až do dneška. Ale říkal, že teď mají nějaké finanční potíže nebo co, tak neví, jestli to tam příští rok bude zase.
Při prohlídce jsme se byli podívat asi do 10 pokojů. Hned na začátku jsme byli upozorněni, že tam nemůžeme fotit. Zámek sice patří státu, protože majitelé nežijí v NL a nemají nizozemské občanství, ale vybavení zámku je pořád jejich a oni si nepřejí, aby se tam fotilo. Tím, že byl zámek na začátku 20. století opravený, tak tam je celkem moderní vybavení. Nejdříve jsme byli v kuchyni. Byla tam samozřejmě pec, ale nebyla podél stěny, ale uprostřed kuchyně, jak je to teď moderní v nových bytech. Taky tam neměli komín přímo nad kamnama, ale měli jakýsi speciální systém, který odváděl kouř do komínu v boční stěně podlahou. Jak přesně to funguje jsem nepochytil, přišel jsem až pozdě. Pak jsme byli v jídelním sálu, kde měli vyhřívanou podlahu a rozkládací stůl (od 10 až po asi 30 lidí). A sedávalo se tam prý "na francouzský způsob", což znamená, že baron a baronka seděli naproti sobě uprostřed dlouhé strany stolu, takže se spolu mohli bavit. Ne jako v nějakých filmech, že sedí na protějších koncích stolu a sotva se vidí. Potom jsme postupně procházeli další pokoje, od barona, baronky, hrací pokoj, ložnice, dětský pokoj a další. A taky nám říkal, proč většinou bývá točité schodiště ve směru hodinových ručiček. Jestli to nevíte, tak je to proto, že v dávných dobách byla většina lidí praváků. A kdo nebyl, tak se jím musel stát. A při bránění věže (nebo kam vedlo to schodiště) měl člověk víc místa na šermování, když se schodiště točilo ve směru hodinových ručiček než kdyby se točilo proti (to by se rukou pořád mlátil do toho středového sloupku, nebo co to je).
Pak jsme byli na chvíli v Naardenu, což je malé městečko, kde žil a je pochovaný Jan Ámos Komenský. Kolem celého města je vodní příkop ve tvaru hvězdy a je dochovaný ve výborném stavu až dodnes. Bohužel jsme na prohlídku města neměli moc času, takže jsme vlastně stihli jenom kostel. Ale ten stál za to. Je to jeden z kostelů, který má dřevěnou malovanou střechu. Měli jsme tam i průvodkyni, tak nám povykládala i cosi o jeho historii. Původně byl postavený jako katolický kostel, ale pak přišli protestanti, tak všechno katolické zničili (kromě střechy) a udělali si to podle svojeho stylu. Zrušili i oltář na východní straně a vytvořili si kazatelnu uprostřed kostela. Ale protože se jim líbila kazatelna, která tam už byla, tak ji nezbořili. Jenom jim nevyhovovala barva, tak tu starou obložili jiným dřevem a dodneška se dochovaly obě dvě. Na kazatelně taky měli přesýpací hodiny na to, aby měli jenom určitý čas na to, jak dlouho můžou kázat (bylo to myslím jedna hodina). Pokud mluvili dýl, museli za to platit. Samozřejmě tam taky byly lavice pro vznešené hosty. Dvě byly s takovou stříškou a jedna byla bez. Vysvětlila nám, že ta prostřední byla pro dámy, protože vždycky měly nakadeřené vlasy a velké klobouky, takže žádnou střechu nepotřebovaly a taky asi by se pod ní s těma kloboukama nevlezly. Ještě tam mají jednu zajímavost, jsou tam troje varhany. Jedny jsou hlavní, ty jsou obrovské. A každý rok se tam pořádá nějaká velikonoční mše nebo koncert, a pro to jsou ty varhany příliš hlasité. Tak si pořídili druhé, menší, které používají každý rok. A potom tam jsou jedny malé, které se používají, když tam je nějaký houslový koncert nebo něco takového, co by ostatní varhany přeřvaly a z koncertu by nebylo nic slyšet.
No a potom jsme se jeli projet na lodičkách na jezerech, které tam vytvořili lidi. Tam jsme taky měli průvodce, ale ten s náma nemluvil anglicky, jenom dutch. Někteří lidi nám cosi přeložili, ale nestihli všechno, takže pořádně nevím, jak to tam vzniklo. No ale nejspíš tam byla rašelina, ale byla hodně mokrá, tak vždycky vydlabali kus země a naskládali je na dlouhé hromady. Až to proschlo, tak se rašelina posbírala a topilo se s ní. Některé ostrůvky tam ještě zůstaly, některé ne a zbyly tam jezera a různé kanály. Tak jsme to tam projížděli, asi po 15 minutách mi to víceméně připadalo to samé. Pak jsme dojeli asi do poloviny a tam jsme se mohli rozhodnout, jestli chceme zpátky jet na lodičce nebo chceme jít pěšky. Většina, i já, se rozhodla jít pěšky mezi jezery. Byla to pěkná procházka, po cestě jsme koukali na různé ptáky, bylo tam hafo ostružin, tak jsme pojídali, a potkali jsme dokonce i dvě takové velké samičky nějakého pavouka, které u sebe měly hafo maličkatých pavoučků. Po procházce jsme si sedli na chvíli na terasu u jedné restaurace a dali si pivo. Pak už jsme měli jet na večeři, tak nám autobus přistavil přímo před zahrádku a my jsme jenom nasedli.
Na večeři jsme měli asi čtvero druhů masa, různě připravené, většinou ale pikantní. Ale bylo to fajn a najedl jsem se úplně super. A pak už jsme vyrazili domů do Wageningenu, kde jsme dojeli asi kolem desáté večer.

Fotky z labtripu

Exkurze do pivovaru

O víkendu jsme byli na exkurzi v pivovaru s volejbalistama. Nebyli jsme celý víkend v pivovaru, ale návštěva pivovaru byl hlavní důvod. A jak jsme k tomu přišli? Vždycky po tréninku volejbalu chodíme na pivo do sportbaru. A tam točí Gulpener, který asi jinde moc v okolí není. A ten vrchní, co tam pracuje, tak má taky koupené 2 chmelové rostlinky. A toš jsme se jednou po tréninku hecli, že bychom se tam mohli zajet podívat. Vrchní to všechno domluvil, zařídil, zorganizoval a my jsme si to užívali :)
Většina jela už v pátek ráno, ale protože my pracujeme, tak jsme jeli až odpoledne. Pivovar je až u Maastrichtu, což je skoro úplně na jihu NL, tak nám cesta vlakem trvala asi 2 hodiny. Pak jsme jeli na místo ubytování busem asi půl hoďky a ještě jsme museli asi další půlhoďku jít pěšky. Ale dorazili jsme a ubytovali jsme se v jednom z karavanů. A pochopitelně jsme si dali jedno pivo, protože bylo hezky, tak jsme byli celkem žízniví. Potom jsme vyrazili na večeři. Nejdříve jsme šli do sousední vesnice, tam jsme si půjčili kola a na kolej jsme jeli do další dědiny do "pancakehousu" (restaurace, kde dělají jenom palačinky). Tam jsme si dali večeři, každý měl jednu palačinku a mohl si vybrat, jestli ji chce samotnou, s jabkama, se sýrem nebo se slaninou. Většina si dala se slaninou, pár lidí si dalo se sýrem a jeden měl myslím s jabkama. Myslel jsem si, že to nebude moc, jedna palačinka, ale byla celkem tlustá, tak to stačilo. Pak jsme vyrazili zpátky na ubytování a seděli jsme venku u piva.
V sobotu jsme byli přímo na exkurzi pivovaru. Nejdříve jsme jeli do města Gulpen, tam jsme měli asi hoďku na potrajdání po městě a pak jsme šli na prohlídku. Tam jsme měli nejdříve kafe a koláč a pak začal sládek vykládat k nějaké prezentaci. Ale vykládal všechno v dutch, takže nevím, o čem mluvil. Pak jsme šli přímo do pivovaru, tam nám ukazoval různé věci, ale zase všechno říkal v dutch, tak nevím, jestli tam bylo něco zajímavého nebo ne. Víceméně to vypadalo jako každý jiný pivovar, jenom tam neměli ty klasické pivovarské kotle, byly to jenom klasické nerezové válce. Na závěr jsme měli ochutnávku piva a měli jsme napsat, jaké pivo si myslíme, že to je, kolik má procent alkoholu a ještě jednu věc (dotazníky byly v dutch, tak nevím přesně, co to bylo). Toš neuhádli jsme skoro nic, ale jako tipovačka dobrá. Ale mohly se vyhrát dvě ceny (6 různých piv z toho pivovaru) a obě vyhráli volejbalisti. Po exkurzi pivovaru jsme jeli vozem taženým traktorem na chmelnici, kde jsme se koukli na "naše" rostlinky chmelu. S sebou jsme měli i basu piv, tak jsme se tam usadili, než jsme všechno zkonzumovali. Bylo krásně, tak se tam někteří i opalovali. Pro mě s Jane bylo až moc teplo, tak jsme si zalezli do stínku. A potom jsme vyrazili pěšky zpátky do pivovaru. Abychom nešli stejnou cestou zpátky jako jsme jeli traktorem, tak si vrchní nechal poradit cestu, kudy zpátky. Ale nějak se nám ta cesta ztratila či co, a udělali jsme takové kolečko, že jsme došli zpátky ke chmelnici. Při tom se nám ztratili dva typosi, kteří se dostali potom k pivovaru autobusem. A my jsme z chmelnice vyrazili pěšky po cestě jako jsme jeli traktorem. Nakonec jsme se ale všichni našli a vyrazili jsme do Maastrichtu na večeři. Měli jsme na výběr z několika jídel a my jsme si dali králíka v nějaké omáčce. Bylo to úplně super a bylo toho celkem hodně. Po večeři jsme pak šli ještě do města a pak posledním busem zpátky na ubytování. Čtyři lidi ještě zůtali ve městě, že půjdou na párty a pak dojedou taxíkem. Jak jsme dorazili na ubytování, tak jsme ještě chvíli poseděli, než jsme šli spát.
V neděli jsme si hned ráno sbalili věci a jeli do Valkenburgu. Tam jsme věci hodili na pokoj v jednom hotelu a vyrazili jsme do města. Šli jsme na prohlídku nějakých tunelů, které tam začali tvořit (nebo vytvořili) už Římané. Během 2. světové války tam žili lidi, kterých tam prý bylo asi 15 000. Je to asi 70 km vytesaných chodeb a "místnostní" pro určitý počet lidí. Kolem jsou různé kresby nebo portréty lidí. My jsme se těmi chodbami projížděli takovým vláčkem, tak jsme ani chodit nemuseli. Ale výklad byl opět v dutch, tak jsem z toho nepochytil skoro nic. Sem tam mi něco přeložili, ale všechno nestíhali, protože toho bylo celkem hodně.
Potom jsme měli rozchod asi na 2 hodiny a mohli jsme si dělat, co chceme. Ostatní jeli vlakem, ale nás hodila domů jedna holčina, která tam byla autem (protože studenti prý mají cestování vlakem o víkendu zdarma). My jsme vyrazili na zříceninu hradu Valkenburg, asi jedinou zříceninu v NL. Na začátku byly čtyři modely, jak postupně ten hrad vznikal. Nejdříve to byla jenom čtyřhranná věž, pak z toho udělali šestnáctihrannou věž a nějaký baráček vedle toho, pak to byla desetihranná věž s více domky kolem a v poslední fázi se z toho stal obrovský hrad, vypadalo to úplně super. Pak jsme šli postupně tou zříceninou a vždycky tam byly cedulky, kde co bylo a k čemu to sloužilo. A světe div se, bylo to i v angličtině, takže konečně jsme si mohli i něco přečíst sami:)
Celý víkend bylo krásně, možná nejhezčí víkend celého léta, tak to bylo super. Jenom v neděli dopoledne na chvíli sprchlo, aby to nebylo úplně dokonalé, ale odpoledne zase svítilo slunko.

Fotky z víkendu

30.08.11

Párty víkend

Problémy s kartičkou

Kromě toho, že jsme víceméně celý víkend propařili, jsem ještě během týdne lítal kolem vyřizování kartičky na vlaky a autobusy. Tady totiž před prázdninama změnili systém, jak se jezdí autobusama. Chtějí totiž přinutit lidi, aby si co nejvíce lidí pořídilo kartičku, na kterou si uloží peníze a tou budou platit v autobusech i ve vlacích. Nemusí si tak kupovat žádné lísky a mělo by to být rychlejší. Samozřejmě je možné si koupit lístek, ale v autobuse to je většinou dražší než když člověk použije tu kartu a ve vlaku to vyjde myslím na stejno (ale tím si nejsem jistý). Jane tuhle kartičku má skoro od začátku, protože se dá taky používat jako slevová karta, ale já jsem ji prozatím nepotřeboval. Ale když teď změnili ten systém, tak jsem se rozhodl, že by se to taky hodilo. A toš jsme byli asi v polovině dubna na nádraží v Ede, vyplnil jsem formulář, zaplatil a nechal jsem jim to tam. Dostal jsem prozatímní lístek, na který jsem mohl používat tu slevu a šel jsem domů. Mělo to dorazit do tří měsíců. Tři měsíce uběhly v polovině čevence, kdy jsem nebyl v Nizozemí, a kartička mi nepřišla. Toš jsem se na začátku srpna vypravil do Ede, co se jakože děje, že jsem si kartičku koupil, ale nic mi nedošlo. Tam mi dali kartičku s číslem na klientskou službu a ať si tam zavolám. Tak jsem tam druhý den ráno volal, ale ozvala se mi jenom mašina s automatickou odpovědí a že mám zmáčknout nějaké číslo. A samozřejmě to mluvilo jenom dutch, takže jsem totálně netušil, co vlastně chcu. Zkusil jsem pomačkat nějaké čísla, ale vždycky se ozvaly další možnosti. Tak jsem se na to vykašlal a říkal jsem, že jim napíšu email.
Tak jsem napsal email, ale jim trvalo hrozně dlouho, než odpověděli. A odpověděli jenom to, že potřebují mojí adresu. Toš jsem jim poslal adresu a zase se několik dní neozvali. Nakonec mi odpověděli, že si musím zajít na nádraží do Ede, kde by mi měli pomoct. A tak jsem znova vyrazil na nádraží do Ede. Tam jsem jim řekl, o co jde, a tentokrát tam byl nějaký ochotnější chlápek, který mi našel, že kartička mi byla poslaná někdy v květnu, ale vysvětlil mi, že když bydlím na kolejích, tak se celkem často stává, že se to ztratí. Tak mi řekl, že si mám znova zavolat na tu klientskou službu a řekl mi, na co se mám poptat a co říct. Toš jsem zase volal. Tak jsem tentokrát zkoušel poslouchat pořádněji, ale moc to nepomohlo. Tak jsem zase zmáčkl nějaké číslo z těch, které jsem předtím nezkoušel, a najednou se mi někdo ozval. Byl jsem happy, že jsem se konečně někomu dovolal, a vysvětlil jsem mu, o co jde. Ale nejdřív mě nemohl najít v jejich systému, pak mi nerozuměl, když jsem mu hláskoval jméno, a furt mě nikde nemohl najít. Tak mi říkal, ať chvíli počkám, že mě přepojí někam jinam a že tam mi snad pomůžou. Chvíli jsem čekal a pak se ozvala jakási ženská. Tak jsem jí znova zopakoval, o co jde. A zase mě nemohla ze začátku najít, ale nakonec se jí to povedlo. A domluvil jsem se s ní, že mi teda pošle duplikát a pošle mi to na nádraží do Ede a já si to tam vyzvednu, aby se mi to zase neztratilo. Takže po asi patnáctiminutovém hovoru se zákaznickou službou jsem si konečně zařídil kartičku na autobusy a vlaky.
Kromě tohohle trajdání a telefonování a zařizování se toho tady přes týden moc nedělo, ani nebylo moc víc času. V pondělí a ve čtvrtek jsem byl na tréninku volejbalu a ve středu jsme na chvíli hráli beach volejbal. Ten nám ale přerušil déšť.
A Jane v Amsterdamu pořád čeká na svoje součástky do mašiny, protože nějak vázlo objednání těch součástek. Oni si totiž vyberou, co chcou objednat, řeknou to technikovi a technik pošle požadavek do "objednávacího centra" a oni to u té dané firmy objednají. Ale během tohohle řetězce se někde stala chyba a objednávka nedorazila až do té firmy. Potom ještě volali z firmy do toho "objednávacího centra", že neví, jakou lampu chcou. Tam samozřejmě taky nevěděli, tak volali technikovi, co za lampu je třeba. No nakonec do té firmy volala Jane, že potřebuje takovou a takovou lampu, takže teď už by mělo být všechno v pohodě, objednané a už jen čekají, až to dostanou.

Párty víkend

No a o víkendu jsme si užívali spolu a dalšíma hlavně Čechama. Přijela totiž jedna holčina z Čech, která tu byla loni na Erasmu a letos tu chtěla studovat. Ale bohužel nesložila zkoušku z angličtiny, takže nemohla nastoupit. A tak si jenom přijela pro věci a rozloučit se. A toš jsme vyrazili do místního klubu. Ten se otvírá až o půlnoci, ale to nám vůbec nevadilo. Byli jsme totiž nejdříve na jednom baráku, kde přespávala a bylo tam dalších hafo Čechů. Tak jsme tam seděli, kecali, popíjeli a asi kolem druhé až třetí jsme vyrazili do klubu. Tam to bylo fajn, hafo lidí, dobrá hudba, byla to prča. Skončili jsme asi někdy kolem páté, bo už jsme byli unavení a vyrazili jsme domů spát. A spali jsme až do dvanácti. A aby to nebylo málo, tak jsme v sobotu vyrazili znova. A opět nejdříve na ten barák trochu posedět a potom do klubu. Ale tentokrát nebyla ta hudba tak dobrá, takže jsme nevydrželi tak dlouho. Zabalili jsme to asi kolem půl páté a vyrazili spát. Zbytek víkendu jsme pak jenom proflákali.

23.08.11

Divadlo

Během týdne se nedělo vlastně vůbec nic, oba jsme chodili do školy pracovat. A Jane ani ve čtvrtek nevyrážela s Velislavou do centra někam pařit, že prý má hodně úkolů a chce je udělat co nejdřív, protože jí přijedou na návštěvu rodiče. Ale v práci už čeká jenom na poslední dvě součástky do její mašiny a pak už snad začne něco měřit. Ve Wageningenu se taky nedělo nic, jenom v pondělí a ve čtvrtek jsme měli zase volejbalový trénink.
V sobotu (20.8.) ale tady bylo úplně krásně, svítilo sluníčko a vůbec to nevypadalo na déšť. Tak jsme se s Jane vypravili ven užívat si krásného počasí (bo už ho tu asi moc nebude). Tak jsme sbalili deku a po obědě jsme si vyrazili lehnout vedle školy na trávník. Tam jsme se povalovali skoro celé odpoledne a večer jsme vyrazili do centra. Tam se konala jakási divadelní akce. Bylo tam hafo různých artistů, divadelníků, kouzelníků a dalších různých lidí a všichni cosi předváděli. Některé pro nás nebyly moc zajímavé (nebo byly v dutch a bez rozumění to byla nuda), tak jsme je jenom prošli. Ale některé byly super. Byl tam jakýsi kouzelník, který předváděl takové různé triky. Ale bylo to super, člověk vůbec netušil, jak to udělal. Pak tam byli jacísi typosi co předváděli capoiru, byl tam studentský orchestr a taky tam byl jeden typos, který předváděl "prstové divadlo". Na prsty si nasadil dvě kuličky, co vypadaly jako oči a pak tam vyváděl různé capiny. Úplně super byla ohňová šou, tam bylo asi pět kluků a jedna holka a hráli si s různýma zapálenýma věcma. Takže kromě klasického plivání ohně a hořících tyčí tam točili hořícíma řetězama, hráli si s hořícíma hůlkama (dvě hůlky má člověk v ruce a s nima udržuje ve vzduchu třetí, která hoří), měli tam hořící diabolo, které bylo trošku nebezpečné i pro obecenstvo. Když jim vypadlo z toho provazu, tak se to nepřestalo kutálet a valilo se to až do lidí. A taky tam byla holčina, která točila kruhem a na něm asi na šesti místech hořel oheň. A navíc s tím kruhem dělala neuvěřitelné věci. V centru jsme byli asi do půl dvanácté, kdy to všechno končilo. A pak už jsme vyrazili domů.
V neděli jsme se pak jenom poflakovali doma a relaxovali. Už nebylo ani tak pěkně, tak jsme si nebyli ani lehnout ven.

15.08.11

Další týden po prázdninách

Toš tento týden se toho zase nic moc nedělo. Jane celý týden pracuje v Amsterdamu, a tentokrát už dokonce něco vyváděla i v laborce. Už tam začala dělat s tou její mašinou. Teda zatím ji začala skládat dohromady a zjišťovat, co všechno chybí. Takže cosi poskládali a nějaké součástky museli ještě doobjednat, aby to fungovalo. A ještě musí jednu součástku vytvořit, tak to studovala teoreticky a příští týden ji bude vyrábět prakticky. Nastudované to má, tak říkala, že by to neměl být žádný problém.
Ve čtvrtek zase byly se spolubydlící v centru v nějakém klubu. A protože ta spolubydlící ráda maluje, tak namalovala i Jane. Udělala jí nějaký nový make-up. Jane na to tak není zvyklá, tak jí to připadalo zvláštní. A bohužel nepořídili fotku, takže vůbec nemám představu, jak vlastně vypadala. A tím, že malovaly make-up, tak se zdržely a do centra dorazily až někdy po desáté, kdy už v klubech jsou lidi. Takže tentokrát si musely nějaké drinky koupit samy. Ale na druhou stranu už tam byli lidi, kteří tančili. A byla tam nějaká rumunka s bratrama, ale ti kluci prý moc nechtěli tančit, tak se k nim ta holčina přidala a tančili dokupy. Trochu i pokecali, ale v klubu to moc nejde, bo tam hraje hudba hrozně nahlas. A aby člověk něco řekl, tak to musí zařvat do ucha (nebo odezírat ze rtů, ale v angličtině to je trochu těžké...).
Já jsem zase pracoval ve škole ve Wageningenu převážně na svojem článku. Jde to pomalu, ale možná časem z toho něco bude. V mezičase už jsem začal dělat i další experimenty v laborce, tak se už zase dostávám do pracovního tempa. Já jsem měl ve čtvrtek trénink z volejbalu. A protože hospoda ve sportcentru je přes prázdniny zavřená, tak jsme šli na koleje do kuchyňky k jedněm volejbalistům na pivo. Zase tam bylo hafo Nizozemců, takže se převážně bavili dutch. Ale cosi si ještě pamatuju, tak jsem jim sem tam i rozumněl. A sem tam se se mnou bavili i anglicky, tak to bylo fajn.
A víkend jsme opět úspěšně proflákali. Byli jsme si nakoupit něco na jídlo, abychom úplně neumřeli hlady, a taky jsme byli v zahradnickém centru nakoupit misky pod květináče. Při nakupování jsme taky chtěli nakoupit strouhanku, protože ještě máme kousek anglické, tak jsem chtěl ukuchtit řízky naruby. Ale procházel jsem obchod nejdříve sám asi třikrát, pak jsme to prošli i s Jane, ale nic jsme nenašli. Toš jsme se zeptali jednoho typose, kde to jakože je, a on nás zavedl do "pekárny", kde si pečou nějaké housky a podobné capiny, a tam cosi řekl holčině, co tam dělala, a ta vytáhla zpod přístroje na krájení chleba krabici s drobkama z nakrájených chlebů. Toš jsme na to koukali, co to jakože je, taky jsme se ptali, jestli mají jakože normální strouhanku, ale to prý že nevedou. Tak jsme si vzali tu, co tam měli, lepší něco než nic. Doma jsem to přesil přes sítko, protože tam byly taky hodně velké kousky, a pak už to bylo skoro jako naše strouhanka, jenom trochu tmavší. Ale účel to splnilo a řízky byly dobré.
A misky pod květináče jsme si kupovali proto, že máme hodně kytek a když každá má kulatou misku, tak to zabírá hodně místa. Tak jsme se rozhodli, že si pořídíme jenom pár takových těch obdélníkových a do toho naskládáme všechny květináče, takže by mělo být víc místa.

09.08.11

Po prázdninách

Bohužel je to tak, už nám skončila dovolená v ČR a už jsme oba zpátky v Nizozemí a už zase chodíme do práce. Teda u mě je to úplně to samé, jenom stále trochu vzpomínám, co že jsem to vlastně dělal a na čem jsem studoval, ale postupně se do toho dostávám a už pomalu začínám pracovat i v laborce.
Ale s Jane se dějou změny! Když se vrátila z dovolené asi v polovině července, do konce měsíce pracovala ještě na univerzitě. Ale od prvního sprna už taky dělá doktoranturu, ale v Amsterdamu. Je to asi hoďku a půl na dojíždění jedna cesta, nechce se jí trávit 3 hodiny každý den ve vlaku, tak si tam našla ubytování a bydlí relativně kousek od školy. Našla si pokoj, kde bydlí společně s další holčinou, Bulharkou Velislavou. Ještě tam prý bydlí jedna další holčina, ale tu ještě neviděla. Pokoj je sice malý, ale je to v centru a je to levné. Ta Velislava je prý hrozně akční a moc ukecaná, takže si ani kolikrát neuvědomí, kolik je hodin, kolik toho prokecaly. V úterý si prošly okolí kolem bytu a byly nakoupit.
No a ve čtvrtek vyrazily do města. Původně chtěly jít na nějaký koncert nebo něco takového, ale asi tam byly na dutch poměry hodně brzo a nikdo tam ještě nebyl. Ale nějaký barman je prý pozval do jeho baru a dal jim láhev šampaňského zdarma. Tak dostaly chlazené šampaňské, u toho jim i zářila jakási prskavka a popíjely. Prý to bylo dobré, tak ve dvou stáhly celou flašku, a taky to prý nebylo moc silné, jak to vypily, cítily se v poho. A protože tam v tom baru nikdo netančil a byla tam nuda, tak se vydaly do dalšího. Tam jim zase hned ve dveřích dali nějaké lísky, které vyměnily u baru za panáky. Tak si daly po půlce a protože tam dobře hráli, tak trochu tančili. Ale taky tam nebylo moc lidí a byli tam asi 4 znuzení barmani, tak barmani vytáhli takovou tu hlavu od hrocha, které se mačkají zuby, a když se zmáčkne špatný zub, tak pusa sklapne. A tomu, komu sklapne pusa, si dá půlku. A Jane ta hra prý hrozně nešla a měla těch půlek nejvíc. Potom ještě chvíli tancovaly, ale před půlnocí se rozhodly, že už půjdou domů (teda hlavně kvůli Jane, že musí ráno vstávat do školy) a vydaly se trajektem na pokoj. Ale stejně to moc nepomohlo, ráno se Jane vůbec nechtělo vstávat.
Ve škole zatím studuje články a manuály, jak zprovoznit jednu mašinu, na které potom bude dělat. K tomu ale potřebuje část přístroje vyměnit a na škole momentálně nebyl nikdo, kdo by přesně věděl, jak se to dělá. Ale nějaký technik by se měl vrátit z dovolené, tak jí s tím snad pomůže.
V pátek večer pak dojela zase zpátky do Wageningenu a o víkendu jsme byli zase spolu. V sobotu jsme cosi ponakupovali a byli jsme na Harrym Potterovi a neděli jsme víceméně proflákali.

22.06.11

Mudwalking & spol.

Tentokrát opět dva týdny dohromady, protože v pátek (1.7.) jedeme domů do ČR, tak se toho už moc nebude dít. Ale co se dělo, a nebylo toho málo! V pondělí (20.6.) jsme se zúčastnili mudwalking, což je, volně přeloženo, chození v blátě. Ve středu (22.6.) jsem pak hrál finále ve squashi, v pátek (24.6.) jsem si odbyl první návštěvu u doktora v Nizozemí a večer jsme pak vyrazili na rozlučkovou/narozeninovou párty. No a toto úterý (28.6.) jsem si po dlouhé době zopakoval, jak to vypadá na zkoušce, i když tentokrát to bylo v Nizozemí, a po zkoušce jsme se přidali k dalším volejbalistům a šli jsme na pubquiz (kvíz v hospodě). No a ve čtvrtek pak nakoupíme všechno potřebné a v pátek v noci vyrazíme domů do ČR.

Mudwalking

Mudwalking je taková zábava v Nizozemí, kde člověk vyrazí k moři a během odlivu trajdá v blátě, kde je normálně moře. Dá se to domluvit tak, že buď člověk jenom nějakou určitou dobu chodí v bahně víceméně kolem pobřeží nebo jsou i trasy, kde může člověk dojít na některý z nizozemských ostrovů. My jsme neměli žádný cíl, jenom jsme tak trajdali, ale bylo to fajn.
Protože jsme si nechtěli zničit naše pěkné boty, vyrazili jsme ještě o víkendu do jednoho obchodu ve Wageningenu, kde je všechno za levno. Tam jsme si oba koupili boty asi za 5 euro a ty jsme si pak vzali do bláta. V pondělí jsme se pak všichni účastníci sešli před sportcentrem a odtama jsme vyrazili jedním autem a jedním minibusem (pro 11 lidí) směr Groningen a pak ještě dál, až k moři. Tam jsme dojeli asi kolem šesté, převlíkli jsme se do bermud, abychom si nezašpinili kalhoty a vyrazili jsme.
Chodili jsme asi tři hodiny a byla to prdel. Sem tam to bylo celkem pevné, jako by člověk chodil normálně na zemi, jenom tam je trochu vody, ale často to bylo spíše bláto. Většinou to bylo tak po kotníky, ale některá místa byla extra, tam se člověk propadl do bláta až po kolena a skoro se z toho bláta nemohl dostat. Někteří se dokonce tak rozřádili, že na konci byli celí od bláta, od shora až dolů.
Po cestě jsme taky potkávali různé živočichy a rostlinky, které jsou normálně v moři. Takže jsme potkali několik krabů (hafo jich bylo mrtvých, ale někteří byli ještě živí), viděli jsme tam mušle, které byly zahrabané v blátě a jenom "vyplivovaly" vodu, takže to vypadalo, jako by pršelo. A na jednom místě prý byl zahrabaný platýs, taková jakási placatá ryba. Ale byl vidět jenom ten obrys v blátě, přímo tu rybu jsme neviděli. Z rostlinek tam bylo jakési "mořské zelí", což se prý dá koupit i v obchodě, ale je to hrozně drahé. Tak nám říkali, ať si to tam užijeme a pojíme :)
Když jsme skončili, umyli jsme si nohy v potoce (teda někteří tam skočili celí) a pak ještě opláchli v čisté vodě. No a pak už jsme vyrazili zpátky do Wageningenu. A protože byli všichni hladoví, tak jsme se po cestě stavili ještě do McDonaldu. Sice jídlo nic moc, ale v tu chvíli to přišlo vhod. Pak už většina lidí v miniautobuse spala (asi všichni kromě řidiče), až jsme dojeli do Wageningenu zpátky ke sportcentru. To bylo asi půl druhé, tak jsme se rozloučili a šli spinkat.
Na vyzkoušení to bylo úplně super. Jestli bych na to šel znova, to nevím. Spíš by to příště muselo být s nějakým tím cílem, jakože dojít na jeden z těch ostrovů, tam přespat přes noc, další den potrajdat po ostrově a pak domů normálně trajektem.

Fotky z Mudwalking

Squashladder - finále

V letním semestru se tu konala taková dlouhodobá soutěž ve squashi, která se jmenovala squashladder (squashový žebříček). Na začátku bylo sestavené pořadí hráčů za sebou a každý mohl vyzvat někoho až tři místa před nebo za ním. Samozřejmě se člověk chtěl dostat někam dopředu, na číslo 1, takže většinou každý vyzýval někoho nad sebou.
Já jsem se přidal až později, začátek jsem nějak nestihl. Ale stačilo to. Takže jsem sem tam hrál nějaký ten zápas ve squashi a většinou jsem vyhrál. Dostal jsem se až na osmé místo a tehdy jsem vyzval pátého. Jenže ten mi odpověděl, že je nějaký zraněný nebo co, tak jsme to zrušili, ale pak se ozvali z té pořádající organizace, že jestliže jsme nehráli, tak si měníme místo, protože jsem ho vyzval. No a tak jsem se najednou ocitl na pátém místě. Pak jsem vyzval třetího, ale ten mě porazil, tak jsem vyzval čtvrtého. No a ten byl zase na nějaké stáži v cizině, takže přestal hrát, tak jsem se dostal na čtvrté místo.
A pak už napsali, že se budou konat finálové zápasy. Nejdříve bude hrát první se čtvrtým a třetí s druhým a pak bude zápas o první místo a o třetí místo. Tak jsem hrál s prvním, to je jeden Čech tady, ale hraje hrozně dobře. Ale musím se pochválit, vyhrál jsem jeden set, což jsem si vůbec nemyslel. Ale zbytek vyhrál on, takže jsem šel hrát o třetí místo. A to byl dost vyrovnaný zápas, ale nakonec jsem vyhrál 3:2, takže jsem skončil třetí a dostal jako cenu 15%-ní slevu na squashovou raketu. Jenom nevím, jestli ji uplatním...
Další squashladder má být zase v podzimním semestru, tak se možná zase přihlásím, ať si sem tam zahraju squash.

Doktor

K doktorovi jsem potřeboval kvůli potvrzení na tábor, že jsem schopen práce s dětmi. Ještě předtím, než jsem se tam vůbec dostal, tak jsem si říkal, jestli mi něco takového vydá, když mě nezná. A taky že ne, nejdříve tvrdila, že něco takového jenom tak nedávají jen tak někomu. Toš jsem ji musel trochu přemlouvat, že to máme každý rok a normálně mi to dával doktor v ČR, ale teď mám jiného v NL. Tak se mě nakonec zeptala na pár otázek, změřila tlak a poslechla si mě a to bylo vše, pak mi to podepsala.
Ale "prdel" to byla hlavně předtím. Letos jsme dostali dokonce hotový formulář, který máme vyplnit. Ale pochopitelně to bylo v češtině, takže jako první úkol bylo to přeložit do angličtiny. A podle mě nemohli vymyslet nějaké složitější věty v češtině. Tím překladem, i když to byl jenom jeden krátký odstaveček, jsem strávil asi hodinu. Nakonec jsem to nějak sesmolil, ale radši jsem si to ještě nechal zkontrolovat od někoho, kdo umí anglicky.
Další věc byla domluvit si s doktorem schůzku. Tady to nefunguje jak u nás (aspoň na dědině), že člověk přijde k doktorovi, jsou tam čtyři až pět lidí, tak počká asi hodinu a půl až dvě hodiny a pak se konečně dostane na řadu. Tady musí člověk nejdříve zavolat a domluví si s doktorem schůzku na určitý den a hodinu. A tyhle schůzky jsou plánované na deset minut. Jestli člověk potřebuje víc, musí to zmínit a domluvit se.
Takže jsem volal našemu doktorovi a tam na mě začal mluvit automat, samozřejmě v dutch. A protože moje dutch ještě není tak dobrá, tak jsem se radši zeptal sekretářky, jestli by tam mohla zavolat a říct mi, co to tam povídá. Tak mi řekla, že doktor má dovolenou a mám zavolat jinému doktorovi a dala mi i číslo. Volal jsem tedy tomu jinému doktorovi, ale tam mi řekli, že když jsem student, dokonce i PhD, tak se mám domluvit s doktorem pro studenty. Toš jsem volal ještě dalšímu doktorovi. Tam se zase ozval automat, ale tentokrát to bylo i anglicky, tak jsem věděl, co dělat. Toš jsem si domluvil schůzku a vyrazil k doktorovi. A tam už jsem to pořešil a skončil s podepsaným papírem :)

Party

V pátek večer jsme pak byli společně s Jane na rozlučkové/narozeninové párty. Narozeniny slavily asi tři holčiny a my jsme znali jednu z nich, tak jsme se tam dostali. Toš párty taková normální, bylo tam hafo Čechů, takže jsme tam dost pokecali i po česku. Ale taky jsme se bavili s jedním Rusem, který uměl slovo od slova Jožina z bažin od Ivana Mládka, tak nám to tam i zpíval. Zůstali jsme tam asi do dvou do rána a pak jsme vyrazili domů spát.

Zkouška dutch + pubquiz
V úterý jsem ukočnil, doufám že úspěšně, dutch kurz. Ne, že bych teď byl schopný mluvit dutch, ale aspoň sem tam něco rozumím klukům po volejbale v hospodě.
Zkouška sestávala ze dvou částí. První část bylo čtení, měli jsme vždycky kousek nějakého textu, nějakou reklamu nebo inzerát či něco podobného, to jsme přečetli a pak jsme měli odpovědět na nějakou otázku. No, většinou to bylo v pohodě, ale sem tam jsem nerozuměl jednomu slovíčku, a to bylo zrovna to nejdůležitější, bez toho jsem nevěděl, na co mám vlastně odpovědět. Takže párkrát to byla taková tipovačka alá sazka.
Druhá část pak byla poslouchací. Poslouchali jsme kazetu, bohužel jenom jednou, měli jsme napsané otázky, na které mám odpovědět a taky jsme měli 2 nebo tři možnosti na odpověď. Tahle část byla dost záludná, protože ty konverzace byly většinou hodně krátké a během těch několika vět tam nějak zmínili všechny tři odpovědi. Ale jenom jedna z nich byla správně, takže člověk musel opravdu rozumět, co říkají. Např., byl tam dialog v telefonu ohledně změny schůzky s doktorem. A mělo se odpovědět, jestli se změnil čas nebo datum. A když jsme poslouchali ten rozhovor (tomu jsem výjimečně rozuměl), tak tam řekli, že se mění datum, ale že čas schůzky zůstává stejný. Takže tohle byla ještě větší tipovačka než ta předchozí část. U některých otázek jsem si říkal, že to tam vůbec neřekli. No tak uvidíme.

Bydlení v Amsterdamu

Vzhledem k tomu, že Jane bude od srpna dělat v Amsterdamu, tak ať nemusí každý den asi tři hodiny cestovat tam a zpátky, tak si hledá jakýsi malý pokoj v Amsterdamu. Takže by přes týden byla v Amsterdamu a já ve Wageningenu a o víkendu bychom byli spolu. Toš trajdá po netu a hledá, kde by mohla bydlet.
V pondělí a ve středu tak byla v Amsterdamu na jakési interview, jestli je Jane "vhodná". V pondělí to byl pokoj v domě, kde bydlí tři další holčiny. Místo to je úplně super, protože to je kousek od školy. Ale bohužel všechny tři jsou Dutch a ty ostatní kandidátky byly taky Dutch, takže Jane ten pokoj nedostala. Ve středu to pak byl pokoj u nějaké paní se synem. To bylo dál, na kole asi půl hoďky, ale zase to bylo levné.