Přes týden
Tak tenhle týden se toho dělo celkem dost, i když většina to byly spíš takové malé věci. V úterý jsem měl další zápas z volejbalu. Hráli jsme s předposledníma, tak jsem si myslel, že by to mělo být celkem v pohodě. Ale ono nic, byli jsme rádi, že jsme uhráli jeden set a máme z toho zápasu aspoň bod. No, snad příště. Mezitím, co jsem hrál, tak Jane byla v hospodě s Michalem, jeho kámoškou, Annou a ještě jednou holčinou na pubquizu. A prý jim to taky moc nešlo, ale aspoň se bavili. Po našem zápase jsem za nima dorazil do hospody, tak jsme na chvíli pokecali a pak jsme šli domů.
Ve středu měla Jane akci ze školy v Utrechtu, Career day. Byli tam skoro všichni z jejich laborky, protože jedna holčina, co tam pracuje, vyhrála cenu za nejlepší diplomku a měla tam předávání ceny. Tak co mi Jane popisovala, tak to byl super pracovní den. Začínalo to v jedenáct, takže se ráno v pohodě prospala, dorazila do Utrechtu a protože se tam hned ze startu nic nedělo, tak zašli na kafe. Potom dorazili na předávání ceny, které bylo celé v dutch, i když někteří z odměňovaných byli cizinci, kteří dutch neuměli. Tak tam prostě stáli a čekali, až v té hatmatilce uslyší svoje jméno. Po předávání pak zašli na pivko, a protože bylo hezky, tak seděli venku na terase. Kolem 4 odpoledne to končilo, tak Jane dorazila domů vyčerpaná po celodenní "práci". Já jsem pak byl odpoledne běhat, byl to takový trénink na Batavieranrace, což je závod, který se koná na konci dubna a soutěží tam týmy 25 lidí a každý běží určitý kus trasy. O tom budu psát později. A protože já se samozřejmě účastním s týmem z volejbalu, tak jsem byl na "tréninku", který organizoval běžecký klub z Wageningenu. Byla možnost běžet 2,5 nebo 5 km, tak jsem pochopitelně běžel těch pět. Nejdřív jsem si říkal, že to bude dost drsné, ale nakonec se to celkem dalo. Uběhl jsem to asi za 23 minut a myslím, že jsem nebyl poslední, takže v poho.
Ve čtvrtek pak jela Jane zpátky do Amsterdamu a já jsem zůstal ve Wageningenu. Večer jsem pak šel na Science café, kde byli dva typosi a přednášeli na téma "Cyborg". Ale nebylo to to, co jsem očekával. Podle názvu bych si představil, že to bude o nějakém pokroku směrem k stroji jako terminátor, ale bylo to o něčem jiném. Přednášeli o tom, když se zavedou elektrody do mozku a nastavením kam, jak často a jak silné pulzy vkládají na elektrody, které je přenáší do mozku, tak můžou léčit nějaké choroby. A jeden byl doktor, takže přednášel spíš z praktického hlediska, jak se to dělá, co se tím dá léčit apod. a ten druhý o tom přednášel spíše z etického hlediska. Toš nebylo to nakonec špatné, i když ta přednáška od doktora se mi líbila více.
V pátek jsem pak měl ve škole zase prezentaci před celou grupou. Takže přes týden jsem na tom celkem pracoval a potom i ta prezentace vypadala celkem dobře. I když jsem byl stejně nervózní. Ale ostatní mi říkali, že to bylo v poho, srozumitelné. Jenom moje vedoucí mi říkala, že když jsem nervózní, tak mám silný český přízvuk. Ale to mě zrovna moc netrápilo. Po prezentaci jsme pak poseděli na chvíli u piva a potom jsem šel domů, protože jsem čekal, že dorazí Jane. Ale ta nedorazila tak brzo, protože měli akci z celé katedry, tak tam kecala s ostatníma. A tentokrát se to nějak roztrousilo, takže nezůstala jenom ve svojí skupině, ale bavila se i s ostatníma. A dokonce s těma jedněma pak vyrazila na párty, takže dorazila do Wageningenu posledním vlakem z Amsterdamu.
Zábavní park
V sobotu jsme pak trochu ponakupovali a relaxovali v kině. Ale v neděli jsme vyrazili opět s Michalem, Annou a dvěma dalšíma lidma do zábavního parku v Německu. Jeli jsme dvěma autama, vyráželi jsme před devátou a dorazili jsme v deset, přesně na otevření parku. Takže jsme koupili lístky a hurá vyrazili na atrakce. Funguje to tam tak, že člověk zaplatí vstupné a potom může jít na cokoli kolikrát chce a nic dalšího se neplatí (jenom jídlo). A nejdříve jsme vyrazili směrem k horské dráze. Ale po cestě nás zvali na jakousi cestu časem, tak že to zkusíme. Ale nevylezlo z toho nic moc zajímavého. Furt tam kecali německy, čemuž jsem vůbec nerozuměl, až nakonec jsme nasedli do jakési místnosti - vozítka, v předu byla velká obrazovka a začali jsme cestovat časem. Toš to bylo trochu akční, bo se celá ta místnost hýbala. No ale nic extra.
Toš pokračovali jsme dál k horské dráze, když jsme potkali takovou vysokou věž, kde člověka vyvezou nahoru a pak padá dolů. Tak že na to zajdem. A bohužel jsme nestihli první jízdu, tak jsme museli chvíli počkat. Mezitím jsme se koukli, co to vlastně dělá a zhodnotili, že to asi až tak hrozné nebude. Toš jsme nasedli a jeli jsme nahoru. Nahoře byl celkem pěkný výhled, tak jsme se kochali a čekali, kdy spadneme. Ale furt se nic nedělo, tak jsem si říkal, že nás chcou napínat a pak najednou nás pustí. Ale furt nic. Pak dokonce něco řekli německy, ale tomu jsem zase nerozuměl, takže jsme dál seděli a koukali kolem. A asi po deseti minutách v padesátimetrové výšce asi restartovali celý systém a začali nás pomalu spouštět dolů. Tak jsme dojeli dolů, vystoupili a šli dál s tím, že jsme nasedli na první pořádnou atrakci a hned ji rozbili... Myslím, že potom už to celý den nešlo. Párkrát to zkusili spustit prázdné, ale nakonec tam žádní lidi nebyli.
Pak jsme šli na takový akční kolotoč. To bylo podobné, co bývá u nás taková velká loď, která se houpe. Ale tam to nebylo tak velké houpání, ale zase to bylo kolo a ještě se to točilo. A navíc to jezdilo po takové vlně. Toš to bylo celkem akční. Pak jsme byli na takové malé lodičce, co jsme si mysleli, že je jenom pro děti, ale jak se to začalo točit a houpat, tak to bylo celkem akční a některým to nedělalo zrovna dobře.
Toš a pak jsme konečně dorazili k horské dráze. Nebyly tam klasické vozíky, ale člověk si sedl do sedačky a pak se to rozjelo a jelo to různě dokola, takže chvílemi jsme byli i hlavou dolů a podobně. A to bylo teda hodně akční. A protože se nám to líbilo, tak jsme si to později ještě jednou zopakovali. A pokračovali jsme na druhou horskou dráhu, tam byly klasické vozítka, ale celá ta stavba byla stavěná ze dřeva, tak to vypadalo dost staře. A když jsme se tam konečně dostali, tak jsme si teda užili. Jelo to pěkně rychle a ještě se celý ten vozík jakoby klepal. Toš ale protože se nám to taky líbilo, bylo to hodně adrenalinové, tak jsme na to byli později taky ještě jednou.
Pak jsme zašli na oběd a že po obědě zajdem na něco nenáročného. Viděli jsme tam takovou celkem pomalou horskou dráhu, tak jsme říkali, že to zvládnem i po obědě. No ale bylo to akčnější, než jsme čekali. Mělo to ostré zatáčky o 180°, kde to bylo hodně rychlé a připadalo mi, že z toho vyletíme. Ale nevyletěli jsme a dokonce nám udělali i fotky. Ale na nich jsme vypadali pěkně akčně.
Potom jsme byli na takové lavici, která se točila o 360° na velkém rameni a ještě k tomu se točila přímo ta lavice. To vypadalo ze země pěkně zabijácky, ale když jsme na to vylezli, byla to prdel. Člověka to někdy zastavilo hlavou dopředu a pomalu to jelo dolů, takže jakoby visel za břicho a koukal pod sebe z výšky asi 10 metrů a pokračoval až byl hlavou dolů. A pak to uvolnili a najednou se lavice rychle přetočila a houpali jsme se normálně. Toš prdel.
A skoro na závěr, kdy jsme byli na těch dvou velkých horských drahách rovnou po sobě jsme si říkali, že si dáme něco klidnějšího. Tak jsme šli do Van Helsink Factory, co vypadalo jako strašidelný dům. Toš jsme si vystáli frontu a nasedli do vozíku. Toš a ze začátku to vypadalo, že to je něco jako strašidelný dům, ale ono ne. Ve vozíku jsme vyjeli nahoru a začala další horská dráha. Tahle byla uvnitř a byly tam úseky, které byly v úplné tmě, takže člověk vůbec nevěděl, co se bude dít. Ale projeli jsme.
No a zakončili jsme to na 4D kinu, což bylo, že kromě 3D obrazu se taky hýbaly sedačky a sem tam na nás stříkla voda, foukal tam vítr apod. Ale to nebylo nějak super extra, myslím, že v kinech se to neujme. Ale celkově to bylo super. Pak jsme nasedli do auta a utahaní jeli domů spát.
Fotky ze zábavního parku
Tak tenhle týden se toho dělo celkem dost, i když většina to byly spíš takové malé věci. V úterý jsem měl další zápas z volejbalu. Hráli jsme s předposledníma, tak jsem si myslel, že by to mělo být celkem v pohodě. Ale ono nic, byli jsme rádi, že jsme uhráli jeden set a máme z toho zápasu aspoň bod. No, snad příště. Mezitím, co jsem hrál, tak Jane byla v hospodě s Michalem, jeho kámoškou, Annou a ještě jednou holčinou na pubquizu. A prý jim to taky moc nešlo, ale aspoň se bavili. Po našem zápase jsem za nima dorazil do hospody, tak jsme na chvíli pokecali a pak jsme šli domů.
Ve středu měla Jane akci ze školy v Utrechtu, Career day. Byli tam skoro všichni z jejich laborky, protože jedna holčina, co tam pracuje, vyhrála cenu za nejlepší diplomku a měla tam předávání ceny. Tak co mi Jane popisovala, tak to byl super pracovní den. Začínalo to v jedenáct, takže se ráno v pohodě prospala, dorazila do Utrechtu a protože se tam hned ze startu nic nedělo, tak zašli na kafe. Potom dorazili na předávání ceny, které bylo celé v dutch, i když někteří z odměňovaných byli cizinci, kteří dutch neuměli. Tak tam prostě stáli a čekali, až v té hatmatilce uslyší svoje jméno. Po předávání pak zašli na pivko, a protože bylo hezky, tak seděli venku na terase. Kolem 4 odpoledne to končilo, tak Jane dorazila domů vyčerpaná po celodenní "práci". Já jsem pak byl odpoledne běhat, byl to takový trénink na Batavieranrace, což je závod, který se koná na konci dubna a soutěží tam týmy 25 lidí a každý běží určitý kus trasy. O tom budu psát později. A protože já se samozřejmě účastním s týmem z volejbalu, tak jsem byl na "tréninku", který organizoval běžecký klub z Wageningenu. Byla možnost běžet 2,5 nebo 5 km, tak jsem pochopitelně běžel těch pět. Nejdřív jsem si říkal, že to bude dost drsné, ale nakonec se to celkem dalo. Uběhl jsem to asi za 23 minut a myslím, že jsem nebyl poslední, takže v poho.
Ve čtvrtek pak jela Jane zpátky do Amsterdamu a já jsem zůstal ve Wageningenu. Večer jsem pak šel na Science café, kde byli dva typosi a přednášeli na téma "Cyborg". Ale nebylo to to, co jsem očekával. Podle názvu bych si představil, že to bude o nějakém pokroku směrem k stroji jako terminátor, ale bylo to o něčem jiném. Přednášeli o tom, když se zavedou elektrody do mozku a nastavením kam, jak často a jak silné pulzy vkládají na elektrody, které je přenáší do mozku, tak můžou léčit nějaké choroby. A jeden byl doktor, takže přednášel spíš z praktického hlediska, jak se to dělá, co se tím dá léčit apod. a ten druhý o tom přednášel spíše z etického hlediska. Toš nebylo to nakonec špatné, i když ta přednáška od doktora se mi líbila více.
V pátek jsem pak měl ve škole zase prezentaci před celou grupou. Takže přes týden jsem na tom celkem pracoval a potom i ta prezentace vypadala celkem dobře. I když jsem byl stejně nervózní. Ale ostatní mi říkali, že to bylo v poho, srozumitelné. Jenom moje vedoucí mi říkala, že když jsem nervózní, tak mám silný český přízvuk. Ale to mě zrovna moc netrápilo. Po prezentaci jsme pak poseděli na chvíli u piva a potom jsem šel domů, protože jsem čekal, že dorazí Jane. Ale ta nedorazila tak brzo, protože měli akci z celé katedry, tak tam kecala s ostatníma. A tentokrát se to nějak roztrousilo, takže nezůstala jenom ve svojí skupině, ale bavila se i s ostatníma. A dokonce s těma jedněma pak vyrazila na párty, takže dorazila do Wageningenu posledním vlakem z Amsterdamu.
Zábavní park
V sobotu jsme pak trochu ponakupovali a relaxovali v kině. Ale v neděli jsme vyrazili opět s Michalem, Annou a dvěma dalšíma lidma do zábavního parku v Německu. Jeli jsme dvěma autama, vyráželi jsme před devátou a dorazili jsme v deset, přesně na otevření parku. Takže jsme koupili lístky a hurá vyrazili na atrakce. Funguje to tam tak, že člověk zaplatí vstupné a potom může jít na cokoli kolikrát chce a nic dalšího se neplatí (jenom jídlo). A nejdříve jsme vyrazili směrem k horské dráze. Ale po cestě nás zvali na jakousi cestu časem, tak že to zkusíme. Ale nevylezlo z toho nic moc zajímavého. Furt tam kecali německy, čemuž jsem vůbec nerozuměl, až nakonec jsme nasedli do jakési místnosti - vozítka, v předu byla velká obrazovka a začali jsme cestovat časem. Toš to bylo trochu akční, bo se celá ta místnost hýbala. No ale nic extra.
Toš pokračovali jsme dál k horské dráze, když jsme potkali takovou vysokou věž, kde člověka vyvezou nahoru a pak padá dolů. Tak že na to zajdem. A bohužel jsme nestihli první jízdu, tak jsme museli chvíli počkat. Mezitím jsme se koukli, co to vlastně dělá a zhodnotili, že to asi až tak hrozné nebude. Toš jsme nasedli a jeli jsme nahoru. Nahoře byl celkem pěkný výhled, tak jsme se kochali a čekali, kdy spadneme. Ale furt se nic nedělo, tak jsem si říkal, že nás chcou napínat a pak najednou nás pustí. Ale furt nic. Pak dokonce něco řekli německy, ale tomu jsem zase nerozuměl, takže jsme dál seděli a koukali kolem. A asi po deseti minutách v padesátimetrové výšce asi restartovali celý systém a začali nás pomalu spouštět dolů. Tak jsme dojeli dolů, vystoupili a šli dál s tím, že jsme nasedli na první pořádnou atrakci a hned ji rozbili... Myslím, že potom už to celý den nešlo. Párkrát to zkusili spustit prázdné, ale nakonec tam žádní lidi nebyli.
Pak jsme šli na takový akční kolotoč. To bylo podobné, co bývá u nás taková velká loď, která se houpe. Ale tam to nebylo tak velké houpání, ale zase to bylo kolo a ještě se to točilo. A navíc to jezdilo po takové vlně. Toš to bylo celkem akční. Pak jsme byli na takové malé lodičce, co jsme si mysleli, že je jenom pro děti, ale jak se to začalo točit a houpat, tak to bylo celkem akční a některým to nedělalo zrovna dobře.
Toš a pak jsme konečně dorazili k horské dráze. Nebyly tam klasické vozíky, ale člověk si sedl do sedačky a pak se to rozjelo a jelo to různě dokola, takže chvílemi jsme byli i hlavou dolů a podobně. A to bylo teda hodně akční. A protože se nám to líbilo, tak jsme si to později ještě jednou zopakovali. A pokračovali jsme na druhou horskou dráhu, tam byly klasické vozítka, ale celá ta stavba byla stavěná ze dřeva, tak to vypadalo dost staře. A když jsme se tam konečně dostali, tak jsme si teda užili. Jelo to pěkně rychle a ještě se celý ten vozík jakoby klepal. Toš ale protože se nám to taky líbilo, bylo to hodně adrenalinové, tak jsme na to byli později taky ještě jednou.
Pak jsme zašli na oběd a že po obědě zajdem na něco nenáročného. Viděli jsme tam takovou celkem pomalou horskou dráhu, tak jsme říkali, že to zvládnem i po obědě. No ale bylo to akčnější, než jsme čekali. Mělo to ostré zatáčky o 180°, kde to bylo hodně rychlé a připadalo mi, že z toho vyletíme. Ale nevyletěli jsme a dokonce nám udělali i fotky. Ale na nich jsme vypadali pěkně akčně.
Potom jsme byli na takové lavici, která se točila o 360° na velkém rameni a ještě k tomu se točila přímo ta lavice. To vypadalo ze země pěkně zabijácky, ale když jsme na to vylezli, byla to prdel. Člověka to někdy zastavilo hlavou dopředu a pomalu to jelo dolů, takže jakoby visel za břicho a koukal pod sebe z výšky asi 10 metrů a pokračoval až byl hlavou dolů. A pak to uvolnili a najednou se lavice rychle přetočila a houpali jsme se normálně. Toš prdel.
A skoro na závěr, kdy jsme byli na těch dvou velkých horských drahách rovnou po sobě jsme si říkali, že si dáme něco klidnějšího. Tak jsme šli do Van Helsink Factory, co vypadalo jako strašidelný dům. Toš jsme si vystáli frontu a nasedli do vozíku. Toš a ze začátku to vypadalo, že to je něco jako strašidelný dům, ale ono ne. Ve vozíku jsme vyjeli nahoru a začala další horská dráha. Tahle byla uvnitř a byly tam úseky, které byly v úplné tmě, takže člověk vůbec nevěděl, co se bude dít. Ale projeli jsme.
No a zakončili jsme to na 4D kinu, což bylo, že kromě 3D obrazu se taky hýbaly sedačky a sem tam na nás stříkla voda, foukal tam vítr apod. Ale to nebylo nějak super extra, myslím, že v kinech se to neujme. Ale celkově to bylo super. Pak jsme nasedli do auta a utahaní jeli domů spát.
Fotky ze zábavního parku
Žádné komentáře:
Okomentovat