Prodloužený víkend v Maastrichtu

Tak tento týden byl celkem nabitý, jak pracovní dny, tak víkend. Já jsem se v úterý s kolegama zúčastnil akce zvané WeDay (v překladu něco jako "Náš Den") a Jane se vydala na cestovní výlet do Bruselu. No a o víkendu jsme využili prodlouženého víkendu (zase byl nějaký státní svátek spojený s Velikonocema) a vydali jsme se společně na jih Nizozemí do Maastrichtu.

WeDay

WeDay je sportovně-společenská akce organizovaná univerzitou pro všechny zaměstnance univerzity. Každý se může přihlásit buď jednotlivě nebo jako tým na nějaký sport, který má rád. A vybrat se dalo z hafo věcí, od normálních sportů jako volejbal, squash, fotbal, judo apod. až po netypické sporty jako hexatlon. A na ten jsme se přihlásili my, tým složený z pár doktorandů z naší skupiny a zbytek byli doktorandi z vedlejší skupiny, s kterou máme společnou místnost na kafe.

Podle toho, jak to popisovali, tak jsem pochopil, že by tam mělo být šest prapodivných disciplín. Ale když jsme tam dorazili, rázem jich bylo 14, asi protože se přihlásilo hodně týmů a nebylo by to zábavné. Tak tam nakonec měli kombinaci velkých atrakcí a takových jednodušších. Ty velké byly různé modifikace skákacích hradů pro děcka a ty jednodušší bylo třeba sudoku nebo jedna hra na styl piškvorků. V každé hře proti sobě soutěžily dva týmy a kdo vyhrál, získal větší počet bodů. Ty se nakonec sčítaly a celkově vyhrál tým s nejvíce body.

Na začátku jsme dostali rozpis v kolik nám začíná která hra a po krátké rozcvičce jsme vyrazili na první disciplínu. Tou bylo přenášení vody v molitanových houbičkách. Ale aby to nebylo tak jednoduché, tak jsme museli s houbama nacucanýma vodou proklouznout takovým nafukovacím tunelem. To byla prdel, jenom měli na konci tunelu takovou tvrdou rohož, na kterou jsem přistál břichem. Protože všichni přede mnou měli problém proklouznout tím tunelem až na konec, museli kousek jít, tak jsem se asi rozběh trochu víc a projel jsem skrz. A na konci nebylo jak zastavit... Potom jsme pokračovali na další atrakci, tam jsme museli vyběhnout asi do 5 metrů a pak skočit dolů. To už bylo trochu náročnější na fyzičku. Pak jsme hráli takovou typickou dutch hru, házeli jsme takové kotouče do obodovaných otvorů, hráli živý stolní fotbal, piškvorky, sudoku, skákali jsme přes takové 4 velké půlkoule, pak jsme kouleli jednoho člověka na asi třímetrové nafukovací kouli, jezdili jsme na skluzavce a další. Na konci jsme pak ještě na chvilu poseděli u piva a pak vyrazili domů. Toš byla to úplně super akce a příští rok bych chtěl jít taky. Navíc nám k tomu svítilo sluníčko a bylo teplo, tak jsme si to všichni užívali. Až večer jsem pak zjistil, že jsem jakýsi spálený, ale to vůbec nevadilo. 

A teď už známe i výsledky, a skončili jsme celkově 12. z 56 týmů, což je úplně super. 

Jane v Bruselu

Jane jela v pátek do Bruselu na univerzitu, s kterou spolupracuje. Musela vyrážet už brzo ráno, aby se tam dostala relativně včas. Tam pak diskutovali, jaký čip by chtěla vyrobit a jaké by to mělo mít vlastnosti. Pak ještě šla na doktorantskou obhajobu, která jí moc nebavila. Potom ještě zůstala na chvíli na drinky po obhajobě, takže z Bruselu vyrazila relativně pozdě a do Wageningenu dorazila až kolem půlnoci. Ale dovezla si do školy nějaké nové čipy, na kterých teď může zase pracovat, tak snad se jí bude dařit. 

Maastricht

Na víkend jsme si pak naplánovali výlet do Maastrichtu. Slyšeli jsme od jiných, že to tam je pěkné, tak jsme se tam chtěli podívat. Taky už je to tam víc hornaté, tak to trochu víc připomíná ČR. Ale protože je to celkem daleko na jednodenní výlet, tak jsme využili dalšího státního svátku, kdy jsme nemuseli do práce, a strávili jsme tam 3 dny. A abychom měli kde přespat, tak jsme hledali nějaký hostel. Ale nakonec jsme se rozhodli, že vyzkoušíme, jak se spí na lodi a rezervovali jsme si pokoj na botelu, což je loď přestavěná na hotel. Toš nebylo to špatné, pokoje byly maličké, ale to nám vůbec nevadilo, protože jsme tam skoro nebyli. Jenom postel by mohla být trochu delší, byla asi 180 až 190 cm dlouhá, tak se tam člověk nemůže pořádně natáhnout. Ale jinak fajn.
Vyrazili jsme v sobotu dopoledne z Wageningenu, ale v Maastrichtu jsme se ubytovali až odpoledne. Ale nakonec to nebyl moc velký problém, protože město žilo dlouho do večera, jenom obchody byly zavřené. Ty jsme potřebovali jenom ze začátku, protože bylo teplo a svítilo sluníčko a my jsme si nevzali žádnou pokrývku hlavy, tak jsme prošli pár obchodů a hledali jsme něco na hlavu. Jane pak našla takový pěkný klobouček a na mě nic nebylo. Já jsem ale nic moc nepotřeboval, zvládnul jsem to i bez toho. Zbytek odpoledne jsme pak trajdali po městě a večer jsme zašli na večeři. Po večeři jsme pak zašli do kina a po půlnoci jsme šli spát.
V sobotu ráno jsme si pak půjčili kola a vyrazili jsme si doprohlížet ty památky, které byly dál od centra a pak jsme vyrazili směrem na jih. Dojeli jsme až na belgické hranice, tam jsme si dali oběd a vyrazili druhou cestou zpátky, abychom udělali pěkný okruh. Potom jsme vyrazili zase do města na večeři a večer pak zase do kina.
V neděli jsme se jeli projet do Valkenburgu, blízkého města se zříceninou hradu. Tam už jsme byli dříve, když jsme byli v pivovaru s bandou z volejbalu, ale město jsme si zase prošli. Ale po cestě zpátky už nás oba bolel zadek a trochu jsme dali zabrat kolům, která asi nebyla zvyklá na takový terén (byly to kola do města), tak jsme to nepřeháněli a byli jsme rádi, když už jsme seděli ve vlaku na cestě domů.
No celý výlet byl super, protože nám úžasně vyšlo počasí. Měli jsme každý den slunečno, teploty kolem 30, možná víc, a my jsme si dovolenkovým tempem užívali krajinu kolem nás.


Fotky z Maastrichtu

A ještě pár fotek z Queens Day a Dne osvobození, když tu byl brašin na návštěvě. V neděli jsme pak byli v Amsterdamu, ať taky pozná trochu Nizozemí. Ale o tom jsem psal dříve. 

Další návštěva ve Wageningenu

Toš minulý týden (7.5. - 13.5.) se nic zvláštního nedělo. Přes týden jsme pracovali a o víkendu jsme si zajeli do Arnhemu nakupovat, protože už jsme potřebovali nějaké oblečení. Ale jinak nic.

Ale tento týden nám přijela další návštěva, tentokrát moje sestřenka Radka s manželem Honzou. Doletěli v pondělí kolem poledne a do Wageningenu dorazili během odpoledne. Hodili si věci k nám na pokoj a potom se pokoukali po univerzitním kampusu a nakonec přišli za mnou do práce. Tam jsem musel ještě dokončit experiment, který jsem měl naplánovaný. Tak se na mě koukali a potom si to taky vyzkoušeli. A vypadali, že je to celkem bavilo a dělali u toho hafo fotek. Potom jsme zašli pro kola a sjeli jsme do centra na večeři, protože doma skoro nic nebylo, nechtělo se nám nic dělat a navíc jsme už měli hrozný hlad. Dali jsme si kapsalon v turecké restauraci a potom jsme ještě potrajdali po centru a kolem. A zakončili jsme to na volejbalu, vzal jsem Honzu na náš trénink, tak jsme taky trochu pohráli. 

V úterý se jeli podívat do Amstedamu. Vyráželi sice trochu později, ale říkali, že zkoukli všechno, co chtěli. A večer jsme pak všichni dohromady i s Jane šli na pubquiz. A docela se nám i dařilo, teda hlavně Radce. Ta co tipla, to bylo správně. Jenom hudební kolo nám nikomu nešlo. Ale pobavili jsme se všici u toho pěkně. Ve středu byli taky sami, to si půjčili kola a jeli se projet do Arnhemu, kde potkali i pouť, tak poznali zdejší pouťové atrakce. 

Ve čtvrtek tu byl státní svátek, tak jsme si půjčili auto a vyrazili jsme všichni společně do Giethoornu. To je takové malé městečko v NL, kterému se říká "Nizozemské Benátky", a to protože v té historické části města nejsou žádné cesty, jenom kanály a lidi tam jezdí v lodičkách. Dorazili jsme tam až kolem poledne, tak jsme nejdříve zašli na palačinky jako typické nizozemské jídlo. Potom jsme si půjčili lodičku a vyrazili se projet kanálama. Toš bylo to hodně pěkné, taková pohodička. Člověk si sedí v člunu, odpočívá a kouká se kolem. Na chvíli jsme jeli taky přírodou, kde toho teda zrovna moc nebylo, ale aspoň jsme se podívali i trochu kolem. A samozřejmě bylo všude kolem hafo lidí na dalších lodičkách. Jezdili jsme skoro celé odpoledne, takže po projížďce jsme už vyrazili zpátky do Wageningenu.
V pátek jsme pak vyrazili na další delší výlet, tentokrát do Keukenhofu. Byl otevřený poslední týden a taky to tak vypadalo, už to nebylo tak pěkné jako předtím. Většina tulipánů už byla odkvetlá, zůstaly jenom ty hodně pozdní. Ale v pavilonech to bylo furt super. Nejlepší byl pavilon s orchidejema a druhý s liliema, který jsem ještě neviděl. Tak jsme to tam všechno poprocházeli, udělali hafo fotek a k večeru vyrazili domů.
V sobotu jsme si dali takový volnější program. Protože já i Jane jsme museli udělat něco do školy, vyrazila Radka s Honzou zase sami a zase na kole. Tentorkát vyrazili do Blauwe kamer, takové přírodní rezervace kousek od Wageningenu. A odpoledne jsme pak hráli beach u sportcentra s Michalem a jeho přítelkyní. Večer jsme se pak byli ještě projít do centra a na pivo do Vlaamse Reus.
V neděli jsme pak vyrazili na kola všichni. Zajeli jsme autem do Hoge Veluwe, což je takový velký přírodní park, v kterém si člověk může půjčit kolo a pojezdit si tam. Tam jsme dojeli autem, potom jsme si půjčili kolo a jezdili parkem až do odpoledne. A vybrali jsme správný směr jízdy, protože mi to skoro celou dobu připadalo mírně z kopce. A navíc se kolem honila nějaká bouřka, ale my jsme se jí nějak haluzově vyhli, jenom pár kapek na nás spadlo. Když jsme dojeli domů, Radka s Honzou se sbalili a večer jsme pak ještě prokecali. Ale neseděli jsme moc dlouho, protože jsme museli brzo ráno vstávat, aby se dostali včas na letiště. Tam jsem je hodil ještě ráno autem, protože vlaky ani autobusy tak brzo v NL nefungují. Když jsem se vrátil, tak jsem ještě na chvíli zdřímnul, pak jsem vrátil auto a vyrazil do školy.

Fotky z návštěvy

Den osvobození v Nizozemí

Toš mají to tu zvláštní, tady v Nizozemí. Jak je rok dlouhý, tak nemají žádný státní svátek, a pak přijde květen a najednou slaví narozeniny královny a o čtyři dny později hned Den osvobození. A to nemluvím o státním svátku Nanebevstoupení Páně (40 dní po velikonocích) a Letnice (Svatodušní neděle, 7 týdnů po velikonocích). To nás čeká za dva a čtyři týdny. A protože narozeniny královny jsme slavili minulý víkend, tento týden jsme slavili s Nizozemcema Den osvobození. A protože Hitler podepsal kapitulační smlouvu ve Wageningenu v hotelu De Wereld (Svět), slaví se to ve Wageningenu asi nejvíc. A jak to probíhá? No, mají tu asi 17 různých pódií s různýma druhama kapel a DJ, takže každý si může vybrat, co se mu líbí. Odpoledne je taky slavnostní přehlídka, kde jdou nejdříve kapely z různých států a potom jdou a jedou vetaráni z války. 

A protože je to taková velká akce, přemluvil jsem dokonce brašina, aby za mnou přijel slavit. Beztak neměl nic lepšího na práci. Přijel už v pátek odpoledne, tak jsem ho poprovázel po škole, ukázal jsem mu, s jakýma rostlinkama pracuju a taky si trochu vyzkoušel, jak se pracuje v laborce. Potom jsme počkali na Jane, dali si večeři a vyrazili do města. Nejdříve jsme šli na pivo do restaurace, kde mají velký výběr. Ale protože tam bylo dost plno, tak jsme museli sedět venku, kde se rychle začalo ochlazovat. Tak jsme tam moc dlouho nezůstávali a šli jsme projít město, jestli nebude někde uvnitř volno. Ale nic jsme nenašli, asi všichni v pátek večer vyrazili do města. Tak jsme se přemístili do sportcentra, kde je taky hospoda. Tam nebyl skoro nikdo, tak jsme se tam v klidu usadili. Ale protože za chvíli tam nebyl vůbec nikdo kromě nás, tak jsme se sbalili domů. Původně měla být někde i nějaká párty, ale když jsme byli v centru, tak jsme nikde nic neviděli, a potom už se nám tam nechtělo. Tak jsme ještě chvíli poseděli u nás na pokoji a šli spát. 

V sobotu jsme se krásně vyspali a odpoledne jsme vyrazili k Michalovi na pokoj. Bydlí v centru města, tak jsme si tam udělali základnu/skladiště, kde jsem už přes týden přivezl pivo, abychom ho nemuseli kupovat za draho. Tak jsme chvíli poseděli u Michala a pak jsme vyrazili na nějaký koncert. Pak jsme zas zašli k Michalovi a tak několikrát dokola. Ale převážně jsme seděli u Michala, protože venku poprchávalo a ani jsme neznali ty kapely. Koncerty končili kolem půlnoci, tak pak jsme se rozešli všichni domů. My jsme ale ještě nechtěli jít spát, tak jsme poseděli zase na pokoji asi do tří do rána.

V neděli jsme samozřejmě vůbec nepospíchali se vstáváním, takže kolem druhé odpoledne jsme měli snídani/oběd. A teprve potom mě napadlo, že bychom mohli vzít brašina aspoň do Amsterdamu, ať taky pokouká po Nizozemí. Sice bylo odpoledne, ale rozhodli jsme se, že tam pojedem. A udělali jsme si z toho pánskou jízdu, protože Jane musela ještě něco dělat do školy, tak se jí s náma moc nechtělo. Dojeli jsme kolem půl páté, tak jsme nejdříve pospíchali na květinový trh, protože ten většinou zavírá kolem páté nebo šesté. A taky jsme museli nakoupit sýry. Dorazili jsme včas, všechno ještě bylo otevřené, lidí tam bylo hafo a vůbec nevypadalo, že by se mělo zavírat. Tak jsme ponakupovali, co jsme chtěli, a šli jsme na projížďku lodí po kanálech. Toš projížďka byla fajn, měli jsme zajímavého šoféra, který nám k tomu naprogramovanému vykládání sem tam řekl ještě další poznámku. Po projížďce jsme teda vyrazili do centra města projít ty typické amsterdamské památky, jako náměstí Dam. A zakončili jsme to po cestě na nádraží procházkou přes Red Light District. A protože bylo po osmé, začínalo se stmívat a stejně jsme už to hlavní prošli, vyrazili jsme zpátky do Wageningenu. Tam jsme povečeřeli a naposledy poseděli, protože v pondělí brašin vyrazil zpátky do ČR.

Batavierenrace a Queens Day

Tento víkend byl hodně nabitý. Přes týden jsme samozřejmě oba museli pracovat, ale v pátek to začlo. Alespoň teda pro mě. Měli jsme takový rozdělený víkend, já jsem jel na Batavierenrace a Jane zůstala doma. Batavierenrace je největší studentský etapový závod. Každé družstvo má 25 členů a běží 175 km z Nijmegenu do Enschede. Začíná se v pátek o půlnoci a končí se v sobotu kolem šesté odpoledne. A večer je samozřejmě velká párty, které se všichni účastní. Většinou tam je přes 300 týmů a na párty bývá přes 10 000 lidí. 

My jsme vyráželi už v pátek odpoledne, abychom našli místo na stany. Hned po škole jsem teda pobral věci, které už jsem měl nachystané a tak akorát na čas jsem dojel na autobusové nádraží, odkud jsme jeli do Arnhemu. Z tama jsme pak pokračovali s lidma z volejbalu vlakem (lépe řečeno třemi) do Enschede. Místo na spaní bylo celkem blízko nádraží, tak jsem ty věci aspoň nemusel tahat daleko. Ale i tak se mi podařilo rozbít držadlo na Janeině velkém kufru. No nějak jsem to dotáh a rozbalil jsem stan. Stan jsem měl půjčený od Michalovy spolupracovnice a byl obrovský. Takže jsem měl dostatek prostoru pro sebe a své věci. Po ustanování jsme chtěli ještě do obchodu, ale bohužel už byl zavřený, tak jsme to museli přežít bez toho. Seděli jsme pak na trávě, popíjeli pivko a kecali. Teda spíš oni kecali, bo všichni ostatní byli Dutch, tak se bavili holandsky. Všichni ostatní cizinci se na to vykašlali nebo odřekli, to byla škoda, protože pro mě tyhle chvíle byly celkem nudné. Ale za chvíli jsme stejně dopili všechny piva, tak jsme vyrazili na tzv. předpárty, která se konala v areálu. Tam už to bylo v pohodě, protože se nedalo moc bavit. Ale nezůstávali jsme moc dlouho, druhý den jsme museli běžet. 

První skupina vyrážela kolem 4 ráno a moje skupina, která běžela odpolední část závodu, vyrážela kolem 10 dopoledne. Takže jsme se celkem dostatečně vyspali a autobusem jsme dorazili do Barchemu, kde začínala odpolední etapa. Já jsem běžel hned první úsek, který měl být asi nejtěžší z celého závodu, 10 km a nějaký kopec. Ale jak jsem vyrazil, tak jsem po celé cestě žádný kopec nepotkal a ani ta délka nebyla jaká měla být. Tak jsem doběhl celkem v pohodě a druhý den jsem se pak dozvěděl, že organizátoři špatně označili část té mojí trati, chybělo jim 3 km a kopec. Když jsme doběhli, dali jsme si sprchu, objednali jsme večeři, pojedli a večer vyrazili na party. Bylo tam hafo pódií a člověk si mohl vybrat, jaký typ hudby chce poslouchat. Tak jsme prošli asi tři místa a potom jsme šli na vyhlašování cen, které dostali ti nejrychlejší. A taky každoročně probíhá soutěž mezi univerzitami v NL a tento rok vyhrál Wageningen, tak jsme to s nima pořádně oslavili. Po vyhlášení tam hrála živá kapela, tak jsme zůstali a pařili tam. 

Druhý den ráno jsme pobalili stany a vyrazili domů. Protože někteří vyrazili dříve a někteří studenti mají vlaky zadarmo, tak jsem měl místo v autě a pohodlně jsem dojel domů kolem 12, akorát na oběd. Protože jsem byl ale furt unavený, tak jsem si po obědě šel na chvíli lehnout. Jane se ale o víkendu taky nenudila. V pátek byla s Michalem, jeho kámošem a Annou na pivko v centru. V sobotu trochu ponakupovala a večer pak byla u Michala a kecali u piva a dýmky. V neděli odpoledne, kolem 5, jsme pak všichni společně vyrazili do Utrechtu na Queen's night (Královnina noc), což je večer před Queen's day (Královnin den), kdy slaví královna narozeniny. V Utrechtu jsme pobrali ještě další dva Michalovy kamarády a šli do parku posedět. Večer jsme se pak vrátili zpátky do centra, protože se tam konalo několik koncertů. Zůstali jsme na jednom, který vypadal zajímavě, a pařili jsme asi do půl dvanácté. Pak jsme museli vyrazit zpátky, protože nám nejel později vlak. 

V pondělí jsme pak vyrazili kolem poledne do Nijmegenu oslavovat královniny narozeniny. Bylo tam všude hafo lidí a taky se tam pořádal koncert v parku. Ale protože bylo krásné počasí, tak jsme se nejdříve rozvalili v parku a užívali si sluníčka. Potom jsme se přesunuli na koncert a užívali hudby. Potom jsme k večeru zašli pojíst, ale protože jsme byli všichni nějací přešlí, tak jsme se už zpátky nevraceli a jeli jsme domů.

Ochutnávání whisky

Tento týden začala Jane chodit na lekce dutch. Mají to organizované ze školy a mají 2x3 hodiny týdně. Toš říkala, že to tam je veselé, mají tam dobrou partu, tak jí to baví. Uvidíme, kolik se toho naučí. Ve čtvrtek večer pak přijela do Wageningenu, protože šla v pátek na konferenci, která se konala tady. První dvě přednášky prý byly fajn, ale pak už to byla nuda. 

V sobotu jsme pak měli poslední zápas sezóny, který jsme nakonec po urputném boji vyhráli 3:2 a celkově jsme skončili na 8. místě v tabulce, takže jsme splnili předpoklad - neklesnout do nižší kategorie. Po volejbale jsme pak spolu s Jane a Michalem vyrazili na ochutnávání whisky. To je taková akce pořádaná každý rok, kdy je na jednom místě hafo výrobců whisky a každý má několik druhů, které člověk může okoštovat. Na začátku jsme dostali skleničky, do kterých nám to nalívali a potom už jsme jenom chodili od jednoho stolu k druhému a zkoušeli. Toš netušil jsem, že whisky má tolik druhů příchutí. Ale nikde jsme si nenapsali, které nám chutnají, tak tam budeme muset asi příště znova, abychom si to zopakovali. Nejvíce druhů tam bylo skotských whisky, pak bylo několik irských, jedna indická a pak tam měli nějakou holandskou. Ta indická nám chutnala oběma, ale ta holandská byla dost hnusná. Po asi dvou hodinách ochutnávání už to člověku lezlo na hlavu, tak jsme museli zpomalit. Taky tam v mezičase přivezli zmrzlinu s příchutí whisky, ta byla hodně dobrá. No a kromě whisky tam měli i pár flašek rumu, tak jsem konečně zkusil bílý rum, ale nebyl nic moc. A taky tam měli 21 let starý normální rum, tak jsem taky musel okoštovat. Toš nebyl špatný, ale byl dost sladký. Končilo to o půl jedenácté, tak akorát dojet domů a jít spát. 

V neděli jsme se pak domluvili, že u nás uděláme společnou večeři s Michalem a Annou, a to katův šleh s bramboráky. Tak jsme museli trošku poklidit, kolem páté dorazili Michal s Annou a začali jsme kuchtit. U toho jsme popíjeli pivko a kecali. Nakonec jsme všichni dostatečně pojedli, dali jsme si kafe a zakončili jsme to ochutnávkou saké z Japonska. Toš vypadali, že jim to chutnalo. Potom už jsme se rozloučili, protože jsme museli všichni ráno do práce.

Návštěva ve Wageningenu

Na Velikonoce jsme opět jeli do ČR, protože tady v NL to moc extra neslaví. Taky Janeini prarodiče slavili zlatou svatbu, tak jsme to spojili dokupy. Pobyli jsme chvíli ve Valmezu, pak jsme byli i ve Vsi a na zábavě a v pondělí jsem musel po dědině pošmigrustovat :)
V úterý jsem pak dojel do Valmezu (Jane už tam byla od pondělí) a vyrazili jsme s jejími rodiči do Wageningenu autem. Tak jsme vyzkoušeli další dopravní prostředek, jak se dá jet do NL. Toš a nebylo to nejhorší. Vyjeli jsme v úterý odpoledne kolem jedné a ve dvě ráno jsme už byli ve Wageningenu. Cesta probíhala v pohodě, byli jsme 3 řidiči, co jsme se střídali, tak to bylo v poho. Jenom v Německu jsme chytli déšť, tak to bylo trochu nepříjemné. Ale jinak v poho, žádné kolony.
Já jsem pak musel ve středu zpátky do práce a nechal jsem Jane s rodiči samotné trajdat po Wageningenu. Jane si vzala dovolenou, aby je tu pořádně provedla. Byli se podívat na středeční trh s látkama a dalšíma capinama, byli se podívat na baráky, kde jsme bydleli ze začátku, prošli si centrum a všechno zajímavé, co tu je. Taky byli samozřejmě v obchodě, aby viděli, jak to tam vypadá. Večer jsme pak poseděli a pokecali.
Ve čtvrtek pak vyrazili do Amsterdamu. Jeli autem, zaparkovali zase jak my předtím s našima, pod stadionem Ajaxu a vyrazili do centra. Tam potrajdali všechny kostely a náměstí, co tam jsou, samozřejmě nevynechali Red Light District a taky se projeli lodí. Chytili nějaký zájezd německých důchodců, tak možná měli i nějakou lepší projížďku a vykládání než obvykle. Potom se ještě zajeli podívat, kde bydlí Jane. No a potom už vyrazili zpátky. Když přijeli, já jsem se zrovna vrátil z běhání, tak jsme udělali večeři a relaxovali.
V pátek se pak byli podívat v Open Air Museu v Arnhemu. To je takový holandský skanzen, jsou tam baráčky ve stylu, jak se dříve bydlelo a člověk může jít dovnitř a podívat se. V některých barácích dokonce furt někdo bydlí, tak to je taková kombinace historického a moderního bydlení. Večer jsem pak měl zápas, tak se šli podívat, jak to vlastně vypadá. A hráli jsme jako obvykle, prohráli jsme 3:1. Ale Jane říkala, že tentokrát se tam nenudila, protože její mamka celý zápas skvěle komentovala a nejradši by jim šla pomoct na hřiště. Jenom štěstí, že kolem nebylo moc Čechů, protože by se divili...
No a v sobotu jsme pak vyrazili do Keukenhofu, to si nemohli nechat ujít. A protože je to blízko moře, tak jsme se byli nejdříve kouknout tam (její mamka u moře ještě nebyla). A jeli jsme kolem hafo květinových polí, s tulipánama, hyacintama, narcisama či čím, všelijakých barev, tak to bylo super. Dojeli jsme na nějakou pláž a v moři byli dokonce i nějací surfaři. Ti ale měli neoprenové obleky, tak jim asi zima nebyla. Ale moc jim to nešlo, asi by potřebovali větší vlny. Ale pro nás to bylo dost, tak jsme se chvíli honili s vlnama, potom jsme posbírali nějaké škebličky a na závěr taky nějaký ten plážový písek. No a potom hurá na kytky. Parkování tam měli zařízené super, nedělaly se tam moc fronty a poslali nás, kde bylo volné místo. Tak jsme zaparkovali a šli se kochat. Bylo to trochu jiné než loni, ale bylo to zase úžasné. Samozřejmě hafo tulipánů, hyacintů a narcisů, ale taky pavilón orchidejí, pavilón gerber a skleník plný různých druhů tulipánů, azalek a amarylisů. Toš jsme to tam celé potrajdali a pak jsme vyrazili zpátky do Wageningenu. Tam jsme dorazili kolem čtvrté, tak jsme se ještě sebrali a vyrazili na sobotní market koupit nějakou rybu na večeři. Tak jsme vybrali jednu, co se nám líbila, i když jsme nevěděli, co to je. Doma jsme pak našli, že to je treska, tak jsme to upekli a povečeřeli.
V neděli pak vyrazili zpátky do Valmezu, jeli hned brzo ráno, v 7 už odjížděli, tak jsme je vyprovodili a šli si zpátky lehnout a dospat se. Potom jsme přes den vyprali a kolem 7 večer už nám volali Janeini rodiče z Valmezu, že v pořádku dojeli a už jsou doma. Cesta byla v poho, žádné kolony, nic.

Tady jsou fotky z jejich návštěvy

Zabavní park

Přes týden

Tak tenhle týden se toho dělo celkem dost, i když většina to byly spíš takové malé věci. V úterý jsem měl další zápas z volejbalu. Hráli jsme s předposledníma, tak jsem si myslel, že by to mělo být celkem v pohodě. Ale ono nic, byli jsme rádi, že jsme uhráli jeden set a máme z toho zápasu aspoň bod. No, snad příště. Mezitím, co jsem hrál, tak Jane byla v hospodě s Michalem, jeho kámoškou, Annou a ještě jednou holčinou na pubquizu. A prý jim to taky moc nešlo, ale aspoň se bavili. Po našem zápase jsem za nima dorazil do hospody, tak jsme na chvíli pokecali a pak jsme šli domů.
Ve středu měla Jane akci ze školy v Utrechtu, Career day. Byli tam skoro všichni z jejich laborky, protože jedna holčina, co tam pracuje, vyhrála cenu za nejlepší diplomku a měla tam předávání ceny. Tak co mi Jane popisovala, tak to byl super pracovní den. Začínalo to v jedenáct, takže se ráno v pohodě prospala, dorazila do Utrechtu a protože se tam hned ze startu nic nedělo, tak zašli na kafe. Potom dorazili na předávání ceny, které bylo celé v dutch, i když někteří z odměňovaných byli cizinci, kteří dutch neuměli. Tak tam prostě stáli a čekali, až v té hatmatilce uslyší svoje jméno. Po předávání pak zašli na pivko, a protože bylo hezky, tak seděli venku na terase. Kolem 4 odpoledne to končilo, tak Jane dorazila domů vyčerpaná po celodenní "práci". Já jsem pak byl odpoledne běhat, byl to takový trénink na Batavieranrace, což je závod, který se koná na konci dubna a soutěží tam týmy 25 lidí a každý běží určitý kus trasy. O tom budu psát později. A protože já se samozřejmě účastním s týmem z volejbalu, tak jsem byl na "tréninku", který organizoval běžecký klub z Wageningenu. Byla možnost běžet 2,5 nebo 5 km, tak jsem pochopitelně běžel těch pět. Nejdřív jsem si říkal, že to bude dost drsné, ale nakonec se to celkem dalo. Uběhl jsem to asi za 23 minut a myslím, že jsem nebyl poslední, takže v poho.
Ve čtvrtek pak jela Jane zpátky do Amsterdamu a já jsem zůstal ve Wageningenu. Večer jsem pak šel na Science café, kde byli dva typosi a přednášeli na téma "Cyborg". Ale nebylo to to, co jsem očekával. Podle názvu bych si představil, že to bude o nějakém pokroku směrem k stroji jako terminátor, ale bylo to o něčem jiném. Přednášeli o tom, když se zavedou elektrody do mozku a nastavením kam, jak často a jak silné pulzy vkládají na elektrody, které je přenáší do mozku, tak můžou léčit nějaké choroby. A jeden byl doktor, takže přednášel spíš z praktického hlediska, jak se to dělá, co se tím dá léčit apod. a ten druhý o tom přednášel spíše z etického hlediska. Toš nebylo to nakonec špatné, i když ta přednáška od doktora se mi líbila více.
V pátek jsem pak měl ve škole zase prezentaci před celou grupou. Takže přes týden jsem na tom celkem pracoval a potom i ta prezentace vypadala celkem dobře. I když jsem byl stejně nervózní. Ale ostatní mi říkali, že to bylo v poho, srozumitelné. Jenom moje vedoucí mi říkala, že když jsem nervózní, tak mám silný český přízvuk. Ale to mě zrovna moc netrápilo. Po prezentaci jsme pak poseděli na chvíli u piva a potom jsem šel domů, protože jsem čekal, že dorazí Jane. Ale ta nedorazila tak brzo, protože měli akci z celé katedry, tak tam kecala s ostatníma. A tentokrát se to nějak roztrousilo, takže nezůstala jenom ve svojí skupině, ale bavila se i s ostatníma. A dokonce s těma jedněma pak vyrazila na párty, takže dorazila do Wageningenu posledním vlakem z Amsterdamu.

Zábavní park

V sobotu jsme pak trochu ponakupovali a relaxovali v kině. Ale v neděli jsme vyrazili opět s Michalem, Annou a dvěma dalšíma lidma do zábavního parku v Německu. Jeli jsme dvěma autama, vyráželi jsme před devátou a dorazili jsme v deset, přesně na otevření parku. Takže jsme koupili lístky a hurá vyrazili na atrakce. Funguje to tam tak, že člověk zaplatí vstupné a potom může jít na cokoli kolikrát chce a nic dalšího se neplatí (jenom jídlo). A nejdříve jsme vyrazili směrem k horské dráze. Ale po cestě nás zvali na jakousi cestu časem, tak že to zkusíme. Ale nevylezlo z toho nic moc zajímavého. Furt tam kecali německy, čemuž jsem vůbec nerozuměl, až nakonec jsme nasedli do jakési místnosti - vozítka, v předu byla velká obrazovka a začali jsme cestovat časem. Toš to bylo trochu akční, bo se celá ta místnost hýbala. No ale nic extra.
Toš pokračovali jsme dál k horské dráze, když jsme potkali takovou vysokou věž, kde člověka vyvezou nahoru a pak padá dolů. Tak že na to zajdem. A bohužel jsme nestihli první jízdu, tak jsme museli chvíli počkat. Mezitím jsme se koukli, co to vlastně dělá a zhodnotili, že to asi až tak hrozné nebude. Toš jsme nasedli a jeli jsme nahoru. Nahoře byl celkem pěkný výhled, tak jsme se kochali a čekali, kdy spadneme. Ale furt se nic nedělo, tak jsem si říkal, že nás chcou napínat a pak najednou nás pustí. Ale furt nic. Pak dokonce něco řekli německy, ale tomu jsem zase nerozuměl, takže jsme dál seděli a koukali kolem. A asi po deseti minutách v padesátimetrové výšce asi restartovali celý systém a začali nás pomalu spouštět dolů. Tak jsme dojeli dolů, vystoupili a šli dál s tím, že jsme nasedli na první pořádnou atrakci a hned ji rozbili... Myslím, že potom už to celý den nešlo. Párkrát to zkusili spustit prázdné, ale nakonec tam žádní lidi nebyli.
Pak jsme šli na takový akční kolotoč. To bylo podobné, co bývá u nás taková velká loď, která se houpe. Ale tam to nebylo tak velké houpání, ale zase to bylo kolo a ještě se to točilo. A navíc to jezdilo po takové vlně. Toš to bylo celkem akční. Pak jsme byli na takové malé lodičce, co jsme si mysleli, že je jenom pro děti, ale jak se to začalo točit a houpat, tak to bylo celkem akční a některým to nedělalo zrovna dobře.
Toš a pak jsme konečně dorazili k horské dráze. Nebyly tam klasické vozíky, ale člověk si sedl do sedačky a pak se to rozjelo a jelo to různě dokola, takže chvílemi jsme byli i hlavou dolů a podobně. A to bylo teda hodně akční. A protože se nám to líbilo, tak jsme si to později ještě jednou zopakovali. A pokračovali jsme na druhou horskou dráhu, tam byly klasické vozítka, ale celá ta stavba byla stavěná ze dřeva, tak to vypadalo dost staře. A když jsme se tam konečně dostali, tak jsme si teda užili. Jelo to pěkně rychle a ještě se celý ten vozík jakoby klepal. Toš ale protože se nám to taky líbilo, bylo to hodně adrenalinové, tak jsme na to byli později taky ještě jednou.
Pak jsme zašli na oběd a že po obědě zajdem na něco nenáročného. Viděli jsme tam takovou celkem pomalou horskou dráhu, tak jsme říkali, že to zvládnem i po obědě. No ale bylo to akčnější, než jsme čekali. Mělo to ostré zatáčky o 180°, kde to bylo hodně rychlé a připadalo mi, že z toho vyletíme. Ale nevyletěli jsme a dokonce nám udělali i fotky. Ale na nich jsme vypadali pěkně akčně.
Potom jsme byli na takové lavici, která se točila o 360° na velkém rameni a ještě k tomu se točila přímo ta lavice. To vypadalo ze země pěkně zabijácky, ale když jsme na to vylezli, byla to prdel. Člověka to někdy zastavilo hlavou dopředu a pomalu to jelo dolů, takže jakoby visel za břicho a koukal pod sebe z výšky asi 10 metrů a pokračoval až byl hlavou dolů. A pak to uvolnili a najednou se lavice rychle přetočila a houpali jsme se normálně. Toš prdel.
A skoro na závěr, kdy jsme byli na těch dvou velkých horských drahách rovnou po sobě jsme si říkali, že si dáme něco klidnějšího. Tak jsme šli do Van Helsink Factory, co vypadalo jako strašidelný dům. Toš jsme si vystáli frontu a nasedli do vozíku. Toš a ze začátku to vypadalo, že to je něco jako strašidelný dům, ale ono ne. Ve vozíku jsme vyjeli nahoru a začala další horská dráha. Tahle byla uvnitř a byly tam úseky, které byly v úplné tmě, takže člověk vůbec nevěděl, co se bude dít. Ale projeli jsme.
No a zakončili jsme to na 4D kinu, což bylo, že kromě 3D obrazu se taky hýbaly sedačky a sem tam na nás stříkla voda, foukal tam vítr apod. Ale to nebylo nějak super extra, myslím, že v kinech se to neujme. Ale celkově to bylo super. Pak jsme nasedli do auta a utahaní jeli domů spát.

Fotky ze zábavního parku