22.02.10

Ztracená občanka - pokračování

Na konci ledna jsme chtěli jet na výlet do Milána, ale bohužel jsme tam nakonec nevyrazili, protože prostě osud nechtěl a vyskytlo se několik problémů. Jedním z nich byla Janeina ztracená občanka. Toš nedalo se nic dělat a museli jsme zjistit, co se má dělat v případě, že člověk ztratí v cizině občanku (nebo nějaký jiný doklad totožnosti). Jane koukala na net, co a jak, a zjistila, že člověk by si měl zajít na policajty, s něma sepsat protokol o tom, že ztratil občanku, a pak s tím protokolem jít na nějaký úřad, v našem případě ambasádu, kde mu vystaví cestovní pas, na který se může vrátit domů. Tak jsme se tím řídili a postupně jsme to zařizovali.

Protokol z policie

Na policii jsme nešli hned, jak jsme zjistili, že Jane nemá občanku, ale zkoušeli jsme ji nejdříve hledat. Ptali jsme se všude možně, kde nás napadlo, že by to mohlo být. Byli jsme pochopitelně na vrátnici ve škole, kde jsme doufali, že by byla největší šance, že to tam bude. Ale tam to nebylo, a tak jsme se ptali dále. Ptali jsme se na bazéně, kam chodíme plavat, v ACLU, kam chodíme na sporty, taky jsme se ptali na druhé budově školy, kam vůbec nechodíme, ale co kdyby, Jane psala mail ESN, jestli to náhodou nenašli na nějaké akci s nima, ale nikde nic.
Tak jsme teda vyrazili na policajty. Na netu jsme našli, kde jsou nejbližší policajti a v úterý 2.2. po škole jsme tam vyrazili. Dorazili jsme tam někdy před půl pátou a šli jsme k přepážce, kde byla jakási ženská. Když jsme na ni začli mluvit anglicky, moc se na to netvářila a zavolala jakéhosi mladého typose. Ten nám řekl, že s náma ten protokol sepíšou, ale že potřebujou číslo té občanky a ostatní věci, které tam byly, jako adresa, rodné číslo, místo narození apod. Číslo občanky jsme z hlavy nevěděli, ale měli jsme ho naštěstí napsané na nějaké letence, kterou jsme dříve používali. Protože tam měli do pěti, tak jsme si řekli, že pro to jenom zajedem a že se ještě vrátíme a vyřídíme to ten den. Ale když jsme se asi v 16:40 vrátili, tak ta ženská, co tam byla, řekla, že už nic vyřizovat nebude a že máme přijít další den, že prý by to nestihla. Toš jsme se otočili a jeli jsme zpátky na koleje.
Druhý den jsme tam šli hned ráno před školou, ať už to máme vyřízené a máme klid. Když jsme tam přišli, nebyla tam ta nepříjemná ženská ze včerejška, ale nějaká mladší, celkem v pohodě. Tak jsme ji řekli, proč tam jsme a co chceme, ona řekla že v poho, ať si počkáme, než to sepíše. Tak jsme čekali, sem tam si Jane zavolala, protože chtěla něco vědět, ale asi za 20 minut to měla hotové, dala nám jeden podepsaný protokol, s kterým jsme měli jít na ambasádu, a jeden nepodepsaný, kdybychom někde potřebovali nějaké údaje z občanky nebo něco podobného.

Ambasáda

Pak už bylo jenom třeba, abychom zašli na ambasádu a vyřídili si nový cestovní doklad. Jediný takový problém byl, že ambasáda je jenom v Haagu. A tak i přes to, že jsme do Haagu jet nechtěli, bo tam podle nás nebylo moc na co koukat, tak jsme tam nakonec vyrazili. Nejdříve jsme uvažovali, kdy bychom tam tak jeli. Nějak jsme to ale nedouvažovali a pak se příležitost objevila sama. Ve škole jsou teď (22. - 26.2.) prázdniny, ani nevím proč, tak jsme se rozhodli, že tam zajedem hned v pondělí 22.2.
Cesta do Haagu je asi nejjednodušší vlakem. Z Groningenu tam jede každou hodinu přímý vlak a mezi tím jezdí i vlak s jedním přestupem. Nám se ale nechtělo přestupovat, tak jsme si našli přímý vlak. Abychom tam byli včas (ambasáda otvírá v 9), tak jsme jeli vlakem v 6:44 ráno. Tak brzo ráno jsou všechny ulice prázdné a nepotkali jsme skoro ani jednoho člověka.
Na nádraží jsme dorazili celkem v poho, to jsme věděli, kde je, ale pak jsme měli problém koupit lístek. Když jsme tam vlezli, nikde jsme neviděli žádnou pokladnu, jenom tam všude kolem bylo hafo automatů, u kterých si člověk kupoval lístek sám. Protože jsme měli s automatama zkušenost z Londýna, chtěli jsme si lístek koupit radši u někoho. Ale nikde nikdo nebyl, tak jsme se odhodlali podívat na automat. Ten byl nakonec velmi jednoduchý a za chvíli jsme tam nacvakali, co vlastně chceme. Pak to ale po nás chtělo kartu. Zkusil jsem tam strčit svoji kartu, jestli to půjde, a nešlo. Pak jsme zkusili i Janeinu, ale taky nic. Tak jsme byli zase na začátku. Toš jsme teda zkusili najít jakéhosi místního pracovníka, kterého bychom se zeptali, jestli se tam dá někde koupit lístek za hotové. Za chvíli jsme někoho takového našli a ten nám ukázal, kam máme jít. Pak už to byla pohoda, koupili jsme si lístky a protože vlak už stál na nástupišti, nastoupili jsme a čekali jsme, až vyrazíme.
Cesta probíhala v pohodě, trvalo to asi dvě a půl hoďky, ale my jsme skoro celou cestu prospali. Když jsme dojeli do Haagu, počasí nebylo nic moc. Samozřejmě pršelo. Toš to nás moc nepovzbudilo, vzhledem k tomu, že jsme chtěli celý den protrajdat po Haagu, když už tam jsme, ale nedalo se nic dělat a vyrazili jsme směr ambasáda.
Ambasáda byla v centru města. A přímo ta budova byla u jakéhosi "paláce", před kterým stála stráž. Tak nevím, jestli tam bydlí královna nebo co. Ale zrovna dneska se tam navíc něco dělo. Všude tam byly kamery a byl tam jakýsi šrumec, postávali tam lidi a jakoby na něco čekali. Dokonce se nás tam jeden typos ptal, jestli nevíme, co se tam děje. Ale my jsme vůbec netušili, tak jsme mu ani moc nepomohli. Později nás pak napadlo, jestli to nemá něco společného s padlou vládnou, což se stalo v sobotu nebo v neděli. Ale na nějaké detaily jsme se neptali, jenom jsme kolem nich prošli.
Pak jsme dorazili na ambasádu, zazvonili jsme a oni nás pustili dovnitř. Když jsme tam vlezli, tak to byla taková krátká chodba zakončená okýnkem, nic moc velkého. Před náma tam byla ještě nějaká ženská, ale ta za chvíli skončila, tak jsme se k okýnku vydali my. Jane popsala, co se jí stalo a co chce a ta ženská, co tam zrovna byla, jí dala jakési papíry, které má vyplnit. Toš jsme to všechno vyplnili, odevzdali a ta ženská nám řekla, že to bude trvat, než si ověří Janeinu totožnost. Že se máme vrátit někdy před dvanáctou, že to už bude hotová.
Tak jsme vyrazili potrajdat do města. Sice pršelo a nebylo to vůbec příjemné, ale sedět někde se nám moc nechtělo a když už jsme byli v tom Haagu, tak jsme to chtěli trochu poprohlížet. Tak jsme tam našli pár nějakých kostelů a zajímavých budov a taky jakýsi monument se sochama. Pak jsme se něco po půl dvanácté vrátili na ambasádu, Jane ještě podepsala nějaké papíry, zaplatili jsme za cestovní průkaz a byli jsme hotoví.
Pak jsme ještě na chvíli vyrazili do města, doprohlížet to, co jsme ještě neviděli, ale to netrvalo moc dlouho a po jedné jsme byli zpátky na nádraží a čekali jsme na vlak, který nás zaveze zpátky. Ten byl naštěstí přistavený celkem brzo, tak jsme nemuseli ani moc dlouho postávat venku, ale sedli jsme si do tepla do vlaku. Cesta zpátky probíhala zase v poho, dorazili jsme do Groningenu a pak jsme došli i na kolej. Tam jsme si pak dali teplý čaj a večeři a bylo nám fajn.

Fotky z Den Haagu

Švédská večeře

V neděli 21.2. jsme byli s Jane na další International dinner. Teď to byla švédská a opět sestávala ze tří chodů. První ale nebyla polívka, spíš takový předkrm, pak bylo hlavní jídlo a samozřejmě dezert.

Předkrm

Na předkrm jsme měli toust, který byl trochu osmažený, a na něm bylo na plátky nakrájené avokádo. Tohle celé bylo pak pokryté takovou směsí z garnátů, majonézy a kopru. A na vršku tohohle byl plátek citrónu. Když jsme přišli, bylo už vše nachystané na stolech a jak nám trochu popsali, co vlastně budeme jíst, tak jsme se do toho pustili. A bylo to fajn. Dokonce jich udělali víc, než bylo lidí (nebo někteří přišli o dost pozdě, to nevím), ale zbylo to tam a řekli nám, že to klidně můžeme sníst, tak jsme se do toho s chutí pustili.

Hlavní chod

Nevím jak vy, ale já když jsem šel na švédskou večeři, tak jsem vůbec neměl tucha, co by tam jakože mohlo být. Samozřejmě jsem to nikde nehledal a nechal jsem se překvapit. No a byly to masové koule, které měly být s čímsi (to jsem nějak nestihl), co chtěli koupit v neděli, ale všude bylo zavřeno, tak to udělali s bramborama. A k tomu byla jakási omáčka. Toš a bylo to dobré! Ta omáčka mi cosi připomínala, jako by to bylo něco, co děláme i doma, ale nemohl jsem si vzpomenout, co to tak může být. A nebyl jsem sám, komu to něco připomínalo. Seděli jsme u stolu čtyři Češi - já s Jane a pak ještě dva kluci, co přijeli na letní semestr. A ostatním to taky připomínalo nějaké naše jídlo, ale nikdo jsme si nevzpomněli.

Dezert

Na závěr jsme dostali "mud cake" - v překladu něco jako blátivý dort nebo dort z bláta. Sice podle názvu to nebylo moc přitažlivé, ale když jsem to zkusil, bylo to super! Byl to takový čokoládový dort, který měl takovou "blátivou" konzistenci. Těžko se to popisuje, ale člověk to nemůže chytnout do ruky, bo by se to rozpadlo, uvnitř to bylo jakoby karamelové, ta čokoláda se táhla. No ale bylo to hrozně dobré. A k tomuhle dortu jsme měli ještě zmrzlinu a dokupy to bylo úplně bomba.

Toš tahle večeře byla zase super. Když jsme se na závěr bavili, co bylo nejlepší, tak jsme byli 3 pro ten dort se zmrzlinou a ten jeden typos zůstal u předkrmu, ten pro něho byl nejlepší. Sice se člověk pořádně nenajedl, navíc po bruslení, ale bylo fajn vyzkoušet další typ kuchyně.

Fotky ze švédské večeře

Zdar Martině!

V neděli 21.2. jsem byl jenom já na další akci s ESN. Byl jsem tam jenom já, protože jsme byli bruslit a Jane to moc nebaví a nechtěla jít se mnou, tak jsem šel sám. Nejdřív jsem si myslel, že dostaneme normální brusle a budem někde na klasickém kluzišti, kde se hraje hokej. Ale ono ne, byli jsme na oválu, na kterém bruslí rychlobruslaři a taky jsme neměli klasické brusle, ale ty rychlobruslařské (ten nůž - železná část brusle - byl o kus delší než bota, vpředu i vzadu).
Nejdříve jsme měli sraz se všema lidma, kteří se zapsali. To bylo trochu akční, protože mi dali papír, na kterém bylo, že mám být v jednu před halou. Ale když jsem tam dorazil, tak tam nikdo z ESN ani žádná grupa lidí nebyla, i když jsem to celé prošel. Zkoušel jsem taky hledat nějaké telefoní číslo, že bych jim zavolal či co, ale nic jsem nenašel, tak znova prostudoval ten papír a pak jsem se kouknul i na "vstupenku" na tu akci - lístek, kde je napsané co to je za akce a kdy je. A na tomhle lístku jsem našel napsané, že to začíná v půl jedné a úplně někde jinde, v centru města. Toš jsem to ale kašlal a říkal jsem, že tam počkám a až dorazí, tak se k nim přidám.
Dorazili asi za 15 minut, tak jsem nemusel ani tak dlouho čekat, což bylo fajn. Tak jsem se k nim začlenil a vydali jsme se do haly. Ta hala na rychlobruslení je ve sportcentru, které se jmenuje Kardinge a je to takový velký komplex budov snad na všechny sporty. Jsou tam haly na tenis, squash a podobné věci, je tam hala na aerobic a spol., taky tam je plavecký bazén, dokonce tam je i venkovní bazén, v kterém byli lidi i v zimě (vypadalo to, že je vyhřívaný či co) a taky tam byla ledová plocha na hokej. My jsme šli ale první na kafe/čokoládu/čaj, co kdo chtěl. Tam jsem pobyli asi půl hoďky, pokecali jsme, trochu se poseznamovali a pak jsme si šli půjčit brusle a šli jsme bruslit.
Když jsem byl v bruslích ještě na normální zemi, ne na ledě, říkal jsem si, že to nemůže být takový rozdíl oproti normálním bruslím. Ale když jsem vlezl na led, nějak to ujelo a skoro jsem spadl. Ale nějak jsem to udržel a ustál jsem to. Tak jsem zjistil, že to asi až tak jednoduché nebude a že to budu muset zkusit trochu pomaleji. Byly tam tři pruhy, vnitřní byl pro ty rychlé bruslaře, ti vypadali jako profíci, pak tam byl prostřední pro takové normální lidi a pak tam bylo vnější, ten byl pro lidi s malýma dětma a pro ty, kteří se to teprve učili. Tak jsem se zařadil do prostředního pruhu, spíše vně, a postupně jsem si zvykal na brusle. Po pár kolečkách už to bylo lepší a začal jsem se přemísťovat spíše k tomu rychlému pruhu. Pak jsem taky zkoušel do zatáček přešlapovat, ale nějak se mi to moc nedařilo. Pak jsem zjistil, že u těchle bruslí nemá cenu do zatáček přešlapovat, pokud člověk nemá jakous takous rychlost. Prostě když to nejede dost rychle, tak se to nevyplatí.
Tak jsem pak začal jezdit i rychle a byla to prča. Bylo to rychlejší než normální brusle a jezdilo to fajn. Ale když jsem se koukal na ty, co jezdí vedle mě, na ty profesionály, tak jsem na ně vůbec neměl. Tak jsem nevěděl, jestli je to těma bruslema, že když by měl člověk lepší brusle, tak by to rázem jelo rychleji, nebo jestli oni znají jakousi fintu, kterou normální člověk nezná. No ale tohle jsem se nedozvěděl a já si myslím, že to je určitě těma bruslema (přece nemůžu být takové béčko...)
Bruslili jsme asi hoďku a půl a pak jsme šli zpátky do kavárny. Tam jsme pak měli takovou malou večeři - typickou Dutch. Dostali jsme polívku, tentokrát to nebyla hořčicová, ale spíš něco jako u nás hrstková, ale taková hustší. A potom jsme ještě dostali takový typický Dutch chleba se slaninou. Ale tohle nebyl normální chleba, co tu mají (jakože toustový), ale to byl jakýsi chleba jakoby slisované zrní do sebe, aby to drželo pokupě. Jane to ze začátku jedla na oběd, ale pak jí to přestalo chutnat (ani se nedivím...). Ale s tou slaninou se to dalo a já jsem byl tak hladový, že jsem byl rád, že můžu něco pojíst. Pak jsme tam ještě chvíli poseděli a asi ve třičtvrtě na pět jsme vyrazili zpátky. Někteří do centra a jeli na koleje, někteří, i já, jsme jeli na další international dinner, tentokrát švédskou.

15.02.10

Dutch večeře

Na Valentýna (14.2.) jsme si zašli na další International dinner, tentokrát Dutch. Dutch dinner nevařil nikdo jiný než osádka ESN, organizace, která pro nás pořádá hafo akcí a různé výlety. Opět se večeře skládala ze tří chodů, polívky, hlavního jídla a dezertu.

Polívka

Dutch lidi jí všechno s hořčicí, takže nás na polívku nečekalo nic jiného než hořčicová polívka. Ta chutnala celkem zajímavě, bylo to jako kremžská hořčice. Ze začátku se to dalo, ale pak to začalo být až moc pálivé. Někteří si to sypali i sýrem a Jane říkala, že to tu polívku zjemní. Toš ale bylo to fakt zajímavé.

Hlavní jídlo

Hlavní jídlo byly mačkané brambory s jakýmsi zelím a k tomu byla nějaká masová koule s trochou nějaké "mačky" na polití. Spíš to byla nějaká vypečená šťáva z toho masa s vodou nebo něco takového. To si člověk posypal sýrem a dal si k tomu okurku nebo takové ty maličké cibulky, které se dají koupit v obchodě.
No, kdyby k tomu nebyly ty cibulky, kterých jsem k tomu zbaštil hafo, tak by to bylo asi kruté a asi bych to jídlo nezvládnul sníst. Bylo to takové nějaké bez chuti a co tam bylo cítit za chuť, tak ta nebyla vůbec dobrá. Maso taky bylo takové nějaké divné. Prostě se jim to nějak nepovedlo. Sami dokonce říkali, že to normálně má chutnat líp, ale že prý dochutit pro 40 lidí je celkem složité.

Dezert

Jako dezert jsme dostali vla. Těšili jsme se na sladké vla, ale místo toho jsme dostali vla, které bylo nějaké kyselé a posypané zdejšíma hagelslag (čti hachelšlach). Později jsme zjistili, že to je vla míchané s jogurtem a posypané těma čokoládovýma kouskama. Taky nám řekli, že aby to bylo lepší, má se to všechno zamíchat dohromady a pak to bude fajn. Tak jsme to smíchali a bylo to fakt lepší, už to nebylo takové kyselkavé. Ale kdyby nám dali jenom vla, tak si myslím, že by to bylo úplně nejlešpí.

Závěr

Dutch dinner mi moc nechutnala, nějak se jim to nepovedlo. Asi nejlepší se mi nakonec zdála ta polívka. Hlavní jídlo fakt nebylo moc dobré, možná když se to jinak udělá nebo v menším množství, tak to je lepší, ale tohle se jim nezdařilo. Ale jak se říká, zkusit se má všechno a když už jsme v Nizozemí, tak by bylo divné, kdyby člověk ani nezkusil klasické Dutch jídlo.

Fotky z Dutch dinner

Další akční týden (8. - 14.2.)

Tento týden to bylo celkem akční! Jedny holčiny z Ostravy, co tu byly na půl roku, tady trávily poslední týden a samozřejmě si naplánovaly hafo akcí. Toš jsme se k nim přidali, ať si to s nima ještě trochu užijem, než odjedou.

Sport

Samozřejmě začala další sportovní perioda a my jsme zase vyzkoušeli něco nového. Tentokrát to byl aquaerobic. Pochopitelně to je další sport, kde je hafo lidí - 95 % holky (možná víc) a pak tam jsme tak 3 kluci. Ale je to celkem prča. Probíhá to tak, že si na začátku vezme každý jakési "činky", to je taková molitanová věc, která tvarem připomíná činku, a taky si vezme "závaží" na nohy, to je z toho samého molitanu či takové nějaké hmoty. Tyhle věci pomáhají člověku vznášet se ve vodě, ale taky slouží podobně jako normální činka, aby se člověk trochu nadřel. Pak všici vlezou do vody, pustí se hudba a my děláme to, co nám předcvičuje typos na pevnině. Jak to dělá na pevnině, tak to vypadá hrozně jednoduše, takové nenáročné pohyby. Ale když to má člověk dělat pod vodou s těma "činkama" a "závažíčkama", tak je to celkem akční! Většina holek to tam teda jako šolíchá, ale já se snažím držet ty "činky" furt pod vodou, takže se i dobře zapotím. Dokonce i ve vodě.
Tenhle aquaerobic máme v pondělí místo squashe, který jsme si přesunuli zase zpátky na úterý. Pro Jane to bylo v pondělí prý hodně náročné... Jinak Jane přestala chodit na zumbu ve středu, prý je to nuda, a chodí jenom ve čtvrtek. Já mám všechny ostatní sporty furt stejně, tam už pak žádná další změna není. Ani žádný další kurz kromě toho squashe jsme si nedávali, protože to zajímavé už jsme si vyzkoušeli a nic extra nového tam nebylo. A když tam něco bylo, tak to bylo v nějaký blbý čas, takže nic.

Koncert

V pondělí večer jsme pak vyrazili na koncert. Začínalo to až někdy o půl jedenácté (nebo tak nějak), ale to nám až tak nevadilo. Dali jsme si sraz až tam a tam jsme se taky všici sešli. Byly tam ty holčiny, co odjížděly a pak ještě další 2 holčiny z česka a jeden cizinec. Protože už skoro nikde nebylo místo, tak jsme si sedli až úplně před pódium, kde jsme si nemohli ani moc pokecat, bo jsme se neslyšeli.
Ale koncert celkem dobrý, byli to tři typosi, jeden hrál na bubny, druhý na elektrický klavír (nebo klávesy) a třetí na kytaru. Bylo to bez zpěvu, jenom hráli. Ti hráli asi do půl jedné a kolem jedné nastoupila druhá skupina. Ti byli čtyři, bubny, kytara, klavír a pozoun. Ti se mi líbili víc než ti první, ale už bylo celkem pozdě a většina měla hlad, tak jsme chvíli poslouchali a pak jsme vyrazili na pizzu.
Pizzerka byla od toho klubu celkem kousek, člověk se nemusel pomalu ani oblíkat. Tam jsme si pak objednali jednu pizzu do dvojice a vesele jsme ji snědli. Ale protože byla ještě chuť (pizza byla dobrá), tak jsme si objednali ještě 2 pizzy pro všechny a taky jsme je sbaštili. A aby se nám dobře trávilo, tak jsme to šli zapít do dalšího klubu, kde jsme si dali po půlce Jägermeistera do každé nohy.
Pak už pro nás bylo celkem pozdě, bo jsme v úterý museli zase do školy, tak jsme holky opustili a šli jsme domů. Ale ony to ještě nevzdaly a vydaly se ještě do nějakého baru, kde nevím kdy skončili.

Salsa

Ve středu večer jsme byli domluvení do jednoho klubu, kde se každou středu tančí salsa, že si půjdeme taky zatančit. Tam to začínalo od 10 večer. Byli jsme tam zase víceméně ta samá grupa jako na koncertě. Když jsme tam přišli, už tam lidi tančili. Tak jsme si koupili pivo a koukali jsme, jak se to vlastně tančí a o čem to je.
Moje jediné zkušenosti ze salsy jsou z Introduction Weeku, kdy byl jeden večer nějaký asi hodinový kurz salsy pro všechny lidi. Tam nás učili nějaký základní krok a možná nějakou otočku, ale to bylo všechno. A samozřejmě, protože už jsem to od té doby neviděl, neslyšel ani netančil, tak jsem stihnul všechno úspěšně zapomenout.
Jak jsem tak na ně čučel, co tam tančí, tak jsem si říkal, že to je asi něco totálně mimo mě. Všichni tam vypadali, že už to nějakou (delší) dobu tančí, že to jsou skoro profíci, bo co tam vyváděli bylo úplně neuvěřitelné. Hrozně pěkně se na to koukalo, ale vůbec jsem nechápal, jak to zvládají. Pak jsem se zkoušel zaměřit i na rytmus, ale ten jsem tam taky nějak nemohl najít. Prostě to bylo takové zvláštní.
Pak jsem si jednou zašel na záchod a mezitím mi Jane ukradl nějaký černoch, který s ní zamířil na parket. Tam s ní pak protančil několik písniček a pak ji zase vrátil. Pak jsme se to taky rozhodli zkusit, tak mi ukázali, jaký je vlastně základní krok, a vyrazili jsme někam do rohu parketu, ať tam moc netrapasíme. Toš že by mi to šlo, to se rozhodně říct nedalo. Jane na tom byla mnohem líp. Ale cosi jsme tam pozkušali a pak jsme šli zase na pivo. Končilo to ve 2 ráno a já jsem byl rád, že si můžu konečně lehnout do postele a spočnout.

České pivo v Groningenu

Sandra, jedna z těch, co odjížděly, objevila v Groningenu jednu hospodu, kde čepujou českou plzeň. A dokonce do půllitrů, když si člověk řekne. Sice to je za 4 E, ale co by člověk neudělal pro české pivo :) Tentokrát jsme byli v hospodě jenom Češi, takže jsme z angličtiny sklouzli do češtiny a vůbec jsme to neřešili. Později pak přišel jeden cizinec, tak jsme se navrátili k angličtině, ale ten pak za chvíli odešel, bo byl jakýsi utahaný.
Toš jsme si krásně popovídali, popíjeli jsme u toho normální pivo a bylo nám fajn. Nakonec jsme tam zůstali jenom 3, já, Jane a Sandra a pak jsme to někdy po půlnoci ukončili a šli jsme spát.

Goodbye party

V sobotu pak holčiny pořádaly závěrečnou párty u sebe v bytě. Tam nebylo tolik lidí jako obvykle, většina už asi odjela domů a noví lidi je neznali, ale bylo to fajn. Přijelo tam hafo lidí z našich kolejí, tak jsme je aspoň trochu poznali. Samozřejmě jsme u toho popíjeli domácí zásoby a dali jsme zkusit i ostatním, kdo chtěl. Protože tam bylo tak málo lidí, tak jsme mohli všichni sedět kolem stolu a nemuseli jsme postávat po celém bytě jako normálně.
Někdy asi kolem půlnoci se jedna část rozhodla, že už je to tam nebaví a že půjdou do města do nějakého baru. Tak se od nás oddělili a nás tam zůstalo ještě míň, ale zato kvalitní jádro. Zůstali jsme tam my, byla tam jedna Američanka od nás z kolejí a byla tam jedna Němka. S nima se dobře kecalo a kecali jsme celkem dlouho. Nakonec nás opistily i ony a my jsme tam zůstali jenom Češi. Ještě chvíli jsme kecali, ale pak jsme to ukončili a vyrazili jsme na cestu domů.
Ta byla celkem veselá. Asi můžu být rád, že tam mají cyklostezky, kde nejezdí auta, a že jsou tak široké. Podle mého odhadu jsem najel tak dvarkrát větší vzdálenost než normálně (když jsem jel rovně...). Ale všechno jsme to zvládli a úspěšně jsme se dostali domů a uložili jsme se do postele.
Neděle pak byla celkem akční. Skoro celý den jsme proleželi posteli a zkoušeli jsme zlikvidovat poslední zbytky alkoholu v krvi a odstranit bolest hlavy. Ale moc nám to nešlo, holc už nemáme takový cvik.

International dinner

Celý akční týden jsme pak zakončili na další International dinner, tentokrát Dutch dinner.

03.02.10

Loučení s kolegou

V pátek (29.1.) jsme měli zase akci s lidma ze školy. Tentokrát to bylo loučení s jedním typosem, který už jde do důchodu. Ale vůbec na to nevypadá. Má 64 a za dva měsíce letí s manželkou do Číny, Vietnamu a tam někam jezdit 3 měsíce na kole.
Tohle loučení, které pořádala asi škola, začínalo večer na bowlingu. Měli jsme objednaných 8 dráh a na každé dráze hrálo tak 5 - 6 lidí. Všichni lidi byli rozdělení podle jména a jak to začalo, tak se tam jména už objevily. Ale taky se stalo, že někteří lidi nepřišli (jako třeba u naší skupiny a taky u skupiny, kde hrála Jane), tak jsme za něho prostě hráli všichni. Toš hra byla fajn, bylo to stejné jako bowling u nás. Asi jediný rozdíl, co jsem zpozoroval byl, že kuželky nebyly na provázku, ale byly jenom postavené a když člověk kulnul, tak ty co spadly, tak byly stažené pryč (nevím, jak to je u nás teď, ale co si vzpomínám když jsem byl na bowlingu u nás, tak to tak nikde nefungovalo). No a protože jsme už dlouho nehráli, tak ani výsledky nebyly moc valné, už jsem nahrál i víc. Když jsme to ale pak porovnávali s ostatníma, tak to až tak hrozné nebylo, asi nejsme úplně nejhorší. Jediná zajímavost byla, že u nás i u Janeiny skupinky vyhrál ten člověk, který chyběl. Takže jsme vlastně vyhrála celá skupina :)
Po bowlingu jsme se přesunuli nahoru do hospody a posadili jsme se ke stolům. Pak se objevil jakýsi klučina z té hospody a cosi tam šprechtil v dutsch. Co jsme z toho vyrozuměli, tak tam byly 3 druhy masa, nějaké omáčky, jako tatarka apod., nějaké saláty a chleba a máme si vzít, co chceme. A jestli chceme maso, tak že si ho máme sami ugrilovat. Byl tam vnitřní gril na plyn, tak si tam lidi dávali maso, postávali u něho a otáčeli masa, ať se nepřipálí. Tak jsme se zařadili do fronty, dali jsme si nejdříve nějaké saláty a jak se to trochu vylidnilo u grilu, tak jsme si dali i maso.
Během jídla se postavil nejdříve děkan a něco řekl a pak začal mluvit další typos, který měl připravenou celou řeč. Celé to bylo v dutsch, takže vůbec netušíme, o čem to bylo. Ale mluvili celkem dlouho. Pak cosi pronesl i ten typos, co odcházel a pak ještě dostal nějaké dárky od školy, aspoň myslím. Byly tam nějaké 2 elektronické věci a pak kolekci Monty Pythona na DVD. Po jídle se pak všem rozdaly papíry se slovama nějaké písničky a řekli nám, že to je na melodii jakési písničky, kterou jsme vůbec neznali. Ale postavili jsme se společně s ostatníma a ztratili jsme se v davu, protože ten text jenom přečíst pro nás bylo nemožné. Přidali jsme se ke zbytku, jenom když se zpíval refrém: Popie Jopie jo, Popie Jopie yeah, Popie Jopie jo, Popie Jopie yeah... Když jsme se pak zase posadili, zkoušeli jsme s Jane vymyslet, o čem tak ta písnička mohla být. Některé slova byly podobné angličtině nebo němčině, ale na některé jsme prostě nepřišli.
Potom se na stole, kde bylo předtím jídlo, najednou objevilo hafo zákusků, talíře s nanukovým dortem, nějaké ovoce a taky tam byla čokoládová fontána, ta byla asi nejlepší. Tak jsme se vydali na další kolo pro další jídlo - zákusky, nanuky, čokoládu.
Pak už se nic zvláštního nedělo, jenom se kecalo. Chvíli jsme si povídali s jednou ženskou, co tam s náma seděla, pak si k nám přisedl náš bos - ten, který nám tu našel nějakou práci, co bychom mohli dělat, a s ním jsme pak taky chvíli klábosili. Pak už se to začalo pomalu rozcházet, tak jsme se pak taky rozloučili a vyrazili domů.