29.12.09

Výlet domů

Protože byly Vánoce a to by chtěl být skoro každý doma, tak jsme domů vyrazili i my. Sice jsme původně domů vůbec neměli jezdit, ale nakonec to dopadlo jinak.
Náš pobyt a studium tady v Groningenu měl končit 31.1.2010, což by znamenalo, že kdybychom jeli na Vánoce domů, vraceli bychom se tu pak jenom na měsíc. A to nám přišlo zbytečné, to už bychom tady bez rodiny ten další měsíc vydrželi a pak bychom jeli domů natrvalo. Ale věci se mění a my jsme si pobyt v Nizozemí prodloužili. Takže teď odjíždíme až někdy na konci března, přesné datum se ještě uvidí. A tak jsme si řekli, že když už tu budem tak dlouho, tak na ty Vánoce domů přece jenom pojedem.
Toš jsme sháněli lístky zase u Student Agency. Bylo to už celkem pozdě, navíc někdy kolem Vánoc, takže bylo posledních pár míst. Ale lístky jsme sehnali, jenom byl trochu problém, že jsme neměli lístky z Prahy přímo do Ostravy (příp. Nového Jičína), ale museli jsme v Praze nastoupit na bus, co jede z Londýna do Brna, tím jsme měli jet do Brna a v Brně přestoupit na ten bus z Prahy do Ovy. Ale to už jsme neřešili, byli jsme rádi, že pojedeme domů. Takže jsme měli lístky na 22. z Brém, 23. jsme doma a potom 27. zase zpátky do Brém (tak brzo jsme chtěli jet, abychom stihli Silvestr v Nizozemí a jindy to nešlo).

Cesta domů

Toš jsme se pobalili (sbalili jsme hafo věcí, co jsme tady nepotřebovali), nabalili jsme všechny dárky a vyrazili jsme na cestu domů. Protože tu bylo pořád ještě hafo sněhu, vyrazili jsme radši dřív, ať se tam s těma kuframa dostanem včas. Cesta nebyla úplně jednoduchá, člověk se i trochu zapotil, jak tahal ty kufry přes sníh. Pak jsme se na to ale vykašlali a šli jsme po kraji cesty mezi cyklistama a autama. Šli jsme ale městem, tak to bylo celkem v poho, aut moc nebylo a cyklisti se vždycky nějak vyhli.
Pak jsme počkali na bus a jeli do Brém, kde jsme bohužel museli čekat 6 hodin, než pojede Student Agency. Naštěstí byly v Brémách Vánoční trhy, tak jsme nechali kufry na nádraží a vyrazili jsme do města na trhy. Tam bylo hafo stánků s různým jídlem, pitím a hafo capinama, vůbec nechápu, že to někdo vůbec kupuje. Ale na podívání to bylo fajn a my jsme aspoň měli co dělat. Po asi třech hodinách už ale byla kosa, tak jsme zalezli do jedné kavárny a dali si kafe. Tam jsme popili teplé kafe a pak jsme tam ještě další asi hoďku a půl seděli, bo se nám nechtělo do té kosy.
Chvilu před odjezdem autobusu jsme ale museli odejít, abychom si stihli vzít kufry a dojít k busu. Tak jsme zaplatili a šli. Museli jsme ještě chvíli počkat, než bus přijede, bo měl jakési zpoždění. Ale přijel, tak to bylo fajn. My jsme nastoupili a koukali jsme na film, co pouštěli. V buse jsou zdarma teplé nápoje, jako kafe, kapučíno, čokoláda a čaj a taky tam byla fajná stevardka, která chodila celkem často autobusem. Toš jsme si skoro pokaždé cosi dali, ať už čokoládu, kafe nebo čaj a tak jsme prožili fajn cestu.
Když jsme druhý den přijížděli do Prahy, tak stevardka hlásila, na které nástupiště má kdo jít (podle toho, kam jede). A o nás řekla, že s náma bude trochu jiné, protože bus z Londýna je opožděný asi o 2 hodiny a nestihli bychom ten přípoj v Brně. Ale že za náma přijde a domluví se s náma co a jak. Tak přišla a řekla, že se zkusíme počkat, jestli třeba nebude místo v tom buse z Prahy na Ostravu, že by někdo nepřišel, a možná budeme moct jet s ním. A kdyby ne, tak že s náma ona nebo někdo půjde na vlakové nádraží a že nám koupí lístky a budeme muset jet vlakem.
Tak jsme vystoupili a čekali jsme u autobusu, až nám řekne, jak se domluvila. Když přišla, tak nám řekla ještě jinou verzi. Furt platilo, že máme jít za stevardkou busu z Prahy do Ostravy, že o nás ví a že se jí máme zeptat, jestli můžem jet s nima nebo ne. A když nebudeme moct, že máme jít na další bus, který jel asi za hodinu, tam bude stevardka taky vědět a ten nás vezme do Brna a z Brna se to pak nějak vyřeší, že by to bylo jednodušší než z Prahy.
Naštěstí ale nám u busu z Prahy do Ovy řekli, že s nima můžem jet (nevím, jestli někoho vykopli a musel jet něčím jiným či co, ale nás vzali). A tak jsme úspěšně dojeli až domů, Jane do Nového Jičína a já do Ovy. Já jsem dal v Ově taťkovi do auta kufr a vyrazil jsem ještě do města shánět nějaké věci. Pak jsem dojel domů a měl jsem fajn teplý oběd :)  
Doma jsem byl jenom pár dní, takže jsem toho chtěl využít a samozřejmě jsem si naplánoval hafo akcí. 23. jsem byl navečer posedět u kámošky, bo už jsme se dlouho neviděli. 24. byla klasická vánoční vycházka, i když letos trochu akčnější, protože jsem nakonec netrajdal s našima, ale byli jsme se projít s Nežou, Ivet a Tomášem a navštívili jsme oba Pelíšky (kdo je zná, musí mu být jasné, jak to dopadlo...)
25. jsme pak přes den čučeli na pohádky a skládali u toho puzzle, které jsme dostali na vánoce. Večer jsme pak šli zahrát taroky k sestřence a samozřejmě taky pokecat a "trochu" popít.
26. jsem byl dopoledne na squashi s brašinem, Tomášem a Hanysem a po squashi jsme se šli podívat, jak hraje Mašin, Laso a Johys s dalšíma vánoční turnaj házené. Samozřejmě se u toho trochu popíjí, tak jsme trochu popíjeli s nima. No a na večer jsme se domluvili na kulečník, na ten přišli Laso, Jarouš a Hanys a pak jsme všichni šli na zastávku pro Nikol a Blanč a vyrazili jsme na vánoční zábavu do Petřvaldu (po cestě jsme ještě přibrali Evu).
27. jsme pak měli vánoční slezinu u dědy, tak jsem dokonce stihl pokecat i s dědou, dal jsem si tataráček, který byl opět výborný, a pak už mě naši odvezli do Nového Jičína, odkud jsem měl odjíždět zase zpátky. V Jičíně se taky konečně potkali s rodičema od Jane. Všichni nám zamávali a my jsme vyrazili směr Praha.  

Cesta do Groningenu

Cesta zpátky do Groningenu probíhala v pohodě a bez problémů. Jeli jsme busem přímo z Ostravy do Prahy. Pak jsme museli v Praze čekat asi půl hoďky, než přijede další bus, který nás odveze do Brém. Sice zase přijel pozdě a navíc mu hrozně dlouho trvalo, než naložil všechny lidi, ale dostali jsme se do busu a v pohodě jsme dorazili do Brém.
V Brémách jsme pak čekali necelé 3 hoďky, než nám pojede bus do Groningenu. Tak jsme sedli na vlakové nádraží, pojedli jsme řízky, které jsme měli sbalené z domu, a pak jsme si položili kufr a hráli jsme na něm karty, žolíka. V průběhu hry se najednou objevili nějací 2 typosi a začali na nás cosi šprechtit německy. Toš jsme jim řekli, že německy nerozumíme, ale oni hned začali anglicky. A ptali se nás, jestli se něco stalo s naším vlakem nebo co a proč nebo na co tam čekáme, od kud jsme a tak. Pak se nás taky ptali, jestli si nás můžou vyfotit, tak jsme řekli že jo, tak udělali pár fotek, jak hrajeme karty, cosi si poznačili na papír, poděkovali nám a šli zase dál, zpovídat nějakou jinou ženskou.
Pak ještě nějakou chvíli čekali, než byl konečně čas na to, abychom šli na autobus. Ten už na nás čekal a my jsme nastoupili a v pořádku jsme dojeli do Groningenu. V Groningenu už žádný sníh nebyl, tak jsme klidu došli i na koleje. Tam jsme se vybalili, schovali jídlo do ledničky a celkem brzo jsme šli spát.

18.12.09

Vánoce jsou tu!

Kromě zasněžené zimy, která se nám tu objevila, nám přicházející Vánoce připomněla taky škola. Dostali jsme od ní totiž dárečky jakože pod stromeček. Tyhle dárky dostávají normálně jenom zaměstnanci a studenti nedostanou nic. Ale o nás rozhodla, že tu asi pracujeme nebo co (nebo si chcou předcházet studenty z ciziny), tak jsme dostali taky dáreček.
Dostali jsme obálku, v které byl poukaz, na kterém bylo napsané kde a kdy si máme zajít vyzvednout náš dárek (pochopitelně opět v dutch, takže jsme si to museli nechat přeložit, abychom vůbec věděli, co tam je). Toš a bylo tam, že si máme někdy od středy do pátku zajít do vestibulu a že tam dostaneme dárek (byly tam i jiné místa, ale tohle bylo přímo v naší škole, tak to bylo nejjednodušší).
Ve středu jsem to teda šel prozkoumat, co se to ve vestibulu děje a jak to tam funguje. Byly tam dva stánky - v jednom se vydávaly ty dárky (tam si chodili jenom lidi, co měli ty poukazy) a v druhém si mohl kdokoli zajít na čokoládu se šlehačkou nebo svařené víno (tam si mohli zajít i studenti). Obojí bylo moc super. Když jsme to zjistili, tak jsme s Jane začli chodit na čokoládu a víno do vstupní haly (bylo to lepší než z automatu). Taky tam byl mixážní pult - byla tam nějaká ženská a pouštěla tam hudbu ještě ze starých, černých desek. Tak to bylo celkem zajímavé ji sledovat, co a jak dělá. A celkem jsme se divili, že tohle ještě někdo používá.
Ve středu odpoledne jsme si taky zašli pro náš dárek. Jako dárek od školy jsme dostali takovou měděnou tašku (nic moc pěkného, asi s tím nikde chodit nebudu), v ní byl jakýsi časopis (samozřejmě celý v dutch, takže si asi moc nepočtem, ale ani obrázků tam moc nebylo, takže nic moc) a taky jsme dostali mikinu. Mikinu jsme si nejdřív mohli vyzkoušet, byly tam různé velikosti a hledali jsme, která nám nejlíp sedí. A tu nám potom zabalili do té tašky k časopisu. Mi se ta mikina celkem líbí, je šedá, popsaná názvem Univerzity, vypadá tence, ale je celkem teplá. Jane se ze začátku moc nelíbila, ale vypadá, že si na ni zvykne. Začali jsme je totiž nosit do školy. Když už je máme, tak proč je nevyužít :)

Začala nám zima!

I v Groningenu nám začala zima. A všechno se zastavilo...
Ve středu začalo přes den sněžit. Všichni z toho byli nadšení, protože to tady není moc obvyklé. Samozřejmě jsme byli happy i my. Vypadalo to hrozně pěkně. Když jsme se ale vydali na cestu domů, tak se nám to už moc nelíbilo (jeli jsme na kole a všechny vločky nám lítaly přímo do obličeje). Toš ale dojeli jsme domů a z pokoje jsme zase koukali, jak krásně venku sněží. Do večera nic moc nenasněžilo, spíš to byl jenom takový poprašek, všechno bylo jenom poprášené sněhem a bylo to bílé. Sněžilo ale celou noc a ráno to bylo akční! Přes noc nasněžilo takových 10 - 15 cm směhu a Groningen na to nebyl totálně připravený. Do školy jsme jeli na kole a po cestě jsme koukali, jak ostatní lidi mají hrozné problémy jet na kole tím sněhem (pro mě to celkem nebyl problém, u nás je to celkem normálka). Auta s tím měly taky hrozné problémy, jeli zhruba stejně rychle jako cyklisti. Asi největší problém byl, že cyklostezky, chodníky ani cesty nebyly prohrnuté. Takže hafo cyklistů jelo po cestě mezi autama, chodci se motali různě po cyklostezkách a proplétat se mezi nima bylo akční.
Toš ale nakonec jsme se do školy dostali, dorazili jsme v pořádku, nezranění a opět jsme si užívali sněhu z tepla školy (to bylo moc fajn). Ve škole to vypadalo zvláštně. Všude bylo ticho, nikde nikdo, jakoby vánoční prázdniny začaly dřív nebo co. Pak jsme se dozvěděli, že v takovém počasí nejezdí autobusy, takže lidi nemají jak se dostat do školy. A proto je většina škol zavřených. To u nás se tohle nikdy nemůže stát. U nás by se nešlo do školy asi jedině kdyby napadly tak 2 metry sněhu a nebylo by možné ani otevřít dveře...
Tak jsme pracovali, pokračovali jsme v našich výzkumech a pak jsme šli na oběd. Během oběda nám pak řekli, že se škola ve 2 zavírá a že všichni musíme být do té doby pryč. Tak jsme musel přerušit jeden experiment, který měl skončit až ve 3, a po obědě jsme se sbalili a vyrazili domů.
Cesta domů už byla pohodovější, protože cesty už byly celkem prohrnuté a dokonce i některé cyklostezky byly prohrnuté, tak se jelo lépe. Na pokoji jsme si potom užívali volné odpoledne, celé jsme to proflákali a jenom jsme koukali na seriály.
Asi kolem 6 večer najednou vypla elektřina. A ne jenom na naších kolejích, ale v celé ulici. Za chvíli byly vidět v okolních bytech rozsvícené svíčky. My jsme neměli na pokoji svíčku, tak jsme zapli světlo na kolo a Janein počítač vydrží celkem dlouho i bez elektřiny, tak jsme dál koukali na seriály. Asi za 2 hodiny se pak elektrika zase zapla a bylo to v poho, už jsme si dokonce i posvítili.
Samozřejmě jsem taky něco nafotil (tolik sněhu a bez fotky, to by bylo divné). Tak se můžete tady podívat.Další fotky jsou potom tu a tu.

13.12.09

Belgická večeře

Tento víkend byl zase volný, tak jsme ho celý proflákali a zakončili jsme ho večeří. A ne jen tak nějakou, opět jsme byli na International dinner, tentokrát na belgické.
Jako první chod byla polívka. Bylo to něco na způsob zeleninové polívky, ale bylo v tom i kuřecí maso a bylo to dělané asi z vývaru. A ještě tam byla nějaká smetana nebo něco takového, bylo to spíš bílé. Ale vyřešili to líp než my. My jsme polívku servírovali do misek a něčeho, co tam bylo. Oni koupili spešl kelímky, do kterých polívku servírovali. A bylo to úplně bombastické! Dali jsme si dokonce 2 kelímky, i Jane.
Hlavní jídlo byly hranolky s karbanátkama a polité nějakou šťávou. A k tomu jsme měli tatarku. Toš to bylo taky dobré, ale bylo toho trochu málo. Asi bych si normálně dal víc, aspoň 4 ty karbanátky.
A jako dezert jsme měli takovou čokoládovou pěnu, nad ní byla čokoládová koule obalená v kakau a pod tou pěnou byly ještě nějaké kousky perníku nebo něčeho takového. A tohle bylo úplně super, skvělý dezert!
Takže celkově úplně super večeře, všechny chody mi chutnaly, jenom toho hlavního jídla bylo trochu málo. Ale jinak skvělé!

Fotky z belgické večeře

08.12.09

Mikulášská párty (5.6.)

Protože je tu v Groningenu hafo Čechů a Slováků, tak se někteří rozhodli, že udělají Mikálšskou párty. Samozřejmě tam nebyli jenom Češi a Slováci, ale bylo to mezinárodní. Vše se to konalo u jedněch holčin, které bydlí v pronájmu v baráčku.
Věděli jsme adresu, tak jsme si to našli na googlu na mapách a pak jsme vyrazili na cestu na kole (bylo to totiž celkem daleko). Cesta byla v poho, dorazili jsme tam, kde to bylo naznačené na mapách a objevil se problém. Na místě, kde měl být barák č. 24 stál barák č. 40 (nebo něco podobného. Tak jsme začali projíždět ulice kolem, ale žádná nebyla ta správná. Pak jsme zkusili taky ulici přes hlavní cestu a tam jsme to konečně našli. Byl tam barák s číslem 24, a dokonce hned 2 (teda dva vchody). Ale v jednom byla jakási starší ženská, tak jsme usoudili, že to asi nebude to, co hledáme, a šli jsme do těch druhých dveří. A trefili jsme se správně.
Pár lidí už tam bylo, další přicházeli později, až se tam nakones nashromáždilo kolem 30 lidí. Někteří měli nějaký kostým, někteří byli jen tak. Tak se tak kecalo, nějaké holčiny pekly takové dobré buchty, byla tam i vodní dýmka, tak jsme si dali (ty domácí holčiny byly předtím někdy v Maroku, tak si dovezly i tabák do dýmky a bylo to výborné, měl chuť jak lékořice). Tak se tak kecalo, popíjelo a pod. a pak se to najednou začlo všechno vyprazdňovat a lidi začali odcházet. Někteří šli do města do baru, jiní šli domů, ale asi během hoďky byli skoro všichni pryč a zůstali jsme jenom já s Jane a ty domácí holky. Přichystaly ještě jednu dýmku, tak jsme s nima ještě sedli a kecali. Protože to byly češky, tak jsme sklouzli k češtině a na angličtinu se úplně vykašlali.
Asi kolem 3 jsme se sbalili a že vyrazíme domů. Tak jsme pobalili naše věci, rozloučili jsme se a šli jsme pro kola. Ale když jsme chtěli vyjet, tak jsem zjistil, že moje přední kolo je prázdné. Tak jsem znova zaklepal na holčiny, jestli mají pumpičku, že bych to zkusil nafoukat a třeba bo to chvíli vydrželo. Ale ony nic takového neměly. Tak jsme to museli vyřešit jinak. Nejdvřív jsem chtěl jít pěšky a kolo jenom vézt, ale potom jsme to vymysleli jinak (pěšky by to trvalo příliš dlouho a nám už se chtělo spát). Já jsem jel na Janeině kole, jednou rukou jsem řídil a druhou jsem vezl svoje píchlé kolo, a Jane jela na tandemu za mnou. Toš trochu jsem se nadřel, ale zvládli jsme to, přežilo i kolo a úspěšně jsme dorazili domů a šli jsme spát.
V neděli jsem se pak šel podívat, co je s tím kolem, že bylo prázdné (večer tam nešlo nic vidět). Toš tak jsem to prohlídl a zjistil jsem, že by mi pumpička stejně nepomohla. Byl prasklý plášť a pod ním i duše. Byla to asi centimetrová díra, takže to ani nemělo cenu lepit, a tak jsem uvažoval o jiném řešení. Samozřejmě jsem mohl jít do cykloservisu a koupit novou duši a nový plášť, ale pravděpodobně by to bylo dražší než celé kolo.
Tak jsem napsal Martinovi, jestli se k němu můžu stavit. Oni totiž mají u jeho kolejí nějaké místo, kde jsou staré, zničené kola. Zeptal jsem se, jestli tam jsou i duše a pláště, nebo aspoň pláště, že duši bych už kdyžtak dokoupil. Tak mi řekl, že tam je obojí a že se klidně můžu přijít podívat a vybrat si, co chci. Opsal jsem si čísla, co byly na mojem plášti, a vyrazil jsem na skládku vybrati si věci na kolo. Našel jsem tam asi 4 duše, 3 měly špatné čísla, ale jedna byla v poho, jenom byla píchlá. Tak jsem ji vzal a že ji zalepím. Taky jsem našel 3 pláště, co vypadaly celkem v poho. A navíc tam bylo celé jedno kolo, které bylo i s pláštěm i duší a vypadalo dobře, akorát bylo zamklé, tak jsem se na to vykašlal.
Pak jsem si to všechno odvezl na koleje, a protože venku pršelo, tak jsem to vzal na pokoj a začal jsem si hrát s pláštěma a dušema. Nejdříve jsem lepil tu duši. Po drobných problémech jsem ji nakonec zalepil a mohl jsem ji dát do kola i s novým/starým pláštěm. Pak jsem kolo nafoukal a bohužel jsem zjistil, že ten plášť, který jsem vybral (vypadal nejlepší), je z boku prasklý (tak jako ten můj bývalý). Tak jsem kolo zase vyfoukl, sundal plášť a zkoušel jsem hledat lepší. Bohužel žádný z těch dalších nebyl o nic lepší, každý byl nějak prasklý a nechtělo se mi riskovat ho dávat na kolo.
Tak jsem se rozhodl, že si nakonec zajedu pro to celé kolo i se zámkem a zkusím ten zámek nějak zničit (na kolejích máme takové velké kleště, kterýma by to mohlo jít). Zajel jsem teda pro kolo, dovezl ho zpátky a začal jsem ničit zámek. Ty kleště byly pěkně blbé, když je člověk secvakl, tak se vyhnuly a vůbec necvakaly naproti sobě. Toš jsem s nima ten zámek doloval a zkoušel jsem, jak by to bylo nejlepší, až se mi nakonec podařilo zámek rozbít a dostal jsem se k dobré duši i plášti. Pak už to bylo v pohodě. Sundal jsem plášť i duši, oboje nasadil na svoje kolo a bylo hotovo. Pak už jsem jenom namontoval kolo zpátky na kolo a mohl jsem znova jezdit (takže se mi hrozně ulevilo).
Když už jsem byl v tom opravování, tak jsem se taky koukl na Janeino kolo. To totiž nemá rádo, když na něm jezdí dva lidi, tak trochu viklalo. Ale netrvalo to dlouho, vrhl jsem se na to, poutahoval to a už můžeme zase oba hezky jezdit.
A tady jsou ještě nějaké fotky z akce.

30.11.09

Amsterdam (28. - 29.11.)

Tentokrát jsme byli pro změnu na zájezdu s ESN (studentská organizace) na výletě v Amsterdamu. Výlet byl naplánovaný na víkend - odjížděli jsme z Groningenu v sobotu v 7 ráno a vraceli jsme se zpátky něco po 8 večer v neděli.

Cesta a ubytování

Protože jsme měli sraz už v 7 ráno, tak jsme museli opět celkem brzo vstávat. To se nám opět moc nechtělo, ale nedalo se nic dělat a museli jsme se překonat. Sraz jsme měli u Centraal Station. Opět tam bylo celkem dost lidí z Česka a ze Slovenska, dohromady nás bylo asi 7. Chvíli jsme museli počkat, než nám dorazí autobus, pak jsme nastoupili a vyrazili do Amsterdamu. Cesta trvala přibližně 2 hodiny, které někteří strávili sledováním filmu - Bratři Grimmové, v angličtině s holandskýma titulkama, nebo prostě pospávali.
Autobus nás vyhodil v centru kousek od hostelu. Když jsme dorazili do hostelu, zapsali jsme se tam, nechali jsme tam uložené věci, ať je všechny nemusíme tahat s sebou a pak jsme vyrazili s průvodcem do města.

Procházka Amsterdamem

Průvodce byl úplně drsný. Mluvil hrozně rychle a s Australským přízvukem, takže jsem některým částem vůbec nerozuměl. Ale měl nějaké zajímavé story, takže to nuda nebyla. Procházeli jsme různě městem kolem hafo baráků a spol. Byl tam jeden bývalý kostel, z kterého je teďka jeden z velkých barů - teda je tam hafo barů a když se někomu ta hudba nelíbí, tak jenom přejde na jiné patro, takže pohoda. Pak tam byl taky jeden kostel, který byl "schovaný". Když o něm člověk nevěděl, tak by ho asi nenašel. Museli jsme vejít jakoby do obyčejného domu, ale tam byl jenom průchod a pak se vešlo na takové nádvoří, kde byl kostel a jakási malá travnatá plocha. Taky jsme byli u jednoho prý hodně známého coffeeshopu, prý se tam natáčel i nějaký film, snad Dannyho parťáci (Ocean's Eleven), ale jistý si tím nejsem. A samozřejmě nesměla chybět procházka Red Light District. Ta byla skoro úplně v centru města a fungovalo to i přes den, což mě celkem překvapilo. V Groningenu jsou 2 takové uličky, ale myslím, že fungujou jenom v noci, ve dne jsem tam ještě nikoho neviděl. A tahle ulička byla asi 200 metrů od nejstaršího kostela v Amsterdamu. U něho nám vyprávěl, proč je vlastně Red Light district v centru.
Amsterdam totiž bylo přístavní město, takže se tam potulovalo hafo námořníků. Ti byli na lodi furt jenom s chlapama a když dorazili do Amsterdamu, tak šli první do kostela (tehdy bylo hrozně "in" být křesťan, tak se museli pomodlit). Ale jako křesťani taky měli jakési povinnosti. Když chtěli být s nějakou ženou, tak si ji nejdřív museli vzít za manželku. To se samozřejmě námořníkům moc nechtělo. A pak přišel kněz s myšlenkou, že jim bude nějaké ženy prodávat. Ty byly "ubytované" kousek od kostela, aby to nebylo daleko. Tak to začalo a později, když se to rozjelo ještě více, tak kněz zavedl rezervace - když člověk věděl, že je v Amsterdamu poslední noc a chce si užít, zašel za knězem a objednal si to předem a měl zajištěnou zábavu na poslední noc.
Taky u toho kostela byla zajímavá trojkombinace. Na jeden pohled člověk viděl nejstarší památku Amsterdamu, vedle toho coffeeshop a ještě k tomu sexshop (a ne jen tak nějaký, byl to přímo sex supermarket, nebo tak nějak). Tady naše prohlídka skončila, průvodce nás zavedl na náměstí a tam ještě poradil, když chtěl někdo někam jít.
My jsme zůstali s Martinem a s dvěma Čechama. Jedna z nich byla holčina, která měla v Amsterdamu kamaráda, tak mu zavolala a on za chvíli přišel. Pak jsme s ním zašli na kafe a pak jsme se vydali do muzea mučících nástrojů (Torture museum), protože jsme tam měli slevu z hostelu. Dovnitř jsme šli ale jenom dva, ostatní tam nechtěli. A bylo to celkem akční! Bylo to spíše menší muzeum, asi na půl hoďky, ale bylo to fajn. Udělal jsem tam hafo fotek, tak komu se to nepříčí, tak se může kouknout. Některé byly fakt zajímavé a dokonce tam byl obrázek z Prahy. Člověk by nevěřil, co všechno je možné vymyslet, když chce někdo něco vědět.
Pak jsme se rozhodli, že se vydáme do Van Goghova muzea. Bohužel jsme chvíli bloudili v městě, takže k muzeu jsme se dostali až kolem páté večer a muzeum zavíralo v 6. Navíc tam byla fronta, že bychom museli asi čtvrt hoďky čekat a v 6 jsme měli být na hostelu, abychom stihli večeři. Tak jsme se nakonec rozhodli, že dovnitř nepůjdem a jenom se podíváme na pohledy. Toš jsme vyrazili na pohledy, pokoukali jsme a cosi jsme si koupili a pak jsme chtěli vyrazit na hostel. Ale ti ostatní se nám (mi, Jane a Martinovi) někde ztratili, tak jsme vyrazili sami. Ale nějak jsem popletl, kde máme hotel, tak jsme trochu pobloudili po parku a nakonec jsme se včas a v pohodě dostali na hostel.
Na hostelu jsme se pak ubytovali a vyrazili na večeři. Po večeři jsme si na chvíli s Jane lehli a pak jsme šli dolů do haly, kde byli další lidi, dali jsme si pivko a debatovali s nima. Taky jsme tam stihli happy hour, tak jsme si dali i velké pivo (půllitr) za celkem rozumnou cenu.
O půl jedenácté jsme byli domluvení s ESN, že půjdeme do města prozkoumat noční život. Když jsme vyrazili, tak zrovna celkem drsně pršelo. Ale to nás neodradilo, nasadili jsme kapuce a vyrazili jsme vstříc nočnímu Amsterdamu. Dorazili jsme do ulice, kde bylo hafo hospod a barů (asi něco jako Stodolní) a tam jsme do jednoho z barů zalezli. Já s Jane jsme tam byli asi do půl jedné a pak jsme se ještě s pár lidma chtěli jít do nějaké tišší hospy, aby se tam dalo aspoň povykládat. Ale jak jsme hledali, tak jsme nic nemohli najít. S Jane už jsme byli celkem unavení, tak jsme se na to vykašlali a vyrazili jsme zpátky do hostelu. Ti ostatní prý ještě něco našli a někam na chvíli zapadli. Šli jsme spát někdy mezi půl druhou a druhou ráno.

Druhý den

Vstávali jsme něco po osmé ráno, abychom si stihli sbalit věci a být na snídani v 9 (teda kdo chtěl). Snídaně byla úplně boží. Člověk šel kolem baru a bral si, co chtěl. Byly tam salámy, sýry, vajíčka na tvrdo, med, marmeláda, cornflakes a dalších hafo věcí. Tak jsem si vzal od každého kousek, ať to všechno vyzkouším. A bylo to fajn :)
Pak jsme si zase nechali věci v úschovně a vyrazili jsme zase do města. Dopoledne jsme měli projížďku lodí po kanálech. Ze začátku to bylo zajímavé, ale pak už mi to připadalo trochu nudné. Za prvé jsme byl unavený po předcházejícím dnu/večeru a za druhé mi všechny baráky připadaly furt stejné, nic moc zajímavé budovy nebo nějaké kostely či něco takového. Ale přežil jsem to a ani jsem tam neusnul (aspoň si to nepamatuju).
Pak jsme vyrazili na oběd do nějaké restaurace. Tam to fungovalo tak, že v přízemí bylo hafo různých míst, kde si člověk mohl vzít jídlo. Bylo tam všechno možné - pizza, sendviče, polívky, možná nějaké teplé jídla, saláty, ovoce, zelenina a hafo dalšího, pak zašel k pokladně, zaplatil za jídlo a šel si sednout a pojíst. My jsme to měli trochu jinak. My jsme měli objednanou jednu místnost, kde jsme se všichni usadili, dali jsme si kafe nebo čaj a pak nám přinesli polívku. Ta mi hrozně chutnala. Mi to připadalo, jako by to byla nějaká tekutější svíčková s nějakýma rozdrcenýma rajčatama nebo něco takového. Ale bylo to dobré, aj jsem si zašel přidat. Pak jsme měli sendviče - sýrový, se salámem nebo s nějakým tvarohovým krémem. Ty byly taky dobré a protože zbyly nějaké navíc, tak jsme si nějaké zabalili do autobusu na cestu zpátky.
Po obědě jsme se rozdělili do 3 skupin a šli jsme každý do nějakého muzea. Jedni šli do domu Anne Frank, Jane s Martinem a dalšíma šli do Rijksmuzeum (Národního muzea) a já s dalšíma lidma jsme šli do pivovaru Heineken.
Rijksmuzeum mělo 2 patra. V přízemí byl porcelán a stříbro, co ukořistili Holanďané na svých cestách po moři, dělo z lodi a obrázky z námořních bitev. V prvním patře pak byly obrazy od Rembrandta a dalších malířů. U pár obrazů byly vysvětlivky typu všimněte si, že na tomhle portrétu má ta osoba každou ruku namalovanou úplně jinak, je to proto, že tuhle maloval Rembrandt a tu druhou jeho učeň. Ale na celé muzeum jsme měli jenom dvě hodiny, takže například obraz přes celou stěnu, který se má obdivovat tak půl hodiny jsme odbyli tak za půl minuty. Taky tam bylo oddělení s obrázky krajiny ze středověku, hlavně v zimě. Podle těch v Nizozemí vůbec nesněží, ale zamrzají jim jezírka, takže tam všichni bruslí. Taky tam bylo jedno oddělení, které jakoby tam nepatřilo. Bylo moc moderní, některé obrázky vypadaly jako z Večerníčku, taky tam byla díla malíře, který maloval všelijaké příšerky a bylo tam ukázáno, jak přemýšlí při 'výrobě' příšerky, napřed si namaluje kostru (ne obrysy, ale opravdu kosti, páteř všechno) a pak teprve vymýšlí jak bude vypadat, jaké barvy atd. Namaloval tam i zvíře, které mělo místo ocasu další hlavu a u toho řešil dokonce trávící soustavu :) Muzeum bylo moc fajn.
Heineken byl úplně boží! Když se tam vešlo, tak tam byla místnost, kde byl barmanský pult a za ním se promítal krátký film o historii. Byl tam barman, který vypadal, že chodí za tím pultem a při tom vykládá tu historii. Pak tam byly různé fotky a nějaké exponáty. Pak jsme došli k nějakému chlapovi, který nám řekl, z čeho všeho se pivo vyrábí, a samozřejmě nesměl chybět český chmel. Pak jsme se dostali do nějaké historické místnosti, tam byly kotle na vaření piva a dalo se i nakouknout dovnitř kotlů. Pak jsme prošli kolem koňů a vlezli jsme do místrosti pro 16 lidí a stalo se z nás pivo. Byla to taková zajímavá atrakce, kdy nás postavili na pohyblivou podlahu a pustili nám film. Na filmu byl nějaký typos, který vykládal, jak se vyrábí pivo. Takže první se musí rozdrtit ječmen, tak se s náma třepala podlaha, pak se přidávala voda, tak na nás stříkli vodu, pak se pivo vaří, to na nás pustili nějaké zahřívátka. Končilo to tím, že jsme byli v láhvi a cestovali jsme po pásu, zavírali nás špuntama, lepili na nás etiketu a pak nás naložili do bedny a odvezli na nějakou pařbu na pláži. Potom jsme se dostali k nějakému baru, kde nám načepovali asi 1,5 deci piva a něco nám o tom řekli. Ale tam jsme moc dlouho nemohli být, protože za chvíli přišla další skupinka a vyhnali nás pryč. Pak jsme byli na chvíli v nějaké místnosti, kde byly obří obrazovky a promítali tam něco jako reklamy. Ale celý strop byl vytvořený z pivních flašek. Pak si člověk mohl nechat udělat originální pivo - mohl si na etiketu nechat napsat cokoli do 21 znaků - většinou svoje jméno nebo něco takového - za 5 E. Pak tam byly další expozice a dokonce i fotbálek, tak jsme na chvíli zahráli, a pak jsme dorazili do baru, kde jsme měli každý 2 piva zdarma. Tak jsme popili pivo, pokecali a pak už jsme museli vyrazit zpátky na hostel (už tak jsme šli pozdě a ty další dvě skupiny na nás musely čekat).
V hostelu jsme si vzali věci a vyrazili jsme na autobus. Nejdříve jsem si myslel, že budu v buse spát, ale nakonec jsem se koukal na Hitch - americký film/komedie. Tentokrát to bylo s anglickýma titulkama, tak to bylo trochu lepší, protože zvuk v buse nebyl optimální. Do Groningenu jsme dorazili asi ve čtvrt na devět a pak jsme vyrazili zpátky na koleje. Tam jsme si dali sprchu a šli jsme co nejdříve spát, abychom se dobře vyspali na další den do školy do laborky.

Počasí

Počasí v Amsterdamu bylo spíš škaredé než pěkné, ale taky se furt měnilo. Když jsme přijeli, celkem solidně pršelo, tak jsme museli hned ze startu vytahovat deštníky. Když nám ale začínala exkurze po městě s průvodcem, tak přestalo pršet. Jenom sem tam se zase rozpršelo a to bylo tak na deset minut a pak zase přestalo, takže to bylo fajn. Chodit tam celý den v dešti by nebylo nic příjemného. Když jsme pak šli večer do baru, tak nám zase pršelo, ale to jsme s sebou deštníky většinou netahali, vydrželi jsme chvíli na dešti.
V neděli nám od rána pršelo, ale nebyl to nějaký akční déšť, takový normální. Navíc jsme museli venkem projít jenom ke člunu (asi 500 metrů), takže to bylo v poho. Člun pak byl zastřešený, tak na nás nepršelo. Pak jsme zase přešli jenom kousek na oběd. Po obědě zase nepršelo a tak jsme byli naše skupina asi na čtvrt hoďky na květinovém trhu. Měli tam "instantní bonzaje", tak jsme nemohl odolat a koupil jsem si to. Jsou to vlastně semínka s nějakou hlínou, do které se to zasadí a pak si může člověk tvarovat bonzaj. Tak snad mi něco přežije :) Po muzeu zase možná trochu poprchávalo, ale to už člověk ani nevnímal.

Závěr

Celá tahle exkurze byla super, mi se to líbilo. I když počasí nebylo úplně optimální, tak to vyšlo dobře, protože tu dobu, co jsme trajdali po venku, nám moc nepršelo. Noční život je bomba, je tam drsně živo, vůbec nechápu. A hafo barů, u každého vyhazovač nebo něco jako kontrolor. V coffeeshopu jsme tam ale nebyli, bo jaksi nebyl čas. No a pak pivovar, to bylo úplně bomba. Takže já si nestěžuju ani toho nelituju :)

Fotky z Amsterdamu

26.11.09

Další sportovní kurzy

Před dvěma týdny nám skončily staré sportovní kurzy a hned další týden začaly nové. Tentokrát jsme si nezapsali tolik kurzů, abychom neztratili tolik času na sportech a pak skoro nestihli udělat večeři nebo si odpočinout. Nakonec to stejně dopadlo trochu jinak, alespoň pro mě, protože volejbal mám 2x týdně, k tomu chci chodit na wallclimbing na volné hodiny - ty jsou 3x týdně, ale chci chodit jenom 2x týdně a mezi tím ty sportovní kurzy a plavání.
Protože tady na konci ledna končíme, tak jsme si mohli zapsat jenom pětitýdenní kurzy (nestihli bychom poslední hodinu desetitýdenních a navíc by nám nestihli vrátit peníze. Taky tam nebylo nic až tak zajímavého). Já jsem si zapsal střílení ze vzduchovky a z pistole, potom znova squash a capoiru. Jane se zapsala jenom na zumbu.
První hodinu střílení jsem bohužel nestihl, protože jsme se ještě nestihli vrátit z Londýna. Na druhou jsem tu ale už byl. Kurz trvá 2 hodiny, od 4 do 6 odpoledne, takže ve škole musím končit dříve, abych se tam dostal. Navíc to je úplně na druhé straně města, takže to chvíli trvá, než tam člověk dojede. Když jsem to hledal, chvíli jsem to nemohl najít a pak se mi to konečně podařilo - byly to takové malé, nenápadné dveře, které byly na boku budovy, ve které je supermarket a další obchody. Zrovna tam šla i nějaká holčina, tak jsem šel s ní. Musí se tam zazvonit a pak se otevřou dveře. Projde se celkem dlouhou chodbou a pak člověk dojde do baru, i s barmanským pultem. Ten, co nás to měl učit, už tam byl, my jsme si sedli za pult a čekali na zbytek lidí. Mezitím nám učitel nabídl kafe nebo čaj, tak jsme popili a pak jsme vyrazili střílet.
Stříleli jsme ze vzduchovky, ale ne takové té klasické pouťové, ale nějaké lepší. A taky se trochu jinak držela než ta, kterou se normálně střílí. Toš nám tam ukázal, co a jak, řekl nějaké zásady bezpečnosti a pak už jsme jenom stříleli. Byly tam 4 vzduchovky pro praváky a jedna pro leváky a celkově nás tam bylo 9 lidí (2 byli leváci). Tak jsme se postupně střídali. Stříleli jsme na malé terče s průměrem 10 cm na vzdálenost 10 m. Byla to celkem akční. Člověk musí na chvíli přestat dýchat, aby mohl pořádně zamířit. A stejně se to furt hýbe a moc se mi nedařilo mířit přesně. Asi nejlepší byl můj 2. a 3. pokus. Pak už to bylo jenom horší a horší. Příští týden máme mít nějakou soutěž jakože mezi náma a potom bychom měli začít střílet z pistole.
Squash je furt stejný, jenom tam teď nechodím s Jane, protože se nějak nestihla zapsat, někdo jí předběhl. Učí nás zase ten samý učitel. Tak teď hraju s nějakou holčinou, která říkala, že už to hrála, dokonce si nosí i svojí vlastní raketu, tak to je trochu akčnější. A hrajeme s černým míčkem (co vím, tak tu mají minimálně dva druhy míčků - modrý pro začátečníky, ten více skáče, a černý pro pokročité, ten skáče míň a člověk musí být rychlý, aby ho stihnul doběhnout). Většinou to vypadá tak, že asi půl hodinky trénujeme podle toho, co nám řekne učitel, a pak hrajeme normální zápasy. Musím se pochlubit, že zatím mě ta holčina neporazila :)
Capoira je cosi úplně nového a po dvou hodinách capoiry si myslím, že to není sport pro mě. Když jsme se naučili základní krok, tak jsme pokračovali v učení základních kopů a obranných "postojů" (spíše pohybů, protože v capoiře je člověk furt v pohybu). Druhou hodinu jsme to opakovali, přidali jsme nějaké další a na konci hodiny jsme udělali takový ten klasický kroužek a vždycky dva lidi uprostřed proti sobě "bojovali" - hráli capoiru. Celé ty boje by se měly provádět do rytmu hudby, ale první hodinu, kdy nám tu hudbu jenom pouštěli, jsem tam rytmus, na který bych to mohl praktikovat, nenašel. Druhou hodinu přinesli jakýsi nástroj, na který se hraje při capoiře, a to už bylo s tím rytmem trochu lepší, občas jsem se i chytal. Toš uvidíme, jak to bude pokračovat další hodiny a uvidíme, jestli se v tom trochu zlepším nebo budu furt jako dřevo. Taky je zajímavé, že většina lidí, co tam chodí, jsou holky. Jsme tam jenom 2 kluci a pak ti vyučující jsou kluci.
Janeina zumba vůbec netuším, co to je. Podle toho, jak to popisovala, tak to je něco jako aerobik a samba (nebo nějaký latinskoamerický tanec) dohromady. Co jsem viděl já přes sklo, tak tam třepali rukama na všechny možné strany na takovou divnou hudbu. Ale prý je to hrozně náročné, po prvních 20-ti minutách prý myslela, že to nezvládne. Ale nakonec to zvládla. Taky je prý učí nějaký nabouchaný černoch a prý se u toho furt usmívá. A jsou tam prý jenom samé holčiny.

22.11.09

Sinterclaas na Vismarktu

Včera odpoledne jsme se vydali nakupovat. Nejdříve jsme zajeli do obchodu, vyložili jsme nákup a pak jsme vyrazili na Vismarkt na zeleninu. Když jsme vycházeli z kolejí, slyšel jsem jakési bubnování, tak jsem si říkal, že se asi cosi děje. Taky jsem nevěděl, jestli třeba jenom někdo netrénuje nebo něco takového. Nevěnoval jsem tomu ale moc pozornosti.
Když jsme pak jeli, blo kolem cesty hafo lidí, na světelné křižovatce, která fungovala, byli policajti a řídili dopravu. To už jsem si říkal, že se asi fakt něco dějo, když se na to chystá celé město. My jsme ale dál pokračovali kolem řad lidí až na market.
Na marketu jsme nakupovali zeleninu, když jsme zase uslyšeli hudbu. Tentokrát se přibližovala a u cesty se začali shromažďovat lidi, aby se koukali. Tak jsme se k nim přidali a koukali jsme. Když začali přicházet, tak jsme si říkali, že to možná bude něco se Sinterklaasem, četli jsme o něm v nějakém časopise ve škole.

Sinterklaas

Sinterklaas vypadá jako náš Mikuláš a nosí tady hodným dětem dárky. Má seznam, na kterém má napsáno, které dítě bylo hodné a které ne. Takže to je jakási kombinace Mikuláše a Ježiška u nás a přichází už 5.12. večer. Tenhle Sinterklaas má kolem sebe hafo Černých petrů, kteří mu pomáhají. Ti mají obličeje pomalované černě a jsou oblečení ve veselém oblečení. A rozhodně nestraší děti jako naši čerti, ale rozesmívají je a dávají jim typické Sinterklaasovské "pecičky". My si je kupujeme taky, jsou hrozně dobré a hrozně návykové. Jak si člověk otevře balíček, tak je schopný to za chvíli sníst.
Tady a tady je něco o něm napsané, ale je to v angličtině, tak se můžete kouknout aspoň na obrázky. A tady je něco v češtině.

Průvod

První byla nějaká kapela a za nima šlo/jelo hafo Černých petrů. Ti šli buď pěšky nebo se vezli autem nebo na nějakém povozu taženém koňmi. Bylo jich tam hrozně moc, šli tam asi 5 minut a někteří rozdávali dětem ty Sinterklaasovské pecičky. Na některých vozech byly taky navěšené zabalené dárky. Potom tam prošel normální živý slon, na kterém jel nějaký typos a za ním prošli taky dva velbloudi. To bylo dost akční, vůbec jsem nečekal, že by tam něco takového mohlo být.
A pak už se objevil Sinterklaas, který jel na voze a mával na děti. Jednu ruku měl prázdnou, tou mával, a v druhé měl jakýsi seznam (to byly asi ty hodné a nehodné děti). Jak projel Sinterklaas, tak prošla zase další skupina Černých petrů a pak ještě jedna kapela. A za nimi šli nějací lidi, kteří měli děti převlečené za Sinterklaasy.

Martin viděl příjezd tohoto průvodu na lodích, tak se můžete kouknout na jeho blog, tam jsou další informace.

16.11.09

Výlet do Londýna (12. - 16.11.)

Protože Janein strejda (dále jenom strejda) je na rok na studiích v Anglii v Londýně, kde bydlí v domku s celou rodinou, využili jsme toho a tento víkend jsme vyrazili na návštěvu do Velké Británie. Tentokrát jsme si to domluvili ve škole a protáhli jsme si celý pobyt. Vyráželi jsme ve čtvrtek odpoledne po škole a vraceli jsme se v pondělí večer (takže jsem nestihl první hodinu střelby).

Cesta do Londýna

Ze školy jsme museli odejít dříve než normálně, abychom si stihli ještě sbalit věci a mohli v 5 odpoledne odjíždět busem do Brem, odkud jsme letěli letadlem. Cesta do Brem byla v pohodě, v Brémách jsme čekali asi hoďku, ale toho času jsme využili na večeři. Taky jsme se ještě napojili na net, protože Jane si zapomněla napsat strejdovo číslo na mobil, kdyby jsme se nemohli najít či co. Než jsme se mohli zařadit do fronty do letadla, museli jsme ještě projít celní prohlídkou. Pak už nás čekal jen let, který také proběhl v pohodě. Bohužel opět byly mraky, tak jsme nic neviděli a celou cestu jsme nějak proflákali. Let trval asi hoďku a cosi.
Po příletu na letiště London-Stansted (asi 60 km od Londýna) jsme vylezli z letadla a šli jsme hrozně dlouhou dobu letištní budovou, než jsme se dostali do nějakého terminálu, kde jsou vždycky různé restaurace a obchody. Taky se furt chodilo nahoru a dolů, bylo tam hafo jezdících schodů, tak jsme si užili i jezdící schody. Potom jsme se dostali do té hlavní letištní budovy a tam nás čekalo překvapení. Byla tam další pasová kontrola. Normálně se šlo hned pryč, nikdo nic nekontroloval a tady bylo hafo lidí a čekali, až je zkontrolujou. Toš jsme se zařadili do fronty a čekali jsme, než se dostaneme na řadu.
Z letiště jsme pak měli koupený lístek na autobus, který nás dopraví do Londýna, kde na nás bude čekat strejda. Ale když jsem to kupoval, tak jsem neočekával žádnou další pasovou kontrolu a navíc takové zdržení (čekali jsme tam víc než půl hoďky). My jsme měli celkově asi půl hodiny od příletu letadla do odjezdu autobusu a tohle bylo mimo plán. Toš jsem nevěděl, co se bude dít a jestli nám vezmou ty lístky i později či co, ale že uvidíme.
Kontrola proběhla v pohodě a tak jsme vyrazili někam. Nějak jsme nemohli najít nějaké cedule, které by ukazovaly, odkud jede náš bus. Tak jsme tak různě lítali po letišti, pak jsme vylezli i ven a tam si Jane všimla hafo autobusů a mezi nima i našeho (skoro všechny byly celé popsané názvem té určité firmy, tak to šlo vidět z dálky). Ale bylo to jaksi níž, tak jsme museli přelézt zábradlí a slézt kopec, abychom se tam dostali. Tam byla i nějaká kancelář firmy, která nás vezla do centra, tak jsme se poptali a řekli nám, že klidně můžeme jet pozdějším autobusem, že to není problém. Toš jsme nasedli do autobusu a vyrazili jsme směr Londýn.
Naše cílová stanice byla v centru Londýna, takže už během cesty jsme se trochu pokoukali po památkách Londýna. Viděli jsme Tower Bridge, budovy parlamentu i Londýnské oko. Ale když jsme se protloukali tím městem, tak to bylo hrozně pomalé. Takže jsme tam dojeli až za hoďku a půl (to bylo něco kolem 12).
Vystoupili jsme na zastávce a začali jsme hledat strejdu. To, kam jsme přijeli, byla cesta a kolem toho bylo hafo zastávek. Tak jsme se vydali jednu po druhé postupně prohledávat, jestli ho někde kolem neuvidíme. Ale nikde jsme ho nenašli, tak jsme mu zkusili volat. Ale číslo jaksi nefungovalo (později jsme zjistili, že nám ho strejda neposlal s předvolbou). Toš jsme zkoušeli různě možně obcházet tu budovu a koukali jsme se kolem, kde by tak mohl být. Pak volala Janeina mamka, že strejda je někde na zastávce a čeká nás tam. Toš jsme se tam tak různě motali, Janeina mamka nám několikrát volala (ta se musela spojit s manželkou od strejdy, protože na strejdu neměla číslo a manželka od strejdy pak volala strejdovi, ten si vzal špatný mobil a neměl číslo na Janeinu mamku). My jsme obcházeli různé budovy a hledali, kde by tak mohl být, až jsme se dostali na vlakové nádraží. Tak jsme to oznámili Janeině mamce a ta to zavolala strejdovi. Pak nám řekla, ať tam počkáme, že si pro nás strejda přijde a vyzvedne nás. A asi po 10 minutách se strejda konečně objevil a my jsme si pořádně oddechli - bylo asi 0:45
Pak jsme si koupili lístky na vlak a vyrazili jsme na cestu. Strejda asi 18 km od centra, asi půl hodiny vlakem. My jsme bohužel byli na špatné zastávce a museli jsme jednou přestupovat. Toš jsme dojeli na přestupní stanici a tam jsme zjistili, že vlaky po jedné ráno už nejezdí a že se domů vlakem nedostaneme. Byla tam nějaká paní, které jsme se zeptali, jestli je ještě možné dostat se do Kingstonu (tam bydlí) a ona řekla, že nočním busem N87. Tak jsme vyrazili na bus. Když jsme vycházeli, zrovna N87 přijížděla, tak jsme do ní nasedli, strejda u řidiče řekl, že chce 3 lístky do Kingstonu, řidič mu to prodal, vylezli jsme nahoru do double deckeru, abychom se mohli kochat za jízdy a vyrazili jsme.
Tak jsme jeli a jeli, až jsme se postupně začali vracet směrem k Toweru. To se strejdovi nějak nezdálo, ale říkal, že to asi jezdí dokolečka a že to tam jenom zajede a pak se to bude vracet. Po další době cesty ale řidič zastavil a zabouchal na nás, že to je cílová zastávka a že dál už nejede. Takže jsme si vůbec nepomohli a kolem půl druhé jsme byli zpátky v centru Londýna. To už se strejda naštval, šel za řidičem, cosi mu vykládal a zpátky se vrátil s nějakým lístkem, který prý máme ukázat tomu druhému řidiči, který nás zaveze do Kingstonu. Tak jsme vylezli ven a šli jsme na autobus zpátky. Museli jsme hledat zastávku, protože prostě nemají zastávky na opačné strany naproti sobě přes ulici. Po chvíli jsme to naštěstí našli a zrovna přijížděla N87, tak jsme nastoupili a jeli zpátky stejnou cestou. Tenhle autobus už byl správný a kolem 3 ráno jsme se konečně dostali k stejdovi domů a šli celí utahaní spát.

Den první - pátek

Během cesty autobusem nám strejda řekl, že v sobotu plánujou jít do St. Paul's Cathedral, že mají volňásky, tak jestli chceme jít s nima. To se nám líbilo, tak jsme řekli, že jo. A na neděli naplánoval cestu do Windsoru, s tou jsme taky souhlasili, takže jsme toho chtěli první den projít co nejvíc, ať pak můžem cestovat s nima. Nevstávali jsme nějak přehnaně brzo, protože jsme se chtěli vyspat. Ale kolem 9 jsme už snídali a potom se připravovali na odchod.
Na nádraží jsme si koupili lístky a vyrazili vlakem do centra Londýna. Vlak stál kousek od Londýnského oka, takže jsme tam začli a postupně pokračovali dále. Prošli jsme budovy parlamentu a Westmister Abbey a potom jsme vyrazili na Trafalgar Square a dál na Piccadilly Circus. Tam už nám celkem hodně pršelo, tak jsme slezli do metra a svezli jsme se kousek dál do města.
Od tama jsme vyrazili na trasu od kostela ke kostelu (Temple to temple) a procházeli jsme kolem různých kostelů. Kdyby nepršelo, mohlo to být lepší, ale co se dalo dělat, chtěli jsme toho projít co nejvíce. Ze začátku jsme se trochu ztratili, ale pak jsme se zase našli a myslím, že jsme viděli všechno zajímavé, co tam mohlo být.
Pak už bylo odpoledne a my jsme měli hlad, tak jsme hledali, kde bychom zašli na tradiční britské jídlo, Fish & chips (hranolky se smaženou rybou). Nikde jsme to nemohli najít (a když, tak dost draho), ale Jane si vzpomněla, že u Piccadilly bylo Fish & chips za dobrou cenu. A protože jsme si mysleli, že máme celodenní lístek, tak jsme šli na metro a že se svezem. Ale tam jsme zjistili, že naše lístky už nefungujou, tak jsme se museli kohosi zeptat, co s tím je. Chlap nám řekl, že to jsou lístky jenom na jednu cestu a že dýl už nefungujou. Takže jsme si museli koupit nové lístky, které už byly správné a na ty jsme cestovali až do večera, kdy jsme dojeli zpátky ke strejdovi.
Po obědě (asi ve 3 odpoledne) jsme vyrazili zase na metro a metrem jsme se svezli k Toweru a Tower Bridgi. Ale bohužel už bylo šero, bo se stmívá hrozně brzo, tak jsme si to tam jenom prohlídli a moc jsme nefotili, nemělo to cenu.
I když už bylo šero, tak jsme ještě vyrazili k Buckingham Palace, bo jinak bychom to asi nestihli. Ale to nás oba nějak zklamalo, moc se nám to nelíbilo. Mi to hrozně připomínalo Královský palác v Oslu a ten se mi líbil více. Ale když už jsme byli v Londýně, tak jsme tam chtěli zajít, abychom si splnili turistické "povinnosti". Pak už jsme vyrazili zpátky na vlak a pak na večeři. U strejdy jsme pojedli a pak jsme si hráli s klukama a potom jsme vykládali se strejdou.
Celý ten den byl super, jenom to počasí nějak nevyšlo. Užili jsme si opravdu typické londýnské počasí, většinu dne nám propršelo. Ale aspoň moc nefoukal vítr a nebylo moc zima.

Den druhý - sobota

V sobotu ráno jsme v klidu vstali, ráno jsme si hráli s klukama a pak jsme měli na snídani palačinky, které nám strejda udělal. A byly výborné! Potom jsme se sbalili a vyrazili jsme. Nejdřív jsme museli jít ke strejdovi do školy vyzvednout lístky do St. Paul's Cathedral, protože je zapomněl vyzvednout v pátek když tam byl. Tak jsme se aspoň mohli podívat na jeho školu. Je to kousek od Hyde Parku, tam jsme se zase svezli metrem (tentokrát jsme měli správné lístky na celý den hned od rána). Tam nás ale zase chytl solidní déšť, tak jsme byli rádi, když jsme se dostali do školy.
Asi těžko by to někdo nazval škola, kdyby to nevěděl. Byl to takový pěkný barák spíše staršího data (jakože byl postavený dávno, ale byl udržovaný a vypadal pěkně. Prý byl z 18. století a patřil někomu významnému a ten to potom pustil jako školu, ale jako hodně kvalitní školu, kde se jen tak někdo nedostane). Mohli jsme si to tam projít, tak nám tam všechno ukazoval, kde co je. Mají tam místnost, kde jim přednáší (nějací významní lidi - byl tam jakýsi prezident, premiér, jeden člověk, který v Americe řídí všechny vojenské jednotky a kdoví co všechno, prostě ten nejvyšší a další zajímaví lidi), potom tam mají "psací místnost", kde si mohli psát dopisy a to, co chtěli, a pak tam měli "odpočívárnu" s gaučema, pultem, kde jim dělali kafe, čaj, ... a tam debatovali a trávili přestávky mezi přednáškama.
Když jsme si to tam všechno prohlídli, vyrazili jsme k St. Paul's Cathedral. Zase jsme museli trochu hledat, než jsme našli vchod, kudyma jsme mohli vlézt dovnitř. Ale jak jsme ho našli, vyrazili jsme prozkoumat katedrálu zevnitř. Tam to bylo úplně úžasné. celé jsme si to prošli, vyšli jsme do "Šeptací galerie" (Whispering gallery), ta byla nad prostřední částí katedrály, a koukali jsme dolů na lidi. Pak jsme vyšli ještě do "Kamenné galerie" (Stone gallery), která byla venku a mohli jsme se koukat na celý Londýn. Bohužel bylo furt zataženo a pršlavo, tak nebylo moc daleko vidět. Ale bylo to fajn. Pak je výš ještě "Zlatá galerie" (Gold gallery), ale ta byla ten den zavřená.
Když jsme to všechno prohlídli, vyrazili jsme dál do města. Strejda s rodinou se chtěli jít podívat na Zlatou laň (Golden Hinde) - loď Francise Draka, na které obeplul zeměkouli, a my jsme se oddělili, abychom si vyfotili Tower a Tower Bridge, které jsme předcházející den nestihli. Jak jsme se blížili k Toweru, tak se, bohužel, zase začalo stmívat a byli jsme ještě kus od Tower Bridge, kdy jsme usoudili, že to dneska zase nemá cenu a že si koupíme pohled, na kterém je Tower i Tower Bridge, když tam nestihnem dojít. Tak jsme přešli řeku a šli se podívat aspoň na Southwark Cathedral a tu Zlatou laň (obojí bylo kousek od sebe), ať to aspoň vidíme, bo to nemá cenu fotit. Tam jsme pak potkali strejdu, ale ti pomalu odcházeli, tak jsme se zase rozdělili.
Oni odešli, my jsme dopili kafe a vydali jsme se podél řeky směrem k vlakovému nádraží. Po cestě jsme měli ještě jednou pěkný výhled přes řeku na St. Paul's Cathedral - tentokrát osvětlenou a jak jsme tak šli, tak jsme dokonce potkali Shakespearovo divadlo Globe (to jsem tam ani nečekal). Pak jsme ještě prošli kolem Tate Modern, britského národního muzea moderního umění, a pak už jsme dorazili na nádraží. Tam jsme sedli na vlak a svezli se zpátky k strejdovi, kde jsme opět měli přichystanou večeři.
Celý den nám opět různě poprchávalo, tak to nebylo moc pěkné. Ale kromě počasí to bylo zase super, domů jsme přišli utahaní úplně nehorázně. Pak jsme byli rádi, že si konečně můžeme jít lehnout.

Den třetí - neděle

Ještě v sobotu večer nám strejda řekl, že na neděli změnili plány, protože tu loď taky nestihli včas. Takže tam půjdou v neděli a my že můžem jít s nima, jestli chcem, a oni se pak chtěli podívat na "okurku" a že my bychom si šli, kam ještě chcem. Toš to taky nebylo špatné, aspoň jsme mohli konečně dojít na ten Tower.
Ale v neděli ráno se to nějak zvrtlo a do centra jsme nakonec vyrazili sami. Šli jsme stejnou cestou, kterou v sobotu večer, ale tentokrát jsme mohli fotit. Tak jsme si vyfotili Tate Modern, Globe, St. Paul's Cathedral, Golden Hinde i Southwark. A pak jsme konečně vyrazili k Tower Bridgi a Toweru. Po cestě jsme nadělali (teda spíš já) hafo fotek, jak jsme se pořád přibližovali. Taky jsme cestou procházeli kolem HMS Belfast, námořní bojové lodi. Pak jsme si pořádně prohlídli Tower Bridge i Tower, ale Tower mě celkem zklamal. Myslel jsem si, že to je nějaký pěkný hrad, a ono to nijak extra nevypadá. Možná, když se jde dovnitř, tak to vypadá líp, ale zvenku nic moc vidět není.
Pak jsme se vypravili metrem na druhý konec centra až na konec Hyde Parku podívat se na Kensington Palace. Ten ale nebyl nic moc, tak jsme se tam jenom prošli kolem. Ale kolem paláce bylo úplně hafo veverek a byly celkem ochočené, že se skoro nebály. Taky nevypadaly, že by nějak trpěly hladem, asi tam chodí hafo lidí a hafo lidí jim dává cosi k jídlu. Pak jsme taky prošli Hyde Parkem a podívali se na Albert Memorial. Naproti tomu bylo Royal Albert Hall, ale ten nevím, co se v něm děje.
Pak jsme se na doporučení strejdy vydali do National History Museum - Národní muzeum historie. Tam se neplatil žádný vstup a bylo tam toho hafo, na co se dalo koukat. Měli to rozdělené na 4 části - dinosaury, vývoj země, živočichové a ekologie. A nebylo to klasické muzeum, kde člověk jenom chodí a kouká na různé věci, ale byly tam i věci, kde si mohl cosi vyzkuošet a pomačkat čudlíky.
Ekologie byla nuda, to mě nebavilo. Živočichové byli celkem zajímaví, nejvíc se mi líbili pavouci - byly tam videa, jaké jsou různé druhy lovu pavouků. Taky tam byla mašina, která napodobovala ťukání na síť a člověk měl poznat, jestli má v síti kořist nebo potenciálního partnera. Pak byla zajímavá místnost s plejtvákem obrovským (blue whale), ten byl hrozně dlouhý a pak byl zajímavý hmyz. Měli tam dokonce živé mravence. Ti měli mraveniště ve skleněné krychli o hraně asi 30 cm. Tahle krychle byla na dřevěném podstavci, který byl obklopený vodou. Ale na tom podstavci byl dřevěný stojan, z kterého vedla dřevěná tyč na druhý stojan s podstavcem. Na tom druhém byla váza s větvičkama a člověk mohl sledovat, jak mravenci z mraveniště trajdají na stojan a po tyči se dostávají na druhý podstavec. Tam utrhnou kus listu a s ním trajdají zpátky do mraveniště. Úplně bomba :)
Vývoj země byl taky fajn, tam bylo, jak to všechno začalo a hafo věcí okolo vesmíru, bylo tam oddělení o zemětřesení a sopkách, bylo tam hafo šutrů a krystalů, které si mohl člověk prohlídnout a dalších hafo věcí. A pak ti dinosauři, tak ti byli taky super. Bylo tam hafo koster dinosaurů a pak tam byli dva malí dinosauři, kteří se hýbali a vypadali skoro jako živí. Taky jsme procházeli kolem hýbajícího se a řvoucího tyranosaura, ten byl taky fajn.
V tomhle muzeu jsme strávili přes 2 hodiny, skoro 3, a to jsme všechno jenom prošli a ani jsme si toho moc nečetli a nezkoušeli. Kdyby si to tam chtěl člověk pořádně projít, tak by na to musel mít asi celý den. A nemyslím si, že by ho to za nějakou dobu přestalo bavit. Tím, že tam bylo hafo různých oddělení, tak prošel to jedno oddělení a pak se zase změnilo téma. Bylo to tam fajn.
Když jsme vylezli ven, tak už byla tma a my jsme byli utahaní a byli jsme rádi, že už můžeme vyrazit na vlak a jet zpátky ke strejdovi. Dojeli jsme v pohodě, povečeřeli, pohráli si s klukama a pokecali se strejdou a s tetou. Šli jsme spát docela brzo, protože jsme chtěli brzo vyrazit na autobus zpátky na letiště, ať stihnem v pohodě letadlo.
V neděli jsme měli krásné počasí, vůbec nepršelo a celý den nám svítilo sluníčko, takže úplně bomba. Taky jsme doprohlíželi všechno, co jsme chtěli, a ještě něco navíc.

Cesta zpátky

Ráno jsme vstali v 6, posnídali jsme, sbalili si věci, dostali jsme řízky na cestu na oběd, rozloučili se se strejdou a vyrazili jsme na vlak. Tentokrát jsme nemohli jet vlakem, kterým jsme jezdili každý den do centra, protože nestál tam, odkud nám jel bus. Takže jsme museli jednou přestupovat. Ale strejda nám popsal, kde přestoupit a kam asi půjdeme, tak by to neměl být problém.
Ale s náma to není tak jednoduché. Vystoupili jsme na správném místě, kde jsme měli, ale pak jsme měli nastoupit na vlak do Londýna. Když jsme přecházeli nástupiště, tak jsme trochu přidali, protože zrovna přijížděl vlak, který jsme chtěli. Ale když jsme seběhli na nástupiště, stály tam dva vlaky, každý na jedné straně. A já jsem si myslel, že jdeme do toho správného, tak jsme nastoupili, za náma se zavřely dveře a my jsme vyrazili. Ale hned jak jsme se rozjeli, začali hlásit, kam to jede, a bylo nám jasné, že to je špatný vlak.
Toš jsme se svezli jednu zastávku, přešli jsme na správné nástupiště a počkali na vlak. Akorát že do toho, co přijel, jsme se nevešli. Jak přijížděl, byl už hodně napráskaný, a pak se tam ještě cpalo hafo lidí. Takže jsme museli počkat na další vlak. Do toho dalšího už jsme se dostali, tak jsme se svezli jednu zastávku a vystoupili. Tentokrát už jsme si dali pozor a nastoupili jsme do správného vlaku, který nás svezl na zastávku, kam jsme chtěli.
Pak jsme přešli na autobusové stanoviště, odkud vyjíždějí busy. To nám strejda popsal, jak to má vypadat a kam máme jít a že bychom to tam měli v pohodě najít. Ve vestibulu byly obrazovky s odjezdy autobusů na různá místa. Chvíli jsme museli počkat, než se tam objeví S, abychom mohli najít, odkud nám jede bus na letiště Stanford. Když jsme to ale pročítali, žádný Stanford tam nebyl a ani tam nebyl vůbec žádný bus té společnosti, s kterou jedeme. Toš jsme se museli zeptat nějaké ženské, co tam byla, odkud nám to jako jede. Ta nám řekla, že to je Green Line a že ty odtama nejezdí, že musíme jít přes cestu.
Tak jsme vyrazili přes cestu a postavili jsme se tam, kde jsme přijeli předtím z letiště. Taky jsme pro jistotu obešli ostatní zastávky, jestli opravdu autobus na Stanford jede jenom tam k tomu, u kterého jsme stáli. Bus měl jet v 9 hodin a v 8:55 tam furt žádný nebyl. To nám připadalo divné, tak jsme se začli trochu koukat kolem a hledat, kde by co mohlo být. Pak jsem si všiml cedulky, která ukazovala na Green Line, tak jsme usoudili, že to možná může být ono, tak jsme se tam vydali.
Došli jsme na další stanoviště autobusů, kde stálo asi 5 autobusů, ale ani jeden nebyl popsán tou naší firmou. Tak jsme se zase ptali, tentokrát jakéhosi řidiče, a ten nám ukázal, který to je bus. Tentokrát ten náš bus nebyl popsaný naší firmou, ale úplně nějakou jinou, a to nás spletlo. Ale konečně jsme se dostali do správného autobusu, který nás odvezl na letiště.
Na letišti jsme pak prošli celní kontrolou, dali jsme si kafe a počkali na letadlo. To se neobešlo bez dalšího typického znaku Anglie - front. Když jsme nastupovali do letadla, stáli jsme asi ve 4 frontách. Vždycky jsme popošli tak 20 - 50 metrů a museli jsme znova čekat. Vůbec netuším na co, ale to se asi člověk nikdy nedoví.
Let probíhal v pohodě, dokonce jsme mohli koukat na Anglii ze vzduchu, protože nebylo moc mraků. To se ale nad kanálem změnilo a pak už jsme neviděli nic. V Brémách jsme pak počkali na autobus a ten nás dovezl až do Gronigenu. Pak už jsme jenom došli na koleje.
Když jsme vycházeli od strejdy, tak nám pršelo. Jak jsme se motali v Londýně a hledali autobus, tak bylo pod mrakem. Když jsme byli na letišti, tak už bylo pěkně a to vydrželo až do našeho letu. Za La Manchem už zase byly mraky a v Brémách i Groningenu trochu poprchávalo.

Zajímavosti z Londýna

Na letišti ve Stanfordu měli prosklené otevírací dveře. Ale ty se neotevíraly automaticky jako u nás, že se člověk přiblíží a ony se samy otevřou. Tam člověk musel zmáčknout tlačítko a potom se ty dveře otevřely.
Když jsme přijeli do Londýna, bylo fajn, že tam všichni mluví anglicky. Takže to nebylo jako v Mallorce, kde se člověk na něco zeptal anglicky a oni si stejně mleli dál tou jejich hatmatilkou.
Průměrná rychlost cestování v centru Londýna se od dob dostavníků změnila. V době dostavníků to bylo 10 mil/h a teď je to 7 mil/h. Není to chyba, opravdu se snížila.
Když se jede busem, nejsou tam zastávky naproti sobě. Když chce člověk přejít na zastávku na druhou stranu, většinou to není přímo naproti, ale musí jít třeba 200 metrů nebo za křižovatku apod.
Systém městské dopravy tam funguje tak, že na zastávce jsou terminály, kde člověk musí strčit lístek a když je platný, tak se otevřou dvířka a člověk projde. Tak to funguje, když člověk vstupuje do metra i na vlak.
Výborné je, že se tam skoro všude dá platit kartou. My bychom téměř nepotřebovali hotové peníze, kdybychom nechodili na kafe. Jinak na placení lístků, v restauraci a všude bylo možné použít kartu. A bylo to mnohem rychlejší než u nás (aspoň mi to tak připadalo).
Taky pro mě bylo super, že tam bylo hafo stánků a obchodů s kafem a vždycky tam měli místo, kde byly cukry, smetany a dřevěné míchadla, takže jsem vždycky vpadnul do nějakého kafé, našel cukry, pobral je a šel zase pryč. Takže jsme v Londýně posbíral asi kilo cukru. Taky je tam často mají bílý i hnědý cukr, to se u nás moc nevidí.
Když chce člověk na záchod, tak může zajít do kterékoli restaurace a prostě si zajít jenom na záchod a pak vyjít ven. Nemusí se tam zastavovat a něco si dát, aby si mohl odskočit. To je taky jiné než u nás.
Všeobecně se ví, že se v Anglii a spol. jezdí vlevo. Ale po které straně se má chodit? Já myslím, že to neví ani sami angličani. První jsme si mysleli, že vlevo, ale jaksi to nešlo. Vždycky se našli nějací lidi, kteří chodili vlevo i vpravo.Takže jsme se vždycky protloukali chvíli vpravo, chvíli vlevo, prostě kde bylo místo.

Fotky z Londýna

11.11.09

Závěr ostatních sportovních kurzů

Minulý týden skončily i ostatní sportovní kurzy - atletika, plavání a wallclimbing (lezení po zdi).

Atletika

V atletice se nic zvláštního poslední hodinu nedělo. Asi to bylo i proto, že zase pršelo a dráha byla mokrá. Takže asi nejzajímavější byla předposlední hodina, kdy jsme běhali krátké vzdálenosti na čas. Běhali jsme 200 metrů a začlo se časem něco málo pod minutu (asi 58 sekund). Potom se postupně zrychlovalo a zrychlovalo. Skončili jsme asi u 40 sekund, kdy už většina holek nemohla a začínaly někde později (neběžely celých 200 metrů). Pak jsme si to na závěr zaběhli na čas, co nejrychleji můžeme. Tak jsem si zaběhl dvoustovku za 31 sekund. Ale myslím si, že kdyby byla suchá dráha, tak by to mohlo být ještě trochu lepší (měl jsem asi špatné boty a jaksi mi to klouzalo).
Celá atletika byla spíše nudná. Ten učitel mluvil většinu doby holandsky, tak jsem mu ani pořádně nerozuměl. A tak jsme často dělali cviky, které jsem ani nevěděl, k čemu by měly být nebo na co si dát pozor. Ale cosi jsem se tam naučil, něco tam bylo zajímavé. Jinak kromě první hodiny, kdy tam byl jeden kluk, tam se mnou chodily samé holky až do konce.

Plavání

Poslední hodina plavání taky nebyla nijak zvlášť akční. Po rozplavání jsme plavali postupně po jednom a vyučující nám říkal detaily, na které bychom se měli ještě zaměřit, co ještě děláme špatně. Takhle jsme projeli hlavně kraul, trochu prsa a znak. A na konec hodiny jsme na chvíli šnorchlovali. To byla prča a když je na co koukat, tak to musí být bombastický zážitek. Tak třeba to někdy vyjde a dostaneme se někdy k moři na takovéhle šnorchlování.
V plavání bylo super, že jsem se konečně naučil plavat kraula. Zatím ale nechápu, jak někdo může třeba půl hodiny v kuse plavat tímhle stylem. Já uplavu jeden, dva bazény a musím si odpočinout a rozdýchat se. Tak buď si musím zvyknout nebo dělám něco špatně. Ale to se zjistí časem.

Wallclimbing

Poslední hodinu wallclimbingu se šlo do "horolezeckého centra", kde byla stěna dvakrát tak vyšší, než na kterou jsme celou dobu lozili (na jsme byli připravováni asi od poloviny kurzu, kdy jsme každou dráhu, kterou jsme vylezli, lezli hned ještě jednou - abychom byli dost silní). Museli jsme zaplatit vsupné, ale místo obvyklých asi 12 nebo 10 E se platilo pouze 6 E a člověk tam mohl být jak dlouho chtěl.
Tohle mohlo být úplně bombastické, ale bohužel termíny, kdy jsme tam mohli jít, byly jen v pondělí nebo ve čtvrtek. Ve čtvrtek jsem věděl, že nebudu moct, protože jsme hned po škole jeli do Londýna (viz. později). Tak jsem chtěl jít v pondělí po turnaji v šermu. Bohužel turnaj v šermu se protáhl, tak jsem se tam nedostal, protože jsem spíš chtěl být na turnaji než na stěně (na tu stěnu si můžu zajít i později, když se s někým domluvím. Turnaj v šermu už asi nezažiju). Takže ze závěrečné hodiny wallclimbingu nebylo nic.
Ale wallclimbing je úžasný, hrozně mě to baví a chtěl bych s tím pokračovat. 3x týdně je hodina a půl, kdy můžu chodit na stěnu lozit. Jeden den mi to nevychází, ale 2x týdně bych chtěl chodit. Ale uvidíme, jak se k tomu dokopu.

Další sportovní kurzy

Protože nemůžeme zůstat jenom tak, abychom nechodili na žádné kurzy, tak jsme se samozřejmě zapsali na další. Nejdříve jsme se zapsali přes internet a ze 3 kurzů, které jsem chtěl, mi dali jenom jeden. Ale protože někteří lidi si kurz zapíšou a potom si ho nezaplatí, tak jsem měl druhou šanci a tam jsem si zapsal ty další dva. A protože při tom druhém kole platí, že kdo si to dřív zaplatí, ten to má, tak jsem dostal oba dva.
Takže teď budu chodit v pondělí střílet - měla by tam být vzduchovka a pistol (asi), v úterý budu chodit opět na squash (každý týden hoďka squashe zadarmo a ještě si to člověk procvičí) a ve středu zkusím capoiru (nevím, jaké to bude, ale snad to zvládnu). Jane si zapsala zumbu. Všechny ty kurzy jsou na 5 týdnů. Desetitýdenní jsme si zapsat nemohli, protože tak dlouho už tu nebudeme. Ale stejně tam nebylo nic moc extra, všechno zajímavé už jsme měli.
Taky chceme dál chodit ráno plavat, pokud možno každý den, já mám v pondělí a ve čtvrtek wallclimbing a ještě v pátek a teď i ve středu tréninky z volejbalu. Taky bych chtěl zkusit nějaké "volné hodiny" (tam člověk prostě přijde na nějaký sport a cvičí), ale nevím, jestli to budu stíhat a zvládat. To se uvidí časem.





Poslední hodina squashe

Nieuwe outfit (Nový outfit)

V úterý ráno jsme nešli plavat, protože jsme ještě byli hrozně utahaní z výletu a potom z turnaje v šermu. Hlavně jsme teda byli nevyspaní, tak jsme dospávali. Když jsme pak vyráželi do školy, venku pršelo. Akorát že když jsme byli uvnitř, tak to nevypadalo, že by pršelo nějak hodně. Tak jsme teda normálně vyjeli, ale asi po kilometru jízdy jsme zjistili, že prší celkem dost a v té době už jsme měli celkem hodně mokré kalhoty. Toš už jsme to dojeli až do školy.
Když jsme dojeli, měli jsme kalhoty skoro celé mokré (nebyly mokré jenom zespoda), tak jsme se rozhodli, že je dáme sušit a převlíkneme se do oblečení, které máme na squash na odpoledne. Toš jsme se převlíkli a šli jsme na klasické ranní kafe. Už tady jsme u páru přítomných vzbudili obdiv, co to máme na sobě, že to není asi nějaké normální oblečení. Tak jsme jim museli vysvětlit, jak to bylo.
A podobně to probíhalo celý den. Když jsem přišel do kanclu, tak jsem byl hned zpovídán, proč mám na sobě bermudy a jestli mi není zima či co. Když jsem procházel na chodbě, tak se na mě všichni tak divně dívali. A další diskuze vyvolalo naše oblečení při obědě, kdy byli v kuchyňce skoro všichni. Tak se všichni podivovali, co to máme za "nieuwe outfit" a že prý vypadáme dost sportovně a podobně. Pak se ještě cosi bavili v dutch, ale tomu stále nerozumím.
Pak jsem se ještě bavil s jedním mojím vedoucím, tak ten se mě taky ptal, proč nejsem oblečený jako normálně. Tak jsem mu to zase všechno povyprávěl. Toš a on mi na to odpověděl, že oni na to mají spešl vybavení. Že mají nepromokavou bundu a taky jakési šusťákové nepromokavé kalhoty, které mají na kole v brašně a když prší, tak si je jenom nasadí na kalhoty a můžou jet i v dešti. Když dojedou, šusťáky sundají a chodí v suchých kalhotách. Tak jsme si s Jane říkali, že bychom se po něčem takovém mohli podívat, protože to určitě není poslední déšť a myslím, že jich tu bude čím dál víc.

Squash turnaj

Po práci, už v relativně suchých kalhotách jsme se vydali na poslední hodinu squashe. Předposlední hodinu nám učitel říkal, že se domluví i se skupinou, co normálně hraje po nás, a že bychom udělali takový malý turnájek. Oni by přišli dříve a my bychom tam zůstali déle než normálně.
Tak jsme se převlíkli a vyrazili jsme vstříc turnaji. Když jsme dorazili ke kurtům, tak nám učitel hned řekl, ať moc od toho turnaje nečekáme, že tam jsme jenom my dva a pak další 2 holčiny. Ale že možná ještě někdo příjde. Takže to nakonec moc ani turnaj nebyl, spíš jsme hráli proti sobě s různými lidmi. Pro mě to byla celkem pohoda, všechny holčiny jsem vyklepl. Jedna ale hrála celkem dobře, ale když jsme hráli se ztrátama, tak se jí moc nedařilo uhrát bod.
Ale pak se tam objevil jakýsi klučina s nějakou holkou. Tak jsem měl jít hrát s tím klukem a měli jsme hrát s černým míčkem (co vím, mají 2 druhy míčků - modrý pro začátečníky a černý pro pokročilé. My jsme zatím hráli jenom s modrým, který více skáče. Ten černý je po pár odrazech na zemi). Toš a to už byl problém. První set, co jsme hráli, jsem to moc nezvládal. To jsem nebyl zvyklý ani na míček ani jsem nevěděl, jak dobře ten kluk hraje. A hrál dost dobře. Přesto jsem nakonec uhrál nějaký ten bod i v prvním setu. Při druhém setu už to bylo lepší, to jsem dokonce vedl 4:0, ale pak se mi nějak přestalo dařit a on mě nakonec porazil, ale nevím kolik přesně. Pak jsme hráli ještě třetí set, ale to už bylo pro mě spíš utrpení. Ze začátku jsem se ještě snažil, ale pak už jsem byl dost utahaný (v té době už jsem hrál víc než hodinu v kuse, asi posledních 20 minut s tím klukem, kdy se muselo opravdu hodně běhat). Takže potom už jsem ho opustil a šel jsem si odpočinout. Potom jsem se ještě bavil s tím učitelem a ten říkal, že ten kluk hraje v nějakém klubu, takže jakože už by měl hrát dobře, a že se dokonce diví, že jsem s ním hrál relativně vyrovnanou hru. Kdybych byl odpočinutý, tak si myslím, že bych ho i porazil :)

Zhodnocení

Turnaj byl spíš abych si zkusil, jak se hraje s ostatníma a nehrál jenom s Jane. Ale s těma ostatníma se většinou hrálo hůř než s Jane. Výjimkou byla jenom jedna holčina a ten kluk. Ale bylo to fajn.
Celý squashový kurz byl super, člověk zjistil, co má vlastně dělat a kam by měl mířit míček. Takže abych se to naučil ještě líp, tak jsem si tenhle kurz zapsal znova a budu tam chodit ještě dalších 5 týdnů. Jane se chtěla zapsat taky, ale bohužel už nebylo místo. Ale asi tam zkusí chodit se mnou, protože co jsme chodili teď, tak tam většinou polovina lidí chyběla. Tak se třeba najde místo i pro ni.

10.11.09

Závěr šermířského kurzu

Poslední hodina šermířského sportovního kurzu byla trochu akčnější než ty normální hodiny. Tuto hodinu jsme se neučili nic nového, ale spíše jsme si zkoušeli, co jsme se naučili. Takže místo cvičení v šermu jsme měli turnaj v šermu.

Příprava

Po výletě na Mallorcu jsme šli spát asi kolem 3 ráno a ráno jsme ne moc ochotně vstávali do laborky zase něco vyzkoumávat. Po celodenní práci v laborce (ta práce nebyla až tak aktivní) jsme šli na závěrečnou hodinu šermu. Tu se měl konat turnaj v šermu, abychom si vyzkoušeli, jestli jsme schopní to, co jsme se 9 týdnů učili, uplatnit v praxi.
Rozcvičku jsme si tentokrát vymýšleli každý zvlášť, protože ten "učitel" s dalšími lidmi z šermířského klubu chystal elektroniku na naše souboje. Většinou to vypadalo tak, že jsme vzpomínali, co jsme vždycky dělali za cviky a ty jsme postupně procvičili. Často jsme taky odkoukávali, co dělají ostatní, protože pamatovat si všechny cviky nám moc nešlo, asi nikomu z nás.
Mezitím tedy šermíři chystali elektriku a "hřiště". Celou tělocvičnu rozdělili na dvě poloviny lavičkami, tím vznikly dvě šermířské "hřiště". Na těch lavičkách pak seděli ti, co zrovna nešermovali a sledovali ostatní zápasy. Na oba konce každého "hřiště" položili takovou čtvercovou capinu, v které byl navinutý drát na elektriku. Ten se samovolně zavinoval zpátky do krabice. Tato krabice pak byla napojena do elektriky a měla vývod taky k zařízení, které oznamovalo, kdo zrovna uhrál bod. Toto byla taková krabička, která měla na sobě dvě světla - jedno zelené a jedno červené, každé na jedné straně. Když jeden člověk toho druhého bonul rychleji než ten druhý, rozsvítilo se světlo a zabránilo to na chvilku rozsvítit druhé světlo. Taky se občas stávalo, že se rozsvítily obě světla najednou, to když oba soupeři zasáhli najednou.
My jsme se pak oblékli do našich klasických oblečení, co jsme používali na šerm, a navíc jsme si rukávem protáhli drát na napojení elektriky do kordu. Pak už jsme jenom čekali, až se všichni oblíknou, sepíše se tabulka a začne se soutěžit.

Turnaj v šermu

Celkově nás tam bylo deset a hráli jsme systémem každý s každým. To znamená 45 zápasů rozdělených na 2 "hřiště", takže na každém "hřišti" asi 22 soubojů. Každý souboj se hrál na 5 zásahů, kdo měl první 5 zásahů vyhrál. Když měli oba najednou 5 zásahů, pokračovalo se, dokud neměl zásah jen jeden soupeř a ten potom vyhrál (něco jako rychlá smrt). Před zápasem se každý musel připojit k zavinovacímu drátu pomocí drátu, který měl prostrčený oblečením. Tenhle spoj si pak připnul k oblečení. Druhý konec drátu, který měl v oblečení, zastrčil do kordu, který byl na to upravený (kordy, s kterými jsme šermovali předtím, nic takového neměly). Potom se vyzkoušelo, jestli vše funguje správně. Takže člověk bodnul do podlahy a když se ozval tón a rozsvítilo se světlo na jeho straně, tak to bylo v pořádku. Pak to vyzkoušel ten druhý. Pak se ještě zkoušelo, jestli tam není nějaký problém, když kord bodne do druhého kordu (železo do železa) - aby se nic nerozsvítilo, když soupeř bodne do místa, které mi chrání ruku. Pak už tam byl rozhodčí a začal zápas.
Jeden zápas většinou trval, se vším všudy, asi 5 minut. Takže celé zápolení trvalo asi 2 hodiny. Vítěz celého turnaje měl vyhrát dort (nebo koláč nebo cosi takového), ale většinou je tradice, že si to nevezme domů, ale sní to všichni dohromady.
A tak začal turnaj. Postupně jsme bojovali a bojovali. Já jsem nastoupil na první zápas s typosem, který jsem si myslel, že je asi nejlepší. Takže mi to na sebevědomí moc nepřidalo. Přesto, ani nevím jak, jsem ho porazil asi o 2 body! Tak jsem si říkal, že to asi byla haluz. Pak jsem ale vyhrál další 2 zápasy a bylo to fajn. Čtvrtý zápas jsem pak ale prohrál, to se mi nějak nedařilo, a ten, co jsem si myslel, že je nejlepší, z toho byl veselý... Toš jsem si říkal, že to už je asi v háji, tak pěkně jsem začal, porazil jsem toho nejsilnějšího, vyhrál jsem i další zápasy, už jsem si myslel na výhru, a pak jsem prohrál a nejspíš už nevyhraju. Co už, nebyl jsem tam, abych vyhrál, ale abych si to užil. Tak jsem soupeřil dál a další zápasy jsem vyhrál. U jednoho jsem měl namále, to mě nejdříve porážel 2:0, pak za chvíli to bylo 3:1 a pak 4:2. Ale pak už jsem ho prokouk, co dělá špatně a jak já bych se měl bránit, zaměřil jsem se na to a porazil jsem ho 4:5 :) A nakonec porazil i všechny ostatní, s kterýma jsem hrál. Ani Jane jsem neušetřil.
Když jsem pak někdy ke konci koukal na výsledky, kdo si jak vedl, tak jsem zjistil, že to asi ještě bude zajímavé. Protože ten typos, který mě porazil, byl poražen tím, co jsem si myslel, že je nejlepší. Toš to jsme tam byli 3, co měli jednu prohru. A potom ještě později jsem zjistil, že ti dva utrpěli s někým ještě jednu prohru, takže jsem nakonec zůstal jediný, kdo byl s jednou prohrou a celý turnaj jsem vyhrál! A dostal jsem dokonce 2 dorty - jeden čokoládový, druhý jablečný. Jane skončila v lepší půlce, byla pátá. Pak jsme teda zašli do kantýny a rozkrájeli jsme ty dorty a všichni jsme si na nich pochutnali. Skončili jsme někdy po 8 večer a fičeli jsme domů cosi ukuchtit na véču.
Zkoušel jsem taky cosi fotit, ale fotky nejsou nic moc, protože ty akční scény jsou hrozně rychlé a zachytit je, aby nebyly rozmazané, by bylo potřeba lepšího foťáku. Navíc jsem to většinou nestihl a často už byli od sebe, nebylo to v momentě zásahu. Toš ale podívat se můžete, jestli chcete. Tady jsou fotky z turnaje.

Zhodnocení

Celý turnaj byl super, navíc když jsem vyhrál, a bylo fajn vyzkoušet si, jestli je člověk schopný se ubránit a zaútočit v pravý moment. Taky nám říkali, že kdybychom chtěli dál pokračovat v šermu, případně si zkusit třetí druh kordu, tak klidně můžeme přijít. Říkal, že tréninky jsou 2x týdně v pondělí a ve čtvrtek, tak tam možná někdy zajdeme.
Celý šermířský kurz byl super, jsem rád, že jsem si mohl vyzkoušet něco nového a dokonce úplně zadarmo (což je u nás asi nemožné, nebo aspoň nevím o žádné výšce, na které by byla tato možnost). Naučili jsme se šermovat s kordem - Epée (čti apej), s tím jsme hráli i turnaj a naučili se s ním nejvíc (to je bodná zbraň, může se s ním jenom bodat) a trochu jsme se taky naučili bojovat s šavlí - Sabre (čti sejbr), s ním se může i sekat, takže si myslím, že to je trochu jednodušší.

09.11.09

Výlet na Mallorcu (7. - 8.11.)

Tento víkend jsme se opět s Ryanair vydali prozkoumávat krásy Evropy. Tentokrát to byla Mallorca. Letěli jsme v sobotu odpoledne a vraceli jsme se v neděli večer. Když jsme si kupovali lístky na autobus do Brém, odkud letělo letadlo, uvažovali jsme, jestli vyjet už v sobotu ráno a být tam o 3 hodiny dříve nebo tam dojet asi hodinu před odletem. Nakonec jsme se rozhodli, že pojedeme dřívějším autobusem a podíváme se ještě jednou do Brém někam do centra, že se tam už možná nedostaneme.

Brémy

Tentokrát jsme vyráželi autobusem z Groningenu v 9:45, takže žádné brzké ranní vstávání :) Když jsme šli na autobus, tak poprchávalo a když jsme byli skoro u autobusu, tak se rozpršelo celkem hodně. Takže do autobusu už jsme dorazili trochu promočení a říkali jsme si, co budeme dělat v Brémách, když bude pořád takhle pršet.
Po cestě do Brém ale pršet přestalo a my jsme taky trochu uschli. Ale někde v Německu uprostřed dálnice jsme najednou začali zastavovat a zastavili jsme na kraji cesty. Řidič zkoušel párkrát nastartovat, ale nenastartoval. Potom ještě zastavilo nějaké auto, ten řidič tam cosi zkoušel dělat, ale nepomohlo to a autobusák musel zavolat pro druhý autobus, který nás odveze. Tak jsme asi půl hodiny až hoďku seděli v buse a čekali, než přijel další bus. Když se objevil, všichni jsme přestoupili do nového busu (včetně řidiče) a jeli jsme do Brém. Ten řidič, co přijel s novým busem, zůstal u toho rozbitého.
Normálně ten bus jezdí nejdříve na letiště, pak do centra, tam má chvíli přestávku a pak jede zpátky na letiště a do Groningenu. Ale protože měl teď zpoždění, tak jel přímo do centra a na letiště až potom. A protože přestalo pršet a my jsme chtěli jít do města, tak jsme toho využili a vystoupili jsme hned v centru, ať se nemusíme štrachat z letiště až do centra pěšky.
V centru jsme poprocházeli asi všechno, co nám ještě chybělo. Našli jsme nějaký větrný mlýn upravený jako restauraci, byli jsme se podívat na hlavním náměstí, tam jsme našli sošky zvířat, které putovaly do Brém (osel, pes, kocour a kohout na sobě) a dalších hafo pěkných budov a pak jsme se šli na letiště. Po cestě jsme si ještě koupili nějaké jídlo do zásoby, protože jsme něco potřebovali na večeři a na snídani do Mallorcy.
Ještě další fotky z Brém

Mallorca - Cesta do města

Let na Mallorcu trval 2 hodiny 20 minut. Když jsme odlítali z Brém, tak bylo zataženo a moc se toho sledovat z letadla nedalo. Ale jak jsme vystoupali nad mraky, tak jsme se mohli podívat aspoň na mraky. A ty vypadaly fantasticky, jako nějaká peřina, do které by člověk hned skočil! Ale sledování mraků není moc akční, takže nás to po chvíli přestalo bavit a spíše jsme pospávali a odpočívali. Navíc byla za chvíli tma a nebylo toho moc vidět. Celý let byl v poho, jenom přistání bylo trochu tvrdší, než jsme byli kdy zvyklí. Ještě ve vzduchu nad letištěm to různě cukalo a hopsalo a pak dopad na ranvej. No, bylo to asi nejakčnější přistání, co jsem zatím zažil.
Když jsme přistáli, museli jsme čekat na autobus, který nás odveze k výstupnímu terminálu, protože to bylo hrozně daleko. Mají tam takové zvláštní autobusy, že jim nejdou skoro vidět kola. Ale vypadaly celkem pěkně, jenom si myslím, že tam bylo míň místa pro lidi. Při výstupu z letadla jsme mohli vylézat pouze předníma dveřma. Když jsme vylezli na schodky, začalo hrozně foukat. Říkal jsem si, že je tam nějak větrno či co, ale Jane prohlásila, že to dělá letadlo, protože se ještě točil motor. Ale když jsme vylezli z terminálu, bylo pořád větrno, tak jsem se jí ptal, jestli to je furt z letadla nebo ne. Toš se na mě tak nehezky podívala :)
Když jsme vylezli ven, tak byly všude kolem vidět volně rostoucí palmy. To mě celkem dostalo, vůbec jsem si neuvědomil, že by tam mohly růst a v takovém množství. A že je to vlastně v názvu největšího města mi musela říct Jane.
Příletový terminál je tam hrozně velký. Než jsme došli až někam k východu, trvalo to asi 10 minut. Nejdříve jsme se chtěli jít podívat do nejbližšího města/vesnice nebo co to je a potom se projít pěšky do Palma Mallorca. Ale když jsme viděli, jak je tam větrno, tak jsme se rozhodli použít autobus a jet přímo do Palma Mallorca, největšího města Mallorcy.
Tak začalo hledání autobusu. Z turistického průvodce jsme zjistili, že do města by měl jet autobus č. 1. Jenže ten terminál je tak velký, že tam mají asi 5 východů (možná víc, nakonec jsme nedošli) a u každého byl obrázek autobusu s nějakým číslem. Tak jsme došli k číslu jedna a doufali, že od tama pojede. A dokonce tam nějaký autobus s číslem 1 stál, ale nebyl v něm řidič ani kolem nebyli žádní lidi, kteří by chtěli jet do města. Toš jsme se šli zeptat na informace (zase asi přes půlku terminálu). Tam jsme viděli nějakou ceduli a na ní, že jednička jede za asi 1 min, tak jsme pospíchali zpátky k tomu busu. Ale když jsme dobíhali, tak jsme viděli nějaký odjíždějící bus a usoudili jsme, že to je asi ten, co tam stál. Ale on tam furt byl a furt byl zamčený bez řidiče, tak jsme šli zjistit, kde se kupujou lístky. Ty se kupujou přímo u řidiče, takže v poho. Šli jsme tedy zase zpátky, kde byla jednička, a ejhle, ona tam zase nebyla. Toš to nás naštvalo a chtěli jsme počkat na další bus. Když jsme tam tak čekali, viděli jsme, že asi 300 m dál je nějaká zastávka a že možná jezdí busy odtama. Stejně jsme měli čas, než pojede další bus, tak jsme to šli okouknout. A ono to od tama jezdilo, zrovna tam stála jednička, tak jsme jenom nastoupili, koupili si lístky a vyrazili směr město.
Po cestě řidič poslouchal asi nějaký zápas, fotbal či něco takového, a když jsme nastoupili, tak zrovna dali gól či co, tak ještě zatroubil na odjezd. Ten komentátor, co to komentoval, mluvil hrozně rychle, kadence slov byla ratatatata a možná ještě vyšší!
Jak jsme tak jeli, tak jsme zjistili, že vůbec nehlásí zastávky a věděli jsme, že ten bus projede celé město až zase na druhý okraj, kam jsme vůbec nechtěli. Protože v tom buse s náma byli nějací další lidi, tak jsme si řekli, že vystoupíme, jak bude vystupovat většina a bude to vypadat jako v centru. Toš jsme tak udělali a někde uprostřed centra jsme vystoupili s dalšíma asi 8 lidma.

Mallorca - Noční život


Vypadalo to jako v centru, lidí tam bylo celkem dost, jenom jsme nevěděli, kde přesně vlastně jsme. Toš jsme začali hledat, co je kde poblíž a hledali jsme nějaké názvy ulic nebo náměstí. Zjistili jsme, že jsme zastavili hned vedle stanice metra, tak jsme ho šli prozkoumat. Přímo k metru jsme se nedostali, to bychom si museli kupovat lístky a někam jet, ale prozkoumali jsme aspoň, kam to jezdí. Metro tam má jenom jednu trasu, a to z centra na univerzitu a zpátky, asi 7 zastávek a to je vše. Jinak tam jezdí po městě jenom busy.
Tím, že jsme našli zastávku metra, tak jsme se taky našli na mapě, kde jsme a mohli jsme vyrazit kamsi do centra do nějakého baru nebo hospody. Když jsme procházeli centrum, potkávali jsme celkem hafo různých kostelů a dalších zajímavých památek, tak jsem si značil na mapě, kam bychom se měli druhý den za světla podívat a udělat fotky.
V samotném centru Palma Mallorca jsou hrozně úzké uličky, sotva pro jedno auto. Takže to tam vypadá tak, že tam jsou samé jednosměrky. Naštěstí jsme tam moc aut nepotkávali, tak to bylo celkem v poho. Ale obdivoval jsem, jak tam můžou bydlet. Všechno tam vypadalo takové maličké, úzké, stísněné. Taky jsme se v centru dostali až ke katedrále a k moři. Bohužel jsme tam nikde nenašli pláž, tak jsme nemohli vyzkoušet teplotu moře.
Památek a podobných capin bylo v centru hafo, ale najít tam nějaký bar, kde by to žilo, byl celkem kumšt. Bylo už 10 večer, tak jsme si říkali, že už by noční život mohl začínat, ale vůbec to tak nevypadalo. V centru bylo jen pár lidí a dost z nich ještě chodili s foťákama, takže asi ňácí turisti. Toš jsme se rozhodli, že se kouknem kousek dál od centra, že to tam možná bude lepší. Tak jsme vyrazili a hledali jsme nějaký bar. Taky jsme se při tom několikrát ztratili a zase se našli (problém je, že ty uličky jsou kolikrát hrozně malé a kdyby chtěl mít člověk všechny uličky i s názvama na mapě, tak by musel mít velké rozlišení a velké obrázky. Ale to by znamenalo kupu papíru a zase by byl problém se v tom vyznat. Tak jsme zvolili kompromis, nějaké uličky tam byly popsané, některé ne, a některé tam dokonce ani nebyly nakreslené, aspoň mi to tak přišlo).
Po cestě jsme zase našli hafo různých památek, ale nějaký akční bar vůbec. Bylo tam hafo restaurací, kde mohl člověk zajít na jídlo. Dokonce měli už i prostřeno a nachystané skleničky na víno. Ale všechny vypadaly celkem luxusně, tak jsme tam nešli. Taky jsme tam neviděli moc lidí popíjet pivo, většinou pili víno a na cedulích byly napsané nějaké drinky apod. Tak jsme se rozhodli, že zkusíme ještě počkat a třeba později v noci tam bude živěji.
Vyrazili jsme tedy do nějakého parku, že si tam lehneme na chvíli na lavičky a počkáme. Do parku jsme dorazili, ale před vstupem byly mříže a vypadaly zamčené. Když jsme je ale prozkoumali, tak jsme zjistili, že pro pěší zamčené nejsou a šli jsme teda dovnitř. Uvnitř byla tma, žádné osvětlení (kromě hradu, který byl na vrcholu parku) a taky jsme neviděli žádné lavičky. Na cestu nám ale svítil měsíc a to stačilo. Toš jsme si roztáhli deku na zemi na pláštěnky a lehli jsme si.
Chvíli jsme pozorovali hvězdy a měsíc, ale pak jsme se nějak rozleželi a pospávali jsme. Už se nám nechtělo ani vracet zpátky do města a rozhodli jsme se, že tam přečkáme do rána a ráno vyrazíme na hrad, kde počkáme na východ slunce. Noc probíhala v klidu, spali jsme, jenom sem tam jsme se probudili. Mi bylo celkem teplo, Jane bylo trochu chladněji, ale zvládli jsme to. Sem tam se stávalo, že najednou spadlo pár kapek. Když jsme koukali na nebe, tak bylo furt jasno, tak nám nebylo jasné, odkud to může být. Pak jsme vypozorovali, že prší jenom když silně zafouká. Tak jsme z toho usoudili, že to asi přináší vždycky vítr.

Mallorca - Prohlídka města

Budík jsme měli nastavený na 6 hodin, protože jsme nevěděli, kdy tam vychází slunce a za jak dlouho se dostaneme až nahoru k hradu, tak ať to stihnem. Chvíli před šestou ale kolem nás kdosi prošel, tak nás to trochu poděsilo (a taky probudilo). Tak jsme se sbalili a vyrazili jsme na hrad.
Cesta na hrad probíhala v klidu, šlo se pěkně, už se pomalu rozednívalo, tak bylo i dobře vidět. Byla tam cestička pro chodce a sem tam se to křížilo s asfaltkou. My jsme šli po pěší cestičce. Ta byla asi 2 m široká a byla spíš kamenitá než hlíněná. Nahoru jsme dorazili asi kolem půl sedmé. Slunko ještě nikde, tak jsme obešli hrad a sedli si do závětří, ať nám není zima. Abych se nenudil, tak jsem fotil věž každých 5 minut, abych viděl rozdíly při svítání.
Někdy po sedmé to vypadalo, že už začne vycházet sluníčko, tak jsme se přesunuli, abychom líp viděli. Tam jsme posnídali a počkali, než vyjde slunce. Kolem půl osmé to pak začlo, vycházelo sluníčko. Přestože v předpovědi na internetu bylo, že má být zamračeno a přeháňky, tak při východu slunce moc mraků na obloze nebylo a my jsme krásně pozorovali východ slunce. To byla romantika! Já sám s Jane při východu slunce na Mallorce :) Jak vyšlo slunce, obešli jsme ještě jednou hrad, abychom ho viděli pořádně, pořídili jakési fotky a vyrazili do města.
V centru jsme prošli všechno, co jsme si poznačili večer i to, co jsme našli na netu už předem. Máme z toho hafo fotek a hafo zážitků. Zažili jsme si tam taky takovou rychlou přeháňku. To prostě najednou zničeho nic uprostřed města začalo pršet, tak jsme se rychle schovali pod nějaký barák a asi za minutu byl déšť pryč a my jsme pokračovali dále.
Bohužel nikde nebyl otevřený obchod, tak jsem zašli na oběd do něčeho, co vypadalo jako fast-food u nás. Ale oběd tam byl výborný. Já jsem si dal bagetu s přírodním vepřovým řízkem a Jane s nějakým masem. Bylo to dobré a bylo toho dost. Ne jako obrázky u McDonaldu, kde to vypadá jako mega porce a pak to je taková malá hromádka jídla. Tu se toho člověk najedl a bylo to za rozumnou cenu.
Fotky z Mallorcy

Počasí na Mallorce

Před výletem jsem se koukal na různé internetové stránky, jak by mělo být na Mallorce. Většina se shodovala v tom, že v sobotu bude krásně jasno a v neděli bude zamračeno a občas bude pršet. Sobota nevím, jak jim vyšla, protože jsme dorazili až večer. Ale večer bylo jasno, mráček by člověk těžko hledal. Jenom tam hodně foukal vítr, což bylo dost nepříjemné. Když jsme se ale dostali do města, tak tam zas tak nefoukalo a bylo příjemně.
Teplota byla asi 18 °C, takže oproti ostatním výletům do Norska a do Finska to bylo úžasné, konečně zase teplo. V noci se trochu ochladilo, nejhorší to bylo asi kolem 4 ráno, kdy bylo celkem dost chladivo.
Ale v neděli jim předpověď moc nevyšla. Od rána bylo krásně, na obloze jenom sem tam nějaký ten mrak a ten rychle přešel. Museli jsme dokonce sundávat skoro všechno oblečení, aby nám tam nebylo příliš vedro.

Cesta zpátky

Když jsme prošli, co se dalo, svezli jsme se busem zase zpátky na letiště. Tentokrát to bylo v klidu, bo letiště je poslední zastávka. Ovšem když jsme se dostali před letištní budovu, tak to neznamenalo, že už je to pohoda. Celá ta budova je hrozně velká a má asi 3 patra. My jsme z autobusu vystoupili v 2. patře (když jsme letěli, tak jsme se pohybovali v přízemí, tak jsme vůbec netušili, jak je to velké. Všude tam jsou různé "stánky" leteckých společností a projít to z jednoho konce na druhý trvá minimálně 15 minut (podle odhadu, celé jsem to neprocházel, bo tam nic nebylo k vidění, všechny "stánky" byly zavřené). Bylo tam přes 180 míst pro check-in (něco jako zaregistrování se na let) a my jsme se dostali maximálně k 100, dál se nám nechtělo. Jak jsme potom šli na letadlo, tak ta budova pokračovala asi ještě dvakrát tolik do dalšího směru - tam byly různé kavárny a obchůdky a pak se to dělilo do 4 směrů na 4 různé terminály a každý z těch terminálů měl ještě asi 30 čísel. Takže pořádná práce to projít z jedné strany na druhou.
My jsme po příchodu na letiště zjistili, že bude mít naše letadlo 30 minut zpoždění. Toš jsme sedli, pojedli a čekali na letadlo. Jane pospávala a já jsem se snažil nějak zabavit hrama na mobilu. Potom jsme vyrazili směrem k našemu terminálu. Byly tam dokonce jezdící pásy, tak jsme ani nemuseli jít a dovezlo nás to přímo k našemu východu. Tam jsme ještě chvíli počkali a za chvíli jsme opět vyrazili busama k letadlu.
Let zpátky probíhal v poho, skoro celý jsme prospali. Koukali jsme se jenom na začátek na osvětlenou Mallorcu a hledali jsme, kde jsme všude byli. Pak už nebylo nic moc vidět. V Brémách jsme pak museli čekat na letišti asi 2 hoďky na autobus do Groningenu, který jel v 23:45. Někdy kolem půl dvanácté přišel nějaký typos, že prý co tam děláme. Tak jsme říkali, že čekáme na bus do Groningenu a on na to, že se to tu všechno za 5 minut zavírá, tak že bychom měli co nejrychleji odejít. Toš jsme se rychle sbalili a vypadli jsme pryč. Venku jsme museli v té kose (oproti Mallorce) čekat asi 10 minut a pak jsme se uvelebili v teple autobusu a ten nás dopravil až do Groningenu, tentokrát bez poruchy a bez zpoždění. Na pokoj jsme se dostali asi o půl třetí ráno, dali jsme si rychlou sprchu a šli spinkat, ať jsme pořádně odpočinutí na další den, protože to budem potřebovat. Ale to zase příště...

01.11.09

Česká večeře

Během Introduction Weeku jsme se přihlásili na International dinner. To je, že skupinka lidí (většinou kolem 5) uvaří večeři typickou pro jejich zemi. Večeře se skládá z 3 chodů - něco jako předkrm, hlavní chod a dezert. A vaří se pro 40 - 50 lidí, záleží na tom, kolik lidí se přihlásí. Každý, kdo se přihlásí, zaplatí 3 E a z toho se pak nakoupí suroviny na vaření.
Pro naši večeři jsme si jako typické české jídlo vybrali česnekačku jako polívku, jako hlavní chod vepřo, knedlo, zelo a jako dezert kynuté knedlíky s marmeládou.
První problémy byly, jak tady udělat knedlík, když tu houskový knedlík nemají (ani rohlíky a housky). Takže jsme několikrát zkoušeli kuchtit hrnkové knedlíky podle několika receptů a snad to bude tentokrát dobré. Taky jsme si zkusili ukuchtit česnekačku i knedlíky, ať víme, že to zvládnem. Ale je rozdíl to kuchtit pro 2 lidi nebo pro 40...
Měli jsme tedy seznam věcí, co potřebujem. Ale další problém byl, jak z toho udělat seznam věcí, který by byl pro čtyřicet lidí! Když se vaří pro dva na dva dny, tak je to celkem v poho, to člověk odhadne, případně mu něco málo zbyde. To se sní třeba další den. Ale jak to má odhadnout pro 40? Toš jsme to konzultovali s Janeinou mamkou a ona nám poslala počty pro deset lidí. Tak jsme to pak jenom přepočítali a měli jakš takš zhruba množství, co potřebujem koupit.

Nákup

Jako první nás čekal nákup, který se konal již v sobotu. To probíhá tak, že my přijdeme se seznamem, co a kolik čeho potřebujem, nakoupíme to a lidi z ESN to zaplatí z nasbíraných peněž za vstupné. Měli jsme limit asi 120 E, ale do toho jsme se celkem v klidu vešli. Přes drobné problémy v internetové domluvě jsme se dohodli na čase a místě, kde se sejdeme a půjdeme nakupovat. Ze 7 lidí jsme tam byli jenom 3 - já, Jane a Martin. Dvěma holčinám jsem to jaksi zapomněl poslat a poslal jsem jim to až v sobotu dopoledne, takže s těma jsem ani moc nepočítal.
Nejdříve jsme vyrazili do Albert Heijn, takový místní supermarket, a nakoupili všechno, co jsme potřebovali, kromě zeleniny a masa. Na zeleninu a maso jsme potom vyrazili na místní trh. Když jsme kupovali maso a chtěli jsme 7,5 kg vepřového, tak se na nás ta ženská podívala trochu divně, jakože asi takové objednávky moc často nemají. Ale pak zašla za nějakým mistrem (či cosi takového), ten zašel do mrazáku a maso nám našel. Ale stálo nás to polovinu celkové sumy peněz.
Pak jsme všechno nakoupené jídlo odvezli do kuchyně, kde jsme kuchtili večeři. Maso a spol. jsme dali do ledničky a ostatní vybalili z tašek a nachystali na vaření. Chleba na knedlíky a do polívky jsme nechali otevřený, aby se aspoň trochu vysušil a lépe se krájel.

Kuchtění

V neděli v jednu hodinu jsme měli sraz, kde jsme měli kuchtit. Jedna holčina mi psala, že trochu nestíhá a že přijde asi trochu později, tak jsem to moc neřešil. Před jednou jsme byli u kuchyně s Martinem a s Jane, ale od ESN přišel až trochu později ještě se sendvičem v ruce, že prý nestíhal. Odemkl nám a my jsme se pustili do vaření.
Nejdříve jsem krájel zelí, aby se mohlo dát vařit, bo to trvá asi nejdýl. Jane s Martinem se pustili do krájení chleba. Ovšem byl to trochu problém, bo nože, co byly v kuchyňce, byly hrozně tupé a místo krájení to spíš trhali na menší kousky. Přesto se jim to podařilo a všechen chleba úspěšně nakrájeli. Já jsem mezitím dokrájel zelí a dal jsem ho vařit. Byli tam 2 lidi z ESN, kteří nám pomáhali kuchtit, a ti loupali brambory.
Potom jsme připravili maso a dali jsme ho do trouby. Než jsem maso trochu nakrájel na menší kousky a okořenil, Martin s Jane oloupali a nakrájeli cibuli a trochu česneku. Přestože tam mají velkou troubu, tak nemají dost pekáčů na pečení masa, takže se nám všechno maso najednou do trouby nevlezlo a museli jsme ho péct nadvakrát. A navíc, což jsme zjistili až později, ta trouba nepekla moc dobře a ještě k tomu nějak divně smrděla, takže si myslím, že i to maso tak divně smrdělo po té troubě.
Pak jsme se pustili do přípravy polívky. Bylo třeba nakrájet brambory a trochu osmahnout špek, který jsme tam dali. Pak jsme to všechno dali vařit a začli jsme připravovat knedlíky k zelí. Martin se ujmul míchání těsta a potom ládování těsta do namazaných hrnků. Já jsem to potom dával vařit. A lidi z ESN nám pomohli smažit chleba na polívku. Ale ty se dělaly celkem špatně, tak to nechutnalo tak dobře jako doma usmažený chleba.
Taky nám řekli, že mezi lidma jsou 4 vegetariáni, tak jestli pro ně máme nějakou bezmasou verzi. U sladkých knedlíků to nebyl problém, to je bezmasé samo o sobě. Ale ty další jídla jsou bez masa trochu divné. Tak jsme to nakonec vyřešili tak, že jsme jim dali jenom knedlíky se zelím bez masa a ukuchtili jsme malý hrnec česnekačky s nějakým bujonem pro vegetariány.
V téhle době už jsem byl trochu nervózní, protože ani jedna z holčin, které měly přijít, nedorazila a ani nedala vědět, že se nedostaví. A my jsme vlastně neměli nic hotové, všechno bylo uprostřed přípravy, a za hodinu měli začít přicházet lidi. Navíc v té jejich kuchyňce bylo hrozně málo velkých hrnců, takže jsme furt chodili a hledali vhodný hrnec, v kterém by se co vařilo.
Přesto se nám podařilo dodělat polívku, kterou jsme dali bokem. Taky jsme už dodělali zelí a nějaké knedlíky, které jsme schovali do pánvičky pod pokličku, aby moc nevychladly. Hrnky jsme pak použili znova na další knedlíky a když byly knedlíky hotové, použili jsme je na servírování polívky.
Jakmile byly jedny knedlíky hotové, začli Martin s Jane chystat těsto na kynuté knedlíky a potom je začli dělat. Asi uprostřed dělání knedlíků jsme začli servírovat večeři.

Jídlo

V 5 se začli slízat první lidi. Ale protože většina lidí není dochvilná a navíc venku celkem hustě pršelo, tak v 5:20 ještě stále chybělo 14 lidí. O půl už chybělo "jen" 6 lidí, ale na ty už jsme nečekali a začali jsme servírovat. To jsme sice ještě chystali kynuté knedlíky, ale museli jsme to na chvíli přerušit a později pokračovat.
Většinou na začátku někdo z té skupinky kuchařů řekne něco o tom jídle a o zemi, z které je. My jsme nebyli vyjímkou. Protože Martin je asi nejlépe komunikující z nás tří, tak jsme ho přemluvili, ať něco řekne. A zvládl to v pohodě. Sice potom říkal, že si to v duchu připravil jinak, že to zkazil hned první větou, kterou řekl, ale bylo to fajn a lidi mu tleskali :)
Pak se začala servírovat polívka. Každý dostal hrneček a do něho trochu sýra na dno a pak polívku. Usmažený chleba měl každý na stole a mohl si dát, kolik chtěl. A protože jsme měli uvařených asi 12 litrů polívky (2 celkem velké hrnce), tak jsme je pak hnali na přídavek, ať se toho sní co nejvíc.
Po polívce byla chvíle volna a my jsme se rozhodli, že jim dáme okoštovat taky trochu našelo domácího alkoholu. Měl jsem z domu kalvados, tak jsme ho vzali a kdo chtěl, tomu jsme nalili po půlce (panáka). Většina lidí si dala a někteří to aji pochválili, že to je dobré. Dokonce tam byl jeden Slovák a ten říkal, že je to hodně dobré a že takový kalvados už dlouho neměl. Takže pochvala domů :)
Potom jsme nakrájeli knedlíky a začali jsme jim dávat druhý chod. Každý dostal 3 - 4 knedlíky, kus masa a zelí. A oproti ostatním International dinner to byla pořádná porce, ne jako ty ostatní jakoby jenom na zkušení. Tohohle se člověk najedl a neměl hlad. Někteří si prý přišli i přidat. Ale po tomhle jídle už byli všichni celkem plní a nevypadalo, že by chtěli jíst ještě něco dalšího. Martin jim tedy vysvětlil, že přejídání je prostě typicky české a že když nejsou pořádně přecpaní, tak to není ono.
Než se umyly talíře (mají tam na to myčku, tak to bylo v poho. Navíc je rychlá, tak to bylo za chvilku), tak jsme dodělali kynuté knedlíky (dělal jsem je v páře). Měli jsme udělaných asi 80 knedlíků, takže než jsme je začli rozdávat, tak byly knedlíky všude, v poličkách místo hrnců, které byly momentálně špinavé, v šuplíku, všude možně na stolech. Ale pak jsme je začli rozdávat a knedlíky rychle mizely. Protože jsme měli dost marmelády, tak jsme ji roztopili a polívali jsme knedlíky i marmeládou. A měly úspěch, hafo lidí říkalo, že knedlíky byly super. I když na pohled nebyly moc pěkné, bo se některé rozlepily a trocha marmelády vytekla.
K večeři jsme jim taky pustili českou hudbu, aby to bylo stylové se vším všudy. Některým se to líbilo, některým ne, ale člověk se nezavděčí všem. Ale jedna češka nám tam řekla, že to bylo fajn, že by si to doma nepustila, ale tady to byla příjemná kulisa. Byl to jakýsi mix, který jsem udělal. Samozřejmě nesměl chybět Kája Gott a Nohavica, ti tam měli nejvíce písniček, potom něco od Mňágy, Landy, Davida, Chinaski, 4tet, Kryl a nějaké další.

Zhodnocení

Když jsme se na tu večeři hlásili, tak nás bylo napsaných 5. Pak se k nám přidaly ještě 2 holčiny, které se napsaly samy, takže nás mělo být celkově 7. Tak jsem si říkal, že v 7 lidech + 2 lidi z ESN, kteří nám budou pomáhat, to bude v poho. Bude hafo lidí kteří udělají hafo práce a bude v klidu a bude prča. Jenže ty 4 holčiny se potom vůbec neukázaly, tak mě to trochu naštvalo. Museli jsme všechno dělat sami a bylo to trochu stresující, hlavně v jeden okamžik. Pak se to ale nějak přehouplo a bylo to v klidu.
Všechno jsme to zvládli ukuchtit, skoro všechno se snědlo, takže i odhad množství byl dobrý a většině lidem to chutnalo a přišli nám to pochválit. Půlka se jim taky líbila, takže myslím, že to byl dobrý nápad.
Buď většina lidí jedla tak pomalu, že bylo hodně jídla nebo jsme to tak blbě načasovali, ale při ostatních večeřích jsme většinou byli kolem 8 doma, někdy i dříve, ale tady lidi v 8 dojídali hlavní chod a teprve se čekalo na dezert.
Celkově byla ta večeře dobrá akce, ale jsem rád, že už to máme za sebou. A po celém odpoledni na nohách jsem byl rád, že si můžu po večeři na chvíli sednout a spočnout :)

Nějaké další info o České večeři je taky na Martinově blogu.

A tady je pár fotek, ale není jich moc, nebyl čas fotit.