28.11.11

Takový nudnější týden

Tento týden se toho moc nedělo, teda nějak akčního. V úterý jsem byl ochutnávat pivo, ve čtvrtek jsme měli rozlučkovou párty s jedním doktorandem, který jede příští týden zpátky do Číny, v pátek jsme byli na párty a týden jsme zakončili v neděli výletem do kina.
Ochutnávku piva organizoval vrchní ve sportbaru. Napsal to na facebook a ozvalo se tam hafo lidí, že chcou přijít. Já jsem tam šel zároveň s jedním typosem z Polska, ale z volejbalu tam nikdo nebyl. A taky to nebylo tak, jak jsem si to představoval. Myslel jsem si, že tam člověk může někdy v té době, kdy to bude, přijít, zaplatí, dostane pět lístků na pět různých piv, pak si někde sedne a může popíjet. Ale ono to bylo jako v pivovaru. Vždycky nám přinesli jedno pivo a my jsme měli tipovat, co to je. A taky tam byl jakýsi typos z toho pivovaru, z kterého jsme testovali piva, tak něco vykládal. Ale samozřejmě v dutch, takže jsem z toho nevěděl vůbec nic. Michal, ten Polák, rozumí dutch, tak by z toho asi něco měl, ale moc se mu nechtělo, tak jsme tam kecali sami. Nevím, jestli to ostatním vadilo, seděli jsme totiž všichni u jednoho stolu, ale neměli na výběr. Tak jsme pokoštovali, pokecali, potipovali a Michal dokonce vyhrál jedno pivo jako za třetí místo, tak říkal, že to někdy můžem vypít. Toš uvidíme, kdy to vyjde. Ale zklamali mě všichni volejbalisti, že se vůbec nikdo neukázal...
Ve čtvrtek jsem byl poprvé v takové společenské místnosti na Bornsesteegu. To býval kdysi studentský klub, ale teď to předělali na místnost, kde může člověk přes den relaxovat a večer tam jsou většinou nějaké soukromé akce. A tam pořádal jeden doktorand svojí rozlučkovou párty. Začínalo to o půl osmé, ale říkal jsem si, že tam v tu dobu ještě nikdo nebude. Někdy kolem třičtvrtě jsem to šel okouknout, jestli už tam někdo je. A bylo tam relativně dost lidí, ale samí Číňani a nikdo, koho bych znal. Tak jsem na chvíli ještě zalez a vrátil jsem se asi za deset minut. To už tam byl aspoň jeden typos z laborky, tak jsem se k němu přidal a bavili jsme se spolu. Postupně pak doráželi další lidi, až tam byli všici. A pak jsme mu dali náš dárek - hodinky. Ale žádné obyčejné, ale pěkné. Byl jsem je vybírat ještě s jedním doktorandem ten den odpoledne a myslím, že jsme našli opravdu pěkné hodinky. Pak jsme seděli, popíjeli, kecali, až bylo docela pozdě, tak jsme to zakončili. Toš ale bylo to fajn.


Tady je jedno hromadné foto, které jsme pořírili na akci. Je tam většina lidí z laborky. A ten doktorand, který odjíždí, je ten uprostřed za mnou, s brýlema.











V pátek jsme byli pozvaní s Jane na párty po státnicích, kterou organizovali čtyři lidi, a jeden z nich byl volejbalista. S Jane jsme dorazili asi kolem jedenácté, ale ostatní volejbalisti tam ještě nebyli, většina hrála zápas. A samozřejmě jsme tam nikoho neznali a asi všichni byli Dutch. Tak jsme si sedli k baru, s tou mojí nohou mi nedělá dobře dlouhé stání, a popíjeli pivo. Postupně ale dorazili volejbalisti, tak to bylo zábavnější. Skončili jsme někdy kolem třetí ráno a velice rádi jsme šli spát.
O víkendu jsme se vlastně jenom flákali. Já jsem byl v sobotu dopoledne podporovat můj tým, zatímco Jane ještě spala, a odpoledne jsme se jenom flákali. V neděli jsme to pak zakončili v kině, šli jsme se podívat na Tintina a bylo to super. Další 3D film a zábavný, takový fajný relax.
Jinak v práci nic moc extra. Jane furt nejede mašina, dokonce tam byla i jakási ženská to zkontrolovat, ale nepřišla na to, co je vlastně špatně. Jediné, co ví, že pumpa nefunguje jak má. A že prý to v té firmě můžou opravit a mezitím budou mít nějakou jinou pumpu, ale tohle řešení je celkem drahé, tak se musí ta ženská domluvit s Janeiným vedoucím. Takže celý týden jenom četla články a nemohla nic měřit, takže celkem nuda. Říkala, že se nemohla dočkat, kdy už bude pět a půjde domů.
Já si mezitím hraju převážně v laborce a zkouším různé finty, jak obelstít ty svoje proteiny a abych je konečně viděl a izoloval. Toš jakš takš se sem tam něco podaří, ale zatím to na Nobelovku není, to si budu muset ještě chvíli počkat :)

21.11.11

Konferenční týden zakončený výbornou večeří

Toš tento týden jsme si oba dva opět připomenuli, jaké to je na konferenci. Jane měla dvoudenní konferenci v Ede od úterý do středy, tak byla uprostřed týdne doma, což bylo fajn. A já jsem organizoval takový den pro doktorandy převážně ve třetím a čtvrtém ročníku a bylo to o tom, co je možné dělat po skončení PhD, jestli pokračovat jako post-doc nebo jít pracovat pro firmu. V pátek jsme se pak zase byli podívat na zápas volejbalu a v neděli jsme jeli do Scheveningenu do brazilské restaurace na oběd/večeři.
Janeina konference se jmenovala MicroNano konference a co mi říkala ona a pak ještě další holčina, tak to bylo takové hodně široké téma. Taky jsem slyšel, že tam bylo dost firem, které se tam prezentovaly, tak to nebylo až tak zajímavé. A pro Jane tam prý celkově nebylo nic moc zajímavého, teda z přednášek. Večer měli večeři, tak tam klábosila s jakýmasi lidma z univerzity v Twente a říkala, že to bylo fajn. Tak aspoň má nějaké první kontakty. Večer pak oba dva dny dorazila domů, tak jsme nebyli celý týden sami.
A já jsem nebyl až tak jako posluchač, ale jako organizátor. Asi už od srpna jsme s dalšíma pěti lidma organizovali tenhleten Career day. Měli jsme pozvaných asi deset lidí, kteří měli přednášet. A na různé témata, první holčina vyprávěla její studium až se dostala do Anglie, kde teď má vlastní výzkumnou skupinu, pak tam byl typos, který asi po dvaceti letech práce ve výzkumu na univerzitě odešel pracovat do firmy a potom si založil vlastní firmu, měli jsme tam přednášku o různých grantech, které existujou a jak je dostat, další byla o networking, získávání kontaktů, pak přednášel můj šéf z pohledu editora (byl 10 let editor časopisu Science a ještě je několika dalších), pak nám vykládal jeden chlap, jak to vypadá, když se člověk hlásí k firmě, jakože poslání životopisu, pohovor a další věci ohledně tohohle, další byl typos, který hned po PhD založil s dvěma kamarádama vlastní firmu a na závěr jsme měli dvě přednášky o etice ve vědě. Toš bylo to úplně super, líbilo se mi to víc než co bylo loni.
V pátek večer jsme pak společně s Jane vyrazili povzbuzovat můj tým. Ale vůbec jim to nepomohlo, hráli úplně hrozně a prohráli 4:0. Ach jo:(
V neděli jsme byli s lidma z volejbalu domluveni, že pojedeme do Scheveningenu na oběd. Scheveningen je část Haagu a je tam brazilská restaurace, kde to funguje tak, že člověk zaplatí 20 E a pak může sníst, co zmůže. A prakticky to funguje tak, že číšníci chodí mezi stoly s rošty s různými druhy masa a postupně odkrajujou těm, kdo chce. Myslím, že tam je 14 druhů masa, různě udělaných. Převážně to bylo hovězí, ale taky jsme měli vepřové, kuřecí, jehněčí a taky kuřecí srdce, ale o ty jsme si museli říct. A jeden z chodů byl taky grilovaný ananas a ten byl úplně bombastický, chceme to někdy s Jane zkusit doma. Oba jsme měli z každého masa kousek, ale nakonec jsme byli totálně plní. Ale bylo to super. Po večeři jsme se pak šli na chvíli projít po pláži. Bohužel ale byla mlha, tak nebylo nic vidět. Normálně tam prý je věž (tu jsme neviděli, i když je asi 50 metrů) a z té je vidět až na Rotterdam. Ale to se nám tentokrát nepovedlo, budeme tam muset někdy zase zajet a najít tu věž. Potom jsme vyrazili zpátky do Wageningenu.
Ale celý den jsme měli jakési problémy s cestováním. Když jsme jeli tam, autobus byl zpožděný asi o 10 minut. Nakonec to nevadilo, měli jsme dost času na přestup, ale asi to značilo první problémy. Vlak nám jel sice v pořádku, do Haagu jsme dojeli včas a v pohodě, ale v Haagu jsme museli čekat na auta, které nás měly odvézd do restaurace. V Haagu totiž nefungovala MHD a my jsme byli domluvení, že nás vyzvednou autem z nádraží. Ale po cestě se nějak sekli v koloně či co, takže dorazili pozdě. A druhé auto se ztratilo úplně, to dorazilo úplně pozdě (asi o hoďku později, než bylo plánované). Tak jsme stáli u nádraží, mrzli a čekali. Nakonec ale všichni dorazili do restaurace a pořádně se nabaštili. A na cestu zpátky se zase kombinovalo jinak. Někteří se rozhodli, že půjdou na nádraží pěšky. Tak po asi desetiminutovém kombinování kdo půjde a kdo pojede to dopadlo tak, že 7 lidí šlo pěšky, jedno auto bylo plné a v druhém nás mělo jet šest na nádraží, tam mě vyhodí a pojednou domů. Jako plán to bylo fajn, ale jaksi to nevyšlo. Minuli jsme jednu odbočku, která nás měla zavést k nádraží a najeli jsme na dálnici. A vracet se po ní by bylo dalších 12 kilometrů, tak jsme nakonec jeli v šestli až do Utrechtu, kde jsem počkal na zbývající lidi, co jeli vlakem. Potom už to bylo v pohodě a dorazili jsme až do Wageningenu.
Toš už se těším na další akční výlet!

15.11.11

První krůčky

No tento týden se skoro nic nestalo. V pondělí jsem byl na kontrole v nemocnici. Byl jsem domluvený na 9 hodin. Toš jsme spolu s Jane vyrazili na bus, protože jí to taky vyhovovalo. Ale když jsme tam přišli, psali, že bus bude mít 4 minuty zpoždění. Jenže to nebyly jenom 4 minuty. Postupně to přibývalo a přibývalo, až to bylo asi 13 minut. A to už měl taky ten další bus zpoždění 3 minuty, takže nakonec přijely dva najednou. Bohužel to už jsem věděl, že dorazím pozdě. Ale co už. Dorazil jsem do čekárny, chvíli jsem seděl a pak mě zavolali. Zavedli mě do jedné místnosti, tam jsem se posadil na lůžko a měl jsem čekat na doktora. Doktor dorazil asi za 5 minut, zkoušel mi nohu a pak se mě zeptal, jestli se na ní postavím. Tak jsem se tak na něho podíval a řekl jsem mu, že nevím, že jsem to nezkoušel. Tak jsem to teda zkusil a zvládl jsem to. Pak mi řekl, že si mám zase sednou do čekárny a za chvíli si mě zavolají a dají mi něco na tu nohu.
Toš jsem sednul do čekárny, chvíli čekal a pak si mě zavolala sestřička. Ta mi taky nějak zkoušela tu nohu a potom říkala, že mi na to dají takovou jakousi modifikaci sádry. A zeptala se, jestli chcu bílou, modrou nebo červenou. Tak jsem si nejdříve říkal, že přece nebudu chodit s nějakou barevnou sádrou či co. Ale pak jsem si taky řekl, že to je možná jenom jedinkrát, kdy bych ji mohl mít, tak jsem si nakonec vybral červenou. A sestřička to zhodnotila jako výborná volba. Takže teď to je zafixované tak, že se kotník skoro nehýbe, ale přitom se v tom dá chodit. Teď už to teda jde, ale když jsem to dostal poprvé, tak to bylo takové škobrtavé. Skoro jako se dítě učí chodit. Jenom jsem tak moc nepadal, ale byl jsem chytrý a používal jsem hole. Ale postupně v průběhu týdne mi to šlo líp a líp, takže v úterý už jsem měl jenom jednu hůl a od čtvrtka jsem chodil po laborce a po pokoji úplně bez hole. Ale do školy a ze školy jsem si ještě netroufl, to jsem zkusil až v pátek. A šlo to v pohodě. A o víkendu jsem vyzkoušel i kolo, a taky se to dalo. Není to teda tak moc příjemné, takže když můžu, tak spíš chodím a do centra moc netrajdám.
Jinak Jane byla celý týden v Amsterdamu a stále zkoušela zprovoznit tu svojí mašinu. A bohužel stále neúspěšně, furt nějaké problémy. Dokonce tam měla jakéhosi chlapa z firmy, která opravuje ty přístroje, tak to nějak kontroloval. Ale když odešel, tak cosi přestalo fungovat. A tak volala zpátky do firmy, zkoušeli něco přes telefon, ale nakonec tam někdo zase dorazí. V pátek pak měla prezentaci o svojem projektu. A protože zatím nemá žádné výsledky, protože mašina nejede, tak spíš mluvila o tom, co bude dělat a o čem to všechno je.
V pátek večer jsme se pak spolu byli podívat na zápas, který hrálo moje družstvo. A bohužel prohráli, i když vyhrávali 2:0 na sety. Ale bylo to vždycky vyrovnané, tak aspoň tak. A v sobotu jsme vyrazili do centra podívat se jak to vypadá ve Wageningenu, když přijede Sinterklaas. Ale nebylo to tak zajímavé jako v Groningenu, žádní sloni, velbloudi nebo velké průvody. Přijel jenom v kočáře, měl kolem sebe hudbu tvořenou Black Pete (Černí Petři) a další chodili kolem a rozdávali sladkosti. Tak jsme chvíli čučeli, jak se všechny děti ženou k Sinterklaasovi nebo za Černýma Petrama pro sladkosti, pak jsme si něco málo nakoupili a jeli jsme zpátky domů. A zbytek víkendu jsme jenom relaxovali.

04.11.11

Hopsavý výlet do ČR

Tento víkend, teda takový prodloužený, jsme si udělali výlet do České republiky za rodičema a kamarádama. V pátek jsme letěli z NL z Eindhovenu do Prahy, pak jsme vlakem dojeli do Olomouce a tam jsme měli sraz se spolužákama z výšky. V sobotu jsme pak byli na oslavě padesátin mojí tety a od pondělka jsme byli u Jane a navštívili jsme její dědečky. Ale celkově to nebyl jen tak nějaký výlet, bylo to opravdu akční, alespoň pro mě. A proč? No toš, ve čtvrtek večer jsem si zranil na tréninku z volejbalu kotník. A protože už bylo pozdě, tak už se nedalo jít do nemocnice a musel jsem počkat do rána. Ale ráno jsme museli jet do ČR, už jsme měli letenky, takže jsme doktora v NL nestihli. A tak jsem vzal aspoň násadu od smetáku a používal jsem jí jako hůlku. Toš nebylo to nic super, ale bylo to lepší než celou cestu skákat o jedné noze.
No a s hůlkou jsme si celkem užili legraci, hlavně na letišti na kontrole. Nejdřív jsem se zeptal, jestli mi to vůbec dovolí vzít do letadla. Normálně totiž dovolí jenom jedno příruční zavazadlo do letadla a navíc to bylo velké. Toš se na to koukali zprava, zleva, zhora, zdola, taky se tam bavili, k čemu to jakože normálně slouží (ale nemohl jsem si vzpomenout, jak se to řekne anglicky, tak jsem je nechal tápat), nakonec to ale projeli rentgenem a nechali mi to, že si to můžu vzít. Toš to mě potěšilo, protože tmi ta hůlka dost pomáhala.
Potom to bylo celkem v pohodě, do letadla jsem teda musel vyskákat, ale jako správný trénovaný volejbalista to nebyl až takový problém. Pak mě letušky usadily hned v první řadě a pomalu tam nechtěly Jane pustit, že tam budu já. Tak jsme jim vysvětlili, že jsme spolu, tak ji tam u mě nechaly. Let proběhl v pohodě, nic extra se nestalo, celou dobu jsem koukal z okýnka, bylo jasno, tak jsem pozoroval krajinu pode mnou. A pak jsme přilítali do ČR a najednou se objevila hradba z mraků. Já bych řek že úplně přesně na hranicích ČR, takže pak už nebylo kam koukat, leda tak na mraky. Ale to už jsme začali postupně klesat na letiště do Prahy. Přistáli jsme taky v poho, vysunul se nám celý podvozek a v klidu jsme se dostali do letištní haly.
Pak jsme se autobusem dostali na hlavní nádraží v Praze a vlakem jsme vyrazili do Olomouce. Toš a musím říct, hned je poznat rozdíl mezi NL a ČR. V NL nám jel bus na letiště co 10 minut, v Praze to bylo co půl hodiny. A podobné to bylo s vlakama, jenom s většíma rozestupama. Podle mě v NL se nikdo předem nedívá, v kolik jede jaký vlak. Když to jede co 15 minut, tak to ani nemá cenu. Ale vlak nám jel a dorazili jsme do Olomouce. Ale tam už jsem byl domluvený s Andrejnou, aby mě odvezla do nemocnice, ať se mi na to kouknou. A taky mi přivezla pořádné berle, tak jsem konečně mohl relativně normálně chodit. V nemocnici si vzali moje doklady, že to musí ještě pozjišťovat, jak to je, když jsem pojištěný v NL. Pak přišla sestřička a zeptala se, co se stalo. Tak jsem jí ukázal svůj kotníček, ještě v ponožce a v botě, a hned to zhodnotila: "No, pěkně, tak to bylo rychlé. Půjdeme na rentgen." A tak jsem fičel na rentgen. Tam mi udělali snímky a poslali to doktorovi. Ten se na to koukal a říkal, že na operaci to není, což mě potěšilo, pak říkal, že zlomené to není, že tam je nějaká drobná brupce a že to půjde na týden do dlahy a pak do sádry. Toš jsem mu řek, že se ve středu vracím do NL, tak že prý se musím domluvit tam, že mi to zasádrujou. Dali mi dlahu a začala moje "hopsavá návštěva ČR".
Potom mi ještě řekli, že musím zaplatit jenom poplatek za pohotovost 90 kč a ostatní že se bude řešit přes pojišťovny, že si to vyřeší samy. Tak uvidíme, co ještě přijde. Potom jsme zavolali zase Andrejce, ta mi přivezla tepláky, abych měl co nosit, a dovezla nás do hospody, kde jsme se měli sejít s ostatníma. A konečně jsme si mohli dát večeři. Toš byli jsme hrozně rádi, že jsme zase všechny viděli a pokecali s nima. Každému jsme přinesli jedny holandské oplatky, stroopwafels. Nakonec jsme skončili u Andrejky doma a kecali jsme asi do čtyř až půl páté.
Ale vstávání v 8 ráno moc příjemné nebylo. Pojedli jsme cosi bábovky a vyrazili jsme zase na vlak do Ostravy. Tam nás vyzvedl taťka a jeli jsme domů. Doma jsem pak seděl na gauči a odpočíval. Taťka mi ještě zajel koupit nějaké tepláky a šusťáky, ať mám v čem chodit a nevypadá to hrozně. Odpoledne jsme pak jeli do Příbora na oslavu narozenin mojí tety. Tam nám chvíli trvalo, než jsem si našel nějaké místo, kde můžu mít nohu nahoře, ale nakonec jsme jedno místo našli a to bylo moje. Postupně přicházeli další lidi, až jsme se tam sešli úplně všichni. A jako na každé správné oslavě tam bylo moooc jídla, pití a všeho možného, takže člověk celé odpoledne až do noci seděl, moc se nehýbal, kecal a jedl a pil. Ale bylo to super. Večer nás pak Eva dovezla domů a šli jsme spát.
V neděli mi pak Jane odjela do Valmezu a já jsem zůstal doma. V pondělí jsem pak byl u zubařky a valil jsem za Jane do Valmezu. Tam jsme byli navštívit obě babičky, Jane si pořídila nové brýle a taky pochodila po všech doktorech, které potřebovala. V úterý jsme si ještě nechali koupit 2x po čtyřech půlkách frgálu, ať máme co přivézt do laborky nechat ochutnat ostatním.
No a ve středu brzo ráno (o půl čtvrté z Valmezu) jsme se vydali vlakem do Prahy. Cesta probíhala v pohodě, vlak byl prázdný, tak jsme se mohli rozvalit po kupéčku a v klidu jsme spali až do Prahy. Pak jsme autobusem dojeli na letiště, nechali se zkontrolovat a čekali, než budem moct nastoupit do letadla. A tentokrát tam probíhala nějaká zvláštní kontrola, každý musel strčit svoje příruční zavazadlo do prostoru, který měl stačit pro to zavazadlo. Toš někteří s tím měli trochu problém, ale myslím, že všichni to nakonec nějak zvládli. A mi, protože jsem byl na berlích, dovolili jít na přednostní nástup společně s Jane, takže jsme byli v letadle skoro první. Ale samozřejmě nemohlo jít všechno tak v pohodě, když jsem skákal do letadla po schůdkách, tak jsem na jednom, skoro posledním, nějak zakopnul a celý autobus lidí mě pozoroval, jak jsem spadnul. Nic se mi ale nestalo, hned jsem se postavil, pobral svoje hole a nastoupil do letadla. Z letadla jsme tentokrát neviděli nic, jenom mraky, což bylo nudné, tak jsme celou cestu prospali. V Eindhovenu jsme busem dojeli na vlak a vlakem do Ede. Odtama pak busem do Wageningenu. Tentokrát už jsem měl normální hole, tak to bylo v pohodě. Ale byl jsem rád, když jsme dojeli domů na pokoj. Napsal jsem do školy, že dneska už nepřijdu a že budu dělat doma.
Ve čtvrtek pak Jane jela do Amsterdamu do práce a já jsem vyrazil do školy. Na to, jak je to blízko, to bylo s berlema proklatě daleko. Chvíli jsem taky uvažoval, jestli bych to zvládl na kole, ale nakonec jsem to zavrhl, že bych měl problém nastoupit a sestoupit z kola, když nemůžu našlápnout na jednu nohu. Taky jsem si ráno domluvil normálního doktora, jestli se na to podívá nebo jestli mě objedná do nemocnice.
Ve škole jsem pak seděl na místě a skoro se nehýbal, bylo to nejpříjemnější. Pak se za mnou stavila Ludmila a říkala, že bych měl jít do nemocnice a ne k normálnímu doktorovi, že to nemá cenu. Tak se pak chvíli bavila se sekretářkou, volali do nemocnice a nakonec mě "objednali" na hned, že prý mám přijít jak nejdřív to půjde. Tak mě sekretářka vzala autem domů, tam jsem vzal obrázek z rentgenu z ČR, zprávu od doktora a krabici od injekcí, co jsem používal, a vyrazili jsme do nemocnice. Tam jsme došli do čekárny a kupodivu nás hned vzali. Tak jsem jim dal snímek a zkusil přeložit zprávu od doktora. Potom řekli, že si nejsou jisti, jestli je tam něco zlomené nebo ne, tak mě poslali udělat nové snímky. Když tu dlahu rozdělali, tak byl ten kotník furt hodně oteklý, možná stejně jako na začátku, což mi přišlo divné. Ale nechal jsem si udělat snímky, dorazil jsem zpátky a pak přišel doktor. Ten potvrdil, že tam nic zlomeného není, ale že si není jistý ohledně toho otoku, že je to dost oteklé i po týdnu. Tak zavolal dalšího doktora, který se kouknul, jestli tam není nějaká infekce. Nakonec řekl, že si není jistý, tak že mi pro jistotu dá antibiotika. Pak mi dali takovou speciální stahovací "ponožku", která se na kotník navleče a když se jdu sprchovat, tak si to můžu sundat. Říkali, že to zatím nechcou dát do sádry, protože to potřebujou v pondělí sundat a podívat se na to. Takže teď chodím bez sádry, ale stejně na tu nohu nemůžu stoupnout, pobírám antibiotika a v pondělí půjdu na kontrolu do nemocnice, tak uvidíme. Říkali, že mi budou chtít dát něco, abych se mohl aspoň trochu pohybovat.
Po nemocnici mě sekretářka odvezla zpátky do školy, tam jsem ještě nějakou dobu pobyl a pak jsem šel pracovat domů. Večer mi pak přijela Jane, aby mě zkontrolovala, jak na tom jsem. Večer pak přišel jeden doktorand z naší laborky, kterého jsem požádal, aby vzal frgály do školy, že já tam v pátek nepůjdu a budu pracovat doma. V pátek pak Jane vzala svoje frgály do školy v Amsterdamu, protože je ve čtvrtek zapomněla, a já jsem byl celý den doma a pracoval. O víkendu jsem pak jenom odpočíval a Jane musela potrajdat po městě sama beze mě. Ale všechno to zvládla v pohodě. Zbytek víkendu jsme pak jenom relaxovali.