Tento víkend, teda takový prodloužený, jsme si udělali výlet do České republiky za rodičema a kamarádama. V pátek jsme letěli z NL z Eindhovenu do Prahy, pak jsme vlakem dojeli do Olomouce a tam jsme měli sraz se spolužákama z výšky. V sobotu jsme pak byli na oslavě padesátin mojí tety a od pondělka jsme byli u Jane a navštívili jsme její dědečky. Ale celkově to nebyl jen tak nějaký výlet, bylo to opravdu akční, alespoň pro mě. A proč? No toš, ve čtvrtek večer jsem si zranil na tréninku z volejbalu kotník. A protože už bylo pozdě, tak už se nedalo jít do nemocnice a musel jsem počkat do rána. Ale ráno jsme museli jet do ČR, už jsme měli letenky, takže jsme doktora v NL nestihli. A tak jsem vzal aspoň násadu od smetáku a používal jsem jí jako hůlku. Toš nebylo to nic super, ale bylo to lepší než celou cestu skákat o jedné noze.
No a s hůlkou jsme si celkem užili legraci, hlavně na letišti na kontrole. Nejdřív jsem se zeptal, jestli mi to vůbec dovolí vzít do letadla. Normálně totiž dovolí jenom jedno příruční zavazadlo do letadla a navíc to bylo velké. Toš se na to koukali zprava, zleva, zhora, zdola, taky se tam bavili, k čemu to jakože normálně slouží (ale nemohl jsem si vzpomenout, jak se to řekne anglicky, tak jsem je nechal tápat), nakonec to ale projeli rentgenem a nechali mi to, že si to můžu vzít. Toš to mě potěšilo, protože tmi ta hůlka dost pomáhala.
Potom to bylo celkem v pohodě, do letadla jsem teda musel vyskákat, ale jako správný trénovaný volejbalista to nebyl až takový problém. Pak mě letušky usadily hned v první řadě a pomalu tam nechtěly Jane pustit, že tam budu já. Tak jsme jim vysvětlili, že jsme spolu, tak ji tam u mě nechaly. Let proběhl v pohodě, nic extra se nestalo, celou dobu jsem koukal z okýnka, bylo jasno, tak jsem pozoroval krajinu pode mnou. A pak jsme přilítali do ČR a najednou se objevila hradba z mraků. Já bych řek že úplně přesně na hranicích ČR, takže pak už nebylo kam koukat, leda tak na mraky. Ale to už jsme začali postupně klesat na letiště do Prahy. Přistáli jsme taky v poho, vysunul se nám celý podvozek a v klidu jsme se dostali do letištní haly.
Pak jsme se autobusem dostali na hlavní nádraží v Praze a vlakem jsme vyrazili do Olomouce. Toš a musím říct, hned je poznat rozdíl mezi NL a ČR. V NL nám jel bus na letiště co 10 minut, v Praze to bylo co půl hodiny. A podobné to bylo s vlakama, jenom s většíma rozestupama. Podle mě v NL se nikdo předem nedívá, v kolik jede jaký vlak. Když to jede co 15 minut, tak to ani nemá cenu. Ale vlak nám jel a dorazili jsme do Olomouce. Ale tam už jsem byl domluvený s Andrejnou, aby mě odvezla do nemocnice, ať se mi na to kouknou. A taky mi přivezla pořádné berle, tak jsem konečně mohl relativně normálně chodit. V nemocnici si vzali moje doklady, že to musí ještě pozjišťovat, jak to je, když jsem pojištěný v NL. Pak přišla sestřička a zeptala se, co se stalo. Tak jsem jí ukázal svůj kotníček, ještě v ponožce a v botě, a hned to zhodnotila: "No, pěkně, tak to bylo rychlé. Půjdeme na rentgen." A tak jsem fičel na rentgen. Tam mi udělali snímky a poslali to doktorovi. Ten se na to koukal a říkal, že na operaci to není, což mě potěšilo, pak říkal, že zlomené to není, že tam je nějaká drobná brupce a že to půjde na týden do dlahy a pak do sádry. Toš jsem mu řek, že se ve středu vracím do NL, tak že prý se musím domluvit tam, že mi to zasádrujou. Dali mi dlahu a začala moje "hopsavá návštěva ČR".
Potom mi ještě řekli, že musím zaplatit jenom poplatek za pohotovost 90 kč a ostatní že se bude řešit přes pojišťovny, že si to vyřeší samy. Tak uvidíme, co ještě přijde. Potom jsme zavolali zase Andrejce, ta mi přivezla tepláky, abych měl co nosit, a dovezla nás do hospody, kde jsme se měli sejít s ostatníma. A konečně jsme si mohli dát večeři. Toš byli jsme hrozně rádi, že jsme zase všechny viděli a pokecali s nima. Každému jsme přinesli jedny holandské oplatky, stroopwafels. Nakonec jsme skončili u Andrejky doma a kecali jsme asi do čtyř až půl páté.
Ale vstávání v 8 ráno moc příjemné nebylo. Pojedli jsme cosi bábovky a vyrazili jsme zase na vlak do Ostravy. Tam nás vyzvedl taťka a jeli jsme domů. Doma jsem pak seděl na gauči a odpočíval. Taťka mi ještě zajel koupit nějaké tepláky a šusťáky, ať mám v čem chodit a nevypadá to hrozně. Odpoledne jsme pak jeli do Příbora na oslavu narozenin mojí tety. Tam nám chvíli trvalo, než jsem si našel nějaké místo, kde můžu mít nohu nahoře, ale nakonec jsme jedno místo našli a to bylo moje. Postupně přicházeli další lidi, až jsme se tam sešli úplně všichni. A jako na každé správné oslavě tam bylo moooc jídla, pití a všeho možného, takže člověk celé odpoledne až do noci seděl, moc se nehýbal, kecal a jedl a pil. Ale bylo to super. Večer nás pak Eva dovezla domů a šli jsme spát.
V neděli mi pak Jane odjela do Valmezu a já jsem zůstal doma. V pondělí jsem pak byl u zubařky a valil jsem za Jane do Valmezu. Tam jsme byli navštívit obě babičky, Jane si pořídila nové brýle a taky pochodila po všech doktorech, které potřebovala. V úterý jsme si ještě nechali koupit 2x po čtyřech půlkách frgálu, ať máme co přivézt do laborky nechat ochutnat ostatním.
No a ve středu brzo ráno (o půl čtvrté z Valmezu) jsme se vydali vlakem do Prahy. Cesta probíhala v pohodě, vlak byl prázdný, tak jsme se mohli rozvalit po kupéčku a v klidu jsme spali až do Prahy. Pak jsme autobusem dojeli na letiště, nechali se zkontrolovat a čekali, než budem moct nastoupit do letadla. A tentokrát tam probíhala nějaká zvláštní kontrola, každý musel strčit svoje příruční zavazadlo do prostoru, který měl stačit pro to zavazadlo. Toš někteří s tím měli trochu problém, ale myslím, že všichni to nakonec nějak zvládli. A mi, protože jsem byl na berlích, dovolili jít na přednostní nástup společně s Jane, takže jsme byli v letadle skoro první. Ale samozřejmě nemohlo jít všechno tak v pohodě, když jsem skákal do letadla po schůdkách, tak jsem na jednom, skoro posledním, nějak zakopnul a celý autobus lidí mě pozoroval, jak jsem spadnul. Nic se mi ale nestalo, hned jsem se postavil, pobral svoje hole a nastoupil do letadla. Z letadla jsme tentokrát neviděli nic, jenom mraky, což bylo nudné, tak jsme celou cestu prospali. V Eindhovenu jsme busem dojeli na vlak a vlakem do Ede. Odtama pak busem do Wageningenu. Tentokrát už jsem měl normální hole, tak to bylo v pohodě. Ale byl jsem rád, když jsme dojeli domů na pokoj. Napsal jsem do školy, že dneska už nepřijdu a že budu dělat doma.
Ve čtvrtek pak Jane jela do Amsterdamu do práce a já jsem vyrazil do školy. Na to, jak je to blízko, to bylo s berlema proklatě daleko. Chvíli jsem taky uvažoval, jestli bych to zvládl na kole, ale nakonec jsem to zavrhl, že bych měl problém nastoupit a sestoupit z kola, když nemůžu našlápnout na jednu nohu. Taky jsem si ráno domluvil normálního doktora, jestli se na to podívá nebo jestli mě objedná do nemocnice.
Ve škole jsem pak seděl na místě a skoro se nehýbal, bylo to nejpříjemnější. Pak se za mnou stavila Ludmila a říkala, že bych měl jít do nemocnice a ne k normálnímu doktorovi, že to nemá cenu. Tak se pak chvíli bavila se sekretářkou, volali do nemocnice a nakonec mě "objednali" na hned, že prý mám přijít jak nejdřív to půjde. Tak mě sekretářka vzala autem domů, tam jsem vzal obrázek z rentgenu z ČR, zprávu od doktora a krabici od injekcí, co jsem používal, a vyrazili jsme do nemocnice. Tam jsme došli do čekárny a kupodivu nás hned vzali. Tak jsem jim dal snímek a zkusil přeložit zprávu od doktora. Potom řekli, že si nejsou jisti, jestli je tam něco zlomené nebo ne, tak mě poslali udělat nové snímky. Když tu dlahu rozdělali, tak byl ten kotník furt hodně oteklý, možná stejně jako na začátku, což mi přišlo divné. Ale nechal jsem si udělat snímky, dorazil jsem zpátky a pak přišel doktor. Ten potvrdil, že tam nic zlomeného není, ale že si není jistý ohledně toho otoku, že je to dost oteklé i po týdnu. Tak zavolal dalšího doktora, který se kouknul, jestli tam není nějaká infekce. Nakonec řekl, že si není jistý, tak že mi pro jistotu dá antibiotika. Pak mi dali takovou speciální stahovací "ponožku", která se na kotník navleče a když se jdu sprchovat, tak si to můžu sundat. Říkali, že to zatím nechcou dát do sádry, protože to potřebujou v pondělí sundat a podívat se na to. Takže teď chodím bez sádry, ale stejně na tu nohu nemůžu stoupnout, pobírám antibiotika a v pondělí půjdu na kontrolu do nemocnice, tak uvidíme. Říkali, že mi budou chtít dát něco, abych se mohl aspoň trochu pohybovat.
Po nemocnici mě sekretářka odvezla zpátky do školy, tam jsem ještě nějakou dobu pobyl a pak jsem šel pracovat domů. Večer mi pak přijela Jane, aby mě zkontrolovala, jak na tom jsem. Večer pak přišel jeden doktorand z naší laborky, kterého jsem požádal, aby vzal frgály do školy, že já tam v pátek nepůjdu a budu pracovat doma. V pátek pak Jane vzala svoje frgály do školy v Amsterdamu, protože je ve čtvrtek zapomněla, a já jsem byl celý den doma a pracoval. O víkendu jsem pak jenom odpočíval a Jane musela potrajdat po městě sama beze mě. Ale všechno to zvládla v pohodě. Zbytek víkendu jsme pak jenom relaxovali.
No a s hůlkou jsme si celkem užili legraci, hlavně na letišti na kontrole. Nejdřív jsem se zeptal, jestli mi to vůbec dovolí vzít do letadla. Normálně totiž dovolí jenom jedno příruční zavazadlo do letadla a navíc to bylo velké. Toš se na to koukali zprava, zleva, zhora, zdola, taky se tam bavili, k čemu to jakože normálně slouží (ale nemohl jsem si vzpomenout, jak se to řekne anglicky, tak jsem je nechal tápat), nakonec to ale projeli rentgenem a nechali mi to, že si to můžu vzít. Toš to mě potěšilo, protože tmi ta hůlka dost pomáhala.
Potom to bylo celkem v pohodě, do letadla jsem teda musel vyskákat, ale jako správný trénovaný volejbalista to nebyl až takový problém. Pak mě letušky usadily hned v první řadě a pomalu tam nechtěly Jane pustit, že tam budu já. Tak jsme jim vysvětlili, že jsme spolu, tak ji tam u mě nechaly. Let proběhl v pohodě, nic extra se nestalo, celou dobu jsem koukal z okýnka, bylo jasno, tak jsem pozoroval krajinu pode mnou. A pak jsme přilítali do ČR a najednou se objevila hradba z mraků. Já bych řek že úplně přesně na hranicích ČR, takže pak už nebylo kam koukat, leda tak na mraky. Ale to už jsme začali postupně klesat na letiště do Prahy. Přistáli jsme taky v poho, vysunul se nám celý podvozek a v klidu jsme se dostali do letištní haly.
Pak jsme se autobusem dostali na hlavní nádraží v Praze a vlakem jsme vyrazili do Olomouce. Toš a musím říct, hned je poznat rozdíl mezi NL a ČR. V NL nám jel bus na letiště co 10 minut, v Praze to bylo co půl hodiny. A podobné to bylo s vlakama, jenom s většíma rozestupama. Podle mě v NL se nikdo předem nedívá, v kolik jede jaký vlak. Když to jede co 15 minut, tak to ani nemá cenu. Ale vlak nám jel a dorazili jsme do Olomouce. Ale tam už jsem byl domluvený s Andrejnou, aby mě odvezla do nemocnice, ať se mi na to kouknou. A taky mi přivezla pořádné berle, tak jsem konečně mohl relativně normálně chodit. V nemocnici si vzali moje doklady, že to musí ještě pozjišťovat, jak to je, když jsem pojištěný v NL. Pak přišla sestřička a zeptala se, co se stalo. Tak jsem jí ukázal svůj kotníček, ještě v ponožce a v botě, a hned to zhodnotila: "No, pěkně, tak to bylo rychlé. Půjdeme na rentgen." A tak jsem fičel na rentgen. Tam mi udělali snímky a poslali to doktorovi. Ten se na to koukal a říkal, že na operaci to není, což mě potěšilo, pak říkal, že zlomené to není, že tam je nějaká drobná brupce a že to půjde na týden do dlahy a pak do sádry. Toš jsem mu řek, že se ve středu vracím do NL, tak že prý se musím domluvit tam, že mi to zasádrujou. Dali mi dlahu a začala moje "hopsavá návštěva ČR".
Potom mi ještě řekli, že musím zaplatit jenom poplatek za pohotovost 90 kč a ostatní že se bude řešit přes pojišťovny, že si to vyřeší samy. Tak uvidíme, co ještě přijde. Potom jsme zavolali zase Andrejce, ta mi přivezla tepláky, abych měl co nosit, a dovezla nás do hospody, kde jsme se měli sejít s ostatníma. A konečně jsme si mohli dát večeři. Toš byli jsme hrozně rádi, že jsme zase všechny viděli a pokecali s nima. Každému jsme přinesli jedny holandské oplatky, stroopwafels. Nakonec jsme skončili u Andrejky doma a kecali jsme asi do čtyř až půl páté.
Ale vstávání v 8 ráno moc příjemné nebylo. Pojedli jsme cosi bábovky a vyrazili jsme zase na vlak do Ostravy. Tam nás vyzvedl taťka a jeli jsme domů. Doma jsem pak seděl na gauči a odpočíval. Taťka mi ještě zajel koupit nějaké tepláky a šusťáky, ať mám v čem chodit a nevypadá to hrozně. Odpoledne jsme pak jeli do Příbora na oslavu narozenin mojí tety. Tam nám chvíli trvalo, než jsem si našel nějaké místo, kde můžu mít nohu nahoře, ale nakonec jsme jedno místo našli a to bylo moje. Postupně přicházeli další lidi, až jsme se tam sešli úplně všichni. A jako na každé správné oslavě tam bylo moooc jídla, pití a všeho možného, takže člověk celé odpoledne až do noci seděl, moc se nehýbal, kecal a jedl a pil. Ale bylo to super. Večer nás pak Eva dovezla domů a šli jsme spát.
V neděli mi pak Jane odjela do Valmezu a já jsem zůstal doma. V pondělí jsem pak byl u zubařky a valil jsem za Jane do Valmezu. Tam jsme byli navštívit obě babičky, Jane si pořídila nové brýle a taky pochodila po všech doktorech, které potřebovala. V úterý jsme si ještě nechali koupit 2x po čtyřech půlkách frgálu, ať máme co přivézt do laborky nechat ochutnat ostatním.
No a ve středu brzo ráno (o půl čtvrté z Valmezu) jsme se vydali vlakem do Prahy. Cesta probíhala v pohodě, vlak byl prázdný, tak jsme se mohli rozvalit po kupéčku a v klidu jsme spali až do Prahy. Pak jsme autobusem dojeli na letiště, nechali se zkontrolovat a čekali, než budem moct nastoupit do letadla. A tentokrát tam probíhala nějaká zvláštní kontrola, každý musel strčit svoje příruční zavazadlo do prostoru, který měl stačit pro to zavazadlo. Toš někteří s tím měli trochu problém, ale myslím, že všichni to nakonec nějak zvládli. A mi, protože jsem byl na berlích, dovolili jít na přednostní nástup společně s Jane, takže jsme byli v letadle skoro první. Ale samozřejmě nemohlo jít všechno tak v pohodě, když jsem skákal do letadla po schůdkách, tak jsem na jednom, skoro posledním, nějak zakopnul a celý autobus lidí mě pozoroval, jak jsem spadnul. Nic se mi ale nestalo, hned jsem se postavil, pobral svoje hole a nastoupil do letadla. Z letadla jsme tentokrát neviděli nic, jenom mraky, což bylo nudné, tak jsme celou cestu prospali. V Eindhovenu jsme busem dojeli na vlak a vlakem do Ede. Odtama pak busem do Wageningenu. Tentokrát už jsem měl normální hole, tak to bylo v pohodě. Ale byl jsem rád, když jsme dojeli domů na pokoj. Napsal jsem do školy, že dneska už nepřijdu a že budu dělat doma.
Ve čtvrtek pak Jane jela do Amsterdamu do práce a já jsem vyrazil do školy. Na to, jak je to blízko, to bylo s berlema proklatě daleko. Chvíli jsem taky uvažoval, jestli bych to zvládl na kole, ale nakonec jsem to zavrhl, že bych měl problém nastoupit a sestoupit z kola, když nemůžu našlápnout na jednu nohu. Taky jsem si ráno domluvil normálního doktora, jestli se na to podívá nebo jestli mě objedná do nemocnice.
Ve škole jsem pak seděl na místě a skoro se nehýbal, bylo to nejpříjemnější. Pak se za mnou stavila Ludmila a říkala, že bych měl jít do nemocnice a ne k normálnímu doktorovi, že to nemá cenu. Tak se pak chvíli bavila se sekretářkou, volali do nemocnice a nakonec mě "objednali" na hned, že prý mám přijít jak nejdřív to půjde. Tak mě sekretářka vzala autem domů, tam jsem vzal obrázek z rentgenu z ČR, zprávu od doktora a krabici od injekcí, co jsem používal, a vyrazili jsme do nemocnice. Tam jsme došli do čekárny a kupodivu nás hned vzali. Tak jsem jim dal snímek a zkusil přeložit zprávu od doktora. Potom řekli, že si nejsou jisti, jestli je tam něco zlomené nebo ne, tak mě poslali udělat nové snímky. Když tu dlahu rozdělali, tak byl ten kotník furt hodně oteklý, možná stejně jako na začátku, což mi přišlo divné. Ale nechal jsem si udělat snímky, dorazil jsem zpátky a pak přišel doktor. Ten potvrdil, že tam nic zlomeného není, ale že si není jistý ohledně toho otoku, že je to dost oteklé i po týdnu. Tak zavolal dalšího doktora, který se kouknul, jestli tam není nějaká infekce. Nakonec řekl, že si není jistý, tak že mi pro jistotu dá antibiotika. Pak mi dali takovou speciální stahovací "ponožku", která se na kotník navleče a když se jdu sprchovat, tak si to můžu sundat. Říkali, že to zatím nechcou dát do sádry, protože to potřebujou v pondělí sundat a podívat se na to. Takže teď chodím bez sádry, ale stejně na tu nohu nemůžu stoupnout, pobírám antibiotika a v pondělí půjdu na kontrolu do nemocnice, tak uvidíme. Říkali, že mi budou chtít dát něco, abych se mohl aspoň trochu pohybovat.
Po nemocnici mě sekretářka odvezla zpátky do školy, tam jsem ještě nějakou dobu pobyl a pak jsem šel pracovat domů. Večer mi pak přijela Jane, aby mě zkontrolovala, jak na tom jsem. Večer pak přišel jeden doktorand z naší laborky, kterého jsem požádal, aby vzal frgály do školy, že já tam v pátek nepůjdu a budu pracovat doma. V pátek pak Jane vzala svoje frgály do školy v Amsterdamu, protože je ve čtvrtek zapomněla, a já jsem byl celý den doma a pracoval. O víkendu jsem pak jenom odpočíval a Jane musela potrajdat po městě sama beze mě. Ale všechno to zvládla v pohodě. Zbytek víkendu jsme pak jenom relaxovali.
Žádné komentáře:
Okomentovat