Na konci ledna jsme chtěli jet na výlet do Milána, ale bohužel jsme tam nakonec nevyrazili, protože prostě osud nechtěl a vyskytlo se několik problémů. Jedním z nich byla Janeina ztracená občanka. Toš nedalo se nic dělat a museli jsme zjistit, co se má dělat v případě, že člověk ztratí v cizině občanku (nebo nějaký jiný doklad totožnosti). Jane koukala na net, co a jak, a zjistila, že člověk by si měl zajít na policajty, s něma sepsat protokol o tom, že ztratil občanku, a pak s tím protokolem jít na nějaký úřad, v našem případě ambasádu, kde mu vystaví cestovní pas, na který se může vrátit domů. Tak jsme se tím řídili a postupně jsme to zařizovali.
Protokol z policie
Na policii jsme nešli hned, jak jsme zjistili, že Jane nemá občanku, ale zkoušeli jsme ji nejdříve hledat. Ptali jsme se všude možně, kde nás napadlo, že by to mohlo být. Byli jsme pochopitelně na vrátnici ve škole, kde jsme doufali, že by byla největší šance, že to tam bude. Ale tam to nebylo, a tak jsme se ptali dále. Ptali jsme se na bazéně, kam chodíme plavat, v ACLU, kam chodíme na sporty, taky jsme se ptali na druhé budově školy, kam vůbec nechodíme, ale co kdyby, Jane psala mail ESN, jestli to náhodou nenašli na nějaké akci s nima, ale nikde nic.
Tak jsme teda vyrazili na policajty. Na netu jsme našli, kde jsou nejbližší policajti a v úterý 2.2. po škole jsme tam vyrazili. Dorazili jsme tam někdy před půl pátou a šli jsme k přepážce, kde byla jakási ženská. Když jsme na ni začli mluvit anglicky, moc se na to netvářila a zavolala jakéhosi mladého typose. Ten nám řekl, že s náma ten protokol sepíšou, ale že potřebujou číslo té občanky a ostatní věci, které tam byly, jako adresa, rodné číslo, místo narození apod. Číslo občanky jsme z hlavy nevěděli, ale měli jsme ho naštěstí napsané na nějaké letence, kterou jsme dříve používali. Protože tam měli do pěti, tak jsme si řekli, že pro to jenom zajedem a že se ještě vrátíme a vyřídíme to ten den. Ale když jsme se asi v 16:40 vrátili, tak ta ženská, co tam byla, řekla, že už nic vyřizovat nebude a že máme přijít další den, že prý by to nestihla. Toš jsme se otočili a jeli jsme zpátky na koleje.
Druhý den jsme tam šli hned ráno před školou, ať už to máme vyřízené a máme klid. Když jsme tam přišli, nebyla tam ta nepříjemná ženská ze včerejška, ale nějaká mladší, celkem v pohodě. Tak jsme ji řekli, proč tam jsme a co chceme, ona řekla že v poho, ať si počkáme, než to sepíše. Tak jsme čekali, sem tam si Jane zavolala, protože chtěla něco vědět, ale asi za 20 minut to měla hotové, dala nám jeden podepsaný protokol, s kterým jsme měli jít na ambasádu, a jeden nepodepsaný, kdybychom někde potřebovali nějaké údaje z občanky nebo něco podobného.
Ambasáda
Pak už bylo jenom třeba, abychom zašli na ambasádu a vyřídili si nový cestovní doklad. Jediný takový problém byl, že ambasáda je jenom v Haagu. A tak i přes to, že jsme do Haagu jet nechtěli, bo tam podle nás nebylo moc na co koukat, tak jsme tam nakonec vyrazili. Nejdříve jsme uvažovali, kdy bychom tam tak jeli. Nějak jsme to ale nedouvažovali a pak se příležitost objevila sama. Ve škole jsou teď (22. - 26.2.) prázdniny, ani nevím proč, tak jsme se rozhodli, že tam zajedem hned v pondělí 22.2.
Cesta do Haagu je asi nejjednodušší vlakem. Z Groningenu tam jede každou hodinu přímý vlak a mezi tím jezdí i vlak s jedním přestupem. Nám se ale nechtělo přestupovat, tak jsme si našli přímý vlak. Abychom tam byli včas (ambasáda otvírá v 9), tak jsme jeli vlakem v 6:44 ráno. Tak brzo ráno jsou všechny ulice prázdné a nepotkali jsme skoro ani jednoho člověka.
Na nádraží jsme dorazili celkem v poho, to jsme věděli, kde je, ale pak jsme měli problém koupit lístek. Když jsme tam vlezli, nikde jsme neviděli žádnou pokladnu, jenom tam všude kolem bylo hafo automatů, u kterých si člověk kupoval lístek sám. Protože jsme měli s automatama zkušenost z Londýna, chtěli jsme si lístek koupit radši u někoho. Ale nikde nikdo nebyl, tak jsme se odhodlali podívat na automat. Ten byl nakonec velmi jednoduchý a za chvíli jsme tam nacvakali, co vlastně chceme. Pak to ale po nás chtělo kartu. Zkusil jsem tam strčit svoji kartu, jestli to půjde, a nešlo. Pak jsme zkusili i Janeinu, ale taky nic. Tak jsme byli zase na začátku. Toš jsme teda zkusili najít jakéhosi místního pracovníka, kterého bychom se zeptali, jestli se tam dá někde koupit lístek za hotové. Za chvíli jsme někoho takového našli a ten nám ukázal, kam máme jít. Pak už to byla pohoda, koupili jsme si lístky a protože vlak už stál na nástupišti, nastoupili jsme a čekali jsme, až vyrazíme.
Cesta probíhala v pohodě, trvalo to asi dvě a půl hoďky, ale my jsme skoro celou cestu prospali. Když jsme dojeli do Haagu, počasí nebylo nic moc. Samozřejmě pršelo. Toš to nás moc nepovzbudilo, vzhledem k tomu, že jsme chtěli celý den protrajdat po Haagu, když už tam jsme, ale nedalo se nic dělat a vyrazili jsme směr ambasáda.
Ambasáda byla v centru města. A přímo ta budova byla u jakéhosi "paláce", před kterým stála stráž. Tak nevím, jestli tam bydlí královna nebo co. Ale zrovna dneska se tam navíc něco dělo. Všude tam byly kamery a byl tam jakýsi šrumec, postávali tam lidi a jakoby na něco čekali. Dokonce se nás tam jeden typos ptal, jestli nevíme, co se tam děje. Ale my jsme vůbec netušili, tak jsme mu ani moc nepomohli. Později nás pak napadlo, jestli to nemá něco společného s padlou vládnou, což se stalo v sobotu nebo v neděli. Ale na nějaké detaily jsme se neptali, jenom jsme kolem nich prošli.
Pak jsme dorazili na ambasádu, zazvonili jsme a oni nás pustili dovnitř. Když jsme tam vlezli, tak to byla taková krátká chodba zakončená okýnkem, nic moc velkého. Před náma tam byla ještě nějaká ženská, ale ta za chvíli skončila, tak jsme se k okýnku vydali my. Jane popsala, co se jí stalo a co chce a ta ženská, co tam zrovna byla, jí dala jakési papíry, které má vyplnit. Toš jsme to všechno vyplnili, odevzdali a ta ženská nám řekla, že to bude trvat, než si ověří Janeinu totožnost. Že se máme vrátit někdy před dvanáctou, že to už bude hotová.
Tak jsme vyrazili potrajdat do města. Sice pršelo a nebylo to vůbec příjemné, ale sedět někde se nám moc nechtělo a když už jsme byli v tom Haagu, tak jsme to chtěli trochu poprohlížet. Tak jsme tam našli pár nějakých kostelů a zajímavých budov a taky jakýsi monument se sochama. Pak jsme se něco po půl dvanácté vrátili na ambasádu, Jane ještě podepsala nějaké papíry, zaplatili jsme za cestovní průkaz a byli jsme hotoví.
Pak jsme ještě na chvíli vyrazili do města, doprohlížet to, co jsme ještě neviděli, ale to netrvalo moc dlouho a po jedné jsme byli zpátky na nádraží a čekali jsme na vlak, který nás zaveze zpátky. Ten byl naštěstí přistavený celkem brzo, tak jsme nemuseli ani moc dlouho postávat venku, ale sedli jsme si do tepla do vlaku. Cesta zpátky probíhala zase v poho, dorazili jsme do Groningenu a pak jsme došli i na kolej. Tam jsme si pak dali teplý čaj a večeři a bylo nám fajn.
Fotky z Den Haagu
Protokol z policie
Na policii jsme nešli hned, jak jsme zjistili, že Jane nemá občanku, ale zkoušeli jsme ji nejdříve hledat. Ptali jsme se všude možně, kde nás napadlo, že by to mohlo být. Byli jsme pochopitelně na vrátnici ve škole, kde jsme doufali, že by byla největší šance, že to tam bude. Ale tam to nebylo, a tak jsme se ptali dále. Ptali jsme se na bazéně, kam chodíme plavat, v ACLU, kam chodíme na sporty, taky jsme se ptali na druhé budově školy, kam vůbec nechodíme, ale co kdyby, Jane psala mail ESN, jestli to náhodou nenašli na nějaké akci s nima, ale nikde nic.
Tak jsme teda vyrazili na policajty. Na netu jsme našli, kde jsou nejbližší policajti a v úterý 2.2. po škole jsme tam vyrazili. Dorazili jsme tam někdy před půl pátou a šli jsme k přepážce, kde byla jakási ženská. Když jsme na ni začli mluvit anglicky, moc se na to netvářila a zavolala jakéhosi mladého typose. Ten nám řekl, že s náma ten protokol sepíšou, ale že potřebujou číslo té občanky a ostatní věci, které tam byly, jako adresa, rodné číslo, místo narození apod. Číslo občanky jsme z hlavy nevěděli, ale měli jsme ho naštěstí napsané na nějaké letence, kterou jsme dříve používali. Protože tam měli do pěti, tak jsme si řekli, že pro to jenom zajedem a že se ještě vrátíme a vyřídíme to ten den. Ale když jsme se asi v 16:40 vrátili, tak ta ženská, co tam byla, řekla, že už nic vyřizovat nebude a že máme přijít další den, že prý by to nestihla. Toš jsme se otočili a jeli jsme zpátky na koleje.
Druhý den jsme tam šli hned ráno před školou, ať už to máme vyřízené a máme klid. Když jsme tam přišli, nebyla tam ta nepříjemná ženská ze včerejška, ale nějaká mladší, celkem v pohodě. Tak jsme ji řekli, proč tam jsme a co chceme, ona řekla že v poho, ať si počkáme, než to sepíše. Tak jsme čekali, sem tam si Jane zavolala, protože chtěla něco vědět, ale asi za 20 minut to měla hotové, dala nám jeden podepsaný protokol, s kterým jsme měli jít na ambasádu, a jeden nepodepsaný, kdybychom někde potřebovali nějaké údaje z občanky nebo něco podobného.
Ambasáda
Pak už bylo jenom třeba, abychom zašli na ambasádu a vyřídili si nový cestovní doklad. Jediný takový problém byl, že ambasáda je jenom v Haagu. A tak i přes to, že jsme do Haagu jet nechtěli, bo tam podle nás nebylo moc na co koukat, tak jsme tam nakonec vyrazili. Nejdříve jsme uvažovali, kdy bychom tam tak jeli. Nějak jsme to ale nedouvažovali a pak se příležitost objevila sama. Ve škole jsou teď (22. - 26.2.) prázdniny, ani nevím proč, tak jsme se rozhodli, že tam zajedem hned v pondělí 22.2.
Cesta do Haagu je asi nejjednodušší vlakem. Z Groningenu tam jede každou hodinu přímý vlak a mezi tím jezdí i vlak s jedním přestupem. Nám se ale nechtělo přestupovat, tak jsme si našli přímý vlak. Abychom tam byli včas (ambasáda otvírá v 9), tak jsme jeli vlakem v 6:44 ráno. Tak brzo ráno jsou všechny ulice prázdné a nepotkali jsme skoro ani jednoho člověka.
Na nádraží jsme dorazili celkem v poho, to jsme věděli, kde je, ale pak jsme měli problém koupit lístek. Když jsme tam vlezli, nikde jsme neviděli žádnou pokladnu, jenom tam všude kolem bylo hafo automatů, u kterých si člověk kupoval lístek sám. Protože jsme měli s automatama zkušenost z Londýna, chtěli jsme si lístek koupit radši u někoho. Ale nikde nikdo nebyl, tak jsme se odhodlali podívat na automat. Ten byl nakonec velmi jednoduchý a za chvíli jsme tam nacvakali, co vlastně chceme. Pak to ale po nás chtělo kartu. Zkusil jsem tam strčit svoji kartu, jestli to půjde, a nešlo. Pak jsme zkusili i Janeinu, ale taky nic. Tak jsme byli zase na začátku. Toš jsme teda zkusili najít jakéhosi místního pracovníka, kterého bychom se zeptali, jestli se tam dá někde koupit lístek za hotové. Za chvíli jsme někoho takového našli a ten nám ukázal, kam máme jít. Pak už to byla pohoda, koupili jsme si lístky a protože vlak už stál na nástupišti, nastoupili jsme a čekali jsme, až vyrazíme.
Cesta probíhala v pohodě, trvalo to asi dvě a půl hoďky, ale my jsme skoro celou cestu prospali. Když jsme dojeli do Haagu, počasí nebylo nic moc. Samozřejmě pršelo. Toš to nás moc nepovzbudilo, vzhledem k tomu, že jsme chtěli celý den protrajdat po Haagu, když už tam jsme, ale nedalo se nic dělat a vyrazili jsme směr ambasáda.
Ambasáda byla v centru města. A přímo ta budova byla u jakéhosi "paláce", před kterým stála stráž. Tak nevím, jestli tam bydlí královna nebo co. Ale zrovna dneska se tam navíc něco dělo. Všude tam byly kamery a byl tam jakýsi šrumec, postávali tam lidi a jakoby na něco čekali. Dokonce se nás tam jeden typos ptal, jestli nevíme, co se tam děje. Ale my jsme vůbec netušili, tak jsme mu ani moc nepomohli. Později nás pak napadlo, jestli to nemá něco společného s padlou vládnou, což se stalo v sobotu nebo v neděli. Ale na nějaké detaily jsme se neptali, jenom jsme kolem nich prošli.
Pak jsme dorazili na ambasádu, zazvonili jsme a oni nás pustili dovnitř. Když jsme tam vlezli, tak to byla taková krátká chodba zakončená okýnkem, nic moc velkého. Před náma tam byla ještě nějaká ženská, ale ta za chvíli skončila, tak jsme se k okýnku vydali my. Jane popsala, co se jí stalo a co chce a ta ženská, co tam zrovna byla, jí dala jakési papíry, které má vyplnit. Toš jsme to všechno vyplnili, odevzdali a ta ženská nám řekla, že to bude trvat, než si ověří Janeinu totožnost. Že se máme vrátit někdy před dvanáctou, že to už bude hotová.
Tak jsme vyrazili potrajdat do města. Sice pršelo a nebylo to vůbec příjemné, ale sedět někde se nám moc nechtělo a když už jsme byli v tom Haagu, tak jsme to chtěli trochu poprohlížet. Tak jsme tam našli pár nějakých kostelů a zajímavých budov a taky jakýsi monument se sochama. Pak jsme se něco po půl dvanácté vrátili na ambasádu, Jane ještě podepsala nějaké papíry, zaplatili jsme za cestovní průkaz a byli jsme hotoví.
Pak jsme ještě na chvíli vyrazili do města, doprohlížet to, co jsme ještě neviděli, ale to netrvalo moc dlouho a po jedné jsme byli zpátky na nádraží a čekali jsme na vlak, který nás zaveze zpátky. Ten byl naštěstí přistavený celkem brzo, tak jsme nemuseli ani moc dlouho postávat venku, ale sedli jsme si do tepla do vlaku. Cesta zpátky probíhala zase v poho, dorazili jsme do Groningenu a pak jsme došli i na kolej. Tam jsme si pak dali teplý čaj a večeři a bylo nám fajn.
Fotky z Den Haagu
Žádné komentáře:
Okomentovat