Mudwalking & spol.

Tentokrát opět dva týdny dohromady, protože v pátek (1.7.) jedeme domů do ČR, tak se toho už moc nebude dít. Ale co se dělo, a nebylo toho málo! V pondělí (20.6.) jsme se zúčastnili mudwalking, což je, volně přeloženo, chození v blátě. Ve středu (22.6.) jsem pak hrál finále ve squashi, v pátek (24.6.) jsem si odbyl první návštěvu u doktora v Nizozemí a večer jsme pak vyrazili na rozlučkovou/narozeninovou párty. No a toto úterý (28.6.) jsem si po dlouhé době zopakoval, jak to vypadá na zkoušce, i když tentokrát to bylo v Nizozemí, a po zkoušce jsme se přidali k dalším volejbalistům a šli jsme na pubquiz (kvíz v hospodě). No a ve čtvrtek pak nakoupíme všechno potřebné a v pátek v noci vyrazíme domů do ČR.

Mudwalking

Mudwalking je taková zábava v Nizozemí, kde člověk vyrazí k moři a během odlivu trajdá v blátě, kde je normálně moře. Dá se to domluvit tak, že buď člověk jenom nějakou určitou dobu chodí v bahně víceméně kolem pobřeží nebo jsou i trasy, kde může člověk dojít na některý z nizozemských ostrovů. My jsme neměli žádný cíl, jenom jsme tak trajdali, ale bylo to fajn.
Protože jsme si nechtěli zničit naše pěkné boty, vyrazili jsme ještě o víkendu do jednoho obchodu ve Wageningenu, kde je všechno za levno. Tam jsme si oba koupili boty asi za 5 euro a ty jsme si pak vzali do bláta. V pondělí jsme se pak všichni účastníci sešli před sportcentrem a odtama jsme vyrazili jedním autem a jedním minibusem (pro 11 lidí) směr Groningen a pak ještě dál, až k moři. Tam jsme dojeli asi kolem šesté, převlíkli jsme se do bermud, abychom si nezašpinili kalhoty a vyrazili jsme.
Chodili jsme asi tři hodiny a byla to prdel. Sem tam to bylo celkem pevné, jako by člověk chodil normálně na zemi, jenom tam je trochu vody, ale často to bylo spíše bláto. Většinou to bylo tak po kotníky, ale některá místa byla extra, tam se člověk propadl do bláta až po kolena a skoro se z toho bláta nemohl dostat. Někteří se dokonce tak rozřádili, že na konci byli celí od bláta, od shora až dolů.
Po cestě jsme taky potkávali různé živočichy a rostlinky, které jsou normálně v moři. Takže jsme potkali několik krabů (hafo jich bylo mrtvých, ale někteří byli ještě živí), viděli jsme tam mušle, které byly zahrabané v blátě a jenom "vyplivovaly" vodu, takže to vypadalo, jako by pršelo. A na jednom místě prý byl zahrabaný platýs, taková jakási placatá ryba. Ale byl vidět jenom ten obrys v blátě, přímo tu rybu jsme neviděli. Z rostlinek tam bylo jakési "mořské zelí", což se prý dá koupit i v obchodě, ale je to hrozně drahé. Tak nám říkali, ať si to tam užijeme a pojíme :)
Když jsme skončili, umyli jsme si nohy v potoce (teda někteří tam skočili celí) a pak ještě opláchli v čisté vodě. No a pak už jsme vyrazili zpátky do Wageningenu. A protože byli všichni hladoví, tak jsme se po cestě stavili ještě do McDonaldu. Sice jídlo nic moc, ale v tu chvíli to přišlo vhod. Pak už většina lidí v miniautobuse spala (asi všichni kromě řidiče), až jsme dojeli do Wageningenu zpátky ke sportcentru. To bylo asi půl druhé, tak jsme se rozloučili a šli spinkat.
Na vyzkoušení to bylo úplně super. Jestli bych na to šel znova, to nevím. Spíš by to příště muselo být s nějakým tím cílem, jakože dojít na jeden z těch ostrovů, tam přespat přes noc, další den potrajdat po ostrově a pak domů normálně trajektem.

Fotky z Mudwalking

Squashladder - finále

V letním semestru se tu konala taková dlouhodobá soutěž ve squashi, která se jmenovala squashladder (squashový žebříček). Na začátku bylo sestavené pořadí hráčů za sebou a každý mohl vyzvat někoho až tři místa před nebo za ním. Samozřejmě se člověk chtěl dostat někam dopředu, na číslo 1, takže většinou každý vyzýval někoho nad sebou.
Já jsem se přidal až později, začátek jsem nějak nestihl. Ale stačilo to. Takže jsem sem tam hrál nějaký ten zápas ve squashi a většinou jsem vyhrál. Dostal jsem se až na osmé místo a tehdy jsem vyzval pátého. Jenže ten mi odpověděl, že je nějaký zraněný nebo co, tak jsme to zrušili, ale pak se ozvali z té pořádající organizace, že jestliže jsme nehráli, tak si měníme místo, protože jsem ho vyzval. No a tak jsem se najednou ocitl na pátém místě. Pak jsem vyzval třetího, ale ten mě porazil, tak jsem vyzval čtvrtého. No a ten byl zase na nějaké stáži v cizině, takže přestal hrát, tak jsem se dostal na čtvrté místo.
A pak už napsali, že se budou konat finálové zápasy. Nejdříve bude hrát první se čtvrtým a třetí s druhým a pak bude zápas o první místo a o třetí místo. Tak jsem hrál s prvním, to je jeden Čech tady, ale hraje hrozně dobře. Ale musím se pochválit, vyhrál jsem jeden set, což jsem si vůbec nemyslel. Ale zbytek vyhrál on, takže jsem šel hrát o třetí místo. A to byl dost vyrovnaný zápas, ale nakonec jsem vyhrál 3:2, takže jsem skončil třetí a dostal jako cenu 15%-ní slevu na squashovou raketu. Jenom nevím, jestli ji uplatním...
Další squashladder má být zase v podzimním semestru, tak se možná zase přihlásím, ať si sem tam zahraju squash.

Doktor

K doktorovi jsem potřeboval kvůli potvrzení na tábor, že jsem schopen práce s dětmi. Ještě předtím, než jsem se tam vůbec dostal, tak jsem si říkal, jestli mi něco takového vydá, když mě nezná. A taky že ne, nejdříve tvrdila, že něco takového jenom tak nedávají jen tak někomu. Toš jsem ji musel trochu přemlouvat, že to máme každý rok a normálně mi to dával doktor v ČR, ale teď mám jiného v NL. Tak se mě nakonec zeptala na pár otázek, změřila tlak a poslechla si mě a to bylo vše, pak mi to podepsala.
Ale "prdel" to byla hlavně předtím. Letos jsme dostali dokonce hotový formulář, který máme vyplnit. Ale pochopitelně to bylo v češtině, takže jako první úkol bylo to přeložit do angličtiny. A podle mě nemohli vymyslet nějaké složitější věty v češtině. Tím překladem, i když to byl jenom jeden krátký odstaveček, jsem strávil asi hodinu. Nakonec jsem to nějak sesmolil, ale radši jsem si to ještě nechal zkontrolovat od někoho, kdo umí anglicky.
Další věc byla domluvit si s doktorem schůzku. Tady to nefunguje jak u nás (aspoň na dědině), že člověk přijde k doktorovi, jsou tam čtyři až pět lidí, tak počká asi hodinu a půl až dvě hodiny a pak se konečně dostane na řadu. Tady musí člověk nejdříve zavolat a domluví si s doktorem schůzku na určitý den a hodinu. A tyhle schůzky jsou plánované na deset minut. Jestli člověk potřebuje víc, musí to zmínit a domluvit se.
Takže jsem volal našemu doktorovi a tam na mě začal mluvit automat, samozřejmě v dutch. A protože moje dutch ještě není tak dobrá, tak jsem se radši zeptal sekretářky, jestli by tam mohla zavolat a říct mi, co to tam povídá. Tak mi řekla, že doktor má dovolenou a mám zavolat jinému doktorovi a dala mi i číslo. Volal jsem tedy tomu jinému doktorovi, ale tam mi řekli, že když jsem student, dokonce i PhD, tak se mám domluvit s doktorem pro studenty. Toš jsem volal ještě dalšímu doktorovi. Tam se zase ozval automat, ale tentokrát to bylo i anglicky, tak jsem věděl, co dělat. Toš jsem si domluvil schůzku a vyrazil k doktorovi. A tam už jsem to pořešil a skončil s podepsaným papírem :)

Party

V pátek večer jsme pak byli společně s Jane na rozlučkové/narozeninové párty. Narozeniny slavily asi tři holčiny a my jsme znali jednu z nich, tak jsme se tam dostali. Toš párty taková normální, bylo tam hafo Čechů, takže jsme tam dost pokecali i po česku. Ale taky jsme se bavili s jedním Rusem, který uměl slovo od slova Jožina z bažin od Ivana Mládka, tak nám to tam i zpíval. Zůstali jsme tam asi do dvou do rána a pak jsme vyrazili domů spát.

Zkouška dutch + pubquiz
V úterý jsem ukočnil, doufám že úspěšně, dutch kurz. Ne, že bych teď byl schopný mluvit dutch, ale aspoň sem tam něco rozumím klukům po volejbale v hospodě.
Zkouška sestávala ze dvou částí. První část bylo čtení, měli jsme vždycky kousek nějakého textu, nějakou reklamu nebo inzerát či něco podobného, to jsme přečetli a pak jsme měli odpovědět na nějakou otázku. No, většinou to bylo v pohodě, ale sem tam jsem nerozuměl jednomu slovíčku, a to bylo zrovna to nejdůležitější, bez toho jsem nevěděl, na co mám vlastně odpovědět. Takže párkrát to byla taková tipovačka alá sazka.
Druhá část pak byla poslouchací. Poslouchali jsme kazetu, bohužel jenom jednou, měli jsme napsané otázky, na které mám odpovědět a taky jsme měli 2 nebo tři možnosti na odpověď. Tahle část byla dost záludná, protože ty konverzace byly většinou hodně krátké a během těch několika vět tam nějak zmínili všechny tři odpovědi. Ale jenom jedna z nich byla správně, takže člověk musel opravdu rozumět, co říkají. Např., byl tam dialog v telefonu ohledně změny schůzky s doktorem. A mělo se odpovědět, jestli se změnil čas nebo datum. A když jsme poslouchali ten rozhovor (tomu jsem výjimečně rozuměl), tak tam řekli, že se mění datum, ale že čas schůzky zůstává stejný. Takže tohle byla ještě větší tipovačka než ta předchozí část. U některých otázek jsem si říkal, že to tam vůbec neřekli. No tak uvidíme.

Bydlení v Amsterdamu

Vzhledem k tomu, že Jane bude od srpna dělat v Amsterdamu, tak ať nemusí každý den asi tři hodiny cestovat tam a zpátky, tak si hledá jakýsi malý pokoj v Amsterdamu. Takže by přes týden byla v Amsterdamu a já ve Wageningenu a o víkendu bychom byli spolu. Toš trajdá po netu a hledá, kde by mohla bydlet.
V pondělí a ve středu tak byla v Amsterdamu na jakési interview, jestli je Jane "vhodná". V pondělí to byl pokoj v domě, kde bydlí tři další holčiny. Místo to je úplně super, protože to je kousek od školy. Ale bohužel všechny tři jsou Dutch a ty ostatní kandidátky byly taky Dutch, takže Jane ten pokoj nedostala. Ve středu to pak byl pokoj u nějaké paní se synem. To bylo dál, na kole asi půl hoďky, ale zase to bylo levné.

Další týden

Tento týden (13. - 19.6.) se nic moc nedělo. Jane byla na doplňujícím pohovoru v Amsterdamu, tak jí řekli, že jí opravdu berou a že v srpnu bude nastupovat. Ještě tam ale v červnu pojede jednou podepsat smlouvu a to bude vše. Po dovolené pak dopracuje tady ve Wageningenu a od srpna nastupuje v Amsterdamu na katedře Analytické chemie na University of Amsterdam. A bude vymýšlet zařízení na separování velkých molekul (jako třeba složky krve nebo proteiny). Ale samo to zařízení bude malé, do 10 centimetrů a bude v něm kanálek, který bude vyplněný nějakými sloupečky místo částic.
Já jsem dokončil kurz, kde jsem hlídal a pomáhal studentům s jejich experimenty. Toš byla to prča, ale zabralo to celkem dost času. Byl jsem tam čtrnáct dní každé odpoledne, takže na svoji práci jsem měl čas jenom ráno, a tak jsem toho moc neudělal.

Hajraa Tournament

Tento víkend (10. - 12.6.) jsem Jane opět nechal doma samotnou a vyrazil jsem na Hajraa tournament. To je jeden z největších (možná největší) venkovní volejbalový turnaj v Evropě. Hraje se to na fotbalových hřištích a je tam hrozně moc lidí. Letos tam prý bylo 116 hřišť a kolem 6000 lidí.
Jeli jsme v pátek odpoledne po škole. Jeli jsme jako grupa vlakem do Eidhovenu a z vlakového nádraží to bylo kousek pěšky. Když jsme dojeli, stan, ve kterém jsme měli spát, už byl postavený. Tak jsme si jenom vybalili věci na spaní, dali si nějaké pivka z plechovek, co jsme si dovezli, a potom jsme vyrazili na pařbu. Ta byla v jednom velkém stanu. Byla tam nějaká živá hudba a v mezičasech hrál jakýsi DJ. A pochopitelně se pilo hrozně moc piva. Pařba byla úplně super, ale ve tři ráno to ukončili, že prý ráno musíme vstávat a hrát volejbal. Toš jsme se postupně porozcházeli do stanu a šli spát.
Ráno jsme vstávali v 8 ráno, vzbudili nás nějakou střelenou hudnou, něco asi arabského, jakoby svolávali na ranní modlitbu, či cosi takového. A hráli to hrozně dlouho, takže všichni nakonec vstali, postupně se snažili probrat a trochu posnídat. Pak jsme postupně vyrazili na hřiště. Když jsem tam došel, byl jsem úplně fascinovaný. Tolik hřišť na jednom místě jsem ještě neviděl. A postupně se trousili další a další a další lidi, úplně neuvěřitelné. Pak jsme začali hrát, ale nebyla to ta kvalitní hra, kterou předvádíme na tréninku. Bylo to dost hrozné, ale po noční pařbě se asi nebylo co divit. Ale postupně se to aspoň trochu zlepšilo, tak to nebyla taková hrůza. Hráli jsme asi do tří a pak najednou začalo hustě pršet. Tak jsme se schovali nejdříve pod stromy a pak jsme zalezli do nějakého stanu. Po půl hodině pršet přestalo, ale hřiště byla tak mokrá, že jsme radši dál hrát nechtěli a podobně se rozhodly i další týmy. Tak jsme zase zalezli do stanu, dali si další piva a odpočívali.
Večer pak většina chtěla na večeři nějakou čínu, tak pro to někdo zašel do města. A zbylo nás pět, co jsme se rozhodli, že si zajdem do města na nějaký flák masa. Tak se poptali kolem a někdo jim řekl o jednom steakhousu, kde si člověk může za 18 euro zaplatit grilovaná žebírka. A ne jenom jedno, ale kolik sní. To bylo něco pro nás, tak jsme tam vyrazili. Toš vypadalo to na hodně luxusní restauraci, normálně bych do ní asi jenom vlez a hned zase vylez. Ale prý to bylo ono, tak jsme se nechali zavést ke stolu a objednali si neomezené množství žebírek. Na první žebírko jsme sice museli nějakou dobu čekat, ale potom to už bylo v pohodě. Vždycky nám přinesli nové žebírko a odebrali kosti bez masa. Nakonec jsme každý zvládli sníst asi tři a půl žebírka a všichni jsme byli drsně přecpaní (já teda rozhodně a ostatní to taky tvrdili). Pak jsme vyrazili zpátky do stanu pro ostatní a následně opět do hlavního stanu na párty. Zase tam byla živá kapela a v mezičase DJ, ale v sobotu se mi ta párty tak moc nelíbila, hráli takové nějaké divné písničky. Ale stejně jsem tam vydržel až do konce, do tří do rána.
Druhý den jsme byli vzbuzeni zase v osm ráno, ale tentokrát tam byli nějací dva typosi, kteří se pokoušeli hrát na trubky. Nějak extra jim to nešlo, ale vzbudit dokázali všechny. Takže účel nakonec splnili. Toš jsme se zase zkusili trochu probrat, trochu pojíst a pak jsme vyrazili na hřiště. V neděli bylo mnohem hezčí počasí než v sobotu, od rána svítilo sluníčko a hafo lidí se jenom tak opalovalo. A při hraní jsme se samozřejmě taky opálili, já dokonce spálil, ostatní nevím. A kolem očí jsem měl perfektně opálené brýle. V neděli jsme hráli až do konce, asi do 5 hodin odpoledne, pak jsme si sbalili věci a vyrazili zpátky domů do Wageningenu. Domů jsem dorazil asi kolem osmé, povečeřel jsem a šel jsem totálně utahaný spát. Ještě že tady měli v pondělí státní svátek, takže jsem ráno mohl spát, jak dlouho jsem chtěl a nemusel jsem do práce.
Toš akce úplně super, jenom je škoda, že jsem tam byl jediný cizinec. Všichni ostatní byli Dutch, takže se většinou bavili dutch a jenom sem tam se se mnou někdo pobavil i anglicky. Tak doufám, že příští rok buď budu umět líp dutch nebo tam bude více cizinců a bude se více mluvit anglicky. Bylo by to fajn.

Ale aby nebylo všechno jenom o mě, Jane měla ve čtvrtek zase večeři s jejich grupou ze školy. Prý měli tentokrát přednášku více biologickou, ale bylo to udělané tak jednoduše, že říkala, že tam nebylo nic nového. Všechno si prý pamatovala ještě z gymplu. Jediné, co se naučila nového, je, že RNA je nestabilní. Ale aspoň cosi. A potom šli zase do restaurace na večeři. A tentokrát tam prý bylo hodně cizinců, tak se hodně mluvilo anglicky, tak se ani nenudila.

Blauwe Kamer

Tento týden byl ve čtvrtek (2.6.) státní svátek. Byl to svátek Nanebevstoupení Páně, ale to je všechno, co o tom vím. Jak to tady slaví, to netuším. Ale žádná velká párty. A protože bylo hezky, tak jsme se s Jane vydali do Blauwe Kamer (Modrý pokoj). Proč se to tak jmenuje, to fakt nevím. Nikde jsme tam nic modrého neviděli. Je to něco jako přírodní rezervace, kde je hafo různých ptáků a lidi je tam chodí sledovat, pak se tam volně potulujou býci, kteří spolu někdy zápasí, a taky se tam prohání koně. Je tam taky stará cihlárna, ve které teď už nic není, jenom uvnitř pobývají koně, bo je tam chladněji. Já jsem tam byl už během PhD dne asi před 3 týdny a bylo to tam pěkné, tak jsme se tam teď vydali s Jane.

Moc fotek jsme tam nepořídili, bo celkem nebylo co fotit (krávy i koně byli někde schovaní ve stínu), tak aspoň jedna fotka z cesty. Tahle značka se Jane hrozně líbila :)



















Kromě svátku jsme byli v sobotu nakupovat v Utrechtu, protože jsme potřebovali nějaké oblečení. Toš nakoupili jsme toho celkem dost, už nám toho moc nechybí, co jsme potřebovali. Tak snad budem mít zase na nějaký čas od nakupování pokoj. Když jsme dorazili domů, šli jsme ještě nakoupit do supermarketu a tam jsme potkali jednu kámošku, která nám řekla, že se večer koná barbecue. Toš jsme se rozhodli, že tam zajdem, tak jsme připravili maso a k tomu nějakou zeleninu a kolem deváté jsme vyrazili. Když jsme tam došli, bylo tam hafo lidí, které jsme vůbec neznali, ale taky tam bylo pár lidí, které jsem tam vůbec nečekal. Tak jsme si udělali maso, pobavili se s hafo lidma, popili pivo a taky jsme zkusili jakousi německou napodobeninu české pálenky, ale bylo to pěkně hnusné. A někdy po jedné jsme se rozhodli, že toho už bylo dost a vyrazili jsme domů.

Práce

Tento týden (23. - 29.5.) byl převážně o práci. Jediná výjimka bylo barbecue, které se pořádalo v sobotu po turnaji, který pořádal náš volejbalový klub s dalšíma dvěma klubama z Wageningenu. Přes den se hrály zápasy a večer bylo barbecue. Turnaje jsem se nezúčastnil, protože jsem chtěl jít na poslední hodinu lukostřelby, ale na barbecue jsme si zašli. Jídlo bylo super, jenom Nizozemců tam bylo hodně, tak to byla celkem nuda, furt šprechtili dutch. Takže jsme tam jenom pojedli a pak jsme šli domů.
No a co z té školy? Já jsem měl prezentaci o svojem projektu, co vlastně tady dělám a jaké jsou výsledky, prozatím. Když jsem si to nacvičoval, tak to bylo celkem v poho. Ale potom samotná ta prezentace byla hrozná. Byl jsem hrozně nervózní, ani nevím z čeho... Ale přežil jsem a potom jsem zůstal na chvíli na pivo.
Ale ani Jane to neměla v pátek jednoduché. Byla na pohovoru v Amsterdamu na další PhD. Tentokrát to bylo o mikrofluidice a bylo to oddělení analytické chemie. Toš prý tam první měla pohovor s vedoucím projektu, pak prezentovala, co si připravila - o svojí diplomce, potom jí ukázali laborky, pak se bavila s jedním doktorandem a dvěma techtikama a nakonec ji zpovidal vedoucí oddělení. A pak už šla domů.

A abychom to jenom tak nenechali, tak jsme šli oslavovat. Já jsem měl za sebou svojí první prezentaci o mojí práci a Jane měla za sebou další pohovor. Toš jsme se vydali s dalšíma doktorandama ze školy do jedné hospy, kde mají hrozně moc druhů piv. Tam jsme poseděli asi do půl jedné a pak jsme šli spinkat.

No a na závěr ještě jedna aktuální informace ze dneška (1.6.). Už se Jane ozvali zpátky z Amsterdamu z toho pohovoru a odpověděli jí, že by ji tam chtěli! Takže jsme úplně happy, protože Jane má konečně asi po roce práci. Sice to je až v Amsterdamu, takže buď bude muset každý den dojíždět, nebo si tam najde nějaký malý příbytek a bude přespávat přes týden tam a o víkendu budeme spolu. Uvidíme, jak to nakonec vyřešíme. Teď je hlavní, že bude mít co dělat další čtyři roky a ten projekt, o kterém to je, se jí líbil nejvíc ze všech, které mohla dělat. Tak jsme to hned dneska oslavili a příští týden bude muset Jane začít vyřizovat další věci.

Lobbers víkend

Tento týden jsem měl akce spíš já, bohužel většinou bez Jane. Nejdříve to byl PhD den v pátek a pak jsem jel na víkend stanovat s bandou z badmintonu. Ale abych nevypadal zas tak moc špatně, tak jsem Jane vzal na barbecue, které jsme pořádali s klukama z volejbalu, protože jsme prohráli sázku s jedním ženským týmem.

PhD den

PhD den je akce pro doktorandy z různých univerzit po celém Nizozemí s podobným oborem studia a koná se to každoročně, pokaždé v jiném městě. Tento rok to bylo ve Wageningenu. Nejdříve jsme měli dopoledne nějaké prezentace, tentokrát byly pro mě dost zajímavé (teda 3 ze 4). Potom jsme měli oběd a po obědě jsme vyrazili na kolech do Blauwe Kamer (Modrý pokoj). To je něco jako přírodní rezervace a tam jsme měli prohlídku s průvodcem. Toš bylo to zajímavé, ale ten průvodce byl nějaký moc ukecaný a říkal často takové nezajímavé věci (aspoň pro mě). Ale krajina tam byla pěkná.
Po prohlídce Blauwe Kamer jsme vyrazili do veslařského klubu, kde jsme měli barbecue. Ale to jim trochu vázlo. Začali to rozehřívat, až když jsme dorazili a to byli všichni už dost hladoví a museli čekat ještě další asi hodinu. Ale nakonec se všichni dočkali a každý měl dostatek masa. Po barbecue jsme se pak rozjeli každý jinam, někteří šli spát, někdo šel do města do restaurace nebo do klubu a já jsem šel vyzvednout Jane a vyrazili jsme na další barbecue.
Barbecue už samozřejmě skončilo (dorazili jsme asi kolem desáté večer), ale lidi furt seděli u ohně. Bylo tam asi patnáct lidí, tak půl na půl kluci, holky. A samozřejmě všichni Dutch. Toš jsme si tam sedli, chvíli jsme je poslouchali, ale pak nás to přestalo bavit, tak jsme se spíše bavili spolu. Sem tam se za náma na chvilku někdo stavil, ale většinou ne na moc dlouho. Taky jsme s sebou měli kalvados, který kupodivu některým chutná, tak jsme tam popili i pár půlek a asi kolem druhé jsme byli doma a šli spát.

Lobbers víkend

V sobotu ráno jsem musel vstávat na budík, protože jsem vyrážel na kole do kempu. Ostatní už tam jeli v pátek večer, ale já jsem nemohl kvůli PhD dni a barbecue s volejbalem. Ale na kole to nebylo moc daleko, asi hoďku a půl na typickém dutch kole. A počasí bylo super, svítilo sluníčko, tak to byla příjemná cesta. Jenom jsem jednou zabloudil, ale pak mi jedni typosi poradili, tak jsem se zase našel. Taky jsem měl trochu problém najít ten kemp, ale pak jsem zahlíd jakési stany, tak jsem tam vyrazil a našel jsem ostatní. Když jsem tam přijel, bylo to trochu zvláštní. Kromě normálních zvířat jako krávy, koně, osli tam měli několik velbloudů, srnky a taky dva klokany. A jeden z těch klokanů byl albín, úplně bílý s červenýma očima. Ten vypadal skvěle.
Když jsem našel ostatní lidi, kteří tam byli, zrovna hráli kubb. To je hra původně ze Švédska a hraje se s dřevěnýma kostkama. Hrajou dvě družstva proti sobě, každé má na základní čáře postavených 5 dřevěných hranolků a postupně se snaží shodit tyhle hranolky protihráčům. To je asi základ, tady je o tom napsané z Wikipedie a tady je video pro představu. Zrovna to měli rozehrané, tak už jsem se k nim nepřidával, ale sledoval jsem, jak se to hraje. Než to dohráli, bylo po poledni a byl čas na oběd.
Po obědě jsme pak vyrazili hrát farmářský golf (nebo jak se to jmenuje). Psal jsem o tom už když jsme byli na sýrové farmě, tam to vymysleli a patentovali si to. Takže teď jsem měl poprvé možnost to vyzkoušet. Je to na principu golfu, ale místo golfové hole má člověk tyčku s dřevákem na konci a místo golfového míčku je balón o velikosti asi házenkářského balónu, ale je silnější, asi jako kopačák. A to byla prča. Naše družstvo asi nakonec prohrálo, ale užili jsme si to. Taky jsem dostal do ruky foťák, tak jsem dělal hafo a hafo fotek, tak uvidíme, jestli z toho bude něco pěkného.
Po golfu jsme pak šli do města nakoupit a na zmrzlinu, protože bylo hrozné vedro. Měli tam takovou asi vanilkovou nebo jogurtovou točenou zmrzlinu a na ní si člověk mohl říct čokoládové, oříškové nebo takové barevné sypaníčko. Já jsem si to dal s čokoládou a bylo to úplně boží. A když už jsme byli ve městě, tak jsme se taky stavili na pivko (mezitím byli tři lidi nakupovat).
Když jsme dorazili zpátky do kempu, tak jsme zase hráli kubb. Tentokrát jsem se k nim přidal a obě hry naše družstvo vyhrálo. Potom už jsme začali být hladoví, tak jsme opět barbecuovali. Masa bylo dost, tak se všichni najedli, taky jsme u toho popili pivko a bylo fajn. Potom se jenom tak sedělo, kecalo, pilo pivo. Někdy v noci jsme se pak rozhodli, že se půjdeme projít. Procházeli jsme se tam nějakým lesem kolem polí asi hoďku a když jsme se vrátili, se všichni pomalu začali rozcházet spát (ale opravdu nemám představu, kolik bylo hodin).
Celý den bylo úplně krásně, svítilo slunko a bylo vedro, takže se většina lidí včetně mě trochu spálila. Ale někdy ráno, asi kolem páté, začalo pršet. Vždycky asi deset až patnáct minut pršelo, pak to přestalo a asi za pět minut zase začlo. Tak se to opakovalo asi čtyřikrát, než úplně přestalo. Ráno, nebo spíš dopoledne, jsme pak vstali, posnídali, postupně pobalili věci, zašli jsme ještě do města na kafe a vyrazili domů. Po cestě domů mi foukal vítr do zad, tak se jelo super. Už jsem znal i cestu, tak jsem ani nezabloudil a doma jsem byl asi za hodinu. A vyšlo to akorát, protože jak jsem vlezl domů, tak začlo celkem hustě pršet.
Toš celý víkend byl celkem fajn, takový odpočinkový, člověk toho zrovna moc nedělal. Ale skoro všichni byli Dutch, tak tam bylo trochu moc dutch. Ale většinou byli celkem ochotní mluvit anglicky, když je člověk tak trošku upozornil, že vlastně dutch nerozumí. A počasí bylo bomba, pršelo jenom v noci, tak to bylo fajn. Třeba se časem ta červená zbarví na hnědou a bude to vypadat pěkně.
Fotky možná budu mít později, protože jsem neměl svůj foťák, ale snad se ke mě dostanou nebo budou někde na internetu.

Skotsko

Za poslední dva týdny se toho dělo hrozně moc. Ale hlavně jsme byli na dovolené ve Skotsku, kam jsme jeli navštívit Danka, mojeho spolužáka z gymplu. Kromě toho jsme taky slavili Liberation Day (den osvobození) a ve škole jsem přednášel první prezentaci a Jane měla zase společnou večeři s jejím oddělením ze školy.

Liberation Day - Den osvobození

Nejdříve trochu historie o tom, jak tu ve Wageningenu vypadalo běheme II. světové války (co nám vykládala učitelka na Dutch kurzu). 10. května 1940 se Němci dostali do Nizozemí, 14. května zbombardovali Rotterdam, nezůstalo z něho skoro nic, a proto je to dneska celkem nové město bez historických památek. A 15. května Nizozemci kapitulovali. Pak byli 5 let pod Německem a 5.května 1945 byla podepsána smlouva, že Německo odejde z Nizozemí. Tahle smlouva byla podepsána v hotelu De Wereld (Svět) přímo ve Wageningenu. Od té doby se každý rok 5. května slaví den osvobození a ve Wageningenu je to asi nejakčnější den za celý rok. Asi od 12 jsou různě po městě koncerty různých skupin (je tu asi 15 pódií) a taky se pořádá průvod, ve kterém veteráni jedou v armádních vozech městem.
Pro nás oslava nezačala až 5. května, ale začli jsme už ve středu 4. května, kdy jsme byli večer na koncertu jedné kapely, ve které hraje jeden můj kolega PhD a jeden můj spoluhráč z volejbalu. A hráli super. Končilo to někdy po půlnoci, tak jsme se asi kolem jedné dostali do postele.
Ve čtvrtek na den osvobození jsme pak vstali někdy dopoledne a po poledni jsme vyrazili do města. Bylo tam neuvěřitelně moc lidí a hafo dalších přijíždělo dalšími busy. No úplně akční. Ještě před touhle akcí nám řekli, že tam je pivo dost drahé, ať si nakoupíme nějaké plechovky (skleněné flašky se tam prý nemohli). Toš jsme pořídili plechovky, ale když jsme tam přišli, tak prohledávali baťohy a žádné plechovky se dovnitř vzít nemohly. Později jsem se dozvěděl, že to bylo poprvé, co něco takového dělali. Tak jsme si dali plechovky venku a prošli to, co se dalo. Pak jsme zbytek piva nechali na kolech, nalili si jednu plechovku do plastového kelímku a s tímhle nás dovnitř klidně pustili.
Pak jsme tak různě trajdali mezi pódii a poslouchali různou hudbu. Taky jsme koukali na průvod, ale asi po deseti minutách (možná už dřív) to byla celkem nuda. Prostě staří chlapi jedoucí v armádních autech. Sem tam mezi nima i jakési ženské (asi manželky) nebo nějací mladší vojáci (ti byli zase z misí, kde se teď nedávno bojovalo/bojuje).
Večer jsme pak zašli na večeři a že se pak vrátíme. Ale byli jsme celkem unavení a věděli jsme, že druhý den budem cestovat do Skotska, tak jsme to radši moc nehrotili a už jsme nikam nešli. Jenom do postele spát.
Cesta do Skotska

Do Skotska jsme letěli opět s Ryanair. Teď jsme letěli z Düsseldorfu, ale to letiště není přímo u Düsseldorfu, ale o dost dál. Je to celkem blízko Nizozemí. Když tam člověk jede autem, je to asi hoďka a kousek. Ale my jsme jeli busem, takže to trvalo trochu dýl. Nejdříve jsme jeli busem do Arnhemu a odtama jsme měli objednané místo v autobuse, který jede přímo na letiště. Na letiště jsme se dostali celkem brzo, takže jsme měli ještě čas na jedno pivko. A kupodivu tam měli čepovanou Plzeň, tak to jsem nemohl odmítnout.
Pak jsme letěli a let probíhal v pohodě. Nad kontinentem ještě bylo pěkné počasí, tak jsme koukali z okna. Ale nad Anglií a Skotskem už byly mraky, tak jsme toho moc neviděli. Když jsme přistávali v Edinburghu, tak jsme udělali takové krásné kolečko kolem města, takže jsme viděli, co nás čeká obhlídnout. Po přistání jsme museli na pasovou kontrolu, bo Velká Británie furt není v Shengenu.
Potom jsme jeli busem do města a tam jsme měli asi hoďku a půl než nám pojede bus do Glasgow, kde jsme měli spát. Toš jsme si na mapě našli jenom takovou krátkou procházku, kterou bychom mohli zvládnout. Podívali jsme se na budovu parlamentu a pak jsme vyrazili na kopec uprostřed města, který se jmenuje Arthurovo sedlo a z kterého je krásný výhled na celé město. Bohužel už jsme neměli dost času, takže jsme nedošli až nahoru, ale byli jsme skoro úplně na vrcholu. A rozhled odtama byl taky dostatečný.
Pak jsme sešli zase domů a na autobus. Měli jsme trochu problémy s najitím zastávky, protože Google to nějak nezvládl najít správně. A tak jsme se museli ptát místních, kde to vlastně máme jít. Měli jsme asi jenom 15 minut a byli jsme asi o půl kilometru vedle. Tak jsme radši šli rychleji, abychom to stihli. Nakonec jsme dorazili asi o pět minut dříve, ale aspoň jsme měli čas koupit nějaké pití na cestu. Pak už probíhala cesta v pohodě. Dojeli jsme do Glasgow (skoro celou cestu jsme prospali) a tam si nás vyzvedli Bajzn (můj spolužák z gymplu) a Zdeňka (jeho snoubenka), u kterých jsme spali. Bez nich bychom se k nim asi nedostali, protože jsme zaprvé neměli vytištěné, kde bydlí (jaksi jsem zapomněl), a zadruhé to bylo tak jaksi ve sklepě, tak si nejsem jistý, jestli bychom to vůbec našli a nezvonili na někoho jiného.
Když jsme dorazili na pokoj, cosi jsme pojedli na večeři a vyrazili jsme na párty. To odjížděla nějaká jejich kámoška, tak pořádala rozlučkovou párty. Když jsme tam dorazili, polovina už byla opilá (většinou cizinci) a Češi tam vytvořili takovou skupinku. Pak jsme se tam ale začali bavit s jedním Skoťákem, ten byl taky trochu připitý, ale bylo to celkem v pohodě. Pobyli jsme tam asi do jedné a pak jsme šli spinkat.

Glasgow

V pátek jsme vstávali před osmou, protože byli domluvení s další holčinou, že jim ukáže jógu. Toš jsme se na to koukali a celkem jsem čučel. Měl jsem představu, že člověk tak nějak stojí, sedí nebo leží v různých polohách a moc se nehýbe. Ale ona byla celkem akční, nic klidného. Potom jsme si dali klasickou skotskou snídani - vajíčko, fazole, toust, slanina a černý pudink (ten chutnal jako prejt) a vyrazili jsme společně do města, oni nakupovat a my po památkách. Než jsme se ale rozešli, zašli jsme do jednoho místního pivovaru a dali jsme si pivko. A bylo super, já jsem měl kvasnicové a Jane nějaké normální.
Pak jsme prošli takový bleší trh, prý to tam je každý týden. Bylo to hrozně velké a člověk tam může strávit hodně času, než to projde. My jsme ale nechtěli nic nakupovat, tak jsme to jenom pokoukali a pak jsme vyrazili do města. Nejdříve jsme se byli podívat na glasgowskou katedrálu a nekropolis (hřbitov). Pak jsme dál trajdali městem a pokoukali po dalších kostelech a na sváču jsme si dali steak bake (asi jako náš šáteček, ve kterém není marmeláda, ale kousky masa), to bylo super. Pak jsme vyrazili zpátky k Bajznovi na pokoj a tam jsme měli něco mezi obědem a večeří. A protože jsme byli všichni unavení, tak jsme si na chvíli lehli. No, chvíle se trochu protáhla, takže jsme spali asi hoďku.
Původně jsme se ještě chtěli jít podívat na zdymadla, ale to už nebylo dost času. Tak jsme se byli podívat jenom na univerzitu. Toš a to byla taky pěkná budova, zvenčí to vypadalo jako nějaký hrad nebo zámek. Taky nám začlo pršet, tak jsme zase vyrazili zpátky na pokoj. Po cestě jsme si ještě koupili pravé fish & chips (hranolky s rybou) zabalené v papíru. A byly úplně super! Z pokoje jsme pak šli na další párty, odjížděla další holčina. To byla taky Češka, takže tam bylo hafo Čechů a jedna Španělka (spolubydlící té holčiny) a její přítel (z Nového Zélandu). A jako správní Češi, všichni se bavili česky. Toš tak jsem se těch dvou zželel a bavil jsem se s nima anglicky. Sem tam se k nám někdo přidal a taky mluvil anglicky. Ale bylo to fajn, byli takoví ukecaní, tak to bylo v poho. V průběhu ta holčina taky rozdávala věci, které si nebrala domů a které by jinak musela vyhodit. A jedna z těch věcí byla taky takový velký oranžový plátěný plakát s Jägermeisterem, tak jsme ho sbalili, ať máme něco na stěnu a není taková prázdná.

Isle of Arran

Na neděli jsme měli naplánovaný výlet na ostrov Arran. Tam se jede nejdříve vlakem do přístavu Ardrossan a potom trajektem na ostrov. Toš jsme ráno dorazili na nádraží a tam jsme zjistili, že vlak nejede, že musíme jet autobusem. Tak jsme hledali, odkud vlastně ten bus jede, a když jsme to našli, tak jsme se uklidnili a dali si ještě kafe a počkali na bus. Busem jsme pak v poklidu dojeli do přístavu a odtama trajektem na Arran.
Na Arranu jsme si půjčili kola na celý den a vyrazili jsme na jednu z tras, kterou jsme našli na netu. Byla to trasa pro horská kola, ale bylo u ní napsané, že to zvládne téměř každý. Nám však začalo pršet, tak jsme po té trase jeli asi jenom půl kilometru a pak jsme se vrátili na asfaltku a vymysleli jinou cestu.
Rozhodli jsme se, že si projedeme jižní část ostrova kolem pobřeží. A protože to je kolem pobřeží, tak jsme si mysleli, že to nebude moc náročné. Ale opak byl pravdou, nejdříve jsme jeli skoro furt do kopce, než jsme se vyšplhali na nejvyšší vrchol té cesty. Během té doby mě už Jane asi proklínala, co jsem to vymyslel za cestu. Ale byly odtama krásné výhledy na sousední ostrůvek Holy Island (Svatý ostrov) a na skalnaté pobřeží ostrova.
Když jsme se vyškrábali na ten nejvyšší bod, už to bylo v poho. Pak už se jelo převážně zkopce a navíc nám foukal vítr do zad. Taky nám přestalo pršet (to už když jsme furt jeli do kopce), tak to bylo fajn. Jenom nás pak ke konci začal tlačit čas, protože jsme museli kola vrátit do 6 večer. Nakonec jsme všechno stihli a kola jsme vrátili zpátky. Po 37 mílích (asi 60 km) na kopcích jsme byli celkem unavení a hrozně rádi jsme si dali arranské pivo a taky zmrzlinu. Pak jsme počkali na trajekt a vyrazili zpátky do Glasgow. Na pokoji jsme byli kolem desáté a výjimečně jsme už nikam nešli.

Stirling a Glengoyne

V pondělí jsme vyrazili do blízkého města Stirlingu. Tam je hrad a Wallace Monument (Wallacův monument). Nejdříve jsme šli na hrad a šli jsme na prohlídku. Měli jsme takového akčního průvodce, kterému překvapivě bylo dobře rozumět. Jinak je skotská angličtina dost hrozná, těžko rozumět. I Bajzn, který studuje angličtinu, říkal, že s tím má problém. Hrad to byl pěkný, asi nejhezčí byl Golden Palace (Zlatý palác), který byl celý natřený na žluto. V tom šedavém hradu to vypadalo, jakože to září.
Po prohlídce hradu jsme se rozhodli, že se vydáme na ten Wallace Monument. Toš jsme se zeptali ženské, která prodávala lístky na hrad, jak se tam dostaneme. Ta nám řekla, že máme jet autobusem, co jede na univerzitu. Toš jsme vyrazili na bus. Pak přijel bus, tak jsem se radši ještě zeptali jakési ženské, co tam nastupovala, jestli to tam jede. A ta říkala, že to je ještě tak 20 minut chůze či co, a tak jsme se rozhodli, že se zeptáme v turistických informacích. Tam nám zase řekla, že máme jet tím univerzitním busem nebo busem 62. Tak jsme šli na univerzitní bus. Když jsme nastoupili a že chceme jet na Wallace Monument, tak nám řidič řekl, že tam nejede. To nás úplně zmátlo, tak jsme radši počkali na bus 62. Tam už jsme si lístek na Wallace Monument koupili.
A toš jsme jeli. A furt jsme jeli, monument se furt přibližoval, ale v buse nehlásili zastávky. No a tak se stalo, že na jedné zastávce nezastavil, protože nikdo nevystupoval, a to byla zrovna ta naše zastávka. Takže jsme to projeli o jednu zastávku, ale to bylo dost daleko. Toš jsme počkali na bus zase zpátky, vystoupili jsme na té správné zastávce, ale protože jsme neměli moc času, tak jsme vyfotili monument z dálky a jeli jsme zase zpátky na vlak do Glasgow.
V Glasgow na nás na nádraží zase čekal Bajzn se Zdenkou a společně jsme vyrazili do destillerky Glengoyne, pravé skotské destillerky. Tam jsme si já s Jane koupili prohlídku s ochutnávkou čtyř whisky a Bajzn se Zdenkou měli ochutnávku jenom dvou. Tak jsme nejprve prošli celou destillerkou, průvodkyně nám popsala, jak se to dělá a kde a pak jsme šli ochutnávat. Měli jsme desetiletou, sedmnáctiletou a dvacetijednaletou whisky, ty byly kolem 40 % alkoholu, a pak jsme měli dvanáctiletou, která měla přes 50 %. S Jane jsme se shodli, že ta nejlepší je ta dvacetijednaletá. Ale ta je trochu moc drahá, tak nevím, jestli ji ještě někdy ochutnáme...
Po prohlídce jsme ještě vyrazili na sousední kopec, aby jsme náhodou o něco ze Skotska nepřišli. Ze začátku to bylo celkem v pohodě, to jsme byli ještě opojeni whiskou, tak se šlo dobře. Ale později, jak jsme se dostali asi do prostředka kopce a alkohol už z nás vyprchal, tak to bylo horší. Ale hecli jsme se a vyšlapali jsme až nahoru. Nahoře jsme původně chtěli pojíst svačinu, ale foukal tam tak silný vítr, že by nám to asi odneslo naše chleby. Tak jsme kousek sešli do závětří a tam jsme posvačili. Po sváči jsme vyrazili zpátky na bus do Glasgow.
Na pokoji jsme si dali večeři a zašli jsme ještě na jedno pivo. Tentokrát do kostela, který byl předělaný na klub/hospodu. Měli tam velký výběr piv, tak jsme si každý dali jiné pivo a užívali jsme si poslední skotské pivo. Pak jsme šli spát, bo jsme museli brzo ráno vstávat, abychom se dostali včas do Edinburghu a prošli zbytek města, který jsme ještě neviděli.

Edinburgh a návrat do Wageningenu

Do Edinburghu jsme dorazili asi kolem osmé, posnídali jsme v parčíku a vyrazili jsme hledat různé kostely, katedrály a taky hrad Edinburgh. Tak jsme poprocházeli hafo různých kostelů a katedrál. Některé byly furt staré, některé kostely byly přestavěné do moderních, ale všechny byly pěkné. Na hrad jsme se podívali jenom zespoda, protože dovnitř jsme nechtěli a blíž jsme se nemohli dostat, protože tam něco opravovali. Na závěr jsme se byli podívat ještě na jednom kopci v Edinburghu, tam jsou asi 3 různé monumenty nebo památníky, tak jsme je samozřejmě museli obhlídnout. A pak už byl akorát čas na to nasednout na bus na letiště a vyrazit zpátky domů.
Na letišti jsme si užili trochu vzrůša, protože jsme byli zmatení ze jmen letišť. Naše letadlo mělo letět na letiště Düsseldorf (Weeze), ale nic takového tam nebylo. V náš čas tam byl jenom let do Niederburgu (nebo něco takového), tak jsme se zděsili a šli jsme se zeptat, jestli to je to samé. Toš jsme byli na informacích, ale tam nám řekli, že to je Ryanair a že se máme jít zeptat na jinou přepážku, ta byla na druhé straně letiště. Tak jsme se prošli z jednoho konce na druhý, ale přepážku jsme našli a tam nám řekli, že Niederburg je to samé jako Düsseldorf (Weeze). Tak jsme se uklidnili a vyrazili jsme ke kotrole.

Pak už probíhalo vše v pohodě, zkontrolovali nás bez problémů, nastoupili jsme do letadla, prospali jsme skoro celý let (stejně nebylo nic vidět, protože bylo hafo mraků) a přistáli jsme na stejném letišti, z kterého jsme odlítali. A protože jsme opět měli dost času, zašli jsme si ještě na jedno pivečko. Pak nás bus dovezl do Arnhemu, kde se pořádal asi nějaký koncert či co, bo tam byla hromada lidí a furt přijížděli další a další. My jsme ale vyrazili opačným směrem, do Wageningenu. Dorazili jsme kolem osmé, dali si večeři a Jane si šla lehnout.
Já jsem měl domluvený zápas ve squashi do jednoho turnaje, tak jsem šel hrát ještě squash. Toš bylo to náročné, ale zvládl jsem to a zápas jsem vyhrál. Po zápase jsme pak ještě měli takovou párty s lidma z volejbalu a já jsem slíbil, že se tam aspoň na chvíli ukážu. Původně měla jít i Jane, ale ta už byla v posteli, tak bylo nemožné ji s ní vytáhnout. Tak jsem šel sám a bylo to fajn, ale po celém Skotsku jsem byl hrozně utahaný, tak jsem zůstal asi jenom do jedné a pak jsem šel taky spát.

Ve škole se pak taky děly věci. Já jsem měl ve čtvrtek svojí první prezentaci jako PhD ve Wageningenu. Bylo to do literature discussion (diskuze o literatuře), to je, že každý týden jeden člověk prezentuje jeden nový článek (max. z roku 2010) z vysoce hodnocených časopisů, který si vybere a diskutuje o něm. Tak jsem si vybral článek, který by si asi nikdo z nich nevybral, bylo to o nové metodě detekce proteinů. Toš proběhlo to celkem v poho, na to, že to byla teprve první prezentace. Myslím, že to nebylo až tak dlouhé, tak se ostatní příliš nenudili, a já budu muset příště zlepšit moje prezentační schopnosti.
Jane měla zase ve čtvrtek jejich klasickou večeři s jejich oddělením. Zase měli jakousi prezentaci, bylo to o statistice a cosi o škrobu, jak ho lépe používat na výrobu polymerů. Potom šli samozřejmě na večeři a tentokrát byli v jakési španělské restauraci, kde si objednali tapas, kdy dostali hafo malých chodů. Nejdříve měli několik různých pomazánek s bagetou, potom měli trochu polívky, ta se podávala v miskách o velikosti asi velké půlky a jedlo se to malou lžičkou, pak následovala studená jídla a na závěr teplá.
Toš to je asi vše, co se tu dělo. Bylo toho dost, tak jsme celý víkend jenom odpočívali a dospávali. Jenom v sobotu jsem byl zase na lukostřelbě a Jane se koukala po městě, jestli nenajde něco na sebe. Ale bohužel nenašla.

Fotky ze Skotska