Cesta za budoucností

Týden před odevzdáním Final Reportu mi ten náš vedoucí poslal dokument, ve kterém se popisovala PhD. pozice. Nebylo to na Hanze University, ale na Wageningen University - to je druhá univerzita, na které pracuje. Říkal, že na tuhle pozici někoho hledají a že já bych možná měl zájem. Je to úplně jiné zaměření, pracuje se tam s rostlinama a chtějí vyzkoumat, které geny se podílí na aktivaci jednoho proteinového komplexu a pak chcou ten komplex izolovat.
Protože to podle popisu vypadalo hrozně složitě, domluvili jsme se, že si dáme schůzku s vedoucím tohoto projektu. Je to nějaká ženská ze Slovenska, takže prý klidně můžeme mluvit i po našem. Schůzku jsme si domluvili na středu (24.3.) odpoledne.
Předtím jsme to samozřejmě diskutovali s Jane, co a jak a jestli chceme zůstat tady a jestli by tu chtěla být, jestli by chtěla případně taky dělat PhD. nebo radši práci apod. Nakonec jsme se domluvili, že když to bude vypadat zajímavě, že si tady taky zkusí najít PhD. nebo práci, že to je celkem jedno.

C2W Career Expo

Úplně náhodou jsme v pondělí před prezentací zahlédli plakát, na kterém bylo, že v Utrechtu je jakási Career Expo, což vypadalo jako že se tam budou představovat různé firmy a budou nabízet práci (něco jako Kontakt u nás v Pardubicích). To se konalo taky ve středu a Utrecht je celkem kousek od Wageningenu, tak jsme se rozhodli, že se tam zajedem podívat a třeba tam něco objevíme. Navíc to bylo zadarmo, tak proč ne.
Ve středu ráno jsme teda vyrazili do Utrechtu. Jeli jsme vlakem a dorazili jsme tam asi kolem půl desáté. Ta akce začínala v 10, tak jsme si říkali, že bude aspoň dostatek času to najít. Ale s hledáním nebyl vůbec žádný problém. Konalo se to v budově, která byla hned vedle nádraží a přímo z nádraží tam vedl tunel, který nás dovedl přímo tam. Navíc po cestě byly i ukazatele, takže to nebyl žádný problém.
Když jsme se tam dostali, obdrželi jsme hned na začátku tašku s nějakýma letákama. Ale moc jsme je neprocházeli, spíš jsme se rozhodli pro strategii, že nejdříve všechno projdem, co tam vlastně je, a pak budem procházet postupně od stánku ke stánku a ptát se co a jak. Toš jsme vyrazili. Obešli jsme první kolečko a pak jsme se rozhodli, že si dáme kafe (bylo tam zadarmo jenom tak, tak proč ne). Jak jsme to obcházeli, tak jsme zjistili, že to asi nebude až tak jako kontakt, ale spíš něco jako Gaudeamus. Bylo tam hafo škol a jenom pár firem.
Pak jsme se začali postupně ptát, jestli je na těch univerzitách nějaká PhD. pozice pro analytika. Jak jsme tak postupně procházeli, zjistili jsme, že to je asi převážně zaměřené na studenty, kteří hledají, kam jít na magistra, případně na bakaláře. Takže o PhD. toho až tak moc nevěděli, ale sem tam říkali, že něco tam je, ale neví přesně. A většinou nás odkázali na internetové stránky a že tam bude víc informací.
Tak jsme to tam celé poprocházeli, pozjišťovali, jestli by se případně něco našlo (pokud možno poblíž Wageningenu) a pak jsme zašli na oběd. Po obědě jsme ještě doprocházeli poslední stánky, co tam byly, a protože jsme měli ještě dost času, rozhodli jsme se, že si prohlídnem město.

Utrecht

Toš jsme se vydali zase zpátky přes nádraží do centra. Cesta přes nádraží byla celkem složitá, protože tam bylo hrozně moc obchodů. Ale nevypadalo to tam jako třeba v Praze na Hlavním nádraží, jakože jeden velký prostor, kde je hafo obchodů, ale spíš jako v Brně. Byla tam ulička, hrozně dlouhá a různě rozvětvovaná, a kolem byly na obou stranách obchody. A najít cestu ven byl celkem kumšt. Ale protože nejsme žádné béčka, tak jsme se ven dostali a vylezli jsme přímo u trhu, co tam měli. Tam byla hromada stánků a nebylo tam jenom jídlo, ale i různé oblečení, pásky, drobná elektronika a dalších hafo capin. Tak jsme to tak nějak narychlo prošli, ať víme, co se tam prodává a pak jsme vyrazili zkouknout jakési věže, co tam byly.
Vyrazili jsme směrem s davem a zkoušeli jsme najít nějakou věž, abychom věděli, kterým směrem se tak vydat. Chvíli jsme nic neviděli, ale pak se jedna věž objevila, tak jsme se vydali směrem k ní. Po cestě jsme taky potkali jednoho harmonikáře, který u toho svojeho hraní i zpíval jakési opery nebo něco takového. Ale bylo to pěkné, lepší než ti, co jsou tady v Groningenu různě u obchodů nebo podél cest.
Pak jsme došli k té věži, pořídili jakési fotky, ještě jsme pak dál trajdali po centru, zkoukli asi všechno, co tam bylo pěkného, a pak jsme se vydali zpátky na vlak. Vlakem jsme pak dojeli do Wageningenu a abychom se dostali k univerzitě, museli jsme si vzít bus. Školu jsme pak našli celkem v poho a na vrátnici jsme se zeptali na toho našeho vedoucího. Ten už k nám přicházel, tak si nás vyzvedl a šli jsme navštívit tu ženskou, která vede ten projekt.

Wageningen University

S ní jsme pak chvíli kecali, o čem to jakože je a co bych měl dělat a tak. Je to Slovenka, tak jsme se bavili ona slovensky a my česky. Ale potom později přiznala, že to pro ní bylo složitější než mluvit v angličtině, hlavně kvůli těm pojmům. Pak nás provedla budovou a ukazovala nám, co tam mají a jak to tam vypadá. Takový celkem velký rozdíl je v tom, že tam nemají uzavřené kanceláře, ale několik větších místností, uprostřed je stůl s několika počítači a u nich sedí několik lidí, kteří tam pracují. Ukazovala nám i kde pěstují rostlinky - buď měří, jak rychle roste kořen (to se dělá na agarovém médiu a trvá to asi týden) nebo se sadí celé rostlinky a u nich se toho měří hafo a trvá to měsíc než vykvetou a 2 měsíce než mají semínka. Byli jsme i ve velkých sklenících, kde pracujou další lidi a tam pěstujou různé rajčata, brambory, prý tam měli banánovníky a další capiny.
Jak jsme to všechno poprocházeli a pozjišťovali, zavedla nás zpátky za tím naším vedoucím a ten nás pak odvezl na nádraží. Tam už jsme jenom počkali na vlak, který nás vzal do Amersfoortu a tam jsme přestoupili na druhý vlak směrem Groningen. Domů jsme dorazili asi kolem deváté večer.

Fotky z Utrechtu

Ukončení spolupráce s Hanze University

Ukončení celého působení na Hanze University není tak jednoduché, jak se zdá. Jsou tam totiž nějaké povinnosti, které jsme museli splnit, aby nám uznali stipendium, které nám v průběhu dávali. Kvůli tomuhle jsme museli udělat jakousi závěrečnou zprávu - Final Report, v kterém jsme psali o tom, co jsme tady dělali. To bylo především pro pardubickou univerzitu, ale taky pro Hanze, protože v těch našich projektech budou pokračovat, tak chtěli vědět, co jsme udělali a jak jsme to udělali. Kromě toho jsme museli udělat prezentaci - taky o tom, co jsme tady dělali. A tohle jsme prezentovali tomu, kdo chtěl poslouchat. Ale kromě těchhle povinných věcí jsme měli taky jednu příjemnou "povinnost" - byli jsme pozváni na závěrečnou večeři se všemi, s kterými jsme pracovali a co nám tuhle praxi zařizovali.

Final Report

Termín na odevzdání první verze Final Reportu jsme měli ve čtvrtek 25.2. Pak to měli ti naši školitelé na přečtení a v pondělí 8.3. nám to měli vrátit opravené. My jsme to pak měli doupravovat a odevzdat než odjedeme.
Takže jsme v únoru sepisovali a sepisovali, abychom to všechno stihli sepsat. Taky nám pomohly prázdniny, které byly od pondělka 22.2., takže jsme mohli od pondělí do čtvrtka jenom sepisovat a nemuseli jsme chodit do školy. Tak jsme to nakonec stihli všechno sesmolit tak nějak aby to vypadalo a odevzdali jsme to.
Jejich oprava vypadala nakonec tak, že to opravil jenom ten náš vedoucí a pak to s náma probíral. Toš našel tam toho celkem hafo, co se mu až tak nelíbilo nebo co by chtěl víc vysvětlit nebo jinak popsat. Prostě to chtěl více okecat. Tak jsme to dostali zpátky a začali jsme pracovat znova. Protože už byly jenom dva týdny do konce naší praxe, tak už jsme nic moc nového nezačínali, jenom jsme dokončili to, co jsme měli rozdělané a pak jsme se soustředili na psaní. A že bylo co psát. Některé dny jsme taky ukazovali co a jak jedné ženské, co tam přišla jakože dělat to, co jsme dělali my, ale má to jako práci. Tak jsme psali a psali, až se nám to konečně podařilo a v neděli 21.3. večer jsme oba měli sepsané naše Final Reporty. Ty jsme potom v úterý předali tomu našemu vedoucímu, ať si to tam může archivovat či co.
Kromě toho Reportu jsme v úterý taky uklízeli v laborce, aby po nás zůstalo čisto. Museli jsme vyhodit všechny staré vzorky, uklidit špinavé nádobí a spol., ať můžou po nás v klidu a v čistotě pracovat. Nejdřív jsme si mysleli, že to bude tak na půl hoďky až hoďky, ale nějak se to protáhlo a nakonec to trvalo asi dvě a půl hodiny. Ale všechno jsme to uklidili a byl klid.

Prezentace

Z toho, co jsme sepsali ve Final Reportu jsme museli udělat 20 minutovou prezentaci. O téhle prezentaci jsme tomu vedoucímu říkali už na začátku a on souhlasil. Ale potom na to asi nějak zapomněl nebo co a když se ho Jane zeptala, co a jak s tou prezentací, tak se na ní tak zvláštně podíval, jakože neví, o čem mluví. Takže jsme si prezentaci vlastně vymysleli sami, kdybychom si nepřipomínali, tak se nic neděje.
Čas na výrobu téhle prezentace nám zbyl až o víkendu (do té doby jsme dělali Final Report), Jane to dokonce začla dělat až v neděli večer. Já jsem to sesmolil už dřív, takže jsem to v neděli večer už měl hotové, a protože Jane vypadala hrozně, že už toho má až nad hlavu, tak jsem jí s tím šel pomoct. Toš jsme na to sedli a s mojím přístupem jsme to udělali tak za půl hoďky. Ale byli jsme rádi, že aspoň cosi máme hotové, co můžem předvést.
Prezentaci jsme měli předvádět v pondělí od 2 odpoledne. Ale ještě předtím jsme se domluvili, že si s tím naším vedoucím dáme soukromou zkoušku, jestli to zvládnem odpřednášet, ať si zvyknem na tamější systém (je tam taková tabule, na kterou stačí plácnout, když se to umí, a zobrazí se další slide) a případně co má ještě za připomínky nebo dotazy a co by chtělo udělat líp.
Tak jsme v pondělí v 10 ráno dorazili do školy a hledali jsme učebnu, v které máme mít tu zkoušku. Když jsme ji našli, bylo asi 10:02, ale vedoucí tam ještě nebyl, tak jsme čekali. Když bylo asi 10:10, tak jsme se rozhodli, že já za ním zajdu a Jane počká, kdyby náhodou přišel odjinud. Toš jsem vyrazil a po cestě jsem potkával lidi co vždy. Ale tentokrát, protože jsme měli závěrečnou prezentaci, jsem na sobě měl kalhoty od obleku a košili s kravatou. A k tomu samozřejmě i pěkné boty. Takže jsem celkem vzbuzoval obdiv, co se to děje. Ale byly to jenom pozitivní reakce, že to je pěkné a že se jim to líbí.
Když jsem došel k našemu vedoucímu do kanclu, tak jsem se ho zeptal, jestli přijde nebo jestli na to nezapomněl či co, a on řekl, že to má být od půl. Tak jsem mu psal, že ne, že od 10, tak řekl, že za chvíli příjde. Když dorazil, zkoušeli jsme ten jejich systém rozjet. Ale nefungoval monitor na počítači, tak musel volat ještě nějakým počítačovým typosům, kteří mu řekli co a jak, aby to fungovalo.
Tak jsme rozjeli systém a začli jsme přednášet. Jane byla trochu víc nervózní než já, tak jsem začal. Toš jsem to přednesl a ten vedoucí mi pak říkal, co by tam mělo být víc, jak bych měl mluvit a další jeho připomínky. Pak to samé prodělala i Jane. Skončili jsme asi kolem 12, takže jsme měli asi 2 hodiny na opravu prezentace. Ale protože jsme už taky měli hlad, zašli jsme si na oběd do školní kantýny, kde jsme si koupili jakési sendviče a pojedli jsme. Pak jsme opravili prezentace a psychicky se připravili na přednášení.
V přednáškové síni jsme byli asi 15 minut před druhou, nahráli jsme svoje prezentace na počítač a čekali jsme, až všichni dorazí. A postupně se začali ukazovat lidi, objevili se tam všichni, s kterýma jsme pracovali v laborce, i ti, kteří nám dávali vzorek a chtěli vědět, k jakým výsledkům jsme dospěli. Taky tam byli ještě další 2 lidi, kteří jsou na tom našem institutu, ale nepracovali jsme s nima ani nic podobného. Dohromady tam bylo asi 15 lidí. Není to moc, ale stačilo to.
Pak nás ten vedoucí uvedl a my jsme začli přednášet. Já jsem přednášel první, vyšlo to přesně na 20 minut, a pak jsem odpovídal asi 10 minut na jejich dotazy. Pak nastoupila Jane a taky to krásně přednesla. Asi tu svoji práci vysvětlila líp, protože jí se moc lidí neptalo.
Pak nám ještě poděkovali a dali nám dárky, abychom prý měli nějakou připomínku na to, jak jsme tu pracovali. A tak jsme společně dostali knížku The Undutchables, což je knížka, která popisuje Dutch lidi a jejich zvyky, potom jsme dostali každý pruspisku s mlýnem, Jane pak dostala náušnice a řetízek s přívěskem, které byly z modrobílého porcelánu s obrázkama mlýnu, a já jsem dostal dřevák jako pokladničku. Oba dva jsme taky dostali tričko s názvem institutu, ve kterém jsme pracovali.
Aby oni měli taky nějakou památku na nás, tak jsme jim taky dali něco typicky českého. To jsme si nechali dovézt, jak tu byli na návštěvě spolužáci z Pardubic. Tak jsme jim každému dali lázeňské oplatky, jednomu jsme dali víno, jednomu pivo s kryglem, Janeině vedoucí jsme dali Modré z nebe (má ráda sladké) a tomu našemu vedoucímu jsme dali dřevěnou vyřezávanou sovu, ve které byla vyřezaná ještě jedna menší sova (to není typicky české, ale koupili jsme to už když jsme byli na výletě na ostrově Schiermonnikoog).
Pak jsme se všichni rozloučili a oni se vydali zpátky do práce a my zpátky na pokoj.

Rozlučková večeře

Ve středu před prezantací a odevzdáním Final Reportu (17.3.) jsme byli pozvaní na takovou rozlučkovou večeři. Byli tam opět všichni lidi, s kterýma jsme dělali nebo co měli co společného s náma. Byl tam ten náš vedoucí, ten to vymyslel, pak další, kteří s náma pracovali v laborce a pomáhali nám s prací, a taky tam byl typos, který je koordinátor těchhle exchange pobytů a který nám to tu zařídil. Byli jsme v jedné restauraci na Grote Marktu (největším náměstí tady v Groningenu).
Nejdříve jsme si dali nějaký předkrm - Jane si dala jakousi rajskou polívku a já mexické nachos s jakousi červenou mačkou a sýrem. Potom jsme měli hlavní chod, to si Jane dala mexické kuře s čokoládovou polevou (nebo něco takového) a já jsem si dal nějaké hovězí. A pak jsme si ještě dali dezert, Jane si dala nějakou kávu s takovýma karamelovýma "oplatkama", typicky Groningenskýma, a nějaký čokoládový krém a čokoládové bonbony. Já jsem měl jakýsi pohár taky s těma oplatkama.
Celé to jídlo bylo bomba, moc jsme si pochutnali a pak jsem skoro ani nemohli chodit. Ale jako rozloučení to bylo fajn.

Indonézská večeře

V neděli (21.3.) jsme byli na naši poslední International dinner. Tentokrát to byla Indonézská večeře, ale nebylo to konané ESN jako obvykle, ale byla to jakási jiná organizace společně s ESN. Tahle kooperace vypadala tak, že ESN prodávala lístky a ta druhá organizace, nějaká spešl indonézská, připravila jídlo. Taky se to nekonalo tam jak obvykle, ale někde úplně jinde, trochu dál než jenom přes cestu. To pro nás znamenalo, že jsme museli vyrazit dříve než obvykle a taky jsme nemohli zapomenout foťák (párkrát se nám to stalo, ale nebyl problém si pro něj zajít).
Taky to nestálo jako obvykle 3E, ale stálo to 5E. Ale neprobíhalo to obyklým způsobem. Na začátku tam vystoupil jeden typos z té indonézské organizace a povykládal cosi o Indonésii. Tak nám řek, že se Indonésie skládá asi ze 70 000 ostrovů a že mají asi 350 různých jazyků. A nejsou to prý dialekty, ale opravdu jazyky. Všichni byli oblečeni v nějakém indonézském oblečení, tak nám to ukazoval a popisoval, od kud z Indonésie to je.
Po tomhle představení tam nastoupily dvě holčiny oblečené celé v indonézském oblečení (ostatní měli jenom vrch, kalhoty měli rifle nebo něco takového) a ty začaly tančit typické indonézské tance. To bylo celkem zajímavé, takový trochu hodně jiný styl tančení. Různě se točily a máchaly rukama.
Pak tam vystoupil někdo z indonézské ambasády a vykládal tam o takovém programu, který celosvětově pořádají. Může se tam přihlásit kdokoli do 35 let a musí mít zájem o indonézskou kulturu, jakzyk nebo tanec a když ho vyberou, tak tam pak může jet na půl roku nebo na rok studovat. Myslím, že dopravu do Indonésie si musí člověk zaplatit sám, ale potom tam každý měsíc dostává 1 500 000 rublů. A prý to je dost na to, aby tam s tím člověk měsíc vydržel.
Pak tam nastoupila typická indonézská kapela (byli to lidi z Indonésie). Byli to 4 lidi, dva z nich hráli na hodně široký asi bambus nebo něco podobného (průměr asi 20 cm), na tom měli natažené jakési struny a bouchali do toho jako na buben. Pak tam byla jedna ženská, která měla misku s vodou a nějak do ní mlátila, případně při nějaké písničce tančila. A pak tam byl jeden typos, který hrál na jakousi kytaru (mělo to jenom 2 struny a bylo to hrozně úzké a krátké asi jako housle) nebo na píšťalku. A tenhle to celkem drsně prožíval. Ale ta hudba byla taková divná, byl jsem rád, že po hlavním jídle přestali.

Jídlo

Jídlo bylo opět ze tří chodů. První chod bylo cosi asi smaženého. Bylo to takové těstíčko, v kterém byl i květák, ale jinak nevím. Tohle jsme dostali na stůl někdy v průběhu toho povídání o tom programu, s kterým může jet člověk do Indonésie.
Jako hlavní chod byla kuřecí křidélka na kari. K tomu byla rýže a ještě jeden druh nějakého masa. Ale co bylo tohle za maso, na to jsme nepřišli. Byly to takové úzké nudličky a bylo to s feferonkou nebo něčím takovým, že to bylo pálivé. K tomuhle byla nějaká zeleninová obloha - rajče a okurky a ještě si k tomu člověk mohl nabrat takovou směs, která byla taky pálivá a byly to asi namačkané zase nějaké ty papričky ještě s něčím. Toš bylo to dobré.
Jako dezert jsme dostali v kelímku jakousi zelenou tekutinu s čímsi zeleným. To zelené vypadalo jako nějací pulci nebo něco takového, takový tvar a ještě se to vrtělo jako želé nebo něco takového. No prostě, když si člověk začal představovat pulce, tak už se mu do toho moc nechtělo. Ale my jsme o tom začli mluvit až ke konci, takže já jsem to ještě dojedl a Jane se myslím taky nakonec překonala a dorazila to. Ale bylo to celkem akční. Dostali jsme to až někdy ke konci, tak jsme mohli pozorovat obličeje těch ostatních lidí. A většina se na to vždycky tak zvláštně podívala, zašklebila se a pak to teda zkusila.

Závěr

Toš jako zakončení všech International dinners to bylo super, bylo to zvláštní, zajímavé a bylo to celkem dobré. A člověk se i najedl :)

Fotky z Indonézské večeře

Francouzská večeře

V neděli (14.3.) jsme byli na další International dinner. Tentokrát to byla francouzská. Na francouzské večeři už jsme jednou byli a nic moc extra nás nenadchla, tak jsme byli zvědaví, jaké to bude tentokrát.

Předkrm

Jako předkrm jsme měli jenom dva druhy sýrů s kouskem bagety. Jeden byl trojúhelníček hermelínu (nebo něčeho hodně podobného) a druhý chutnal i vypadal jako niva. Možná se jmenovaly nějak jinak nebo to byly nějaké spešl sýry, ale nějaký extra rozdíl jsem nepoznal.

Hlavní chod

Jako hlavní chod bylo rajče plněné nějakou masovou směsí (asi nějaké mleté maso s čímsi), k tomu byla nějaká zeleninová majda a tohle všechno s rýží. Toš bylo to takové zvláštní, žádné pořádné maso, asi bych se toho normálně nenajed. A zase to bylo málo slané, aspoň podle mě.

Dezert

Na dezert jsme měli takový čokoládový krém. Ten byl moc dobrý, tomu se nedalo nic vytknout.

No, jako dalo se to jíst, ale Francouzi asi fakt moc nesolí, bo to hlavní jídlo bylo nedosolené jako na té minulé večeři. Ale tahle večeře přišla ve špatnou chvíli, Jane nějak neměla náladu na další lidi, tak tam byla jenom chvíli a pak odešla. Já jsem taky nebyl zrovna v nejlepším rozpoložení, tak jsem vyzkoušel ty jídla a pak jsem taky šel, moc dlouho jsem tam nezůstával.

Fotky z Francouzské večeře

Návštěva v Groningenu

Před dvěma týdny jsme tady v Groningenu měli od čtvrtku do neděle (11. - 14.3.) návštěvu až z České republiky! Hecli se převážně spolužáci z Pardubic a přijeli nás navštívit. Dohromady jich bylo deset - z Pardubic Jarouš, Evička, Teta Věruš, Hahra, Andrejka s Honzou, Kagju, pak spolužák z gymplu Bajzn se Zdenkou a taky Martin, ten už to tu zná, ale přijel si pro suvenýry.
Protože mělo přijet tolik lidí, museli jsme ve středu ještě pořádně uklidit pokoj, všechny nepotřebné věci vyhodit, případně uklidit, taky jsme rozložili konstrukci postele, kterou používáme na sušení prádla (spíme jenom na matracích na zemi), aby bylo dost místa pro všechny. Když bylo všechno uklizeno, vypadalo to, že by se tam těch deset lidí mohlo vejít.
Měli přijet dvěma autama ve čtvrtek někdy ráno. Pak jsme se chtěli jít projít po Groningenu a podívat se na naší univerzitu. V pátek pak chtěli jet autama do Amsterdamu a v sobotu pak k moři a do nějaké přírodní rezervace či co. V neděli pak plánovali odjezd zpátky domů. Takový byl plán. A takhle to dopadlo:

Čtvrtek

Jarouš mě prozvonil kolem sedmé ráno, když jsme ještě spali. Ale nějak jsem to zaslechl a šel jsem jim otevřít. Byli to oni, tak jsme se hned ve dveřích přivítali (já ještě v pyžamu) a pak si všichni odnesli věci nahoru. Když to tam všechno naskládali, najednou mi připadalo, že se tam vlézt nemůžou (všechna ta batožina zabrala tak polovinu toho prostoru, co tam bylo). Ale říkal jsem si, že to se vyřeší časem. Pak jsem jel s Jaroušem zaparkovat auta, bo u našeho baráku se nemůže stát bez placení. Jane se mezitím postarala o zbytek výpravy.
Když jsme se vrátili, všichni postupně posnídali, což trvalo tak 1 - 2 hoďky, a pak jsme vyrazili na procházku Groningenem. Jediný, kdo zůstal na pokoji, byl Honza, protože si potřeboval odpočinout po noci za volantem. V Groningenu toho není až tak moc na co koukat, takže prohlídka netrvala zase tak dlouho. Pak jsme se taky stavili do jedné pekárničky, dali si kafe a malou sváču a na chvíli jsme poseděli.
Nakonec jsme se šli podívat ještě ne Groningenské muzeum a vlakové nádraží, obě jsou trochu z centra. Tam jsme se pak rozdělili, Jane, Hahra a Evička šly do muzea, Kagju se šla podívat na nějaké budhistické centrum v Groningenu a zbytek jsme šli zpátky na pokoj. Po cestě se ještě odpojili Martin s Bajznem a Zdenkou, bo si šli cosi koupit do obchodu. My jsme došli na pokoj a Andrejka s Tetou si šly lehnout a my s Jaroušem jsme si dali pivo a kecali jsme.
Časem se všichni vrátili a většina něco málo pojedla a šla si lehnout. Když jsem odcházel na 5 na body-pump, tak všichni vypadali celkem mrtvě a že by se chtěli podívat do školy to moc nevypadalo. Jediný nadšený na výlet do školy byl Martin, protože chtěl hrozně moc vidět nějaký výbuch. Když jsme mu řekli, že výbuch bohužel nepůjde, tak chtěl aspoň nějaké pokusy.
Nakonec se přece jen rozhoupali a někdy po páté vyrazili pěšky do školy. Cesta prý trvala celkem v poho, jenom Kagju se prý někde zatoulala a ostatní museli čekat, než zase dorazila. Přesto se všichni úspěšně dostali na univerzitu a mohli jsme je provést laborkama. Samozřejmě první muselo být kafe (zaprvé je to tady typické a zadruhé byla většina lidí promrzlá, tak jim něco teplého přišlo vhod). Když jsme prošli všechny laborky, ve kterých dělají studenti, dostali jsme se taky do Alife, naší laborky, a tam jsem jim ukázal jeden pokus. Měli jsme kousek čokolády a kousek květu, tak jsme to dali do zkumavky a nechali to rozdrtit v mašině, kterou používáme na rozbití buněk na izolaci DNA. Tak z toho byli všichni nadšení, Martin taky, protože viděl aspoň jeden pokus, a pak jsme se vydali zpátky na pokoj.
Na večeři jsme pak dělali tortily, tak to Jane musela ukazovat, jak by se to mělo dělat. A tak jako i nám ze začátku, to každému teklo a padalo na talíř apod. Ale všichni se najedli a nikdo si nestěžoval. Pak se ještě sedělo v kuchyňce, popíjelo se, kecalo se, až někdy k ráno šli spát už poslední.

Fotky z prvního dne

Pátek

Na pátek sice byl naplánovaný výlet do Amsterdamu, ale protože měla vlaková společnost akci, že o víkendu se může celý den jezdit za 12,5 E, tak jsme si všichni pořídili jízdenku a rozhodli jsme se, že do Amsterdamu pojedeme v sobotu, to jsme mohli jet i já s Jane s nima.
Tak se ve čtvrtek vydali autama k moři a do té přírodní rezervace. Tam jsme s nima nemohli, protože v autech nebylo místo. Tak Jane mezitím dospávala a já jsem musel doopravovat Janeino kolo. U moře prý byla kosa, ale přesto se všichni vyfotili v plavkách. A někteří prý do moře strčili i nohu!
Když se vrátili, dojedli jsme zbytek tortil a pak jsme se vydali zase do města, tentokrát jsme jim šli ukázat trh v Groningenu. Pak jsme se rozešli, bo každý chtěl do jiného obchodu a někam jinam. Když jsme se zase sešli, vyrazili jsme do Coffee shopu. Chtěli jsme najít nějaký, kde bychom si mohli všichni sednout a vyzkoušet nějakuo tu jejich dýmku. První, který jsme věděli, že tam je, byl hrozně malý, rozhodně by si tam nesedlo 10 lidí pokupě. Tak jsme se zeptali, kde je nějaký větší, tak nám něco poradil, kudy se máme dát. Ale nějak jsme to nemohli najít, tak jsme se museli ptát dalších lidí, spíše někoho mladšího. Takhle jsme prošli ještě několik Coffee shopu, až to většinu přestalo bavit (taky proto, že poprchávalo), tak se vydali domů, a já s Bajznem, Zdenkou a Martinem jsme šli do nějakého Coffee shopu, že něco koupíme s sebou na koleje. Toš jsme do jednoho zašli a koupili jsme nějaké hotové jointy, už zabalené v nějakém poměru s tabákem. A pak jsme taky vyrazili zpátky na pokoj.
Doma jsme pak měli večeři a zase se sedělo, popíjelo, kecalo. Sem tam jsme taky šli vyzkoušet ty koupené jointy. Ale nebylo to nic moc, bylo tam hodně tabáku a hodně to pálilo a nijak to na nás nepůsobilo. Tak jsme došli k závěru, že jsme asi vypadali moc jako turisti a dali nám nějaké šunty.

Fotky z druhého dne

Sobota

V sobotu jsme vyrazili do hlavního města Nizozemí - Amsterdamu. Vyráželi jsme vlakem kolem 8 ráno (takže jsme museli celkem brzo vstávat) a v Amsterdamu jsme byli kolem 10. Tam jsme pak zašli do infocentra pro mapu a vyrazili jsme do města. Došli jsme na hlavní náměstí, tam jsme zašli do jakéhosi kostela, v kterém udělali nějakou výstavu. Pak jsme ještě trochu trajdali městem a pak jsme vyrazili do restaurace na oběd.
Po obědě jsme si pak dali rozchod a každý si šel, kam chtěl. Většina lidí šla ještě dohromady na projížďku lodí kanálama Amsterdamu. Pak už se to ale roztrhalo a každý si šel, kam chtěl. Pak jsme si dali sraz u nádraží. Protože jsme měli ještě chvíli čas, dali jsme si kafe a pak jsme vyrazili zpátky na vlak.
Vlak z Amsterdamu do Groningenu nejede přímo, musí se přestupovat v Amersfoortu. Tam se jenom přejde nadchodem na druhé nástupiště. Bylo celkem dost času, tak jsem si šel ještě pro kafe. Když jsem šel zpátky, v klidu jsem došel na nástupiště a když jsem se tam rozhlídl, tak se mi něco nezdálo. Vypadalo to nějak divně. Pak jsem zkouknul taky ceduli a zjistil jsem, že jsem na špatném nástupišti a ten vlak, kterým máme jet, je na vedlejším nástupišti. Toš jsem rychle běžel do schodů, bo teď už zas tak moc času nebylo, a když jsem sběhával na správné nástupiště, zavíraly se dveře. Než jsem ale doběhl ke dveřím, už byly zavřené a nechtěly se otevřít. Pak se vlak rozjel a já jsem zůstal na nástupišti sám, ostatní už byli ve vlaku.
Tak jsem si na sebe zanadával a pak jsem uviděl Jane. Ona tam zůstala se mnou. Za půl hoďky jel další vlak, tak jsme tam spolu poseděli a počkali na vlak. Pak jsme dorazili domů a dali si nějakou večeři. Večer jsme zase seděli, ale většina šla spát dřív, bo řidiči si potřebovali odpočinout před cestou a ostatní asi byli unavení.
Zbyli jsme jenom já, Bajzn, Martin a Jane. Bajzn ještě někde v Amsterdamu koupil čistou marihuanu a dýmku, tak jsme tentokrát vyzkoušeli čistou nizozemskou trávu. Toš jsme cosi pokouřili a pak jsme se dostali do toho stavu, jak se člověk furt směje a neví čemu. A nejhorší je, že když jeden začne, tak se druhý přidá a směje se tomu druhému, jak se směje. A tak to pokračuje furt dokolečka. Člověk se musí hodně přemáhat, aby přestal. Nejhůře ale na tom byl Martin, kterému to neudělalo moc dobře.

Fotky z třetího dne

Neděle

V neděli ráno (kolem šesté) všichni vstali a pobalili si všechny zbývající věci. Pak ještě trochu posnídali, Jarouš s Honzou mezitím zašli pro auta a pak se všechny věci odnesly do auta. Pak jsme se všichni porozlúčali a oni vyrazili zpátky domů.

Toš návštěva to byla super, aspoň někdo se hecnul a přijel :) Všichni si, jako správní turisti, nakoupili plno capin z Nizozemí, my jsme si samozřejmě taky cosi koupili a nechali to odvézt autama. Snad si to ostatní užili tak jako my a doufám, že to přežili všichni ve zdraví.

Požární cvičení

Adamova verze:

Ve středu (10.3.) jsem si tak v klidu pracoval v laborce, moc jsem toho na práci už neměl, protože za chvíli odjíždíme, tak už nic moc nezačínáme. V mezičase jsem zrovna opravoval jsem svůj Final Report a najednou začalo něco hučet. Tak jsem si říkal, že to bude asi jakási požární siréna nebo co, že prostě kontrolujou, jestli fungujou sirény (jak to dělají u nás každou první středu v měsíci). Tak jsem to moc nevnímal a v klidu si dál psal ten Report. Pak už to ale trvalo nějak dlouho, tak jsem se začal rozhlíže po laborce, jestli se cosi děje. Pak vlezl do laborky nějaký student a říkal, že máme opustit školu, že všichni odcházejí. První jsem uvažoval, jestli si nemám nahrát na flashku to, co jsem napsal, abych to nemusel psát znova. Ale pak jsem se na to vykašlal a obhlídl jsem laborku, jestli to tam můžu nechat tak, jak to je, a jít pryč. Pak jsem šel ještě do vedlejší laborky a na chodbu zkouknout, jestli je už Jane pryč nebo ještě ne. Na chodbě jsem viděl hafo lidí, kteří šli přesně opačným směrem než já, tak jsem si říkal, že už je určitě pryč. Tak jsem následoval dav, který mě dovedl až na školní dvůr. A tam jsem pak hned u dveří viděl Jane. 

Janeina verze:

Tak si tak v klidu píšu Final Report, sluchátka v uších a najednou na mě volá Marian (ta moje vedoucí), že mám opustit laborku, že je někde oheň! Najednou mi proběhlo hlavou: "Neeee, já tu mám notebook! Musím ho vzít s sebou! Ne, kašlu na to, musím se zachránit a utéct!" Toš jsem vyndala sluchátka a Marian mi řekla, že mám následovat studenty. Tak jsem následovala dav. Po cestě jsem ještě koukla do laborky k Adamovi, jestli jde nebo co, ale zrovna šel do druhé laborky, tak si šel asi pro věci a asi pak dorazí. Pak jsem s davem dorazila až na školní dvůr a tam jsem čekala. Pak se objevil Adam. 

Oba dohromady:

Ze dvora nás pak za chvíli vyhnali ven ze školního pozemku (před vrata do dvora). Tam jsme chvíli stáli, nevěděli jsme, co se děje a čekali. Samozřejmě jsme byli jenom v plášti nebo v mikině, ale někteří tam stáli jenom v tričku, ty jsem celkem litoval. Pak jsme se zase pohnuli. Tentokrát jsme mířili na vedlejší dvůr a odtama zpátky do školy. Pak jsme se rozešli každý do svojí laborky a zpátky do práce. 

Někdy po obědě jsme se pak dozvěděli, že to vlastně bylo jenom požární cvičení a vůbec nic se nedělo (během vylidňování školy se nesly nějaké historky, že je někde únik plynu nebo cosi takového a určitě i jiné, ale ty byly jenom v dutch). Bohužel při tomhle cvičení se stal dokonce i úraz, jedna holčina šla ze schodů, asi příliš rychle nebo trochu zpanikařila, a rozbila si hlavu. Ale jinak se snad nic vážného nestalo a vše dopadlo v poho. 

Boj mezi vodou a zemí

V sobotu (6.3.) jsme byli na další akci, kterou pořádalo ESN. Oficiálně se to jmenovalo The Dutch "Manscape": The War between Water and Land (v překladu asi něco jako Dutch krajina: Boj mezi vodou a zemí). Bylo to sice pořádané ESN, ale v autobuse jsme zjistili, že to nebyli jenom lidi, které sehnala ESN, ale bylo tam asi 20 lidí ze švédska ze Stockholmu (byli asi na 10 dní v Groningenu ve škole, tak se asi nějak domluvili i na tuhle exkurzi) a pak tam bylo dalších asi 25 lidí, international students z Litvy a Maďarska, od toho profesora, který nám to vykládal.
Vypadalo to tak, že jsme ráno o půl deváté nastoupili do dvouposchoďového autobusu (asi 75 lidí) a vyrazili jsme na cestu. Profesor nám po cestě vykládal jak to bylo kdysi, co je co a na co se kouknout a postupně jsme projížděli určitýma místama. Na některých místech jsme se zastavili a na 15 - 30 minut jsme potrajdali venku podívat se, co tam je. Večer jsme se pak vrátili asi o půl osmé zpátky do Groningenu.
Vykládal nám o tom, jak to je v Nizozemí s těma vysoušenýma oblastma, jaký byl/je plán, co se dělo v minulosti, jak s tím bojovali, co jsou plány do budoucna apod. Prostě o vodním managementu v Nizozemí.
Takže kde jsme všude byli? Toš, tady se můžete kouknout na mapu, kudyma jsme jeli (jsou tam místa označené písmenama, na které se pak budu odkazovat), a potom ve fotkách budou taky nějaké mapy, na kterých to bude vidět a jsou tam i některé detailnější obrázky, které jsou lepší než celková mapa (vzhledem k tomu tématu exkurze).
No a teď něco o tom, o čem nám tam ten profesor vykládal. Asi většina lidí ví, že Nizozemí je světově proslulé tímhle odvěkým bojem mezi vodou a zemí. V současnosti žije asi 60% Nizozemců pod hladinou moře. Nejníže je to asi 5 m pod mořem (tam jsme taky projížděli, ale jinak většinou tak 1 - 2 metry.
Toš tady je popsané, kde jsme to všude vlastně byli a co nám ten profesor vyprávěl (teda aspoň to, co jsem si pamatuju).

Grijpskerk (B) - kousek od Grijpskerku se před 20 leti (1990) našlo ložisko zemního plynu, tak se tam postavila "továrna" na těžbu a samozřejmě se připojila k už existující síti plynovodů v Nizozemí. Ale o několik let později se zjistilo (myslím že v roce 1997), že tu je taky dobrá hlína na skladování zemního plynu, tak se to tu přebudovalo na zásobárnu zemního plynu. Takže oni tu ten plyn vytěží a potom ho šoupnou zase zpátky pod zem. A taky říkal, že by to měla být i zásobárna pro další státy, kdyby přišla nějaká krize nebo válka či co. A taky říkal, že tohle asi člověk nenajde na GoogleMaps, že to je označené jako vojenský objekt (nebo něco takového).

Zoutkamp (C) - kdysi to bylo pobřežní město důležité pro dopravu do Groningenu, ale teďka už to je vnitrozemské město.

Lauwersmeer - dneska už malé jezero u Lauwersoog (D), kde probíhaly diskuze mezi provinciema Groningen a Friesland o tom, co tam bude. Groningen chtěl jakousi rekreační oblast, Friesland vojenskou základnu. Nakonec tam je vojenská základna a je tam i "vesnice", na kterou se pořádají vojenské útoky. Vždycky ji zničí útokem a pak ji znovu postaví. A tohle se taky na GoogleMaps nenajde. Lauwersoog je přístav, kde jsme se po ránu stavili na kafe. Je to asi jediná restaurace, kde si můžete zajít pro druhý šálek kávy zdarma :)

Dokkum (E) - jedno z měst v provincii Friesland a taky je to jedno z 11 měst, kde se pořádá "událost 11 měst" (11 city event), což je bruslení po kanálech přes 11 měst. Celkově je to asi 200 km a je to velká událost. Nekoná se to každý rok, jenom někdy (ani to není pravidelně). Pořádá se to od roku 1900 (nebo tak nějak). Poslední byly v letech 1985, 1987, 1996 a od té doby to myslím nebylo.

Friesland - jedna z 12 provincií Nizozemí. Ale je vyjímečná tím, že mají svůj vlastní jazyk. Není to dialekt, ale bylo to uznáno jako jazyk. Tímhle jazykem se tam běžně mluví, asi 96% lidí. tomu rozumí a asi 80% jím umí mluvit. Asi 70% ho umí číst, ale jenom asi 20% lidí jím umí psát (že prý to je těžké). Taky je to oblast, která je hned u moře, a protože se sem tam moře zvedalo, tak si vymysleli svůj vlastní způsob, jak si chránit domy a další budovy. Postavili si z písku a hlíny kopec asi 1 - 2 metry, na kterém si pak postavili barák. Nejdříve to byl jenom jeden barák, pak dva domky dokupy a nakonec tak vznikaly celé vesnice. Samozřejmě na nejvyšším místě tohohle kopce byl kostel se hřbitovem. Tyhle kopce se jmenovaly "terp" (čti: něco jako t rp - odděleně "t" a "rp"). Postupem času ale vyvinuli nový systém - začali stavět "diky" - jakési pískové valy. Ty byly výhodnější než terp, a tak se terpy postupně rušili - ta hlína se používala na hnojení, až jich moc nezbylo. Taky je to oblast typická tím, že tam není moc měst, ale je tam hafo menších městeček až vesnic.

Hegebeintum (F) - největší zbylý terp, na kterém je kostel se hřbitovem. Tak jsme si dokonce užili i "výstup do kopce".

Leeuwarden (G) - hlavní město Frieslandu a taky začátek a konec "události 11 měst". Tady taky zůstal jeden terp, na který jsme se šli podívat. Tady to bylo ale trochu jiné. Lidi vystavěli terp, na kterém chtěli postavit kostel, radnici a spol., ale když dostavěli terp, tak se rozhodli, že kostel a spol. postaví o kus vedle. A tak tam vystavěli něco jiného. Na místě, které mělo chránit od vody, postavili bazén a nějaké plavecké centrum.

Afluitdijk: Monument - Afluitdijk je Enclosure dam - dike, který byl vystavěn mezi Frieslandem a Severním Holandskem. Tenhle val byl začátkem "vysoušení" oblastí v Nizozemí. Na začátku 20. století a během 1. světové války Nizozemí zjistilo, že potřebuje více místa na zemědělství. A tak jeden typos - Cornelis Lely, vytvořil plán, jak by se mohlo tohle vysoušení provést. Nejprve teda sám asi 10 let jezdil v Ijsselmeer a zjišťoval, jak hluboko je zem a jaká tam je hlína (jestli je dobrá na zemědělství nebo ne). A pak vytvořil plán, který začínal stavbou tohohle Afluitdijku, který oddělí jezero od severního moře, a pak se budou stavět další diky, které ohraničí oblast, která se pak vysuší. Nejdříve se vysoušela oblast Wieringermeer (1927 - 1930), pak North East Polder (1937 - 1942), pak Eastern Flevoland (1950 - 1957) a nakonec Southern Flevoland (1959 - 1968). V plánu bylo i vysušení oblasti Markerwaard, ale to se zatím neprovedlo, jenom se rozestavěl jeden dike a teď je to ve stavu, že se uvažuje, jestli se vůbec bude pokračovat. Tyhle vysoušené oblasti jsou dobře rozkreslené v mapce, která je ve fotkách (tu nám dal na začátku výpravy). Po vystavění Afluitdijku se po několika letech změnila voda v Ijsselmeer ze slané na sladkou, takže teď je to i zásobárna sladké vody.
Momentálně se mluví o tom, že současná bariéra už není dostatečná a že by se s tím mělo něco udělat. A tak se uvažuje, jestli se zlepší ta současná - zvětší se o 2,5 metru, nebo se postaví úplně nový, lepší, vyšší dike někde dál. To jsou zatím asi jediné návrhy, o kterých se uvažuje. Pak tam jsou ještě další, jakože na ten současný dik dát solární panely nebo větrné elektrárny.

Wieringen (nad I) - kdysi to byl ostrov, ale když se postavil Afsluitdijk a vysušil se Wieringermeer, už to není ostrov, ale kus pevniny. Ale jsou tam jakési plány, že by se znova obnovil ostrov.

Wieringmeer - první vysušená oblast. Byly tam vystavěny 3 vesnice ve vzdálenosti 5 km od sebe (to bylo určeno jako optimální vzdálenost, když se počítalo, že typický dopravní prostředek je kolo). Jedna z těch vesnic je Wieringerwerf (I). V těchle vesnicích byl vystavěný (asi poslední) terp uprostřed, na kterém byl postavený kostel a radnice. Terpy tam byly stavěné proto, že si lidi ještě nebyli jistí, jestli to bude fungovat a dike se mohl protrhnout, tak aby měli lidi kde být.

Volendam (J) - přístavní město, kde jsme měli asi hodinovou pauzu a mohli jsme si projít město. Je tam hafo úzkých uliček, v kterých se člověk hodně rychle ztratí. A autem se tam člověk asi moc nedostane. Ale vypadá to tam pěkně. Kdysi to bylo rybářské město, ale když se vytvořilo sladkovodní ryby, tak se město zaměřilo na turismus. Je tam hafo obchůdků s různýma capinama a člověk se tam může i vyfotit v klasickém kostýmu (něco jako u nás folklor).

Ijburg (K) - nová část Amsterodamu vystavěná na ostrovech, které tam byly kvůli tomu vytvořeny. Jsou tam domy na bydlení.

Flevoland - tři velké oblasti, které byly vysušeny - North East Plder, Eastern Flevoland a Southern Flevoland. Tyhle oblasti jsou 4 - 5 metrů pod mořem. Hlavní města jsou Emmeloord, Lelystad a Almere.

Almere (L) - Velmi rychle rostoucí město, prý nejrychleji rostoucí město v Evropě. Je to "polynukleární" město - není to jenom jedno město, ale je to město tvořené několika městy.

Oostvaarderplassen - oblast v Southern Flevoland velká asi 6 000 hektarů, která měla původně sloužit jako průmyslová oblast nebo něco takového. Ale růst populace byl menší než se čekalo, tak k tomu nikdy nedošlo a příroda se o tuhle oblast postarala. Začali tu hnízdit různé druhy ptáků, tak se z toho udělal přírodní oblast, kde se normální člověk nedostane. Taky tam převezli další druhy zvířat a stalo se z toho místo, kde lidi vůbec nezasahují (ani když se nějaký druh přemnoží nebo aby donesli jídlo, prostě nic).

Lelystad (M) - Bylo plánováno pro asi 100 000 lidí, ale stalo se z toho nejhorší město v Nizozemí. Protože Almere, které je blíže Amsterdamu, roslo více a bylo výhodnější, lidi začali z Lelystadu odcházet. Tak se z toho stalo místo, kde Amsterdam posílal "problémové lidi" - dealery a spol. Po dlouhou dobu to bylo hodně problematické, ale teď už se to zlepšuje, staví se i spojení na druhou stranu do Zwolle, takže časem to asi bude dobré.

Noordoostpolder = North East Polder - v pořadí druhá vysušená oblast. Při výstavbě téhle oblasti se učili z chyb, které udělali při výstavbě té první (Wieringermeer), tak zvolili jiný způsob (podle nějakého Němce). Postavili jedno větší město a kolem něho 10 vesnic +- 5 km od sebe (vesnice vzájemně i vesnice od města). Do každé vesnice byli lidi pečlivě vybíraní vládou (musela se podat žádost, že tam chcou bydlet, společně s přiloženým dokladem o vzdělání - chtěli tam mít zemědělce, vláda pak mohla přijít domů podívat se, jak to doma vypadá a jestli jsou přijatelní). Taky udělali ve všech vesnicích "náboženskou směsku" - v každé vesnici bylo stejné procento katolíků, protestantů a ještě dalších a taky byl v každé vesnici kostel pro každou víru. Ale nějak se to neujalo, protože se začly objevovat auta a když má člověk auto, tak nemusí jezdit do toho blízkého města, ale může si zajet kamkoli, takže pak zase lidi odcházeli. Ale v posledních letech se tam lidi zase stěhují zpátky, tak se uvidí, co tam bude časem.

Schokland (N) - býval to ostrov (před vysušením North East Polder), který byl ale postupem času smýván vodou. Tak lidi stavěli barikády ze dřeva, ale ty moc nepomáhaly a navíc se do nich pustil červotoč, takže se nakonec rozhodlo, že ten zbytek ostrova už není bezpečný pro žití a lidi byli odstěhováni. Když se pak pevnina vysušila, postavily se znova domky a kostel ve stylu, v jakém to bylo předtím, a stala se z toho přírodní památka - byla to první Dutch věc na seznamu světového dědictví.

Lemmer (O) - kdysi to bylo přístavní město. Jedno z nejslavnějších míst pro vodní sporty ve Frieslandu.

Byla to super exkurze a člověk tam zjistil hafo zajímavých věcí. Taky ten profesor říkal, že jsme byli na místech, kde ani hafo Dutch lidí nebylo. Bylo to fajn, ale večer jsem byl rád, že jsme konečně doma a můžu jít do postele spát.
Počasí jsme měli super, bylo jasno, jenom sem tam přešel nějaký ten mrak, ale to nevadilo. Nejhorší byl vítr, který byl velmi hnusný. Foukal nepříjemně silně a byl hrozně studený, takže na konci výletu bylo slyšet, že někteří asi nezůstali tak zdraví jako na začátku.

Fotky z výletu

Perníčky

Minulý týden jsme měli ve škole prázdniny a tak jsme se celý týden flákali doma. Teda v pondělí jsme byli ještě vyřizovat tu občanku v Haagu, ale jinak jsme byli na pokoji. A zase takové flákání to nebylo, museli jsme dokončit první verzi našeho Final Reportu - jakási závěrečná zpráva o tom, co jsme tady dělali. Je to jak pro ty lidi u nás v laborce, aby věděli, co všechno jsme udělali a když to budou dělat po nás, tak aby věděli, co a jak, a taky jakože zpráva, na kterou se podívají v Pardubicích na univerzitě, aby viděli, že jsme tady něco dělali a neproflákali jsme to tu.
Tenhle Final Report jsme jim posílali ve čtvrtek, takže od pátku už to bylo volnější. A tak jsme se rozhodli, že si uděláme perníčky. Na Vánoce nám to nevyšlo, tak aspoň teď. Toš jsme si udělali těsto asi z poloviny dávky, co se dělá normálně a začli jsme si hrát. Při našem kuchtění nás pozorovali sousedi z Brazílie a taky se kolem nás motala paní uklízečka.
Vymýšleli jsme všemožné tvary, hlavně teda typické dutch. A tak jsme si udělali perníky ve tvaru dřeváku, tulipánu, větrného mlýna, kola, mraku s kapkama deště, joint, lodičky a taky cihly. Ale nedělali jsme jenom dutch tvary, ale taky něco normálního, jako třeba tank, dům na železničním přejezdu, srdíčko, hvězdičku, čtyřlístek, Rumcajzův klobouk, kolečko a taky jedno fáro! No a pak tam bylo taky něco z umělecké oblasti, to bych asi pojmenoval jako abstraktní umění, a tam si musí každý najít nějaký význam sám.
Tadykhle je fotka, na které jsou vyfocené všechny perníčky. A schválně jestli přiřadíte všechny tvary k jednotlivým perníčkům :)