Střípky z dalšího týdne

Ano, už je to tak. Pomalu končí další týden a většině študáků opět začíná škola. Pro nás to ovšem znamená, že už jsme v Nizozemí druhý týden! A přežili jsme :)
Tento týden se toho moc nestalo, takže toho ani na čtení moc nebude. Já už chodím pravidelně do práce/školy. A jak probíhá náš normální den? Ráno vstanem, posnídáme, já si nachystám oběd do práce a vyrazím na kole. V práci začínám kolem půl deváté a jsem tam většinou do pěti odpoledne. Potom zase sednu na kolo a jedu domů. Jane mezitím doma sedí u počítače, hledá práci, případně něco studuje, když si chce odpočinout, zajede do obchodu, odpoledne potom ukuchtí něco na večeři a když přijedu, pojíme a pak si buď hrajem každý na svojem kompu nebo se na něco koukáme dohromady. Večer, jak se nám chce, pak jdeme spát. A další den znova...
Takže co tento týden? Já v práci pořád ještě zjišťuju, jak to tam funguje, co se kde a jak dělá a podobně. Nejdříve jsme v kapalném dusíku vytvářeli prášek z květů a šešulek z Arabidopsis thaliana - huseníček rolní (to je kvítko, které se používá na genetické pokusy, protože netrvá až tak dlouho, než vyroste, a byla to první rostlina, jejíž genom byl celý známý). Z toho jsme potom izolovali všechny proteiny a ty jsme potom rozdělovali. Tohle bych měl víceméně dělat v průběhu skoro furt, takže bych to měl umět. Ale tentokrát jsem se jenom díval a příští týden to asi budu zkoušet sám.
V mezičase jsem si hrál s genetickýma programama, které tam používají všichni. A v pátek jsem si zahrál na zahradníka :) Protože ten pokus, co jsme dělali, moc nevyšel, tak to budu časem opakovat. Ale na to potřebuju nové květy, takže jsem si musel zasadit svoje rostlinky, které mi ty květy vytvoří. Sadil jsem 6 linií Arabidopsis, každá byla trochu jiná, a každou linii jsem sadil do 7 květináčů. Používají tam nějakou spešl hlínu, tu jsme pak v květináčích museli dostatečně namočit a potom jsme je zalili jakousi chemikálií, která by měla zlikvidovat larvy mušek, které normálně pojídají malé rostlinky. A pak jsem začal "sadit" semínka. Jedno semínko je menší než 1 mm a těchle semínek jsem na květináč dával 16. Takže jsem namočil filtrační papír, na něho jsem nasypal nějaké semínka a potom jsem vzal dřevěné párátko a vždycky jsem vzal jedno semínko a umístil ho na květináč. Tak jsem to dělal, až jich tam bylo 16. Pak další květináč, a další, až jich bylo 7. Pak jsem vzal semínka další linie a začal znova. Pak jsem musel všechno pořádně popsat, ať vím, kde co je, a ještě jsem to přikryl igelitem, aby nevyschly přes víkend.
Taky jsme měli první seminář, který by měl být každý týden a měly by být povinné. Ovšem načasování tohoto semináře je neuvěřitelné. Koná se v pátek od 4 odpoledne do 5, případně jak se to protáhne... Toš ale byl jsem tam, ale že bych tomu nějak moc rozuměl, to se rozhodně nedalo říct. Tak nevím, jestli je to tím, že špatně umím angličtinu a nerozuměl jsem angličtině, nebo jestli to prostě bylo tím, že to bylo téma, kterému jsem vůbec nerozuměl a nechápal jsem, co to tam vlastně zkúšajú...
A Jane? Ta někdy ze začátku týdne našla nějaké zajímavé PhD. místa, na které psala životopisy a motivační dopisy. Ale u jednoho toho PhD. je nutné napsat dopis, proč člověk chce studovat přímo to téma. Je to o 2D vibrační spektroskopii. Já vůbec netuším, co by to mohlo být, Jane o tom taky nic nevěděla, ale protože to místo vypadalo zajímavě, tak se to zkoušela během týdne nastudovat. Tak to pak asi 3 dny študovala, o čem to vlastně je a k čemu to slouží, ale až doteď z toho není moc chytrá. Ale aspoň má co dělat :)
Bohužel jsou ty dny hrozně podobné, takže se nikdo nemůže divit, že se mi stala taková příhoda. Ráno jsme normálně vstali a já jsem vstal s přesvědčením, že je středa. Ve středu tu bývají trhy, a tak jsem Jane řekl, že by měl být trh a že jestli chce, tak by se tam mohla podívat. Pak jsem odjel do školy a normálně pracoval. Pak někdy odpoledne jsem se koukal na počítač, který ukazoval, že je čtvrtek. Tomu jsem ale vůbec nevěřil, protože jsem byl přesvědčený, že je středa, a myslel jsem si, že je to blbě nastavené. Pak jsem dojel domů a Jane mi vykládala, jak pořídila. Že prý vyrazila dopoledne do obchodu, ale po cestě hrozně zmokla, tak se na trh nedostala. Ale zkusila to ještě odpoledne a to tam dojela a už tam nikdo nebyl. Toš potom jsme to řešili ještě později, a to jsme došli k tomu, že je vlastně čtvrtek a já to mám celé popletené a trhy už byly včera... Toš jsme měli aspoň nějaké zpestření :)
O víkendu jsme chtěli někam vyrazit na kole nebo se aspoň projít, ale zatím je takové pravé nizozemské počasí. Půl hoďky svítí sluníčko, pak půl hoďky prsí a tak se to střídá celý den. Takže nic moc.

A tady jsou ještě nějaké fotky Student Housu a našeho pokoje

Sledování blogu

Pokud si chcete nastavit, aby vám např. přišel email vždy, když na blog přidám nějaký příspěvek, podívejte se tady. Najdete tam informace, jak to udělat.

Zpátky v Nizozemí

Protože jsem dostal nabídku práce s možností získání titulu PhD. na univerzitě ve Wageningenu v Nizozemí, rozhodli jsme se, že to tam zkusíme. Já jsem měl práci zajištěnou a Jane sháněla už od června přes net, jestli něco nenajde. Přestože do poloviny srpna nic nenašla, vydali jsme se na cestu.

Cesta do Nizozemí

Tentokrát jsme si pořídili lístky na autobus u společnosti Eurolines, protože to bylo levnější a potřebovali jsme být ve Wageningenu dopoledne (Student Agency tam dorazili až někdy večer, kdy už nic nevyřídíme). Tahle společnost nemá jízdenky až z Ostravy, ale jenom z Prahy, tak jsme se museli do Prahy dopravit nějak sami. A když už jsme tam jeli sami, tak jsme toho využili a stavili se na víkend za Mončou (mojí tetou) a její rodinkou.
Do Prahy jsme jeli v pátek 13.8. vlakem, samozřejmě se všema kuframa a baťohama, co jsme si táhli do Nizozemí. Cesta byla v poho, jenom bylo trochu vedro, protože tam nebyla klimatizace, a taky klasicky jsme měli zpoždění asi půl hodiny, holc ČD. Na nádraží v Radotíně nás pak čekala teta s děckama, které na nás začaly volat, jen co jsme vystoupili. Toš jsme se s nima přivítali a vyrazili jsme domů. U Monči jsme hned zapadli do dětského pokoje a hráli jsme si s děckama. Pak jsme cosi pojedli a zase si hráli.
Další dny to probíhalo víceméně stejně, buď jsme si hráli v pokojíčku nebo jsme se šli projít. Nejlepší procházka byla v neděli dopoledne. To jsme šli na jakési hřiště, kde bylo hafo různých prolízaček a dalších capin, a navíc tam byly i další děti, takže Tadeáš s Andělkou si hráli s jinýma dětma a nepotřebovali nás. Byla tam taky tabule a jedna paní tam měla křídy. Tak jsme si je půjčili a s Jane jsme si hráli piškvorky. Když to Monča viděla, jenom se nám smála. Že prý jsme jak malé děcka :).
V neděli odpoledne jsme pak vyrazili zpátky do centra na Florenc, odkud nám jel autobus. Do centra nás doprovodily i děcka, ale pak nám jenom Monča ukázala cestu, protože děcka uviděly zase nějaké prolízačky a dál se jim s náma nechtělo. My jsme dorazili úspěšně na Florenc, nasedli do správného autobusu a vydali se na cestu. Cesta probíhala v pohodě, jenom utíkala hrozně pomalu, protože nám nepouštěli žádný film. Takže to byla celkem nuda :(. V noci jsme se pak snažili trochu prospat. To nám šlo celkem dobře, jenom jednou jsme měli celkem akční probuzení, kdy nám najednou rožnuli světla a řekli, že je celní prohlídka a že chcou vidět naše doklady. Toš jsme se museli probrat, vytáhnout občanky nebo pasy, ukázat jim to a pak jsme jeli zase dál. Podle toho jsme taky poznali, že už jsme v Nizozemí.
Autobus nás měl vyložit v Utrechtu v 6:30. Ale přes noc jeli řidiči asi nějak rychle, protože jsme tam dorazili už v 5:30. To bylo trochu nanic, protože jsem byl domluvený s mojí vedoucí, že jak pojedeme z Utrechtu vlakem, mám jí napsat sms a ona to oznámí Jan-Peterovi (to je ten náš bývalý vedoucí z Groningenu, který mi řekl o téhle práci) a on pro nás přijede na nádraží, ať nemusíme jet autobusem. Říkali jsme si, že půl šesté je hodně brzo, že to budou asi všichni ještě spát, tak jsme zůstali ještě hoďku jenom tak na nádraží. Jane si cosi pročítala a já jsem četl články, které jsem měl proštudovat. Někdy po půl sedmé jsme pak vyrazili na vlak, který nás dovezl až do Ede-Wageningenu. Tam jsme chvíli čekali, než přijel Jan-Peter, a pak jsme naskládali všechny kufry do jeho malého autíčka a vyrazili do Wageningenu na univerzitu.
Tam jsme dorazili asi kolem 8 a museli jsme ještě další hodinu čekat, protože všechno tam začíná až od 9. Toš jsme si dali snídani a kafe a kolem 9 jsem si zašel pro klíč od ubytování, kde budu bydlet. Pak nás Jan-Peter odvezl na ubytovnu a my jsme si hodili věci dovnitř. Protože měl s sebou auto, nabídl nám, že nás sveze ještě do města do jednoho obchodu, kde jsou levné věci a že si tam můžeme nakoupit nějaké základní věci (v pokoji totiž nic nebylo). Tak jsme cosi pořídili, odvezli to domů a pak nás nechali na pokoji, ať se vybalíme, a já že mám odpoledne přijet zase zpátky do školy.
Pokoj vypadá asi takhle: je to jeden obdélník, který má prý 19 m2, je tam jedna postel, jeden stůl, jedna skříňka se třema šuplíkama, jedna skříň, kuchyňský koutek a stěnou oddělená koupelna se záchodem a sprchovacím koutem. Toš není to nijak moc velké, ale na přežití to stačí. Už dříve jsme přes sekretářku ve škole podali žádost o pokoj pro dva, tak doufám, že ho relativně brzo dostaneme. Prý se na ně celkem dlouho čeká.

Papírování

Ve škole jsem měl schůzku s tou mojí vedoucí, která mi řekla, co budu vlastně dělat. Taky mě provedla a seznámila s lidma, co tam pracujou (samozřejmě už si skoro žádné jméno nepamatuju, tak se to budu muset časem nějak naučit). Seznámila mě taky s Janem, s kterým budu ze začátku pracovat, a ten mě provedl po laboratořích, co jsou „naše“ a vysvětlil mi, co a jak funguje.
Taky jsem měl schůzku na personálním oddělení, kde mi řekli o pojištění, podmínkách a dalších věcech, vyplnil jsem hafo dokumentů a řekli mi, že si musím zařídit BSN (jakési registrační číslo) a nizozemský účet (ten se dá pořídit jenom tehdy, když má člověk BSN). Na zařízení toho BSN jsem posílal nějaké dokumenty už dříve emailem, aby to mohli na radnici předpřipravit a já bych si tam jenom přišel a vyzvedl si číslo (normálně to trvá 2 – 3 týdny). Toš jsem šel druhý den na radnici a tam mi řekli, že ty moje papíry nemůžou najít a že budou muset začít zase od začátku.
Takže teď jsem ve stavu, kdy čekám, až mi pošlou BSN, protože na tom všechno stojí. Až budu mít BSN, můžu si zařídit účet v bance, budu moct mít pojištění, zařídí mi oficiální školní email, dostanu elektronickou kartu, pomocí které se chodí do školy, budeme si moct zařídit kartičku na slevu vlaků a další věci. Prostě uchvancancující!

Nakupování

Když jsme se trochu ubytovali v pokoji, zjistili jsme, že po prvním nákupu nám pořád chybí ještě hafo věcí na dovybavení pokoje a poklidný život v Nizozemí a taky jsme potřebovali nakoupit nějaké potraviny. Toš jsme se vydali zase zpátky do toho obchodu, kde mají levné věci – Action. Tam jsme ponakupovali většinu věcí, co jsme věděli, že potřebujeme koupit. Taky jsme si koupili pekáč do trouby na pečení. Tomu ale předcházela dlouhá diskuze, jak velký, jaký tvar apod., než jsme se konečně na jednom dohodli. Ale jak jsme přišli zpátky na pokoj, zjistili jsme, že vlastně žádnou troubu nemáme a že nám to je úplně nanic.
Potom jsme to všechno odnesli na pokoj a vyrazili na potraviny. Ze seznamu, který jsme si vytvořili, jsme nakoupili asi polovinu a už jsme měli přeplněný košík. Tak jsme se domluvili, že zbytek nakoupí Jane druhý den a dneska nám to stačí. Tak jsme to zase donesli domů, udělali si večeři a odpočívali.
V pátek po práci jsme potom vyrazili na obhlídku cyklosportů a hledali jsme nějaké levné kola. Obešli jsme asi tři, ale nic extra levného jsme nenašli. Našli jsme nějaké ojeté kola za 125 E, ale to nám připadalo dost na to, že byly ojeté. A potom jsme našli nová kola za 159 E. Taky jsme zkoušeli posílat emaily a koukat se po inzerátech, jestli něco nenajdeme. Jedno dámské kolo, které se Jane líbilo, ale bylo by volné až od konce září. Tak jsme se dohodli, že se zajdeme druhý den podívat na ty nová kola, vyzkoušíme, jak se na nich jezdí, a podle toho se rozhodneme.
V sobotu jsme teda vyrazili opět na nákupy. Vyzkoušeli jsme, jak se jezdí na novém kole. A protože se jezdilo dobře, dohodli jsme se, že si je koupíme. Protože nic levného a relativně dobrého už asi neseženeme a navíc u těchhle kol máme rok záruku, což se hodí. Když jsme si je koupili, trochu nám je ještě poutahovali a my jsme se byli mezitím podívat na trhu.
Trh vypadal víceméně stejně jako v Groningenu, hafo zeleniny, nějaké ryby a mořské příšery, nějaké sušené ovoce, jídlo a další věci. Pak jsme si vyzvedli kola a jeli jsme domů na oběd.
Po obědě jsme měli naplánovanou cestu do Duivenu do Ikey na nákup postele. Jeden typos tady totiž prodával postel, která byla pro 2 osoby a byla 165 cm nad zemí. Takže se pod ní dal umístit ještě stůl nebo gauč nebo něco, prostě tam byl další úložný prostor. Tak jsme mu psali, jestli to ještě prodává a on řekl, že už to je všechno prodané. Ale protože se nám to líbilo, rozhodli jsme se, že si ji stejně pořídíme. V Duivenu je nejbližší Ikea a chtěli jsme si udělat výlet na kole a vlakem. Tak jsme vyrazili na kole na vlakové nádraží (necelých 10 km) a od tama jsme chtěli jet vlakem. Ale když jsme si kupovali lístek, ten typos u přepážky asi špatně slyšel nebo špatně řekl název města, kam chceme jet a prodal nám lístky někam jinam. Ale toho jsme si vůbec nevšimli, prostě jsme sbalili lístky a šli jsme na nástupiště, které nám poradil.
Na nástupišti sice stál nějaký vlak, ale jel úplně na opačnou stranu, než jsme chtěli jet my. Pak jsme ještě uviděli nějaké cedule, které ukazovaly, že vlak naším směrem nejede a musíme jet autobusem. Toš jsme se tam asi půl hodiny motali, až jsme se pak ptali (asi potřetí) nějakého typosa a ten nám pořádně nerozuměl, tak jsem vytáhnul lístky, že mu to ukážu, a všiml jsem si, že tam vůbec není to, kam chceme, ale úplně jiné město.
Tak jsme se vydali zase zpátky k přepážce, jestli se to nedá stornovat. A protože už bylo trochu pozdě a byli jsme z toho nějací vyčerpaní, rozhodli jsme se, že ten výlet necháme až na příští týden. Toš jsme zase sedli na kola a vyrazili zpátky do Wageningenu.

Poslední dny v Groningenu

Po středě (24.3.), kdy jsme byli na Career Expo 2010, jsme už neměli nic dělat do školy. I když to nebyla až tak pravda. Nemuseli jsme už nic dělat do školy do Nizozemí, ale museli jsme dělat diplomku. Já jsem ale nebyl schopný se na to soustředit a úplně jsem se na to vykašlal, místo toho jsem dopisoval blog, co jsem ještě nestihl, a chodil na sporty a flákal jsem se. Jane se ale k tomu dokopala a věnovala se diplomce.
V neděli jsme pak začali pomalu balit a uklízet v pokoji. Víceméně to vypadalo tak, že jsme cosi pobalili a pak jsme další věci jenom přehazovali z místa na místo.
V pondělí jsme pak jeli dopoledne prodat kola. Nejdřív jsem si myslel, že budou chtít hrozně vydělat a moc peněz nám za ně nedají, ale když si je prohlídl, tak nám za každé nabídl 30 E. Tak jsme to vzali a byli jsme rádi. Pak jsme ale museli vyrazit na koleje pěšky. A bylo to takové divné, když musí po půl roce chodit pěšky. Bylo to hrozně pomalé.
Odpoledne jsme pobalili poslední zbytky věcí a pouklízeli a pak jsme se rozhodli, že půjdeme ještě nakupovat nějaké oblečení a že si taky zajdem do kina. Tak jsme trochu potrajdali městem, nakoupili nějaké trička a pak jsme zašli do kina na Alenku v říši divů. Potom už jsme jenom počkali na student managera, který měl zkontrolovat a přebrat pokoj. Když přišel, zběžně to prohlídnul, podepsali jsme závěrečné papíry a to bylo vše. Pak jsme dokoukali film a šli spát, ať jsme vyspaní na cestu.
Ráno jsme vstali, posnídali, dobalili se a vyrazili na bus. Byli jsme tam asi o půl hoďky dříve, ale autobus už tam stál. Tak jsme dali kufry do nákladního prostoru, nastoupili a čekali, až pojedem. Cesta do Brém probíhala v poho a bez problémů. V Brémách jsme pak měli asi 5 hodin pauzu než pojede bus do ČR. Tak jsme vyrazili zase do města. Potrajdali jsme všechno možné a protože bylo hezky, tak jsme si sedli u řeky na kafe. Pak jsme se vydali zpátky pro věci a na autobus.
Bus přijel asi o 10 minut později, odškrtli si nás, že tam jsme, a dokonce (asi protože bylo málo lidí) jsme nemuseli platit za zavazadla, které jsme měli navíc. A pak jsme vyrazili domů. Po cestě někde v Německu jsme ale narazili na nějakou nehodu na dálnici a byli jsme dlouho v nějaké koloně. Tím pádem jsme pak měli zpoždění. I když se to zpoždění potom zmenšilo, tak jsme v Praze byli až v 5:50, o 20 minut později než jel bus do Ostravy. Tak jsme museli počkat na další bus, který jel o půl desáté. Tak jsme si nechali věci v úschovně a vydali se do centra Prahy.
Praha tak brzo ráno vypadá úplně jinak než jak ji člověk normálně zná. Takhle brzy tam skoro nikdo není, všechno je prázdné, na Karlově mostě bylo dohromady asi 20 lidí, u orloje nebyl nikdo apod. Tak jsme cosi potrajdali a pak se vydali zpátky na bus. V klidu jsme nastoupili a vyrazili. Cesta byla v klidu, nic se nestalo a do Ostravy jsme přijeli s jenom asi 20 minutovým zpožděním. Tam mě vyzvedl taťka (Jane vyzvedla mamka už v Novém Jičíně) a šťastně jsme oba dorazili domů.

Fotky z cesty

Cesta za budoucností

Týden před odevzdáním Final Reportu mi ten náš vedoucí poslal dokument, ve kterém se popisovala PhD. pozice. Nebylo to na Hanze University, ale na Wageningen University - to je druhá univerzita, na které pracuje. Říkal, že na tuhle pozici někoho hledají a že já bych možná měl zájem. Je to úplně jiné zaměření, pracuje se tam s rostlinama a chtějí vyzkoumat, které geny se podílí na aktivaci jednoho proteinového komplexu a pak chcou ten komplex izolovat.
Protože to podle popisu vypadalo hrozně složitě, domluvili jsme se, že si dáme schůzku s vedoucím tohoto projektu. Je to nějaká ženská ze Slovenska, takže prý klidně můžeme mluvit i po našem. Schůzku jsme si domluvili na středu (24.3.) odpoledne.
Předtím jsme to samozřejmě diskutovali s Jane, co a jak a jestli chceme zůstat tady a jestli by tu chtěla být, jestli by chtěla případně taky dělat PhD. nebo radši práci apod. Nakonec jsme se domluvili, že když to bude vypadat zajímavě, že si tady taky zkusí najít PhD. nebo práci, že to je celkem jedno.

C2W Career Expo

Úplně náhodou jsme v pondělí před prezentací zahlédli plakát, na kterém bylo, že v Utrechtu je jakási Career Expo, což vypadalo jako že se tam budou představovat různé firmy a budou nabízet práci (něco jako Kontakt u nás v Pardubicích). To se konalo taky ve středu a Utrecht je celkem kousek od Wageningenu, tak jsme se rozhodli, že se tam zajedem podívat a třeba tam něco objevíme. Navíc to bylo zadarmo, tak proč ne.
Ve středu ráno jsme teda vyrazili do Utrechtu. Jeli jsme vlakem a dorazili jsme tam asi kolem půl desáté. Ta akce začínala v 10, tak jsme si říkali, že bude aspoň dostatek času to najít. Ale s hledáním nebyl vůbec žádný problém. Konalo se to v budově, která byla hned vedle nádraží a přímo z nádraží tam vedl tunel, který nás dovedl přímo tam. Navíc po cestě byly i ukazatele, takže to nebyl žádný problém.
Když jsme se tam dostali, obdrželi jsme hned na začátku tašku s nějakýma letákama. Ale moc jsme je neprocházeli, spíš jsme se rozhodli pro strategii, že nejdříve všechno projdem, co tam vlastně je, a pak budem procházet postupně od stánku ke stánku a ptát se co a jak. Toš jsme vyrazili. Obešli jsme první kolečko a pak jsme se rozhodli, že si dáme kafe (bylo tam zadarmo jenom tak, tak proč ne). Jak jsme to obcházeli, tak jsme zjistili, že to asi nebude až tak jako kontakt, ale spíš něco jako Gaudeamus. Bylo tam hafo škol a jenom pár firem.
Pak jsme se začali postupně ptát, jestli je na těch univerzitách nějaká PhD. pozice pro analytika. Jak jsme tak postupně procházeli, zjistili jsme, že to je asi převážně zaměřené na studenty, kteří hledají, kam jít na magistra, případně na bakaláře. Takže o PhD. toho až tak moc nevěděli, ale sem tam říkali, že něco tam je, ale neví přesně. A většinou nás odkázali na internetové stránky a že tam bude víc informací.
Tak jsme to tam celé poprocházeli, pozjišťovali, jestli by se případně něco našlo (pokud možno poblíž Wageningenu) a pak jsme zašli na oběd. Po obědě jsme ještě doprocházeli poslední stánky, co tam byly, a protože jsme měli ještě dost času, rozhodli jsme se, že si prohlídnem město.

Utrecht

Toš jsme se vydali zase zpátky přes nádraží do centra. Cesta přes nádraží byla celkem složitá, protože tam bylo hrozně moc obchodů. Ale nevypadalo to tam jako třeba v Praze na Hlavním nádraží, jakože jeden velký prostor, kde je hafo obchodů, ale spíš jako v Brně. Byla tam ulička, hrozně dlouhá a různě rozvětvovaná, a kolem byly na obou stranách obchody. A najít cestu ven byl celkem kumšt. Ale protože nejsme žádné béčka, tak jsme se ven dostali a vylezli jsme přímo u trhu, co tam měli. Tam byla hromada stánků a nebylo tam jenom jídlo, ale i různé oblečení, pásky, drobná elektronika a dalších hafo capin. Tak jsme to tak nějak narychlo prošli, ať víme, co se tam prodává a pak jsme vyrazili zkouknout jakési věže, co tam byly.
Vyrazili jsme směrem s davem a zkoušeli jsme najít nějakou věž, abychom věděli, kterým směrem se tak vydat. Chvíli jsme nic neviděli, ale pak se jedna věž objevila, tak jsme se vydali směrem k ní. Po cestě jsme taky potkali jednoho harmonikáře, který u toho svojeho hraní i zpíval jakési opery nebo něco takového. Ale bylo to pěkné, lepší než ti, co jsou tady v Groningenu různě u obchodů nebo podél cest.
Pak jsme došli k té věži, pořídili jakési fotky, ještě jsme pak dál trajdali po centru, zkoukli asi všechno, co tam bylo pěkného, a pak jsme se vydali zpátky na vlak. Vlakem jsme pak dojeli do Wageningenu a abychom se dostali k univerzitě, museli jsme si vzít bus. Školu jsme pak našli celkem v poho a na vrátnici jsme se zeptali na toho našeho vedoucího. Ten už k nám přicházel, tak si nás vyzvedl a šli jsme navštívit tu ženskou, která vede ten projekt.

Wageningen University

S ní jsme pak chvíli kecali, o čem to jakože je a co bych měl dělat a tak. Je to Slovenka, tak jsme se bavili ona slovensky a my česky. Ale potom později přiznala, že to pro ní bylo složitější než mluvit v angličtině, hlavně kvůli těm pojmům. Pak nás provedla budovou a ukazovala nám, co tam mají a jak to tam vypadá. Takový celkem velký rozdíl je v tom, že tam nemají uzavřené kanceláře, ale několik větších místností, uprostřed je stůl s několika počítači a u nich sedí několik lidí, kteří tam pracují. Ukazovala nám i kde pěstují rostlinky - buď měří, jak rychle roste kořen (to se dělá na agarovém médiu a trvá to asi týden) nebo se sadí celé rostlinky a u nich se toho měří hafo a trvá to měsíc než vykvetou a 2 měsíce než mají semínka. Byli jsme i ve velkých sklenících, kde pracujou další lidi a tam pěstujou různé rajčata, brambory, prý tam měli banánovníky a další capiny.
Jak jsme to všechno poprocházeli a pozjišťovali, zavedla nás zpátky za tím naším vedoucím a ten nás pak odvezl na nádraží. Tam už jsme jenom počkali na vlak, který nás vzal do Amersfoortu a tam jsme přestoupili na druhý vlak směrem Groningen. Domů jsme dorazili asi kolem deváté večer.

Fotky z Utrechtu

Ukončení spolupráce s Hanze University

Ukončení celého působení na Hanze University není tak jednoduché, jak se zdá. Jsou tam totiž nějaké povinnosti, které jsme museli splnit, aby nám uznali stipendium, které nám v průběhu dávali. Kvůli tomuhle jsme museli udělat jakousi závěrečnou zprávu - Final Report, v kterém jsme psali o tom, co jsme tady dělali. To bylo především pro pardubickou univerzitu, ale taky pro Hanze, protože v těch našich projektech budou pokračovat, tak chtěli vědět, co jsme udělali a jak jsme to udělali. Kromě toho jsme museli udělat prezentaci - taky o tom, co jsme tady dělali. A tohle jsme prezentovali tomu, kdo chtěl poslouchat. Ale kromě těchhle povinných věcí jsme měli taky jednu příjemnou "povinnost" - byli jsme pozváni na závěrečnou večeři se všemi, s kterými jsme pracovali a co nám tuhle praxi zařizovali.

Final Report

Termín na odevzdání první verze Final Reportu jsme měli ve čtvrtek 25.2. Pak to měli ti naši školitelé na přečtení a v pondělí 8.3. nám to měli vrátit opravené. My jsme to pak měli doupravovat a odevzdat než odjedeme.
Takže jsme v únoru sepisovali a sepisovali, abychom to všechno stihli sepsat. Taky nám pomohly prázdniny, které byly od pondělka 22.2., takže jsme mohli od pondělí do čtvrtka jenom sepisovat a nemuseli jsme chodit do školy. Tak jsme to nakonec stihli všechno sesmolit tak nějak aby to vypadalo a odevzdali jsme to.
Jejich oprava vypadala nakonec tak, že to opravil jenom ten náš vedoucí a pak to s náma probíral. Toš našel tam toho celkem hafo, co se mu až tak nelíbilo nebo co by chtěl víc vysvětlit nebo jinak popsat. Prostě to chtěl více okecat. Tak jsme to dostali zpátky a začali jsme pracovat znova. Protože už byly jenom dva týdny do konce naší praxe, tak už jsme nic moc nového nezačínali, jenom jsme dokončili to, co jsme měli rozdělané a pak jsme se soustředili na psaní. A že bylo co psát. Některé dny jsme taky ukazovali co a jak jedné ženské, co tam přišla jakože dělat to, co jsme dělali my, ale má to jako práci. Tak jsme psali a psali, až se nám to konečně podařilo a v neděli 21.3. večer jsme oba měli sepsané naše Final Reporty. Ty jsme potom v úterý předali tomu našemu vedoucímu, ať si to tam může archivovat či co.
Kromě toho Reportu jsme v úterý taky uklízeli v laborce, aby po nás zůstalo čisto. Museli jsme vyhodit všechny staré vzorky, uklidit špinavé nádobí a spol., ať můžou po nás v klidu a v čistotě pracovat. Nejdřív jsme si mysleli, že to bude tak na půl hoďky až hoďky, ale nějak se to protáhlo a nakonec to trvalo asi dvě a půl hodiny. Ale všechno jsme to uklidili a byl klid.

Prezentace

Z toho, co jsme sepsali ve Final Reportu jsme museli udělat 20 minutovou prezentaci. O téhle prezentaci jsme tomu vedoucímu říkali už na začátku a on souhlasil. Ale potom na to asi nějak zapomněl nebo co a když se ho Jane zeptala, co a jak s tou prezentací, tak se na ní tak zvláštně podíval, jakože neví, o čem mluví. Takže jsme si prezentaci vlastně vymysleli sami, kdybychom si nepřipomínali, tak se nic neděje.
Čas na výrobu téhle prezentace nám zbyl až o víkendu (do té doby jsme dělali Final Report), Jane to dokonce začla dělat až v neděli večer. Já jsem to sesmolil už dřív, takže jsem to v neděli večer už měl hotové, a protože Jane vypadala hrozně, že už toho má až nad hlavu, tak jsem jí s tím šel pomoct. Toš jsme na to sedli a s mojím přístupem jsme to udělali tak za půl hoďky. Ale byli jsme rádi, že aspoň cosi máme hotové, co můžem předvést.
Prezentaci jsme měli předvádět v pondělí od 2 odpoledne. Ale ještě předtím jsme se domluvili, že si s tím naším vedoucím dáme soukromou zkoušku, jestli to zvládnem odpřednášet, ať si zvyknem na tamější systém (je tam taková tabule, na kterou stačí plácnout, když se to umí, a zobrazí se další slide) a případně co má ještě za připomínky nebo dotazy a co by chtělo udělat líp.
Tak jsme v pondělí v 10 ráno dorazili do školy a hledali jsme učebnu, v které máme mít tu zkoušku. Když jsme ji našli, bylo asi 10:02, ale vedoucí tam ještě nebyl, tak jsme čekali. Když bylo asi 10:10, tak jsme se rozhodli, že já za ním zajdu a Jane počká, kdyby náhodou přišel odjinud. Toš jsem vyrazil a po cestě jsem potkával lidi co vždy. Ale tentokrát, protože jsme měli závěrečnou prezentaci, jsem na sobě měl kalhoty od obleku a košili s kravatou. A k tomu samozřejmě i pěkné boty. Takže jsem celkem vzbuzoval obdiv, co se to děje. Ale byly to jenom pozitivní reakce, že to je pěkné a že se jim to líbí.
Když jsem došel k našemu vedoucímu do kanclu, tak jsem se ho zeptal, jestli přijde nebo jestli na to nezapomněl či co, a on řekl, že to má být od půl. Tak jsem mu psal, že ne, že od 10, tak řekl, že za chvíli příjde. Když dorazil, zkoušeli jsme ten jejich systém rozjet. Ale nefungoval monitor na počítači, tak musel volat ještě nějakým počítačovým typosům, kteří mu řekli co a jak, aby to fungovalo.
Tak jsme rozjeli systém a začli jsme přednášet. Jane byla trochu víc nervózní než já, tak jsem začal. Toš jsem to přednesl a ten vedoucí mi pak říkal, co by tam mělo být víc, jak bych měl mluvit a další jeho připomínky. Pak to samé prodělala i Jane. Skončili jsme asi kolem 12, takže jsme měli asi 2 hodiny na opravu prezentace. Ale protože jsme už taky měli hlad, zašli jsme si na oběd do školní kantýny, kde jsme si koupili jakési sendviče a pojedli jsme. Pak jsme opravili prezentace a psychicky se připravili na přednášení.
V přednáškové síni jsme byli asi 15 minut před druhou, nahráli jsme svoje prezentace na počítač a čekali jsme, až všichni dorazí. A postupně se začali ukazovat lidi, objevili se tam všichni, s kterýma jsme pracovali v laborce, i ti, kteří nám dávali vzorek a chtěli vědět, k jakým výsledkům jsme dospěli. Taky tam byli ještě další 2 lidi, kteří jsou na tom našem institutu, ale nepracovali jsme s nima ani nic podobného. Dohromady tam bylo asi 15 lidí. Není to moc, ale stačilo to.
Pak nás ten vedoucí uvedl a my jsme začli přednášet. Já jsem přednášel první, vyšlo to přesně na 20 minut, a pak jsem odpovídal asi 10 minut na jejich dotazy. Pak nastoupila Jane a taky to krásně přednesla. Asi tu svoji práci vysvětlila líp, protože jí se moc lidí neptalo.
Pak nám ještě poděkovali a dali nám dárky, abychom prý měli nějakou připomínku na to, jak jsme tu pracovali. A tak jsme společně dostali knížku The Undutchables, což je knížka, která popisuje Dutch lidi a jejich zvyky, potom jsme dostali každý pruspisku s mlýnem, Jane pak dostala náušnice a řetízek s přívěskem, které byly z modrobílého porcelánu s obrázkama mlýnu, a já jsem dostal dřevák jako pokladničku. Oba dva jsme taky dostali tričko s názvem institutu, ve kterém jsme pracovali.
Aby oni měli taky nějakou památku na nás, tak jsme jim taky dali něco typicky českého. To jsme si nechali dovézt, jak tu byli na návštěvě spolužáci z Pardubic. Tak jsme jim každému dali lázeňské oplatky, jednomu jsme dali víno, jednomu pivo s kryglem, Janeině vedoucí jsme dali Modré z nebe (má ráda sladké) a tomu našemu vedoucímu jsme dali dřevěnou vyřezávanou sovu, ve které byla vyřezaná ještě jedna menší sova (to není typicky české, ale koupili jsme to už když jsme byli na výletě na ostrově Schiermonnikoog).
Pak jsme se všichni rozloučili a oni se vydali zpátky do práce a my zpátky na pokoj.

Rozlučková večeře

Ve středu před prezantací a odevzdáním Final Reportu (17.3.) jsme byli pozvaní na takovou rozlučkovou večeři. Byli tam opět všichni lidi, s kterýma jsme dělali nebo co měli co společného s náma. Byl tam ten náš vedoucí, ten to vymyslel, pak další, kteří s náma pracovali v laborce a pomáhali nám s prací, a taky tam byl typos, který je koordinátor těchhle exchange pobytů a který nám to tu zařídil. Byli jsme v jedné restauraci na Grote Marktu (největším náměstí tady v Groningenu).
Nejdříve jsme si dali nějaký předkrm - Jane si dala jakousi rajskou polívku a já mexické nachos s jakousi červenou mačkou a sýrem. Potom jsme měli hlavní chod, to si Jane dala mexické kuře s čokoládovou polevou (nebo něco takového) a já jsem si dal nějaké hovězí. A pak jsme si ještě dali dezert, Jane si dala nějakou kávu s takovýma karamelovýma "oplatkama", typicky Groningenskýma, a nějaký čokoládový krém a čokoládové bonbony. Já jsem měl jakýsi pohár taky s těma oplatkama.
Celé to jídlo bylo bomba, moc jsme si pochutnali a pak jsem skoro ani nemohli chodit. Ale jako rozloučení to bylo fajn.

Indonézská večeře

V neděli (21.3.) jsme byli na naši poslední International dinner. Tentokrát to byla Indonézská večeře, ale nebylo to konané ESN jako obvykle, ale byla to jakási jiná organizace společně s ESN. Tahle kooperace vypadala tak, že ESN prodávala lístky a ta druhá organizace, nějaká spešl indonézská, připravila jídlo. Taky se to nekonalo tam jak obvykle, ale někde úplně jinde, trochu dál než jenom přes cestu. To pro nás znamenalo, že jsme museli vyrazit dříve než obvykle a taky jsme nemohli zapomenout foťák (párkrát se nám to stalo, ale nebyl problém si pro něj zajít).
Taky to nestálo jako obvykle 3E, ale stálo to 5E. Ale neprobíhalo to obyklým způsobem. Na začátku tam vystoupil jeden typos z té indonézské organizace a povykládal cosi o Indonésii. Tak nám řek, že se Indonésie skládá asi ze 70 000 ostrovů a že mají asi 350 různých jazyků. A nejsou to prý dialekty, ale opravdu jazyky. Všichni byli oblečeni v nějakém indonézském oblečení, tak nám to ukazoval a popisoval, od kud z Indonésie to je.
Po tomhle představení tam nastoupily dvě holčiny oblečené celé v indonézském oblečení (ostatní měli jenom vrch, kalhoty měli rifle nebo něco takového) a ty začaly tančit typické indonézské tance. To bylo celkem zajímavé, takový trochu hodně jiný styl tančení. Různě se točily a máchaly rukama.
Pak tam vystoupil někdo z indonézské ambasády a vykládal tam o takovém programu, který celosvětově pořádají. Může se tam přihlásit kdokoli do 35 let a musí mít zájem o indonézskou kulturu, jakzyk nebo tanec a když ho vyberou, tak tam pak může jet na půl roku nebo na rok studovat. Myslím, že dopravu do Indonésie si musí člověk zaplatit sám, ale potom tam každý měsíc dostává 1 500 000 rublů. A prý to je dost na to, aby tam s tím člověk měsíc vydržel.
Pak tam nastoupila typická indonézská kapela (byli to lidi z Indonésie). Byli to 4 lidi, dva z nich hráli na hodně široký asi bambus nebo něco podobného (průměr asi 20 cm), na tom měli natažené jakési struny a bouchali do toho jako na buben. Pak tam byla jedna ženská, která měla misku s vodou a nějak do ní mlátila, případně při nějaké písničce tančila. A pak tam byl jeden typos, který hrál na jakousi kytaru (mělo to jenom 2 struny a bylo to hrozně úzké a krátké asi jako housle) nebo na píšťalku. A tenhle to celkem drsně prožíval. Ale ta hudba byla taková divná, byl jsem rád, že po hlavním jídle přestali.

Jídlo

Jídlo bylo opět ze tří chodů. První chod bylo cosi asi smaženého. Bylo to takové těstíčko, v kterém byl i květák, ale jinak nevím. Tohle jsme dostali na stůl někdy v průběhu toho povídání o tom programu, s kterým může jet člověk do Indonésie.
Jako hlavní chod byla kuřecí křidélka na kari. K tomu byla rýže a ještě jeden druh nějakého masa. Ale co bylo tohle za maso, na to jsme nepřišli. Byly to takové úzké nudličky a bylo to s feferonkou nebo něčím takovým, že to bylo pálivé. K tomuhle byla nějaká zeleninová obloha - rajče a okurky a ještě si k tomu člověk mohl nabrat takovou směs, která byla taky pálivá a byly to asi namačkané zase nějaké ty papričky ještě s něčím. Toš bylo to dobré.
Jako dezert jsme dostali v kelímku jakousi zelenou tekutinu s čímsi zeleným. To zelené vypadalo jako nějací pulci nebo něco takového, takový tvar a ještě se to vrtělo jako želé nebo něco takového. No prostě, když si člověk začal představovat pulce, tak už se mu do toho moc nechtělo. Ale my jsme o tom začli mluvit až ke konci, takže já jsem to ještě dojedl a Jane se myslím taky nakonec překonala a dorazila to. Ale bylo to celkem akční. Dostali jsme to až někdy ke konci, tak jsme mohli pozorovat obličeje těch ostatních lidí. A většina se na to vždycky tak zvláštně podívala, zašklebila se a pak to teda zkusila.

Závěr

Toš jako zakončení všech International dinners to bylo super, bylo to zvláštní, zajímavé a bylo to celkem dobré. A člověk se i najedl :)

Fotky z Indonézské večeře