Protože jsem dostal nabídku práce s možností získání titulu PhD. na univerzitě ve Wageningenu v Nizozemí, rozhodli jsme se, že to tam zkusíme. Já jsem měl práci zajištěnou a Jane sháněla už od června přes net, jestli něco nenajde. Přestože do poloviny srpna nic nenašla, vydali jsme se na cestu.
Cesta do Nizozemí
Tentokrát jsme si pořídili lístky na autobus u společnosti Eurolines, protože to bylo levnější a potřebovali jsme být ve Wageningenu dopoledne (Student Agency tam dorazili až někdy večer, kdy už nic nevyřídíme). Tahle společnost nemá jízdenky až z Ostravy, ale jenom z Prahy, tak jsme se museli do Prahy dopravit nějak sami. A když už jsme tam jeli sami, tak jsme toho využili a stavili se na víkend za Mončou (mojí tetou) a její rodinkou.
Do Prahy jsme jeli v pátek 13.8. vlakem, samozřejmě se všema kuframa a baťohama, co jsme si táhli do Nizozemí. Cesta byla v poho, jenom bylo trochu vedro, protože tam nebyla klimatizace, a taky klasicky jsme měli zpoždění asi půl hodiny, holc ČD. Na nádraží v Radotíně nás pak čekala teta s děckama, které na nás začaly volat, jen co jsme vystoupili. Toš jsme se s nima přivítali a vyrazili jsme domů. U Monči jsme hned zapadli do dětského pokoje a hráli jsme si s děckama. Pak jsme cosi pojedli a zase si hráli.
Další dny to probíhalo víceméně stejně, buď jsme si hráli v pokojíčku nebo jsme se šli projít. Nejlepší procházka byla v neděli dopoledne. To jsme šli na jakési hřiště, kde bylo hafo různých prolízaček a dalších capin, a navíc tam byly i další děti, takže Tadeáš s Andělkou si hráli s jinýma dětma a nepotřebovali nás. Byla tam taky tabule a jedna paní tam měla křídy. Tak jsme si je půjčili a s Jane jsme si hráli piškvorky. Když to Monča viděla, jenom se nám smála. Že prý jsme jak malé děcka :).
V neděli odpoledne jsme pak vyrazili zpátky do centra na Florenc, odkud nám jel autobus. Do centra nás doprovodily i děcka, ale pak nám jenom Monča ukázala cestu, protože děcka uviděly zase nějaké prolízačky a dál se jim s náma nechtělo. My jsme dorazili úspěšně na Florenc, nasedli do správného autobusu a vydali se na cestu. Cesta probíhala v pohodě, jenom utíkala hrozně pomalu, protože nám nepouštěli žádný film. Takže to byla celkem nuda :(. V noci jsme se pak snažili trochu prospat. To nám šlo celkem dobře, jenom jednou jsme měli celkem akční probuzení, kdy nám najednou rožnuli světla a řekli, že je celní prohlídka a že chcou vidět naše doklady. Toš jsme se museli probrat, vytáhnout občanky nebo pasy, ukázat jim to a pak jsme jeli zase dál. Podle toho jsme taky poznali, že už jsme v Nizozemí.
Autobus nás měl vyložit v Utrechtu v 6:30. Ale přes noc jeli řidiči asi nějak rychle, protože jsme tam dorazili už v 5:30. To bylo trochu nanic, protože jsem byl domluvený s mojí vedoucí, že jak pojedeme z Utrechtu vlakem, mám jí napsat sms a ona to oznámí Jan-Peterovi (to je ten náš bývalý vedoucí z Groningenu, který mi řekl o téhle práci) a on pro nás přijede na nádraží, ať nemusíme jet autobusem. Říkali jsme si, že půl šesté je hodně brzo, že to budou asi všichni ještě spát, tak jsme zůstali ještě hoďku jenom tak na nádraží. Jane si cosi pročítala a já jsem četl články, které jsem měl proštudovat. Někdy po půl sedmé jsme pak vyrazili na vlak, který nás dovezl až do Ede-Wageningenu. Tam jsme chvíli čekali, než přijel Jan-Peter, a pak jsme naskládali všechny kufry do jeho malého autíčka a vyrazili do Wageningenu na univerzitu.
Tam jsme dorazili asi kolem 8 a museli jsme ještě další hodinu čekat, protože všechno tam začíná až od 9. Toš jsme si dali snídani a kafe a kolem 9 jsem si zašel pro klíč od ubytování, kde budu bydlet. Pak nás Jan-Peter odvezl na ubytovnu a my jsme si hodili věci dovnitř. Protože měl s sebou auto, nabídl nám, že nás sveze ještě do města do jednoho obchodu, kde jsou levné věci a že si tam můžeme nakoupit nějaké základní věci (v pokoji totiž nic nebylo). Tak jsme cosi pořídili, odvezli to domů a pak nás nechali na pokoji, ať se vybalíme, a já že mám odpoledne přijet zase zpátky do školy.
Pokoj vypadá asi takhle: je to jeden obdélník, který má prý 19 m2, je tam jedna postel, jeden stůl, jedna skříňka se třema šuplíkama, jedna skříň, kuchyňský koutek a stěnou oddělená koupelna se záchodem a sprchovacím koutem. Toš není to nijak moc velké, ale na přežití to stačí. Už dříve jsme přes sekretářku ve škole podali žádost o pokoj pro dva, tak doufám, že ho relativně brzo dostaneme. Prý se na ně celkem dlouho čeká.
Papírování
Ve škole jsem měl schůzku s tou mojí vedoucí, která mi řekla, co budu vlastně dělat. Taky mě provedla a seznámila s lidma, co tam pracujou (samozřejmě už si skoro žádné jméno nepamatuju, tak se to budu muset časem nějak naučit). Seznámila mě taky s Janem, s kterým budu ze začátku pracovat, a ten mě provedl po laboratořích, co jsou „naše“ a vysvětlil mi, co a jak funguje.
Taky jsem měl schůzku na personálním oddělení, kde mi řekli o pojištění, podmínkách a dalších věcech, vyplnil jsem hafo dokumentů a řekli mi, že si musím zařídit BSN (jakési registrační číslo) a nizozemský účet (ten se dá pořídit jenom tehdy, když má člověk BSN). Na zařízení toho BSN jsem posílal nějaké dokumenty už dříve emailem, aby to mohli na radnici předpřipravit a já bych si tam jenom přišel a vyzvedl si číslo (normálně to trvá 2 – 3 týdny). Toš jsem šel druhý den na radnici a tam mi řekli, že ty moje papíry nemůžou najít a že budou muset začít zase od začátku.
Takže teď jsem ve stavu, kdy čekám, až mi pošlou BSN, protože na tom všechno stojí. Až budu mít BSN, můžu si zařídit účet v bance, budu moct mít pojištění, zařídí mi oficiální školní email, dostanu elektronickou kartu, pomocí které se chodí do školy, budeme si moct zařídit kartičku na slevu vlaků a další věci. Prostě uchvancancující!
Nakupování
Když jsme se trochu ubytovali v pokoji, zjistili jsme, že po prvním nákupu nám pořád chybí ještě hafo věcí na dovybavení pokoje a poklidný život v Nizozemí a taky jsme potřebovali nakoupit nějaké potraviny. Toš jsme se vydali zase zpátky do toho obchodu, kde mají levné věci – Action. Tam jsme ponakupovali většinu věcí, co jsme věděli, že potřebujeme koupit. Taky jsme si koupili pekáč do trouby na pečení. Tomu ale předcházela dlouhá diskuze, jak velký, jaký tvar apod., než jsme se konečně na jednom dohodli. Ale jak jsme přišli zpátky na pokoj, zjistili jsme, že vlastně žádnou troubu nemáme a že nám to je úplně nanic.
Potom jsme to všechno odnesli na pokoj a vyrazili na potraviny. Ze seznamu, který jsme si vytvořili, jsme nakoupili asi polovinu a už jsme měli přeplněný košík. Tak jsme se domluvili, že zbytek nakoupí Jane druhý den a dneska nám to stačí. Tak jsme to zase donesli domů, udělali si večeři a odpočívali.
V pátek po práci jsme potom vyrazili na obhlídku cyklosportů a hledali jsme nějaké levné kola. Obešli jsme asi tři, ale nic extra levného jsme nenašli. Našli jsme nějaké ojeté kola za 125 E, ale to nám připadalo dost na to, že byly ojeté. A potom jsme našli nová kola za 159 E. Taky jsme zkoušeli posílat emaily a koukat se po inzerátech, jestli něco nenajdeme. Jedno dámské kolo, které se Jane líbilo, ale bylo by volné až od konce září. Tak jsme se dohodli, že se zajdeme druhý den podívat na ty nová kola, vyzkoušíme, jak se na nich jezdí, a podle toho se rozhodneme.
V sobotu jsme teda vyrazili opět na nákupy. Vyzkoušeli jsme, jak se jezdí na novém kole. A protože se jezdilo dobře, dohodli jsme se, že si je koupíme. Protože nic levného a relativně dobrého už asi neseženeme a navíc u těchhle kol máme rok záruku, což se hodí. Když jsme si je koupili, trochu nám je ještě poutahovali a my jsme se byli mezitím podívat na trhu.
Trh vypadal víceméně stejně jako v Groningenu, hafo zeleniny, nějaké ryby a mořské příšery, nějaké sušené ovoce, jídlo a další věci. Pak jsme si vyzvedli kola a jeli jsme domů na oběd.
Po obědě jsme měli naplánovanou cestu do Duivenu do Ikey na nákup postele. Jeden typos tady totiž prodával postel, která byla pro 2 osoby a byla 165 cm nad zemí. Takže se pod ní dal umístit ještě stůl nebo gauč nebo něco, prostě tam byl další úložný prostor. Tak jsme mu psali, jestli to ještě prodává a on řekl, že už to je všechno prodané. Ale protože se nám to líbilo, rozhodli jsme se, že si ji stejně pořídíme. V Duivenu je nejbližší Ikea a chtěli jsme si udělat výlet na kole a vlakem. Tak jsme vyrazili na kole na vlakové nádraží (necelých 10 km) a od tama jsme chtěli jet vlakem. Ale když jsme si kupovali lístek, ten typos u přepážky asi špatně slyšel nebo špatně řekl název města, kam chceme jet a prodal nám lístky někam jinam. Ale toho jsme si vůbec nevšimli, prostě jsme sbalili lístky a šli jsme na nástupiště, které nám poradil.
Na nástupišti sice stál nějaký vlak, ale jel úplně na opačnou stranu, než jsme chtěli jet my. Pak jsme ještě uviděli nějaké cedule, které ukazovaly, že vlak naším směrem nejede a musíme jet autobusem. Toš jsme se tam asi půl hodiny motali, až jsme se pak ptali (asi potřetí) nějakého typosa a ten nám pořádně nerozuměl, tak jsem vytáhnul lístky, že mu to ukážu, a všiml jsem si, že tam vůbec není to, kam chceme, ale úplně jiné město.
Tak jsme se vydali zase zpátky k přepážce, jestli se to nedá stornovat. A protože už bylo trochu pozdě a byli jsme z toho nějací vyčerpaní, rozhodli jsme se, že ten výlet necháme až na příští týden. Toš jsme zase sedli na kola a vyrazili zpátky do Wageningenu.
Cesta do Nizozemí
Tentokrát jsme si pořídili lístky na autobus u společnosti Eurolines, protože to bylo levnější a potřebovali jsme být ve Wageningenu dopoledne (Student Agency tam dorazili až někdy večer, kdy už nic nevyřídíme). Tahle společnost nemá jízdenky až z Ostravy, ale jenom z Prahy, tak jsme se museli do Prahy dopravit nějak sami. A když už jsme tam jeli sami, tak jsme toho využili a stavili se na víkend za Mončou (mojí tetou) a její rodinkou.
Do Prahy jsme jeli v pátek 13.8. vlakem, samozřejmě se všema kuframa a baťohama, co jsme si táhli do Nizozemí. Cesta byla v poho, jenom bylo trochu vedro, protože tam nebyla klimatizace, a taky klasicky jsme měli zpoždění asi půl hodiny, holc ČD. Na nádraží v Radotíně nás pak čekala teta s děckama, které na nás začaly volat, jen co jsme vystoupili. Toš jsme se s nima přivítali a vyrazili jsme domů. U Monči jsme hned zapadli do dětského pokoje a hráli jsme si s děckama. Pak jsme cosi pojedli a zase si hráli.
Další dny to probíhalo víceméně stejně, buď jsme si hráli v pokojíčku nebo jsme se šli projít. Nejlepší procházka byla v neděli dopoledne. To jsme šli na jakési hřiště, kde bylo hafo různých prolízaček a dalších capin, a navíc tam byly i další děti, takže Tadeáš s Andělkou si hráli s jinýma dětma a nepotřebovali nás. Byla tam taky tabule a jedna paní tam měla křídy. Tak jsme si je půjčili a s Jane jsme si hráli piškvorky. Když to Monča viděla, jenom se nám smála. Že prý jsme jak malé děcka :).
V neděli odpoledne jsme pak vyrazili zpátky do centra na Florenc, odkud nám jel autobus. Do centra nás doprovodily i děcka, ale pak nám jenom Monča ukázala cestu, protože děcka uviděly zase nějaké prolízačky a dál se jim s náma nechtělo. My jsme dorazili úspěšně na Florenc, nasedli do správného autobusu a vydali se na cestu. Cesta probíhala v pohodě, jenom utíkala hrozně pomalu, protože nám nepouštěli žádný film. Takže to byla celkem nuda :(. V noci jsme se pak snažili trochu prospat. To nám šlo celkem dobře, jenom jednou jsme měli celkem akční probuzení, kdy nám najednou rožnuli světla a řekli, že je celní prohlídka a že chcou vidět naše doklady. Toš jsme se museli probrat, vytáhnout občanky nebo pasy, ukázat jim to a pak jsme jeli zase dál. Podle toho jsme taky poznali, že už jsme v Nizozemí.
Autobus nás měl vyložit v Utrechtu v 6:30. Ale přes noc jeli řidiči asi nějak rychle, protože jsme tam dorazili už v 5:30. To bylo trochu nanic, protože jsem byl domluvený s mojí vedoucí, že jak pojedeme z Utrechtu vlakem, mám jí napsat sms a ona to oznámí Jan-Peterovi (to je ten náš bývalý vedoucí z Groningenu, který mi řekl o téhle práci) a on pro nás přijede na nádraží, ať nemusíme jet autobusem. Říkali jsme si, že půl šesté je hodně brzo, že to budou asi všichni ještě spát, tak jsme zůstali ještě hoďku jenom tak na nádraží. Jane si cosi pročítala a já jsem četl články, které jsem měl proštudovat. Někdy po půl sedmé jsme pak vyrazili na vlak, který nás dovezl až do Ede-Wageningenu. Tam jsme chvíli čekali, než přijel Jan-Peter, a pak jsme naskládali všechny kufry do jeho malého autíčka a vyrazili do Wageningenu na univerzitu.
Tam jsme dorazili asi kolem 8 a museli jsme ještě další hodinu čekat, protože všechno tam začíná až od 9. Toš jsme si dali snídani a kafe a kolem 9 jsem si zašel pro klíč od ubytování, kde budu bydlet. Pak nás Jan-Peter odvezl na ubytovnu a my jsme si hodili věci dovnitř. Protože měl s sebou auto, nabídl nám, že nás sveze ještě do města do jednoho obchodu, kde jsou levné věci a že si tam můžeme nakoupit nějaké základní věci (v pokoji totiž nic nebylo). Tak jsme cosi pořídili, odvezli to domů a pak nás nechali na pokoji, ať se vybalíme, a já že mám odpoledne přijet zase zpátky do školy.
Pokoj vypadá asi takhle: je to jeden obdélník, který má prý 19 m2, je tam jedna postel, jeden stůl, jedna skříňka se třema šuplíkama, jedna skříň, kuchyňský koutek a stěnou oddělená koupelna se záchodem a sprchovacím koutem. Toš není to nijak moc velké, ale na přežití to stačí. Už dříve jsme přes sekretářku ve škole podali žádost o pokoj pro dva, tak doufám, že ho relativně brzo dostaneme. Prý se na ně celkem dlouho čeká.
Papírování
Ve škole jsem měl schůzku s tou mojí vedoucí, která mi řekla, co budu vlastně dělat. Taky mě provedla a seznámila s lidma, co tam pracujou (samozřejmě už si skoro žádné jméno nepamatuju, tak se to budu muset časem nějak naučit). Seznámila mě taky s Janem, s kterým budu ze začátku pracovat, a ten mě provedl po laboratořích, co jsou „naše“ a vysvětlil mi, co a jak funguje.
Taky jsem měl schůzku na personálním oddělení, kde mi řekli o pojištění, podmínkách a dalších věcech, vyplnil jsem hafo dokumentů a řekli mi, že si musím zařídit BSN (jakési registrační číslo) a nizozemský účet (ten se dá pořídit jenom tehdy, když má člověk BSN). Na zařízení toho BSN jsem posílal nějaké dokumenty už dříve emailem, aby to mohli na radnici předpřipravit a já bych si tam jenom přišel a vyzvedl si číslo (normálně to trvá 2 – 3 týdny). Toš jsem šel druhý den na radnici a tam mi řekli, že ty moje papíry nemůžou najít a že budou muset začít zase od začátku.
Takže teď jsem ve stavu, kdy čekám, až mi pošlou BSN, protože na tom všechno stojí. Až budu mít BSN, můžu si zařídit účet v bance, budu moct mít pojištění, zařídí mi oficiální školní email, dostanu elektronickou kartu, pomocí které se chodí do školy, budeme si moct zařídit kartičku na slevu vlaků a další věci. Prostě uchvancancující!
Nakupování
Když jsme se trochu ubytovali v pokoji, zjistili jsme, že po prvním nákupu nám pořád chybí ještě hafo věcí na dovybavení pokoje a poklidný život v Nizozemí a taky jsme potřebovali nakoupit nějaké potraviny. Toš jsme se vydali zase zpátky do toho obchodu, kde mají levné věci – Action. Tam jsme ponakupovali většinu věcí, co jsme věděli, že potřebujeme koupit. Taky jsme si koupili pekáč do trouby na pečení. Tomu ale předcházela dlouhá diskuze, jak velký, jaký tvar apod., než jsme se konečně na jednom dohodli. Ale jak jsme přišli zpátky na pokoj, zjistili jsme, že vlastně žádnou troubu nemáme a že nám to je úplně nanic.
Potom jsme to všechno odnesli na pokoj a vyrazili na potraviny. Ze seznamu, který jsme si vytvořili, jsme nakoupili asi polovinu a už jsme měli přeplněný košík. Tak jsme se domluvili, že zbytek nakoupí Jane druhý den a dneska nám to stačí. Tak jsme to zase donesli domů, udělali si večeři a odpočívali.
V pátek po práci jsme potom vyrazili na obhlídku cyklosportů a hledali jsme nějaké levné kola. Obešli jsme asi tři, ale nic extra levného jsme nenašli. Našli jsme nějaké ojeté kola za 125 E, ale to nám připadalo dost na to, že byly ojeté. A potom jsme našli nová kola za 159 E. Taky jsme zkoušeli posílat emaily a koukat se po inzerátech, jestli něco nenajdeme. Jedno dámské kolo, které se Jane líbilo, ale bylo by volné až od konce září. Tak jsme se dohodli, že se zajdeme druhý den podívat na ty nová kola, vyzkoušíme, jak se na nich jezdí, a podle toho se rozhodneme.
V sobotu jsme teda vyrazili opět na nákupy. Vyzkoušeli jsme, jak se jezdí na novém kole. A protože se jezdilo dobře, dohodli jsme se, že si je koupíme. Protože nic levného a relativně dobrého už asi neseženeme a navíc u těchhle kol máme rok záruku, což se hodí. Když jsme si je koupili, trochu nám je ještě poutahovali a my jsme se byli mezitím podívat na trhu.
Trh vypadal víceméně stejně jako v Groningenu, hafo zeleniny, nějaké ryby a mořské příšery, nějaké sušené ovoce, jídlo a další věci. Pak jsme si vyzvedli kola a jeli jsme domů na oběd.
Po obědě jsme měli naplánovanou cestu do Duivenu do Ikey na nákup postele. Jeden typos tady totiž prodával postel, která byla pro 2 osoby a byla 165 cm nad zemí. Takže se pod ní dal umístit ještě stůl nebo gauč nebo něco, prostě tam byl další úložný prostor. Tak jsme mu psali, jestli to ještě prodává a on řekl, že už to je všechno prodané. Ale protože se nám to líbilo, rozhodli jsme se, že si ji stejně pořídíme. V Duivenu je nejbližší Ikea a chtěli jsme si udělat výlet na kole a vlakem. Tak jsme vyrazili na kole na vlakové nádraží (necelých 10 km) a od tama jsme chtěli jet vlakem. Ale když jsme si kupovali lístek, ten typos u přepážky asi špatně slyšel nebo špatně řekl název města, kam chceme jet a prodal nám lístky někam jinam. Ale toho jsme si vůbec nevšimli, prostě jsme sbalili lístky a šli jsme na nástupiště, které nám poradil.
Na nástupišti sice stál nějaký vlak, ale jel úplně na opačnou stranu, než jsme chtěli jet my. Pak jsme ještě uviděli nějaké cedule, které ukazovaly, že vlak naším směrem nejede a musíme jet autobusem. Toš jsme se tam asi půl hodiny motali, až jsme se pak ptali (asi potřetí) nějakého typosa a ten nám pořádně nerozuměl, tak jsem vytáhnul lístky, že mu to ukážu, a všiml jsem si, že tam vůbec není to, kam chceme, ale úplně jiné město.
Tak jsme se vydali zase zpátky k přepážce, jestli se to nedá stornovat. A protože už bylo trochu pozdě a byli jsme z toho nějací vyčerpaní, rozhodli jsme se, že ten výlet necháme až na příští týden. Toš jsme zase sedli na kola a vyrazili zpátky do Wageningenu.
Žádné komentáře:
Okomentovat