Takový nudnější týden

Tento týden se toho moc nedělo, teda nějak akčního. V úterý jsem byl ochutnávat pivo, ve čtvrtek jsme měli rozlučkovou párty s jedním doktorandem, který jede příští týden zpátky do Číny, v pátek jsme byli na párty a týden jsme zakončili v neděli výletem do kina.

Ochutnávku piva organizoval vrchní ve sportbaru. Napsal to na facebook a ozvalo se tam hafo lidí, že chcou přijít. Já jsem tam šel zároveň s jedním typosem z Polska, ale z volejbalu tam nikdo nebyl. A taky to nebylo tak, jak jsem si to představoval. Myslel jsem si, že tam člověk může někdy v té době, kdy to bude, přijít, zaplatí, dostane pět lístků na pět různých piv, pak si někde sedne a může popíjet. Ale ono to bylo jako v pivovaru. Vždycky nám přinesli jedno pivo a my jsme měli tipovat, co to je. A taky tam byl jakýsi typos z toho pivovaru, z kterého jsme testovali piva, tak něco vykládal. Ale samozřejmě v dutch, takže jsem z toho nevěděl vůbec nic. Michal, ten Polák, rozumí dutch, tak by z toho asi něco měl, ale moc se mu nechtělo, tak jsme tam kecali sami. Nevím, jestli to ostatním vadilo, seděli jsme totiž všichni u jednoho stolu, ale neměli na výběr. Tak jsme pokoštovali, pokecali, potipovali a Michal dokonce vyhrál jedno pivo jako za třetí místo, tak říkal, že to někdy můžem vypít. Toš uvidíme, kdy to vyjde. Ale zklamali mě všichni volejbalisti, že se vůbec nikdo neukázal...
Ve čtvrtek jsem byl poprvé v takové společenské místnosti na Bornsesteegu. To býval kdysi studentský klub, ale teď to předělali na místnost, kde může člověk přes den relaxovat a večer tam jsou většinou nějaké soukromé akce. A tam pořádal jeden doktorand svojí rozlučkovou párty. Začínalo to o půl osmé, ale říkal jsem si, že tam v tu dobu ještě nikdo nebude. Někdy kolem třičtvrtě jsem to šel okouknout, jestli už tam někdo je. A bylo tam relativně dost lidí, ale samí Číňani a nikdo, koho bych znal. Tak jsem na chvíli ještě zalez a vrátil jsem se asi za deset minut. To už tam byl aspoň jeden typos z laborky, tak jsem se k němu přidal a bavili jsme se spolu. Postupně pak doráželi další lidi, až tam byli všici. A pak jsme mu dali náš dárek - hodinky. Ale žádné obyčejné, ale pěkné. Byl jsem je vybírat ještě s jedním doktorandem ten den odpoledne a myslím, že jsme našli opravdu pěkné hodinky. Pak jsme seděli, popíjeli, kecali, až bylo docela pozdě, tak jsme to zakončili. Toš ale bylo to fajn.


Tady je jedno hromadné foto, které jsme pořírili na akci. Je tam většina lidí z laborky. A ten doktorand, který odjíždí, je ten uprostřed za mnou, s brýlema.











V pátek jsme byli pozvaní s Jane na párty po státnicích, kterou organizovali čtyři lidi, a jeden z nich byl volejbalista. S Jane jsme dorazili asi kolem jedenácté, ale ostatní volejbalisti tam ještě nebyli, většina hrála zápas. A samozřejmě jsme tam nikoho neznali a asi všichni byli Dutch. Tak jsme si sedli k baru, s tou mojí nohou mi nedělá dobře dlouhé stání, a popíjeli pivo. Postupně ale dorazili volejbalisti, tak to bylo zábavnější. Skončili jsme někdy kolem třetí ráno a velice rádi jsme šli spát.
O víkendu jsme se vlastně jenom flákali. Já jsem byl v sobotu dopoledne podporovat můj tým, zatímco Jane ještě spala, a odpoledne jsme se jenom flákali. V neděli jsme to pak zakončili v kině, šli jsme se podívat na Tintina a bylo to super. Další 3D film a zábavný, takový fajný relax.
Jinak v práci nic moc extra. Jane furt nejede mašina, dokonce tam byla i jakási ženská to zkontrolovat, ale nepřišla na to, co je vlastně špatně. Jediné, co ví, že pumpa nefunguje jak má. A že prý to v té firmě můžou opravit a mezitím budou mít nějakou jinou pumpu, ale tohle řešení je celkem drahé, tak se musí ta ženská domluvit s Janeiným vedoucím. Takže celý týden jenom četla články a nemohla nic měřit, takže celkem nuda. Říkala, že se nemohla dočkat, kdy už bude pět a půjde domů.
Já si mezitím hraju převážně v laborce a zkouším různé finty, jak obelstít ty svoje proteiny a abych je konečně viděl a izoloval. Toš jakš takš se sem tam něco podaří, ale zatím to na Nobelovku není, to si budu muset ještě chvíli počkat :)

Konferenční týden zakončený výbornou večeří

Toš tento týden jsme si oba dva opět připomenuli, jaké to je na konferenci. Jane měla dvoudenní konferenci v Ede od úterý do středy, tak byla uprostřed týdne doma, což bylo fajn. A já jsem organizoval takový den pro doktorandy převážně ve třetím a čtvrtém ročníku a bylo to o tom, co je možné dělat po skončení PhD, jestli pokračovat jako post-doc nebo jít pracovat pro firmu. V pátek jsme se pak zase byli podívat na zápas volejbalu a v neděli jsme jeli do Scheveningenu do brazilské restaurace na oběd/večeři.
Janeina konference se jmenovala MicroNano konference a co mi říkala ona a pak ještě další holčina, tak to bylo takové hodně široké téma. Taky jsem slyšel, že tam bylo dost firem, které se tam prezentovaly, tak to nebylo až tak zajímavé. A pro Jane tam prý celkově nebylo nic moc zajímavého, teda z přednášek. Večer měli večeři, tak tam klábosila s jakýmasi lidma z univerzity v Twente a říkala, že to bylo fajn. Tak aspoň má nějaké první kontakty. Večer pak oba dva dny dorazila domů, tak jsme nebyli celý týden sami.
A já jsem nebyl až tak jako posluchač, ale jako organizátor. Asi už od srpna jsme s dalšíma pěti lidma organizovali tenhleten Career day. Měli jsme pozvaných asi deset lidí, kteří měli přednášet. A na různé témata, první holčina vyprávěla její studium až se dostala do Anglie, kde teď má vlastní výzkumnou skupinu, pak tam byl typos, který asi po dvaceti letech práce ve výzkumu na univerzitě odešel pracovat do firmy a potom si založil vlastní firmu, měli jsme tam přednášku o různých grantech, které existujou a jak je dostat, další byla o networking, získávání kontaktů, pak přednášel můj šéf z pohledu editora (byl 10 let editor časopisu Science a ještě je několika dalších), pak nám vykládal jeden chlap, jak to vypadá, když se člověk hlásí k firmě, jakože poslání životopisu, pohovor a další věci ohledně tohohle, další byl typos, který hned po PhD založil s dvěma kamarádama vlastní firmu a na závěr jsme měli dvě přednášky o etice ve vědě. Toš bylo to úplně super, líbilo se mi to víc než co bylo loni.

V pátek večer jsme pak společně s Jane vyrazili povzbuzovat můj tým. Ale vůbec jim to nepomohlo, hráli úplně hrozně a prohráli 4:0. Ach jo:(
V neděli jsme byli s lidma z volejbalu domluveni, že pojedeme do Scheveningenu na oběd. Scheveningen je část Haagu a je tam brazilská restaurace, kde to funguje tak, že člověk zaplatí 20 E a pak může sníst, co zmůže. A prakticky to funguje tak, že číšníci chodí mezi stoly s rošty s různými druhy masa a postupně odkrajujou těm, kdo chce. Myslím, že tam je 14 druhů masa, různě udělaných. Převážně to bylo hovězí, ale taky jsme měli vepřové, kuřecí, jehněčí a taky kuřecí srdce, ale o ty jsme si museli říct. A jeden z chodů byl taky grilovaný ananas a ten byl úplně bombastický, chceme to někdy s Jane zkusit doma. Oba jsme měli z každého masa kousek, ale nakonec jsme byli totálně plní. Ale bylo to super. Po večeři jsme se pak šli na chvíli projít po pláži. Bohužel ale byla mlha, tak nebylo nic vidět. Normálně tam prý je věž (tu jsme neviděli, i když je asi 50 metrů) a z té je vidět až na Rotterdam. Ale to se nám tentokrát nepovedlo, budeme tam muset někdy zase zajet a najít tu věž. Potom jsme vyrazili zpátky do Wageningenu.
Ale celý den jsme měli jakési problémy s cestováním. Když jsme jeli tam, autobus byl zpožděný asi o 10 minut. Nakonec to nevadilo, měli jsme dost času na přestup, ale asi to značilo první problémy. Vlak nám jel sice v pořádku, do Haagu jsme dojeli včas a v pohodě, ale v Haagu jsme museli čekat na auta, které nás měly odvézd do restaurace. V Haagu totiž nefungovala MHD a my jsme byli domluvení, že nás vyzvednou autem z nádraží. Ale po cestě se nějak sekli v koloně či co, takže dorazili pozdě. A druhé auto se ztratilo úplně, to dorazilo úplně pozdě (asi o hoďku později, než bylo plánované). Tak jsme stáli u nádraží, mrzli a čekali. Nakonec ale všichni dorazili do restaurace a pořádně se nabaštili. A na cestu zpátky se zase kombinovalo jinak. Někteří se rozhodli, že půjdou na nádraží pěšky. Tak po asi desetiminutovém kombinování kdo půjde a kdo pojede to dopadlo tak, že 7 lidí šlo pěšky, jedno auto bylo plné a v druhém nás mělo jet šest na nádraží, tam mě vyhodí a pojednou domů. Jako plán to bylo fajn, ale jaksi to nevyšlo. Minuli jsme jednu odbočku, která nás měla zavést k nádraží a najeli jsme na dálnici. A vracet se po ní by bylo dalších 12 kilometrů, tak jsme nakonec jeli v šestli až do Utrechtu, kde jsem počkal na zbývající lidi, co jeli vlakem. Potom už to bylo v pohodě a dorazili jsme až do Wageningenu.
Toš už se těším na další akční výlet!

První krůčky

No tento týden se skoro nic nestalo. V pondělí jsem byl na kontrole v nemocnici. Byl jsem domluvený na 9 hodin. Toš jsme spolu s Jane vyrazili na bus, protože jí to taky vyhovovalo. Ale když jsme tam přišli, psali, že bus bude mít 4 minuty zpoždění. Jenže to nebyly jenom 4 minuty. Postupně to přibývalo a přibývalo, až to bylo asi 13 minut. A to už měl taky ten další bus zpoždění 3 minuty, takže nakonec přijely dva najednou. Bohužel to už jsem věděl, že dorazím pozdě. Ale co už. Dorazil jsem do čekárny, chvíli jsem seděl a pak mě zavolali. Zavedli mě do jedné místnosti, tam jsem se posadil na lůžko a měl jsem čekat na doktora. Doktor dorazil asi za 5 minut, zkoušel mi nohu a pak se mě zeptal, jestli se na ní postavím. Tak jsem se tak na něho podíval a řekl jsem mu, že nevím, že jsem to nezkoušel. Tak jsem to teda zkusil a zvládl jsem to. Pak mi řekl, že si mám zase sednou do čekárny a za chvíli si mě zavolají a dají mi něco na tu nohu.

Toš jsem sednul do čekárny, chvíli čekal a pak si mě zavolala sestřička. Ta mi taky nějak zkoušela tu nohu a potom říkala, že mi na to dají takovou jakousi modifikaci sádry. A zeptala se, jestli chcu bílou, modrou nebo červenou. Tak jsem si nejdříve říkal, že přece nebudu chodit s nějakou barevnou sádrou či co. Ale pak jsem si taky řekl, že to je možná jenom jedinkrát, kdy bych ji mohl mít, tak jsem si nakonec vybral červenou. A sestřička to zhodnotila jako výborná volba. Takže teď to je zafixované tak, že se kotník skoro nehýbe, ale přitom se v tom dá chodit. Teď už to teda jde, ale když jsem to dostal poprvé, tak to bylo takové škobrtavé. Skoro jako se dítě učí chodit. Jenom jsem tak moc nepadal, ale byl jsem chytrý a používal jsem hole. Ale postupně v průběhu týdne mi to šlo líp a líp, takže v úterý už jsem měl jenom jednu hůl a od čtvrtka jsem chodil po laborce a po pokoji úplně bez hole. Ale do školy a ze školy jsem si ještě netroufl, to jsem zkusil až v pátek. A šlo to v pohodě. A o víkendu jsem vyzkoušel i kolo, a taky se to dalo. Není to teda tak moc příjemné, takže když můžu, tak spíš chodím a do centra moc netrajdám.

Jinak Jane byla celý týden v Amsterdamu a stále zkoušela zprovoznit tu svojí mašinu. A bohužel stále neúspěšně, furt nějaké problémy. Dokonce tam měla jakéhosi chlapa z firmy, která opravuje ty přístroje, tak to nějak kontroloval. Ale když odešel, tak cosi přestalo fungovat. A tak volala zpátky do firmy, zkoušeli něco přes telefon, ale nakonec tam někdo zase dorazí. V pátek pak měla prezentaci o svojem projektu. A protože zatím nemá žádné výsledky, protože mašina nejede, tak spíš mluvila o tom, co bude dělat a o čem to všechno je.

V pátek večer jsme se pak spolu byli podívat na zápas, který hrálo moje družstvo. A bohužel prohráli, i když vyhrávali 2:0 na sety. Ale bylo to vždycky vyrovnané, tak aspoň tak. A v sobotu jsme vyrazili do centra podívat se jak to vypadá ve Wageningenu, když přijede Sinterklaas. Ale nebylo to tak zajímavé jako v Groningenu, žádní sloni, velbloudi nebo velké průvody. Přijel jenom v kočáře, měl kolem sebe hudbu tvořenou Black Pete (Černí Petři) a další chodili kolem a rozdávali sladkosti. Tak jsme chvíli čučeli, jak se všechny děti ženou k Sinterklaasovi nebo za Černýma Petrama pro sladkosti, pak jsme si něco málo nakoupili a jeli jsme zpátky domů. A zbytek víkendu jsme jenom relaxovali.

Hopsavý výlet do ČR

Tento víkend, teda takový prodloužený, jsme si udělali výlet do České republiky za rodičema a kamarádama. V pátek jsme letěli z NL z Eindhovenu do Prahy, pak jsme vlakem dojeli do Olomouce a tam jsme měli sraz se spolužákama z výšky. V sobotu jsme pak byli na oslavě padesátin mojí tety a od pondělka jsme byli u Jane a navštívili jsme její dědečky. Ale celkově to nebyl jen tak nějaký výlet, bylo to opravdu akční, alespoň pro mě. A proč? No toš, ve čtvrtek večer jsem si zranil na tréninku z volejbalu kotník. A protože už bylo pozdě, tak už se nedalo jít do nemocnice a musel jsem počkat do rána. Ale ráno jsme museli jet do ČR, už jsme měli letenky, takže jsme doktora v NL nestihli. A tak jsem vzal aspoň násadu od smetáku a používal jsem jí jako hůlku. Toš nebylo to nic super, ale bylo to lepší než celou cestu skákat o jedné noze.
No a s hůlkou jsme si celkem užili legraci, hlavně na letišti na kontrole. Nejdřív jsem se zeptal, jestli mi to vůbec dovolí vzít do letadla. Normálně totiž dovolí jenom jedno příruční zavazadlo do letadla a navíc to bylo velké. Toš se na to koukali zprava, zleva, zhora, zdola, taky se tam bavili, k čemu to jakože normálně slouží (ale nemohl jsem si vzpomenout, jak se to řekne anglicky, tak jsem je nechal tápat), nakonec to ale projeli rentgenem a nechali mi to, že si to můžu vzít. Toš to mě potěšilo, protože tmi ta hůlka dost pomáhala.
Potom to bylo celkem v pohodě, do letadla jsem teda musel vyskákat, ale jako správný trénovaný volejbalista to nebyl až takový problém. Pak mě letušky usadily hned v první řadě a pomalu tam nechtěly Jane pustit, že tam budu já. Tak jsme jim vysvětlili, že jsme spolu, tak ji tam u mě nechaly. Let proběhl v pohodě, nic extra se nestalo, celou dobu jsem koukal z okýnka, bylo jasno, tak jsem pozoroval krajinu pode mnou. A pak jsme přilítali do ČR a najednou se objevila hradba z mraků. Já bych řek že úplně přesně na hranicích ČR, takže pak už nebylo kam koukat, leda tak na mraky. Ale to už jsme začali postupně klesat na letiště do Prahy. Přistáli jsme taky v poho, vysunul se nám celý podvozek a v klidu jsme se dostali do letištní haly.
Pak jsme se autobusem dostali na hlavní nádraží v Praze a vlakem jsme vyrazili do Olomouce. Toš a musím říct, hned je poznat rozdíl mezi NL a ČR. V NL nám jel bus na letiště co 10 minut, v Praze to bylo co půl hodiny. A podobné to bylo s vlakama, jenom s většíma rozestupama. Podle mě v NL se nikdo předem nedívá, v kolik jede jaký vlak. Když to jede co 15 minut, tak to ani nemá cenu. Ale vlak nám jel a dorazili jsme do Olomouce. Ale tam už jsem byl domluvený s Andrejnou, aby mě odvezla do nemocnice, ať se mi na to kouknou. A taky mi přivezla pořádné berle, tak jsem konečně mohl relativně normálně chodit. V nemocnici si vzali moje doklady, že to musí ještě pozjišťovat, jak to je, když jsem pojištěný v NL. Pak přišla sestřička a zeptala se, co se stalo. Tak jsem jí ukázal svůj kotníček, ještě v ponožce a v botě, a hned to zhodnotila: "No, pěkně, tak to bylo rychlé. Půjdeme na rentgen." A tak jsem fičel na rentgen. Tam mi udělali snímky a poslali to doktorovi. Ten se na to koukal a říkal, že na operaci to není, což mě potěšilo, pak říkal, že zlomené to není, že tam je nějaká drobná brupce a že to půjde na týden do dlahy a pak do sádry. Toš jsem mu řek, že se ve středu vracím do NL, tak že prý se musím domluvit tam, že mi to zasádrujou. Dali mi dlahu a začala moje "hopsavá návštěva ČR".
Potom mi ještě řekli, že musím zaplatit jenom poplatek za pohotovost 90 kč a ostatní že se bude řešit přes pojišťovny, že si to vyřeší samy. Tak uvidíme, co ještě přijde. Potom jsme zavolali zase Andrejce, ta mi přivezla tepláky, abych měl co nosit, a dovezla nás do hospody, kde jsme se měli sejít s ostatníma. A konečně jsme si mohli dát večeři. Toš byli jsme hrozně rádi, že jsme zase všechny viděli a pokecali s nima. Každému jsme přinesli jedny holandské oplatky, stroopwafels. Nakonec jsme skončili u Andrejky doma a kecali jsme asi do čtyř až půl páté.
Ale vstávání v 8 ráno moc příjemné nebylo. Pojedli jsme cosi bábovky a vyrazili jsme zase na vlak do Ostravy. Tam nás vyzvedl taťka a jeli jsme domů. Doma jsem pak seděl na gauči a odpočíval. Taťka mi ještě zajel koupit nějaké tepláky a šusťáky, ať mám v čem chodit a nevypadá to hrozně. Odpoledne jsme pak jeli do Příbora na oslavu narozenin mojí tety. Tam nám chvíli trvalo, než jsem si našel nějaké místo, kde můžu mít nohu nahoře, ale nakonec jsme jedno místo našli a to bylo moje. Postupně přicházeli další lidi, až jsme se tam sešli úplně všichni. A jako na každé správné oslavě tam bylo moooc jídla, pití a všeho možného, takže člověk celé odpoledne až do noci seděl, moc se nehýbal, kecal a jedl a pil. Ale bylo to super. Večer nás pak Eva dovezla domů a šli jsme spát.
V neděli mi pak Jane odjela do Valmezu a já jsem zůstal doma. V pondělí jsem pak byl u zubařky a valil jsem za Jane do Valmezu. Tam jsme byli navštívit obě babičky, Jane si pořídila nové brýle a taky pochodila po všech doktorech, které potřebovala. V úterý jsme si ještě nechali koupit 2x po čtyřech půlkách frgálu, ať máme co přivézt do laborky nechat ochutnat ostatním.
No a ve středu brzo ráno (o půl čtvrté z Valmezu) jsme se vydali vlakem do Prahy. Cesta probíhala v pohodě, vlak byl prázdný, tak jsme se mohli rozvalit po kupéčku a v klidu jsme spali až do Prahy. Pak jsme autobusem dojeli na letiště, nechali se zkontrolovat a čekali, než budem moct nastoupit do letadla. A tentokrát tam probíhala nějaká zvláštní kontrola, každý musel strčit svoje příruční zavazadlo do prostoru, který měl stačit pro to zavazadlo. Toš někteří s tím měli trochu problém, ale myslím, že všichni to nakonec nějak zvládli. A mi, protože jsem byl na berlích, dovolili jít na přednostní nástup společně s Jane, takže jsme byli v letadle skoro první. Ale samozřejmě nemohlo jít všechno tak v pohodě, když jsem skákal do letadla po schůdkách, tak jsem na jednom, skoro posledním, nějak zakopnul a celý autobus lidí mě pozoroval, jak jsem spadnul. Nic se mi ale nestalo, hned jsem se postavil, pobral svoje hole a nastoupil do letadla. Z letadla jsme tentokrát neviděli nic, jenom mraky, což bylo nudné, tak jsme celou cestu prospali. V Eindhovenu jsme busem dojeli na vlak a vlakem do Ede. Odtama pak busem do Wageningenu. Tentokrát už jsem měl normální hole, tak to bylo v pohodě. Ale byl jsem rád, když jsme dojeli domů na pokoj. Napsal jsem do školy, že dneska už nepřijdu a že budu dělat doma.
Ve čtvrtek pak Jane jela do Amsterdamu do práce a já jsem vyrazil do školy. Na to, jak je to blízko, to bylo s berlema proklatě daleko. Chvíli jsem taky uvažoval, jestli bych to zvládl na kole, ale nakonec jsem to zavrhl, že bych měl problém nastoupit a sestoupit z kola, když nemůžu našlápnout na jednu nohu. Taky jsem si ráno domluvil normálního doktora, jestli se na to podívá nebo jestli mě objedná do nemocnice.
Ve škole jsem pak seděl na místě a skoro se nehýbal, bylo to nejpříjemnější. Pak se za mnou stavila Ludmila a říkala, že bych měl jít do nemocnice a ne k normálnímu doktorovi, že to nemá cenu. Tak se pak chvíli bavila se sekretářkou, volali do nemocnice a nakonec mě "objednali" na hned, že prý mám přijít jak nejdřív to půjde. Tak mě sekretářka vzala autem domů, tam jsem vzal obrázek z rentgenu z ČR, zprávu od doktora a krabici od injekcí, co jsem používal, a vyrazili jsme do nemocnice. Tam jsme došli do čekárny a kupodivu nás hned vzali. Tak jsem jim dal snímek a zkusil přeložit zprávu od doktora. Potom řekli, že si nejsou jisti, jestli je tam něco zlomené nebo ne, tak mě poslali udělat nové snímky. Když tu dlahu rozdělali, tak byl ten kotník furt hodně oteklý, možná stejně jako na začátku, což mi přišlo divné. Ale nechal jsem si udělat snímky, dorazil jsem zpátky a pak přišel doktor. Ten potvrdil, že tam nic zlomeného není, ale že si není jistý ohledně toho otoku, že je to dost oteklé i po týdnu. Tak zavolal dalšího doktora, který se kouknul, jestli tam není nějaká infekce. Nakonec řekl, že si není jistý, tak že mi pro jistotu dá antibiotika. Pak mi dali takovou speciální stahovací "ponožku", která se na kotník navleče a když se jdu sprchovat, tak si to můžu sundat. Říkali, že to zatím nechcou dát do sádry, protože to potřebujou v pondělí sundat a podívat se na to. Takže teď chodím bez sádry, ale stejně na tu nohu nemůžu stoupnout, pobírám antibiotika a v pondělí půjdu na kontrolu do nemocnice, tak uvidíme. Říkali, že mi budou chtít dát něco, abych se mohl aspoň trochu pohybovat.
Po nemocnici mě sekretářka odvezla zpátky do školy, tam jsem ještě nějakou dobu pobyl a pak jsem šel pracovat domů. Večer mi pak přijela Jane, aby mě zkontrolovala, jak na tom jsem. Večer pak přišel jeden doktorand z naší laborky, kterého jsem požádal, aby vzal frgály do školy, že já tam v pátek nepůjdu a budu pracovat doma. V pátek pak Jane vzala svoje frgály do školy v Amsterdamu, protože je ve čtvrtek zapomněla, a já jsem byl celý den doma a pracoval. O víkendu jsem pak jenom odpočíval a Jane musela potrajdat po městě sama beze mě. Ale všechno to zvládla v pohodě. Zbytek víkendu jsme pak jenom relaxovali.

Studijní týden

Tento týden se toho moc nedělo, protože jsem musel studovat. V pondělí mám zkoušku, první a snad i poslední, tak jsem se učil. A podle toho, co bylo na minulých zkouškách, tak jsem nečekal, že to bude nějak jednoduché. Tak jsem trajdal různě po internetu, abych našel správné odpovědi, našel, jak pracujou různé programy, co se dělá, jak a proč a další všelijaké info. Taky jsem se znova učil aminokyseliny, ne jenom vzorce a názvy, ale celkem detailně vlastnosti, v jaké struktuře se vyskytují a potom jsem ty informace aplikoval na předpověď 3D struktury proteinu. No je tam toho hrozně moc a připadá mi, že normální člověk není schopný tu zkoušku udělat.
No a v pondělí jsem byl na zkoušce. Začínalo to v 9 ráno a skončil jsem asi kolem 11. Toš otázky všeho druhu o všem možném a skoro u žádné otázky jsem si nebyl jistý, na co se vlastně ptají. Ale u každé jsem něco napsal a doufám, že víc než polovina bude dobře, abych udělal zkoušku. Kdyby to ale nevyšlo a neprošel bych, tak bych mohl jít někdy v červnu opakovat zkoušku nebo bych se mohl domluvit s mojím vedoucím mojeho PhD a jestli jí to nebude vadit, že nebudu mít zkoušku, tak by mi prý taky uznali ty kredity. Ale snad to vyjde a projdu.
Jinak Jane měla v pátek prezentaci z jejího předmětu. Tam každý dostal jeden článek a měli z toho udělat pětiminutovou prezentaci o čem to je, jak to dělali a výsledky. Tak mi ještě ve čtvrtek volala přes skype, aby si to zkusila odvykládat. V pátek to prý zvládla v poho a odpověděla i na všechny otázky, takže v klidu.
Kromě toho jsme nedělali asi nic. V sobotu jsme byli na chvíli ve městě ponakupovat nějaké nutné věci a odpoledne jsme byli hrát squash, abych se trochu odreagoval, protože jsme neměli žádný zápas ani nic. A v neděli jsem se jenom učil.

Arnhem

Tak tento týden byl celkem nabitý, teda alespoň pro mě. V pondělí a úterý jsem byl zpátky v Groningenu na konferenci, od úterního večera do středečního večera jsem dělal na úkolu do kurzu a v pátek jsme to museli odprezentovat. V pátek jsem pak měl další zápas a v sobotu jsme se byli podívat v Arnhemu, jak na město, tak i na nákupy. A Jane mezitím přes týden pracovala v Amsterdamu se svojí mašinou, která furt zlobí.
V Groningenu se konala nizozemská konference o chromatin remodeling, což je to, co studuju. Tak jsem se na poslední chvíli rozhodl, že se tam zajedu podívat, jestli tam bude něco zajímavého. Začínalo to až po poledni, tak jsem mohl ráno jet s Jane až do Utrechtu a pak jsem musel jet sám. Dojel jsem tam v pohodě, ale je to hrozně daleko. Už na to nejsem zvyklý tak dlouho jezdit vlakem (a to jsem jel asi "jenom" dvě hodiny z Utrechtu). Ale dojel jsem v pohodě a v Groningenu jsem se šel přihlásit na hotel. Tam jsem si jenom nechal věci a vyrazil jsem na konferenci. Začínalo to samozřejmě kafem, bez toho by asi Nizozemci nevydrželi. A pak byli tzv. posterflashes, což bylo že lidi, kteří tam měli poster (plakát), měli 1 minutu na to, aby prezentovali ten jejich výzkum a přitáhli lidi. A navíc 3 z nich mohli prezentovat druhý den celou práci na 15 minut. Toš bylo to zajímavé, takový rychlý přehled většiny, co tam bylo. Pak začaly prezentace, které byly na programu, tak jsem poslouchal a dělal si poznámky. A zakončil to k večeru hlavní přednášející toho dne, profesor z Británie. Pak následovalo okoukávání plakátů a popíjení piva/vína/nealka, co kdo chtěl. Potom jsme šli společně na večeři do města do čínské restaurace. A haluzově jsem se dostal ke grupě, která byla taková akční, tak to bylo fajn. A večeře byla zařízena tak, že jsme každý platili asi 20 E a mohli jsme sníst, kolik jsme chtěli. Ale "jenom" 2,5 hodiny. To se mi hrozně líbilo a času stačilo, takže jsem vyzkoušel hafo různých věcí, co tam měli. Různé masa v různých omáčkách a další věci, ale na sushi jsem si nějak netroufl... A na závěr samozřejmě taky nějaký dezert. Tak jsem měl zmrzlinu, nějaké zákusky, měli tam i čokoládovou fontánu, tak jsem si taky dal něco s čokoládou. No bylo toho hafo a všechno bylo dobré, tak jsem se úspěšně přejedl. V restauraci jsme zůstali asi jenom my, kolem našeho stolu, a všichni ostatní se někam ztratili. A my jsme se asi kolem desáté vydali do města do klubu. Prošli jsme jich několik, protože v jednom byla divná hudba, v dalším pouštěli hodně toho bílého kouře a skoro se tam nedalo dýchat a nakonec jsme zůstali v nějakém dalším klubu. A shodou okolností tam zrovna někdo z klubu slavil narozeniny, tak jsme dostali pivo zadarmo. Ale jenom jedno... Ale bylo to fajn. Ukončili jsme to někdy po půlnoci, pak jsem vyrazil na hotel a asi kolem jedné jsem šel spát.
Ráno jsem měl snídani v hotelu, ta byla taky fajn, pak jsem se sbalil, věci nechal v místnosti u recepce, zaplatil za hotel a vyrazil zpátky na konferenci. V úterý bylo trochu víc prezentací. Ráno byla jedna část asi se čtyřma prezentacema, pak byla pauza na kafe a před obědem další prezentace. Pak jsme měli oběd, nějaké sendviče, a po obědě byly další prezentace. Hlavní přednáška byla na závěr v úterý, ale protože jsem pospíchal na vlak, tak jsem nestihl konec prezentace. Ale nebyla až tak zajímavá, jak jsem si myslel, tak mi to ani moc nevadilo. Toš konference byla fajn, ale bylo tam hafo věcí na lidských buněčných kulturách a nic moc o rostlinách. Ale nějaké metody by se z toho snad daly použít, musím se na ně ještě podrobněji podívat a uvidíme, jestli to bude k čemu.
Z konference v Groningenu jsem musel odejít dříve, protože jsem byl domluvený s kolegou, s kterým jsme pracovali během kurzu, že začneme večer dělat na tom našem úkolu. A o co jde? Toš dostali jsme hafo sekvencí, jakože neznámá DNA, kterou jsme sekvenovali, a s těma sekvencema jsme měli udělat, co zvládnem. V průběhu kurzu jsme postupně probírali různé metody, co a jak se dělá, takže v principu jsme měli použít všechny možné metody, které jsme se v průběhu kurzu naučili a aplikovat je na ty naše sekvence. A šlo o to, že z těch sekvencí člověk sestaví jednu, která je ta správná, pak zjistí, co to je za protein, co dělá, jakou má funkci, jestli má nějaké signální části (že půjde do jádra buňky nebo do jiné organely), porovná ten protein s podobnýma z jiných organismů a vytvoří fylogenetický strom a na závěr samozřejmě vytvoří 3D model toho proteinu a ověří, jestli je ten model dobrý. Data na zpracování toho úkolu všichni dostali v pondělí dopoledne, ale protože jsem byl pryč, tak jsme na tom nemohli pracovat spolu. Tak ten můj kolega něco udělal a pokračovali jsme v úterý večer od 8 asi do 11 večer. Pak jsme museli skončit, protože se škola zavírala. Já jsem doma ještě něco psal, abychom měli nějaký začátek na další den. Ve středu jsme na tom pracovali od rána ve škole, pak nás ze školy vyhodili, protože tam byl jiný kurz, tak jsme se přesunuli ke mě do pokoje a pokračovali jsme asi do 9 večer. Takže 12 hodin práce skoro v kuse. Ale nakonec jsme to sesmolili a odeslali včas (odeslat se to mělo do čtvrtka do 9 hodin ráno). A odeslat jsme museli nejen vypracovaný ten úkol ve formátu článku, jakože úvod, metody, výsledky, diskuzi, závěr a přílohu, ale taky jsme už museli poslat prezentaci, kterou jsme přednášeli v pátek.
No a v pátek jsme pak šli do školy přednášet. Já jsem si myslel, že to je od 9, tak jsem ráno vůbec nepospíchal. A pak mi volal kolega, že to začalo už o půl deváté, že tam byl dřív, aby si něco udělal a všichni už tam byli, tak jsem se rychle sbalil a vyrazil do školy. Dorazil jsem kousek před devátou, zrovna končila prezentace, tak jsem se přesunul za svojím kolegou a poslouchal diskuzi. A pak nám řekli, že máme jít prezentovat. Toš to mě celkem překvapilo, ale na druhou stranu jsem neměl čas být nervózní, coš bylo fajn. A myslím, že to bylo celkem v poho. Uvidíme, co dostanem za známku, ale snad projdem. Teda první částí, ještě musím udělat za týden zkoušku.
V pátek večer jsme ještě měli další zápas z volejbalu a tentokrát jsme hráli proti týmu, který ještě neprohrál. Ztratil jenom jeden set, a to bylo proti tomu našemu lepšímu týmu. Takže jsme pochopitelně zase prohráli, tentokrát 4:0, tak jsme neuhráli ani bod. Ale ten protivník byl lepší, loni hráli o třídu výš, a protože vznikly dva týmy z jednoho, tak jeden musel začít o třídu níž. A to je on. Tak třeba zase příště vyhrajeme. Po zápase jsme si šli s Jane na chvíli lehnout, protože jsem byl hrozně utahaný a Jane taky. A po půlnoci jsme zase vstali a vyrazili na párty s dalšíma volejbalistama. Chvíli teda trvalo, než jsme se probrali, ale zvládli jsme to. Párty byla super, skončili jsme někdy po čtvrté a pak jsme šli spát.
V sobotu jsme vstali někdy kolem desáté, posnídali a vyrazili do Arnhemu. V Arnhemu toho moc není, je tam jeden velký kostel, kterému zbořili věž někdy v minulosti. A tu věž zrekonstruovali, ale ta zrekonstruovaná patří městu a zbytek toho kostela asi církvi (nebo někomu jinému). A zrovna když jsme tam byli, tak ani ta věž nebyla vidět, zrovna to opravovali, tak to bylo celé obestavěné lešením a nějakou plachtou. Takže jsme neviděli vlastně nic. Ale bylo tam hafo obchodů a Jane si na netu našla boty, které chce a v kterých obchodech jsou. Tak jsme našli první obchod, ale tam nic takového nebylo. Tak jsme šli do druhého, tam je našla, zkusila a seděly jí, tak jsme hned měli boty. A to jsme minulý týden trajdali po celém Nijmegenu a hledali nějaké boty... A další, co hledala, byla bunda. Protože ta její nepromokavá už není nepromokavá, tak potřebovala novou. Tak jsme prošli obchody, které měla najité, ale seděla jí jenom jedna a ta byla dost drahá, která se nám moc nechtěla kupovat. Toš jsme se ještě procházeli po městě a náhodou jsme natrefili na nějaký obchod, kde měli nějaké bundy. Tak jsme tam vlezli a Jane začala zkoušel. Vyzkoušela asi 20 druhů a nevím kolik velikostí, ale nakonec našla takovou, která se jí líbila a seděla jí. A ani nebyla tak moc drahá, tak to bylo super. A abychom uspokojili i moje touhy, tak jsme šli trochu z centra, kde byl pivní obchod. Tam mají asi 400 druhů různých piv a samozřejmě i Plzeň, tak jsme se jí vydali koupit. Trochu jsme měli problém najít ten obchod, ale zvládli jsme to a pořídil jsem si pivo. Pak už bylo skoro pět, tak jsme vyrazili zpátky domů, nakoupili nějaké jídlo a udělali večeři. V neděli jsme si zahráli sqash a pak jenom relaxovali doma, koukali jsme na filmy a prali prádlo.

Nijmegen

Tento víkend jsme se konečně vydali na výlet do dalšího nizozemského města, tentokrát Nijmegen. Na letišti v Düseldorfu psali, že to je nejstarší město Nizozemí. Co jsem ale četl na internetu, tak bylo během válek několikrát zbořeno a z původních staveb toho moc nezůstalo. Zbyly jenom dvě kaple (nebo části kaplí) z původního hradu, co tam kdysi býval, a část zdi, která chránila město. Kromě toho tam pak ještě byl jeden velký kostel v centru města a protože jsme tam byli v sobotu, tak byl samozřejmě i trh a hromada stánků a všechny obchody otevřené. Tak jsme to spojili dohromady s nákupama.
Vyrazili jsme hned ráno (teda asi kolem jedenácté, až jsme se probudili a posnídali) vlakem do Nijmegenu. Tam jsme vylezli na "kopec", kde byly ty pozůstatky z hradu a zbylé dvě kaple. Taky tam byl nějaký králík v nadlidské velikosti, ale proč tam byl nebo proč tam byl, to netuším. Celý ten kopec byl vysoký asi 15 - 20 metrů max., protože hned vedle bylo ruské kolo a z vyhlídky na tom kopci jsme se koukali na vrchní polovinu toho kola, ani jsme ho zhora neviděli. Kolem bylo taky hodně kolotočů na několika místech. Ale moc lidí se na nich netočilo, většinou tak tři na celém kolotoči. A my jsme se taky nepřidali, jenom jsme prošli kolem a šli dál.
Vyrazili jsme dolů do centra a tam už začaly přibývat obchody a různé stánky. Tak jsme postupně procházeli obchody, které jsme potřebovali, až jsme se dostali úplně do centra. Tam už byl ten hlavní kostel a mohlo se jít i dovnitř, tak jsme si ho prohlídli i zevnitř. Ale bohužel byl někdy v minulosti vykradený a během II. světové války se používal na něco jiného než jako kostel, takže tam uvnitř moc na vidění nebylo. A pak už v Nijmegenu moc památek nebylo, tak jsme jenom trajdali po obchodech a hledali správné boty, bundu a kalhoty. Obchodů jsme sice prolezli hafo, ale podařilo se nám koupit pouze kalhoty. Na boty a bundu se budeme muset kouknout někde jinde.
Trajdali jsme tam tak dlouho, že jsme si ani neuvědomili, že už je 5 hodin a najednou se všechny obchody zavřely a všichni lidi z ničeho nic zmizeli. Asi během půl hodiny tam bylo prázdno. Tak jsme taky vyrazili zpátky na nádraží a domů do Wageningenu. Tam jsme ještě museli nakoupit něco na jídlo a udělali jsme večeři. Večer jsme na žádnou párty nešli, tak jsme jenom relaxovali doma a šli celkem brzo spát, ať se dospíme.
Výlet nám vyšel pěkně a užili jsme si to včetně typického nizozemského počasí. To znamená, že asi deset minut pršelo, pak začlo svítit slunko tak na půl hoďku až hoďku a pak zase trochu sprchlo. A tak furt dokola. Ale měli jsme s sebou deštník, tak jsme ho konečně aspoň trochu využili.
V neděli pak bylo jenom pršlavo, tak jsme byli celý den doma a relaxovali. Já jsem šel odpoledne na zápas badmintonu, který jsme tentokrát vyhráli 7:1. Ale jeden chlap z protihráčů se zranil hned při prvním zápase, tak musel ty další zápasy vzdát.
Jinak přes týden se toho moc nedělo. Jane pracovala v Amsterdamu a hrála si s autosamplerem z mašiny, který nefungoval. A nezprovoznila to do konce týdne, takže na tom bude pokračovat i příští týden. Ve čtvrtek pak byli s Velislavou (její spolubydlící) nakupovat a prý trajdali asi tři hodiny po obchodech, ale nakonec nic nekoupili.
Já jsem taky pracoval a můj kurz se mi už blíží ke konci, takže příští týden budu muset udělat report a prezentaci z práce, kterou budeme dělat dva dny. Ve středu jsem pak byl na výroční schůzi z volejbalu. Tentokrát se konala v angličtině, protože jsme tam byli já a kámoš z volejbalu, který je Polák. Bylo to celkem v pohodě, ale když to skončilo, tak se začalo pít. A ten Polák pak začal kupovat normální velké piva, tak to bylo veselé. No a zakončili jsme to asi ve čtyřech v jednom studentském klubu. Příští den ráno to bylo těžké. Navíc jsem byl na meetingu skupiny, která sponzoruje můj výzkum. Takže jsem celý den poslouchal různé prezentace a některé byly hrozně nudné, tak jsem měl velké problémy udržet otevřené oči. Ale nakonec jsem to zvládl. V pátek jsem pak měl zápas z volejbalu a taky jsme vyhráli, tentokrát 3:1, takže konečně taky nějaká výhra :)

Fotky z Nijmegenu