Čtvrtý nebo pátý týden? Nevím...

Minulý týden se toho moc nestalo, jenom takové běžné věci. Já furt chodím do práce a Jane furt něco hledá, zatím bohužel nic nenašla :( Kromě toho jsme si pořídili další skříňky (do toho malého pokojíčku už by to ale mohlo stačit), pak jsme se zúčastnili narozeninové párty a v neděli jsme se byli podívat na bleším trhu.

Další skříňky

Na netu ve škole máme adresu, kde lidi nabízejí nebo hledají různé věci. Přes tyhle stránky jsme taky objevili naši postel. A tentokrát tam byl typos, který prodával svoje věci, protože už tady končí. A prodával taky knihovničku a skříňku s šuplíkama. To nás zaujalo, tak jsme si řekli o fotky, jak to vypadá, jestli to chceme. Toš nám poslal fotky a bo to bylo pěkné a za hodně pěknou cenu, tak jsme se rozhodli si je pořídit. Ale protože ten typos bydlí na opačné straně města, tak jsme si zase půjčili tricykl, abychom ty skříňky dopravili domů.
Tricykl jsem zase vyzvedl já a odvezl jsem ho do školy, kam měla dorazit taky Jane (ten typos bydlel kousek od tama). Byli jsme domluvení, že dorazí kolem půl šesté a že mě prozvoní. Ale bo jsem ve škole skončil včas, tak jsem kolem půl vyrazil. A Jane furt nikde. Tak jsem chvíli čekal, jestli dorazí nebo jestli ji někde uvidím, ale nikde jsem ji neviděl. Pak jsem pomalu vyrazil, bo jsem věděl, kudy by měla přijet, že jí pojedu naproti. Ale ani po cestě jsem ji nikde nepotkal. Pak už jsem dorazil k baráku, kde bydlel ten typos (ten byl po cestě), jenom mi chyběla Jane. A pak jsem ji uviděl! Stála na křižovatce a chtěla vyrazit přesně na druhou stranu než měla. Toš jsem za ní vyrazil a naštěstí jsem dojel včas, ještě nepřeblikla zelená, tak jsem jí řek, že má jet za mnou. Potom mi řekla, že se nějak ztratila a zkusila už snad všechny cesty, jenom tu správnou ne. O té si myslela, že je špatná.
Toš ale našli jsme se a pak jsme vyrazili pro skříňky. Barák, ve kterém ten typos bydlí, má takový zvláštní tvar. Je to vysoké jako nějaký panelák, asi 15 pater, a je tvořený jakoby třema křídlama, které jsou spojené uprostřed schodama a výtahama. Z hora to vypadalo jako střed značky z Mercedesu. Vypadá to takhle nebo takhle (teda nehoří tam). Akorát že tenhle barák má několik vchodů, minimálně tři, a my jsme věděli, že bydlí v bytě 3B-09. A číslo těch vchodů bylo 7, 8 a 9, takže nám to moc nepomohlo. Tak jsme prostě do jednoho vchodu vyrazili a zjistili jsme, že všechny vchody vedou do středu baráku, kde jezdilo několik výtahů. Pak jsme odhadli, že to asi bude 3. patro a bude v křídle B a číslo pokoje bude 9. Toš jsme ho úspěšně našli a pořídili jsme skříňky. Pak jsme je ale museli donést dolů, bo výtah na tom patře nějak nefungoval. Ale bylo to jenom tři patra a skříňky byly celkem lehké, tak se to celkem dalo.
Pak jsme je naložili na tricykl a vyrazili jsme domů. Po cestě na nás zase všici koukali, čím to jedeme a jestli se stěhujeme či co. Domů jsme dorazili v klidu i se skříňkama a pak jsem jel vrátit tricykl. Pak už jsme jen museli ty skříňky uskládat do pokoje, což bylo trošku horší, ale nakonec se nám to povedlo :)

Narozeninová párty

V práci máme vždycky v 10.30 pauzu na kafe. A když má někdo narozeniny, tak přinese nějaký koláč. A minulý týden byl velice úspěšný. Měli jsme nějaký koláč (pokaždé jiný) každý den! Nějak se to sešlo najednou a každý den jsme měli něco dobrého ke kafi :) Taky jsme to počítali a došli jsme k tomu, že lidi asi oslavovali nový rok někde jinde než v hospodě, a tak se zrodilo hodně zářijových dětí...
Někteří z těch oslavenců se taky domluvili a uspořádali narozeninovou párty. Ta se konala v jednom baráku pro studenty (podobném jako jsem popisoval před chvílí), ale dole je hospoda. A my jsme ji měli objednanou jenom pro tu narozeninovou párty. Bylo to super, jenom tam hrála hrozně hlasitě hudba. Taky tam bylo 10 metrů piva zadarmo! Jeden metr je 12 skleniček s načepovaným pivem v jedné desce (držáku). A k tomu se tam popíjeli půlky, které tam byly asi nejlevnější, jaké jsem v Nizozemí viděl, tak bylo veselo. Někteří prý pak šli domů hodně pomalu a s problémama. My jsme dorazili domů v poho :)

Bleší trh

O víkendu se taky konal bleší trh na zdejším stadionu. Ten je samozřejmě na tom největším kopci, co tu je (a je to fakt kopec!). Myslel jsem, že je to v sobotu i v neděli, tak jsme tam vyrazili už v sobotu, že se zajdem projít. Toš jsme šli a byla to celkem dlouhá cesta a navíc nebylo ani moc teplo. A když jsme tam dorazili, tak jsme zjistili, že v sobotu se to teprve chystá a trh bude až v neděli. Tak jsme se otočili a vyrazili jsme zpátky. Po cestě zpátky jsme se aspoň vyfotili s hafo bedel (teda podle mě).
V neděli kolem poledne (po párty) jsme teda vyrazili znova, tentokrát na kolech. Když jsme tam dorazili, překvapilo mě, že se musí platit vstupné. Ale když už jsme tam byli napodruhé, tak jsme zaplatili a šli jsme dovnitř. Bylo tam hafo stánků s různýma, hlavně staršíma, capinama. Všelijaké oblečení, staré krámy, gramofonové desky, kazety, staré rádia a další technika, oblečení, boty, ozdobné tretky, nábytek a hafo dalších střelenin. Ale dalo se tam najít i něco zajímavého, co jsme si koupili.
Já jsem si pořídil vysoké kotníkové boty, něco jako goretexové, sice použité, ale furt vypadají dobře a byly hodně levné. Jane si tam pořídila boty do haly, sice pánské sálovky a samozřejmě taky použité, ale aspoň něco. Pak jsme si pořídili židli a nůž do kuchyně, takový velký, akorát na maso. A taky jsme tam objevili půlky, takže konečně už máme z čeho popíjet.

Práce

Protože někoho by mohlo napadnout, že tady furt píšu o tom, jak chodím do práce, ale nikdy vlastně neřeknu, co to dělám, tak vám tady ve stručnosti a snad v jednoduchosti popíšu, co vlastně vyvádím v laborce.
Takže na začátek trochu teorie. DNA v buňce je hrozně hodně a protože je jí tak moc, tak nemůže být jenom tak volně. Aby se vlezla do jádra buňky, je všelijak stočená. Ale když je takhle stočená, tak nemůže být "přepsaná" a nemůžou se vytvořit proteiny a bílkoviny. Aby se tyhle proteiny a bílkoviny mohly tvořit, musí se DNA v určitém místě "rozmotat". Na tomhle "rozmotání" se podílí komplex proteinů. Těch je hrozně moc, jsou rozděleny do několika tříd a my se zabýváme jenom dvěma proteinama z jedné třídy (dohromady jsou v té třídě 4). A ty chceme izolovat, nejlépe v celém komplexu, v kterém pracují.
K tomu používáme rostlinky, které byly přetvořené a ty hledané proteiny jsou spojené s proteinem, který zeleně svítí v UV světle. Toho využíváme, když se na buňky/jádra koukáme v mikroskopu. Prakticky to vypadá tak, že nejdříve izolujeme jádra buněk, z kterých pak získáme proteiny a ty hledané vychytáme pomocí malých částic.
To je asi tak v jednoduchosti všechno. Vypadá to jednoduše, ale člověk se musí vypořádat se všema metodama a zjistit, který postup je nejlepší, aby něco viděl v mikroskopu a aby pak něco vyizoloval.
Nejakčnější na tom je drtit rostlinky v třecí misce na prášek. To samozřejmě nejde jenom tak při normální teplotě. Ty roslinky jsou zmrzlé a drtí se s použitím tekutého dusíku (teplota přibližně -196 °C).

A tak tu žijem

Tento týden se toho zase událo hafo. Konečně už máme postel, takže už spíme vedle sebe :) Taky jsem se začal účastnit zdejšího sportovního života, měl jsem první trénink volejbalu. V pátek jsme se přidali k účastníkům svatebního obřadu ve Vsi a v sobotu jsme potkali Molenmarket, v překladu něco jako "mlýnský market".

Postel

Minulý týden jsme našli postel, kterou jsme si chtěli koupit a v sobotu jsme byli v Ikee, abychom si koupili matraci k té posteli. Na dovezení postele jsme si v pondělí rezervovali tricykl na úterý, abychom mohli převézt všechny kousky postele najednou. Tricykl se dá půjčit v jedné studentské organizaci za 3,5 E na půl dne. Protože se dá vyzvednout jenom mezi 10 ráno a 4 odpoledne, zorganizoval jsem si práci ve škole tak, abych mohl na chvíli vypadnout. V úterý jsem měl taky schůzku v bance kvůli účtu, tak jsem si po zařízení účtu šel vyzvednout tricykl. Řekl jsem, že jsem na něm ještě nikdy nejel, tak mi řekl, že to furt šlape a že se nebrzdí šlapátkama jako na "normálním" kole, ale je tam taková páčka u sedátka a tou se brzdí.
Toš jsem to zkusil. Vyrazil jsem na cestu a zjistil jsem, že to vůbec není jednoduché. Člověk musí furt šlapat, takže si vůbec neodpočine, navíc musí šlapat mnohem častěji než na "normálním" kole, protože to má hrozně malý převod. A k tomu ještě ta brzda, co měla být brzda, moc nefungovala. Člověk brzdil spíš očima, aby do něčeho nenaboural, než tou páčkou. A bylo to taky strašně dlouhé, jenom ten prostor na transport byl dlouhý asi 2 metry a ještě sedátko a zadní kolo, takže zatáčení do nějakých prudkých zatáček bylo celkem akční. Řídítka totiž byly přidělané na tom prostoru na transport, takže když jsem jel do prudké zatáčky doleva, tak jsem levé řídítko držel pravou rukou, kterou jsem měl nataženou úplně vpravo. A bylo to široké skoro jako celá cyklostezka, takže když mě někdo předjížděl (jakože všichni), tak to měli trochu akční, měli tak 30 - 50 cm.
Tricykl jsem teda vyzvedl, a protože jsem na něm hned neuměl jezdit, tak jsem hned na první křižovatce jel špatně (jel jsem rovně, neuměl jsem zabrzdit a zabočit), tak jsem se pak proplýtal městem, než jsem se zase našel. Toš ale našel jsem se a dorazil jsem zpátky do školy. U školy jsem zaparkoval a šel zpátky do laborky. Po škole jsem zase vzal tricykl a vyrazil na koleje. Trvalo mi to dýl než obvykle, ale dorazil jsem. A pak jsme s Jane vyrazili pro postel.
Ta holčina, která nám prodávala tu postel, bydlí skoro nahoře na tom nejvyšším kopci, co tu v okolí je (viz. cesta do Ikey). A cesta do kopce s tím tricyklem byla hodně akční. Tak půl kopce se to dalo, ale pak už jsem byl rád, že je ten tricykl prázdný. Přesto jsem se vzmužil a dojel až nahoru až k té holčině. U ní jsme poodnášeli všechny díly postele nejdříve z půdy do prvního patra a pak z prvního patra na tricykl, samozřejmě po úzkých a prudkých schodech. Když jsme měli všechno naložené, vyrazili jsme na cestu domů. To bylo celkem v poho, protože polovina cesty byla s kopce a zbytek po rovině. Pak jsme všechny díly přenesli do pokoje a večer jsme začali skládat postel dohromady. Na skládání jsme naštěstí měli návod, tak to nebylo až tak těžké. Ale byla to celkem prča :) Jenom bylo pár spojovacích plastových šroubků zlomených, tak jsme to museli vyřešit trochu jinak. Ale postel stojí a drží.
K posteli jsme však potřebovali ještě matraci. S tou to bylo taky akční. Dovoz matrace z Ikey jsme měli domluvený na pondělí. Na netu bylo, že mají dorazit mezi 1 a 4 odpoledne. Jane byla doma, ale žádné auto neviděla, tak pak zkoušela volat na jakési číslo, nějaké informace, co se jako děje. Ale tam na ni mluvili v dutch, tak mi psala, jestli tam nemůže zavolat někdo, kdo rozumí dutch. Toš jsem zašel za sekretářkou, jestli by tam mohla zavolat. Tak že prý jo, tak řekla, že teď jsou busy, takže tam mluvil automat a že prý to auto přijede mezi 1 a 4. Že prý máme zkusit počkat a kdyžtak tam druhý den zavolá znova.
Toš tak jsme čekali ještě ten den, ale nikdo nepřijel. Tak jsem v úterý vyrazil zase za sekretářkou, jestli by tam mohla zavolat. Tentokrát se dovolala a ten, kdo tam byl, říkal, že tam to auto bylo, ale že nevěděli číslo pokoje, tak zase odjeli. Toš tak dostala číslo na řidiče a ať mu zkusí zavolat. Tak volala ještě řidičovi, tak se s ním domluvila na čtvrtek a taky mu řekla číslo pokoje. Ale říkala, že asi za to bude nějaký příplatek. To nás sice nepotěšilo, ale co se dalo dělat. Matraci a poličku jsme chtěli.
Ve čtvrtek teda Jane zase byla na pokoji a čekala na auto. Taky udělala cedulku čísla pokoje, aby ten řidič věděl, kam má jít. Toš auto přijelo, typosi prý byli v poho, donesli nám to do pokoje a ani nechtěli žádný příplatek, což bylo super. A tak jsme měli doma matraci a poličku. Matraci Jane hned vybalila a dala ji na postel (z toho malého válečku se opravdu stala matrace asi 12 cm vysoká) a poličku jsme skládali večer. Tak teď už máme konečně kde spát a taky máme relativně dost místa na poličkách :)

Fotky z převozu postele a postel

Volejbal

Ve čtvrtek večer (od 21.00 do 22.30) jsem měl první volejbalový trénink. Zdejší volejbalový klub na něho svolal všechny, kdo chcou hrát volejbal a během tohohle tréninku tam chtěli rozdělit lidi do několika kategorií podle toho, jak dobře hrajou. Toš bylo to celkem fajn, ale když jsem dojel domů, bolelo mě celé tělo a pokračovalo to ještě dlouho. Ale bylo to úspěšné, dostal jsem se do první skupiny, která má hrát nějakou první třídu nebo co. Tréninky máme mít dvakrát týdně, v pondělí a ve čtvrtek a v pátek máme hrát domácí zápasy a v sobotu by měly být zápasy někde jinde. Uvidíme, jaké to bude.

Svatba

V pátek jsme pak sledovali svatbu sestřenky Evy a Johyse. Johysův strejda nám umožnil přímý přenos svatebního obřadu přes Skype, tak to bylo úplně super. Viděli jsme úplně celý obřad (ale musel jsem se ulít z práce...). Bohužel potom už na další věci nebyl signál, takže další zábavu a spol. jsme už neviděli. Ale aspoň něco.

Molenmarket

V sobotu odpoledne jsme pak vyrazili do železářství, protože potřebujeme ještě nějaké šroubky na tu postel. Ale jak jsme tak šli, tak jsme po cestě potkali Molenmarket, česky asi "mlýnský market". Vypadalo to tak, že kolem mlýna bylo hafo různých stánků s všemožnýma věcma. Taky tam byli jednotliví lidi, co tam kolem bydlí, a prodávali jakési svoje starší věci, které už nepotřebovali. V mlýně dokonce pracovali, jakože se mlýn točil a přímo mlel mouku, což bylo úplně úžasné. Taky tam byl jakýsi stánek s potápěčským kurzem. A měli tam závaží na pas a kdo prý uhádne váhu toho závaží nejblíž, ten vyhraje ten kurz zadarmo. Toš jsme si tipli, tak uvidíme. Pak tam taky byl jakýsi typos, který tam měl hru něco jako logik, ale ve velkém. A zrovna tam byli nějací dva kluci, co to zkoušeli, tak jsme se na ně koukali. A moc jim to nešlo, tak jsem jim pak pomohl, řekl jsem jim, jaké barvy tam mají být, a pak už to zvládli v poho :)
Tak jsme to tam celé protrajdali a pak jsme konečně vyrazili do toho železářství. Ale tam jsme dorazili až za pět minut pět a v pět zavírali. Tak jsme to tam jenom rychle prošmejdili, abychom aspoň věděli, jestli tam něco je. A šroubků a matiček tam měli hafo, tak jsme stejně nic nevybrali. Někdy tam budem muset zajít znova a zkusit se zeptat přímo prodavačů, co vlastně chcem a třeba nám poradí.

Fotky z Molenmarketu

A další týden je za námi...

Tento týden se toho dělo celkem dost. Nejprve jsme si našli postel, potom jsem byl na oslavě našeho bývalého vedoucího z Groningenu, pak jsem byl na výletu ze školy a taky jsme si udělali výlet s Jane. Takže postupně.

Oslava

Ve čtvrtek odpoledne po práci se ve škole konala akce, kde se slavilo, že ten náš bývalý vedoucí z Groningenu, Jan-Peter, a ještě další lidi, jsou na univerzitě ve Wageningenu už 25 let. Tak tam pozvali celkem hafo lidí a bylo tam nachystané šampaňské, pivo, víno a taky nějaké jídlo, jakože nějaké křupky či cosi takového, pak tam byly nějaké masové jednohubky, asi 8 druhů, a taky tam byl talíř s různýma sýrama. Kromě čistého šampaňského tam taky dělali takový mix, že nalili trošičku jakéhosi zeleného pití (asi bylo trochu silnější) a to dolili šampaňským. Výsledek byl takový, že to chutnalo jako šampaňské, ale mělo to takovou zelenou barvu. Tak jsem to samozřejmě musel vyzkoušet. A taky jsem vyzkoušel všechny ty masové capiny a taky všechny sýry. Ale z toho, co jsem zkusil, bych řekl, že asi niva mi stejně chutnala nejvíc. Ale nebylo špatné zkusit i ty ostatní druhy. Byl jsem tam s tou mojí vedoucí, co mě teď vede, a pobyli jsme tam asi hoďku, během toho jsem všechno pozkoušel, poslechli jsme si nějaké vykládání, co tam říkali o jednotlivých lidech, jako co všechno dělali, jak se tam dostali a tak, a pak jsme se ztratili.

Výlet ze školy (Lab Trip)

V pátek se ve škole konal tzv. Lab trip, což je každoroční akce, kdy lidi z laborky, kteří chcou, vyrazí na jednodenní výlet. Nikdo (kromě organizátorů) neví, kam se vlastně pojede a co se bude dělat. Všichni říkali, že to je super, tak jsem se taky zapsal.
Vyráželo se v pátek ráno, takže jsem musel vstávat dřív, abych se tam dostal včas. Ale samozřejmě jako na každém výletě, jedna holčina dorazila později, takže jsme museli asi 10 - 15 minut čekat, než dorazila. Ale pak jsme byli všichni a vyrazili jsme. Už při shromažďování kdosi říkal, že slyšel, že bychom měli jet do Leidenu. A tohle nám taky potvrdili v autobuse. Rozdali nám mapu s místama, kde budeme mít oběd, večeři a kde jsou nějaké zajímavé věci a jeli jsme. V buse jsem seděl s jedním typosem z Prahy, který pracuje ve vedlejší laborce, takže jsme ráno prokecali česky.
V Leidenu jsme pak měli kafe s nějakým koláčem (na rozpise bylo napsané, že má být "cake", ale v té kavárně pak jeden typos říkal, že to není "cake", ale "pie"). U stolu jsem tam seděl taky s jednou číňankou a zkoušela se nás naučit něco čínsky. Tak jediné, co jsem si zapamatoval, byl člun. To se prý vyslovuje skoro stejně, "čuan".
Pak jsme přešli náměstí, nasedli na člun a vyrazili na projíždku kanálama. Měli jsme takového akčního průvodce, říkal nám hafo capin, ale většinu jsem zapomněl. Co si pamatuju je, že se tam narodil Rembrandt a že jsme jeli kolem mlýna, který patřil otci od Rembrandta a malý Rembrandt tam chodíval. Taky ho potom nakreslil v některých svých dílech. Projížďka trvala asi hodinu a půl a končila u jedné restaurace, která z poloviny byla na vodě na kanále. Takže jsme vystoupili přímo do restaurace, kde jsme měli oběd. Měli jsme rajskou polívku a potom nějaké bulky, ke kterým jsme si mohli vzít nějaké salámy nebo sýry, prostě nějaké studené mísy. A potom bylo samozřejmě kafe, bez toho by asi nepřežili. Toš jsme pojedli a pak jsme museli jít asi 15 až 20 min pěšky, abychom se dostali k nejstarší univerzitě v Nizozemí, kde jsme měli domluvenou prohlídku.
Byli tam dva průvodci, jedna ženská a jeden chlap. A říkali, že každý má jinou prohlídku, ta ženská Darvina a ten chlap nějakou akademickou. Ale podle toho, co jsme se potom bavili, tak mi to připadalo, že to bylo to samé, tak nevím. Nejdříve jsme procházeli skleníkama, kde měli masožravky, tak jsme se koukali na kalichy s tekutinou, ve které je pepsin na trávení všech různých much. Pak jsme byli ve skleníku, kde měli kapradiny a přesličky podobné těm, které tady byly během druhohor. Pak jsme byli u jakési kytky, která byla vysoká asi 2 metry a co říkala, tak to je vlastně jenom jeden list. "Stonek" je jako řapík a "koruna" jako čepel a tvoří takový deštník. Je to prý hrozně vzácná kytka, která je snad jenom na 30 místech na zemi. Pak jsme byli u citlivky, která schovává listy, když se jí něco dotkne nebo když je blízko ohně. Tak jsme viděli viktorii královskou, tak prý na svojich listech unese až 40 kilo, pokud se rozloží rovnoměrně. A kvete jenom v noci, asi v 11 otevře květ a smrdí jako feromony od samečka nebo samičky včely (to jsem přeslech). Ten smrad jde z vnitřku květu, takže včely naletí dovnitř a hledají, kde je ten sameček/samička. Pak se kytka zavře (i se včelama uvnitř) a začne produkovat pyl. Ten se napráší na včely a když se další noc květ zase otevře, včely s pylem vyletí ven a letí na další kytku (ta zase smrdí jako feromony) a tím, že vletí do další, tak jí opylí. Teda takhle to funguje v přírodě, v praxi s tím mají trochu větší problém, musí se nějak domluvit s univerzitou v Amsterdamu nebo v Utrechtu, kde mají taky tuhle kytku, a opylí si je nějak navzájem. Taky tam mají kytku, amorphophallus titanum, která má asi 2 metry vysoký květ, kvete jednou za 7 let a když kvete, tak to hrozně smrdí (byla o tom i jedna epizoda v Simpsonech). Má celkem zajímavý životní cyklus. Těch 7 roků vyroste vždycky jenom zelená roslina, je to prý jeden list (ten vypadá jako malý strom). Ten ukládá živiny do jakési bulvy v hlíně. Ta se každý rok zvětšuje a tak každý další rok vyroste větší list. Až je potom bulva dost velká, tak začne kvést. Když kvete, tak pro nás hrozně smrdí, ale pro nějaký hmyz to hrozně voní, takže zase naletí do kytky, kytka se zavře, na hmyz napadá pyl a hmyz to pak roznese na další kytky. A tak furt dokola. My jsme teda viděli jenom ten list (takhle vypadá list vedle uvadlé kytky), zrovna nekvetla, ale bylo to zajímavé. Pak jsme šli na venkovní zahrady a tam nám ukazovala hafo dalších stromů a kytek. Byl tam nějaký asi 150 let starý kaštan, který držel dohromady jenom pomocí drátů. Prý byl i v novinách, jak ho objímá 6 lidí kolem dokola. A vykládala, že má taky problém s larvama jako u nás, že vyžerou vnitřek listu. A zatím se furt neví, co by je mohlo zabít. Na konci pak bylo několik záhonů, ve kterých byly seřazené kytky od nejjednodušších po nejsložitější, a byl tam taky záhon, kde byly vždycky páry kytek, které vypadaly podobně, ale každá byla jiný druh. A jedna z těch dvou byla jedovatá nebo nedobrá a druhá se jenom snažila vypadat jako ta jedovatá, aby odradila býložravce. U východu pak ještě byla malá zahrada, která byla udělaná tak, že vypadala jako před 400 lety, kdy byla univerzita založena.
Potom jsme měli asi hoďku a půl volno, tak jsem trajdal po městě po obchodech a kostelech, co tam byly. O půl šesté jsme pak měli večeři, která se skládala ze tří chodů. Jako předkrm jsem si vybral plátky šunky se salátem (mělo to nějaký spešl název), jako hlavní chod jsem měl hovězí steak, na povrchu opečený a uvnitř skoro syrový, s hranolkama a jako dezert jsem měl creme brulle, což podle mě byl obyčejný pudink s karamelem na povrchu. U večeře jsme popíjeli víno a někteří ho popili trochu víc, byli pak v autobuse veselí :)
Po večeři, která trvala asi 3 hodiny, jsme nasedli do autobusu a vyrazili jsme zpátky do Wageningenu. Tam jsme dorazili kolem 10 večer. Pak už jsem jenom sedl na kolo, dovezl se domů a šel spát. Ale jako výlet to bylo super a příští rok bych jel zase.

Postel a výlet

V úterý jsem na školním intranetu v inzerátech našel, že jedna holčina prodává postel, podobnou té, kterou jsme si chtěli koupit v Ikee v Duivenu. Ale prodávala ji jenom za 50 E, tak jsme se rozhodli, že si ji koupíme. Tak jsme jí napsali, jestli se na ni můžeme přijít podívat. Domluvili jsme se na čtvrtek večer. Toš jsme se vydali prohlídnout, jak vypadá ta postel a že bychom si ji případně hned koupili a dovezli domů. Když jsme tam dojeli a prohlídli si ji, zjistili jsme, že je rozložená a je to hrozně moc kousků, které na kole najednou neodvezeme. Ale poradila nám, že se dá půjčit tricykl a s ním to jde převézt v poho. Toš jsme se domluvili, že si půjčíme ten tricykl a dáme jí vědět, kdy si pro postel přijedeme.
Protože ta postel je bez matrace, rozhodli jsme se, že si v sobotu zajedeme do Duivenu do Ikey a pořídíme tam matraci. A protože mělo být hezky, tak jsme se rozhodli, že pojedem na kole. V sobotu ráno jsme teda zašli na trh a do obchodu, nakoupili všechno potřebné a kolem 11 jsme vyrazili na cestu. Cesta ubíhala celkem v pohodě, jenom byla plná kopců (to jsme vůbec nečekali). Takže asi půlku cesty jsem si říkal, proč nemáme kola s přehazovačkou...
Po cestě jsme jeli přes Oosterbeek, kde se zrovna konala jakási velká oslava. Byl tam velký průvod, hafo organizátorů a policajtů. Takže jsme museli slízat z kola a jít i pěšky, abychom kolem nějak prošli. Šli jsme taky kolem hlavní tribuny, kudy šel pochod, a u ní hrála dechovka. Ale tahle hrála "The final countdown" od skupiny Europe. A hráli to pěkně :) Pak jsme se dál prodírali průvodem, ale pak jsme si říkali, že to zkusíme objet. Vyrazili jsme teda přes dědinu, nejdříve to šlo v poho, nikde nebylo nějak extra moc lidí. Ale pak jsme zase narazili na ten průvod, a tentokrát jsme museli projít přímo průvodem na druhou stranu. A kolem průvodu byly ještě z jedné strany zátarasy. Tak jsme chvíli nevěděli, co dělat, jestli jít hledat nějakého organizátora či co. Za chvíli tam přijel ještě další pár a taky nejdříve koukal, co by jako měl dělat. Pak ale prostě vrazil do průvodu a otevřel si zátarasy a prošel. Tak jsme se k nim rychle přidali, zavřeli jsme za sebou zase zátarasy a vyrazili zase na cestu. Pak už to bylo celkem v pohodě, ani jsme moc nebloudili.
V Ikee jsme ještě ani jeden z nás nebyli, tak jsme nejdřív nevěděli, jak to tam funguje. Tak jsme se rozhodli, že to nejdříve projdem, rozkoukáme se, zjistíme, co, jak a kde a pak si nakoupíme. Toš jsme vyrazili. Nejdříve jsme prošli první patro, kde byly vystavené různé kuchyně, obýváky, ložnice, koupelny a další věci, a pak jsme šli do přízemí, kde byly jednotlivé věci, jako peřiny, textil, nádobí, koberce, skříňky a hafo dalších věcí. Na konci u pokladen pak byly velké regály, kde byly uložené všechny poličky a skříňky složené do balíků. Toš jsme si napsali, co všechno chceme, a postupně jsme procházeli obchodem a skládali věci do košíku. Rozhodli jsme se totiž, že když už budem v Ikee a budem si platit transport na kolej, že si koupíme ještě nějakou skříňku a maličkosti, které nám ještě chybí. Matraci jsme ale nikde nenašli, museli jsme se podívat až do počítače. Tam jsme si našli druh, který chceme, ale v kolonce "umístění" bylo jenom jakési "i" a že se máme kohosi zeptat. Toš jsme se zeptali a ona nám řekla, že tu matraci mají jenom v nějakém jiném skladu, tak nám vytiskla papír. Ten papír jsme pak měli zaplatit a s tím papírem jsme měli jít k přepážce B, kde nám tu matraci vydají. Tak jsme zaplatili všechno, co jsme koupili a i ten papír a šli jsme k přepážce B. Tam nám dal číslo a že máme počkat, než nás zavolají. Tak jsme si říkali, jak poznáme to číslo, když to budou řvát v dutch. Ale pak jsme si řekli, že matrace je velká, že to určitě poznáme, až přivezou matraci, že něco tak velkého člověk nepřehlídne. No a pak zařvali naše číslo, ale matrace teda rozhodně nebyla moc velká. Byla sbalená do válečku o průměru asi 40 cm! To jsme si říkali, co jsme to koupili, že to nemůže být dvoumetrová matrace 12 cm vysoká, když je to takové úzké. Na matraci ale bylo napsané, že je stlačená a že získá svůj tvar po několika dnech používání. Tak snad jo. Domluvili jsme se pak na odvoz poličky a matrace na koleje a vyrazili jsme na cestu domů.
Protože dvouhodinová návštěva Ikey je dost náročná, vyjeli jsme jenom z města a dali jsme si sváču. Vybrali jsme si na ni krásné místečko, koukali jsme na ovečky a kravičky, které se tam pásly. Pak už cesta probíhala v poho. I přes Oosterbeek jsme projeli v klidu, nemuseli jsme nic objíždět. Už tam nebyl žádný průvod, ale lidí tam bylo furt hafo. Byly tam postupně 3 pódia, na kterých hrály různé skupiny. Domů jsme dojeli asi mezi 6 a 7, udělali jsme večeři, a protože jsme byli hrozně utahaní, šli jsme spát.

Fotky z výletu

Střípky z dalšího týdne

Ano, už je to tak. Pomalu končí další týden a většině študáků opět začíná škola. Pro nás to ovšem znamená, že už jsme v Nizozemí druhý týden! A přežili jsme :)
Tento týden se toho moc nestalo, takže toho ani na čtení moc nebude. Já už chodím pravidelně do práce/školy. A jak probíhá náš normální den? Ráno vstanem, posnídáme, já si nachystám oběd do práce a vyrazím na kole. V práci začínám kolem půl deváté a jsem tam většinou do pěti odpoledne. Potom zase sednu na kolo a jedu domů. Jane mezitím doma sedí u počítače, hledá práci, případně něco studuje, když si chce odpočinout, zajede do obchodu, odpoledne potom ukuchtí něco na večeři a když přijedu, pojíme a pak si buď hrajem každý na svojem kompu nebo se na něco koukáme dohromady. Večer, jak se nám chce, pak jdeme spát. A další den znova...
Takže co tento týden? Já v práci pořád ještě zjišťuju, jak to tam funguje, co se kde a jak dělá a podobně. Nejdříve jsme v kapalném dusíku vytvářeli prášek z květů a šešulek z Arabidopsis thaliana - huseníček rolní (to je kvítko, které se používá na genetické pokusy, protože netrvá až tak dlouho, než vyroste, a byla to první rostlina, jejíž genom byl celý známý). Z toho jsme potom izolovali všechny proteiny a ty jsme potom rozdělovali. Tohle bych měl víceméně dělat v průběhu skoro furt, takže bych to měl umět. Ale tentokrát jsem se jenom díval a příští týden to asi budu zkoušet sám.
V mezičase jsem si hrál s genetickýma programama, které tam používají všichni. A v pátek jsem si zahrál na zahradníka :) Protože ten pokus, co jsme dělali, moc nevyšel, tak to budu časem opakovat. Ale na to potřebuju nové květy, takže jsem si musel zasadit svoje rostlinky, které mi ty květy vytvoří. Sadil jsem 6 linií Arabidopsis, každá byla trochu jiná, a každou linii jsem sadil do 7 květináčů. Používají tam nějakou spešl hlínu, tu jsme pak v květináčích museli dostatečně namočit a potom jsme je zalili jakousi chemikálií, která by měla zlikvidovat larvy mušek, které normálně pojídají malé rostlinky. A pak jsem začal "sadit" semínka. Jedno semínko je menší než 1 mm a těchle semínek jsem na květináč dával 16. Takže jsem namočil filtrační papír, na něho jsem nasypal nějaké semínka a potom jsem vzal dřevěné párátko a vždycky jsem vzal jedno semínko a umístil ho na květináč. Tak jsem to dělal, až jich tam bylo 16. Pak další květináč, a další, až jich bylo 7. Pak jsem vzal semínka další linie a začal znova. Pak jsem musel všechno pořádně popsat, ať vím, kde co je, a ještě jsem to přikryl igelitem, aby nevyschly přes víkend.
Taky jsme měli první seminář, který by měl být každý týden a měly by být povinné. Ovšem načasování tohoto semináře je neuvěřitelné. Koná se v pátek od 4 odpoledne do 5, případně jak se to protáhne... Toš ale byl jsem tam, ale že bych tomu nějak moc rozuměl, to se rozhodně nedalo říct. Tak nevím, jestli je to tím, že špatně umím angličtinu a nerozuměl jsem angličtině, nebo jestli to prostě bylo tím, že to bylo téma, kterému jsem vůbec nerozuměl a nechápal jsem, co to tam vlastně zkúšajú...
A Jane? Ta někdy ze začátku týdne našla nějaké zajímavé PhD. místa, na které psala životopisy a motivační dopisy. Ale u jednoho toho PhD. je nutné napsat dopis, proč člověk chce studovat přímo to téma. Je to o 2D vibrační spektroskopii. Já vůbec netuším, co by to mohlo být, Jane o tom taky nic nevěděla, ale protože to místo vypadalo zajímavě, tak se to zkoušela během týdne nastudovat. Tak to pak asi 3 dny študovala, o čem to vlastně je a k čemu to slouží, ale až doteď z toho není moc chytrá. Ale aspoň má co dělat :)
Bohužel jsou ty dny hrozně podobné, takže se nikdo nemůže divit, že se mi stala taková příhoda. Ráno jsme normálně vstali a já jsem vstal s přesvědčením, že je středa. Ve středu tu bývají trhy, a tak jsem Jane řekl, že by měl být trh a že jestli chce, tak by se tam mohla podívat. Pak jsem odjel do školy a normálně pracoval. Pak někdy odpoledne jsem se koukal na počítač, který ukazoval, že je čtvrtek. Tomu jsem ale vůbec nevěřil, protože jsem byl přesvědčený, že je středa, a myslel jsem si, že je to blbě nastavené. Pak jsem dojel domů a Jane mi vykládala, jak pořídila. Že prý vyrazila dopoledne do obchodu, ale po cestě hrozně zmokla, tak se na trh nedostala. Ale zkusila to ještě odpoledne a to tam dojela a už tam nikdo nebyl. Toš potom jsme to řešili ještě později, a to jsme došli k tomu, že je vlastně čtvrtek a já to mám celé popletené a trhy už byly včera... Toš jsme měli aspoň nějaké zpestření :)
O víkendu jsme chtěli někam vyrazit na kole nebo se aspoň projít, ale zatím je takové pravé nizozemské počasí. Půl hoďky svítí sluníčko, pak půl hoďky prsí a tak se to střídá celý den. Takže nic moc.

A tady jsou ještě nějaké fotky Student Housu a našeho pokoje

Sledování blogu

Pokud si chcete nastavit, aby vám např. přišel email vždy, když na blog přidám nějaký příspěvek, podívejte se tady. Najdete tam informace, jak to udělat.

Zpátky v Nizozemí

Protože jsem dostal nabídku práce s možností získání titulu PhD. na univerzitě ve Wageningenu v Nizozemí, rozhodli jsme se, že to tam zkusíme. Já jsem měl práci zajištěnou a Jane sháněla už od června přes net, jestli něco nenajde. Přestože do poloviny srpna nic nenašla, vydali jsme se na cestu.

Cesta do Nizozemí

Tentokrát jsme si pořídili lístky na autobus u společnosti Eurolines, protože to bylo levnější a potřebovali jsme být ve Wageningenu dopoledne (Student Agency tam dorazili až někdy večer, kdy už nic nevyřídíme). Tahle společnost nemá jízdenky až z Ostravy, ale jenom z Prahy, tak jsme se museli do Prahy dopravit nějak sami. A když už jsme tam jeli sami, tak jsme toho využili a stavili se na víkend za Mončou (mojí tetou) a její rodinkou.
Do Prahy jsme jeli v pátek 13.8. vlakem, samozřejmě se všema kuframa a baťohama, co jsme si táhli do Nizozemí. Cesta byla v poho, jenom bylo trochu vedro, protože tam nebyla klimatizace, a taky klasicky jsme měli zpoždění asi půl hodiny, holc ČD. Na nádraží v Radotíně nás pak čekala teta s děckama, které na nás začaly volat, jen co jsme vystoupili. Toš jsme se s nima přivítali a vyrazili jsme domů. U Monči jsme hned zapadli do dětského pokoje a hráli jsme si s děckama. Pak jsme cosi pojedli a zase si hráli.
Další dny to probíhalo víceméně stejně, buď jsme si hráli v pokojíčku nebo jsme se šli projít. Nejlepší procházka byla v neděli dopoledne. To jsme šli na jakési hřiště, kde bylo hafo různých prolízaček a dalších capin, a navíc tam byly i další děti, takže Tadeáš s Andělkou si hráli s jinýma dětma a nepotřebovali nás. Byla tam taky tabule a jedna paní tam měla křídy. Tak jsme si je půjčili a s Jane jsme si hráli piškvorky. Když to Monča viděla, jenom se nám smála. Že prý jsme jak malé děcka :).
V neděli odpoledne jsme pak vyrazili zpátky do centra na Florenc, odkud nám jel autobus. Do centra nás doprovodily i děcka, ale pak nám jenom Monča ukázala cestu, protože děcka uviděly zase nějaké prolízačky a dál se jim s náma nechtělo. My jsme dorazili úspěšně na Florenc, nasedli do správného autobusu a vydali se na cestu. Cesta probíhala v pohodě, jenom utíkala hrozně pomalu, protože nám nepouštěli žádný film. Takže to byla celkem nuda :(. V noci jsme se pak snažili trochu prospat. To nám šlo celkem dobře, jenom jednou jsme měli celkem akční probuzení, kdy nám najednou rožnuli světla a řekli, že je celní prohlídka a že chcou vidět naše doklady. Toš jsme se museli probrat, vytáhnout občanky nebo pasy, ukázat jim to a pak jsme jeli zase dál. Podle toho jsme taky poznali, že už jsme v Nizozemí.
Autobus nás měl vyložit v Utrechtu v 6:30. Ale přes noc jeli řidiči asi nějak rychle, protože jsme tam dorazili už v 5:30. To bylo trochu nanic, protože jsem byl domluvený s mojí vedoucí, že jak pojedeme z Utrechtu vlakem, mám jí napsat sms a ona to oznámí Jan-Peterovi (to je ten náš bývalý vedoucí z Groningenu, který mi řekl o téhle práci) a on pro nás přijede na nádraží, ať nemusíme jet autobusem. Říkali jsme si, že půl šesté je hodně brzo, že to budou asi všichni ještě spát, tak jsme zůstali ještě hoďku jenom tak na nádraží. Jane si cosi pročítala a já jsem četl články, které jsem měl proštudovat. Někdy po půl sedmé jsme pak vyrazili na vlak, který nás dovezl až do Ede-Wageningenu. Tam jsme chvíli čekali, než přijel Jan-Peter, a pak jsme naskládali všechny kufry do jeho malého autíčka a vyrazili do Wageningenu na univerzitu.
Tam jsme dorazili asi kolem 8 a museli jsme ještě další hodinu čekat, protože všechno tam začíná až od 9. Toš jsme si dali snídani a kafe a kolem 9 jsem si zašel pro klíč od ubytování, kde budu bydlet. Pak nás Jan-Peter odvezl na ubytovnu a my jsme si hodili věci dovnitř. Protože měl s sebou auto, nabídl nám, že nás sveze ještě do města do jednoho obchodu, kde jsou levné věci a že si tam můžeme nakoupit nějaké základní věci (v pokoji totiž nic nebylo). Tak jsme cosi pořídili, odvezli to domů a pak nás nechali na pokoji, ať se vybalíme, a já že mám odpoledne přijet zase zpátky do školy.
Pokoj vypadá asi takhle: je to jeden obdélník, který má prý 19 m2, je tam jedna postel, jeden stůl, jedna skříňka se třema šuplíkama, jedna skříň, kuchyňský koutek a stěnou oddělená koupelna se záchodem a sprchovacím koutem. Toš není to nijak moc velké, ale na přežití to stačí. Už dříve jsme přes sekretářku ve škole podali žádost o pokoj pro dva, tak doufám, že ho relativně brzo dostaneme. Prý se na ně celkem dlouho čeká.

Papírování

Ve škole jsem měl schůzku s tou mojí vedoucí, která mi řekla, co budu vlastně dělat. Taky mě provedla a seznámila s lidma, co tam pracujou (samozřejmě už si skoro žádné jméno nepamatuju, tak se to budu muset časem nějak naučit). Seznámila mě taky s Janem, s kterým budu ze začátku pracovat, a ten mě provedl po laboratořích, co jsou „naše“ a vysvětlil mi, co a jak funguje.
Taky jsem měl schůzku na personálním oddělení, kde mi řekli o pojištění, podmínkách a dalších věcech, vyplnil jsem hafo dokumentů a řekli mi, že si musím zařídit BSN (jakési registrační číslo) a nizozemský účet (ten se dá pořídit jenom tehdy, když má člověk BSN). Na zařízení toho BSN jsem posílal nějaké dokumenty už dříve emailem, aby to mohli na radnici předpřipravit a já bych si tam jenom přišel a vyzvedl si číslo (normálně to trvá 2 – 3 týdny). Toš jsem šel druhý den na radnici a tam mi řekli, že ty moje papíry nemůžou najít a že budou muset začít zase od začátku.
Takže teď jsem ve stavu, kdy čekám, až mi pošlou BSN, protože na tom všechno stojí. Až budu mít BSN, můžu si zařídit účet v bance, budu moct mít pojištění, zařídí mi oficiální školní email, dostanu elektronickou kartu, pomocí které se chodí do školy, budeme si moct zařídit kartičku na slevu vlaků a další věci. Prostě uchvancancující!

Nakupování

Když jsme se trochu ubytovali v pokoji, zjistili jsme, že po prvním nákupu nám pořád chybí ještě hafo věcí na dovybavení pokoje a poklidný život v Nizozemí a taky jsme potřebovali nakoupit nějaké potraviny. Toš jsme se vydali zase zpátky do toho obchodu, kde mají levné věci – Action. Tam jsme ponakupovali většinu věcí, co jsme věděli, že potřebujeme koupit. Taky jsme si koupili pekáč do trouby na pečení. Tomu ale předcházela dlouhá diskuze, jak velký, jaký tvar apod., než jsme se konečně na jednom dohodli. Ale jak jsme přišli zpátky na pokoj, zjistili jsme, že vlastně žádnou troubu nemáme a že nám to je úplně nanic.
Potom jsme to všechno odnesli na pokoj a vyrazili na potraviny. Ze seznamu, který jsme si vytvořili, jsme nakoupili asi polovinu a už jsme měli přeplněný košík. Tak jsme se domluvili, že zbytek nakoupí Jane druhý den a dneska nám to stačí. Tak jsme to zase donesli domů, udělali si večeři a odpočívali.
V pátek po práci jsme potom vyrazili na obhlídku cyklosportů a hledali jsme nějaké levné kola. Obešli jsme asi tři, ale nic extra levného jsme nenašli. Našli jsme nějaké ojeté kola za 125 E, ale to nám připadalo dost na to, že byly ojeté. A potom jsme našli nová kola za 159 E. Taky jsme zkoušeli posílat emaily a koukat se po inzerátech, jestli něco nenajdeme. Jedno dámské kolo, které se Jane líbilo, ale bylo by volné až od konce září. Tak jsme se dohodli, že se zajdeme druhý den podívat na ty nová kola, vyzkoušíme, jak se na nich jezdí, a podle toho se rozhodneme.
V sobotu jsme teda vyrazili opět na nákupy. Vyzkoušeli jsme, jak se jezdí na novém kole. A protože se jezdilo dobře, dohodli jsme se, že si je koupíme. Protože nic levného a relativně dobrého už asi neseženeme a navíc u těchhle kol máme rok záruku, což se hodí. Když jsme si je koupili, trochu nám je ještě poutahovali a my jsme se byli mezitím podívat na trhu.
Trh vypadal víceméně stejně jako v Groningenu, hafo zeleniny, nějaké ryby a mořské příšery, nějaké sušené ovoce, jídlo a další věci. Pak jsme si vyzvedli kola a jeli jsme domů na oběd.
Po obědě jsme měli naplánovanou cestu do Duivenu do Ikey na nákup postele. Jeden typos tady totiž prodával postel, která byla pro 2 osoby a byla 165 cm nad zemí. Takže se pod ní dal umístit ještě stůl nebo gauč nebo něco, prostě tam byl další úložný prostor. Tak jsme mu psali, jestli to ještě prodává a on řekl, že už to je všechno prodané. Ale protože se nám to líbilo, rozhodli jsme se, že si ji stejně pořídíme. V Duivenu je nejbližší Ikea a chtěli jsme si udělat výlet na kole a vlakem. Tak jsme vyrazili na kole na vlakové nádraží (necelých 10 km) a od tama jsme chtěli jet vlakem. Ale když jsme si kupovali lístek, ten typos u přepážky asi špatně slyšel nebo špatně řekl název města, kam chceme jet a prodal nám lístky někam jinam. Ale toho jsme si vůbec nevšimli, prostě jsme sbalili lístky a šli jsme na nástupiště, které nám poradil.
Na nástupišti sice stál nějaký vlak, ale jel úplně na opačnou stranu, než jsme chtěli jet my. Pak jsme ještě uviděli nějaké cedule, které ukazovaly, že vlak naším směrem nejede a musíme jet autobusem. Toš jsme se tam asi půl hodiny motali, až jsme se pak ptali (asi potřetí) nějakého typosa a ten nám pořádně nerozuměl, tak jsem vytáhnul lístky, že mu to ukážu, a všiml jsem si, že tam vůbec není to, kam chceme, ale úplně jiné město.
Tak jsme se vydali zase zpátky k přepážce, jestli se to nedá stornovat. A protože už bylo trochu pozdě a byli jsme z toho nějací vyčerpaní, rozhodli jsme se, že ten výlet necháme až na příští týden. Toš jsme zase sedli na kola a vyrazili zpátky do Wageningenu.

Poslední dny v Groningenu

Po středě (24.3.), kdy jsme byli na Career Expo 2010, jsme už neměli nic dělat do školy. I když to nebyla až tak pravda. Nemuseli jsme už nic dělat do školy do Nizozemí, ale museli jsme dělat diplomku. Já jsem ale nebyl schopný se na to soustředit a úplně jsem se na to vykašlal, místo toho jsem dopisoval blog, co jsem ještě nestihl, a chodil na sporty a flákal jsem se. Jane se ale k tomu dokopala a věnovala se diplomce.
V neděli jsme pak začali pomalu balit a uklízet v pokoji. Víceméně to vypadalo tak, že jsme cosi pobalili a pak jsme další věci jenom přehazovali z místa na místo.
V pondělí jsme pak jeli dopoledne prodat kola. Nejdřív jsem si myslel, že budou chtít hrozně vydělat a moc peněz nám za ně nedají, ale když si je prohlídl, tak nám za každé nabídl 30 E. Tak jsme to vzali a byli jsme rádi. Pak jsme ale museli vyrazit na koleje pěšky. A bylo to takové divné, když musí po půl roce chodit pěšky. Bylo to hrozně pomalé.
Odpoledne jsme pobalili poslední zbytky věcí a pouklízeli a pak jsme se rozhodli, že půjdeme ještě nakupovat nějaké oblečení a že si taky zajdem do kina. Tak jsme trochu potrajdali městem, nakoupili nějaké trička a pak jsme zašli do kina na Alenku v říši divů. Potom už jsme jenom počkali na student managera, který měl zkontrolovat a přebrat pokoj. Když přišel, zběžně to prohlídnul, podepsali jsme závěrečné papíry a to bylo vše. Pak jsme dokoukali film a šli spát, ať jsme vyspaní na cestu.
Ráno jsme vstali, posnídali, dobalili se a vyrazili na bus. Byli jsme tam asi o půl hoďky dříve, ale autobus už tam stál. Tak jsme dali kufry do nákladního prostoru, nastoupili a čekali, až pojedem. Cesta do Brém probíhala v poho a bez problémů. V Brémách jsme pak měli asi 5 hodin pauzu než pojede bus do ČR. Tak jsme vyrazili zase do města. Potrajdali jsme všechno možné a protože bylo hezky, tak jsme si sedli u řeky na kafe. Pak jsme se vydali zpátky pro věci a na autobus.
Bus přijel asi o 10 minut později, odškrtli si nás, že tam jsme, a dokonce (asi protože bylo málo lidí) jsme nemuseli platit za zavazadla, které jsme měli navíc. A pak jsme vyrazili domů. Po cestě někde v Německu jsme ale narazili na nějakou nehodu na dálnici a byli jsme dlouho v nějaké koloně. Tím pádem jsme pak měli zpoždění. I když se to zpoždění potom zmenšilo, tak jsme v Praze byli až v 5:50, o 20 minut později než jel bus do Ostravy. Tak jsme museli počkat na další bus, který jel o půl desáté. Tak jsme si nechali věci v úschovně a vydali se do centra Prahy.
Praha tak brzo ráno vypadá úplně jinak než jak ji člověk normálně zná. Takhle brzy tam skoro nikdo není, všechno je prázdné, na Karlově mostě bylo dohromady asi 20 lidí, u orloje nebyl nikdo apod. Tak jsme cosi potrajdali a pak se vydali zpátky na bus. V klidu jsme nastoupili a vyrazili. Cesta byla v klidu, nic se nestalo a do Ostravy jsme přijeli s jenom asi 20 minutovým zpožděním. Tam mě vyzvedl taťka (Jane vyzvedla mamka už v Novém Jičíně) a šťastně jsme oba dorazili domů.

Fotky z cesty