Tento týden se toho dělo celkem dost. Nejprve jsme si našli postel, potom jsem byl na oslavě našeho bývalého vedoucího z Groningenu, pak jsem byl na výletu ze školy a taky jsme si udělali výlet s Jane. Takže postupně.
Oslava
Ve čtvrtek odpoledne po práci se ve škole konala akce, kde se slavilo, že ten náš bývalý vedoucí z Groningenu, Jan-Peter, a ještě další lidi, jsou na univerzitě ve Wageningenu už 25 let. Tak tam pozvali celkem hafo lidí a bylo tam nachystané šampaňské, pivo, víno a taky nějaké jídlo, jakože nějaké křupky či cosi takového, pak tam byly nějaké masové jednohubky, asi 8 druhů, a taky tam byl talíř s různýma sýrama. Kromě čistého šampaňského tam taky dělali takový mix, že nalili trošičku jakéhosi zeleného pití (asi bylo trochu silnější) a to dolili šampaňským. Výsledek byl takový, že to chutnalo jako šampaňské, ale mělo to takovou zelenou barvu. Tak jsem to samozřejmě musel vyzkoušet. A taky jsem vyzkoušel všechny ty masové capiny a taky všechny sýry. Ale z toho, co jsem zkusil, bych řekl, že asi niva mi stejně chutnala nejvíc. Ale nebylo špatné zkusit i ty ostatní druhy. Byl jsem tam s tou mojí vedoucí, co mě teď vede, a pobyli jsme tam asi hoďku, během toho jsem všechno pozkoušel, poslechli jsme si nějaké vykládání, co tam říkali o jednotlivých lidech, jako co všechno dělali, jak se tam dostali a tak, a pak jsme se ztratili.
Výlet ze školy (Lab Trip)
V pátek se ve škole konal tzv. Lab trip, což je každoroční akce, kdy lidi z laborky, kteří chcou, vyrazí na jednodenní výlet. Nikdo (kromě organizátorů) neví, kam se vlastně pojede a co se bude dělat. Všichni říkali, že to je super, tak jsem se taky zapsal.
Vyráželo se v pátek ráno, takže jsem musel vstávat dřív, abych se tam dostal včas. Ale samozřejmě jako na každém výletě, jedna holčina dorazila později, takže jsme museli asi 10 - 15 minut čekat, než dorazila. Ale pak jsme byli všichni a vyrazili jsme. Už při shromažďování kdosi říkal, že slyšel, že bychom měli jet do Leidenu. A tohle nám taky potvrdili v autobuse. Rozdali nám mapu s místama, kde budeme mít oběd, večeři a kde jsou nějaké zajímavé věci a jeli jsme. V buse jsem seděl s jedním typosem z Prahy, který pracuje ve vedlejší laborce, takže jsme ráno prokecali česky.
V Leidenu jsme pak měli kafe s nějakým koláčem (na rozpise bylo napsané, že má být "cake", ale v té kavárně pak jeden typos říkal, že to není "cake", ale "pie"). U stolu jsem tam seděl taky s jednou číňankou a zkoušela se nás naučit něco čínsky. Tak jediné, co jsem si zapamatoval, byl člun. To se prý vyslovuje skoro stejně, "čuan".
Pak jsme přešli náměstí, nasedli na člun a vyrazili na projíždku kanálama. Měli jsme takového akčního průvodce, říkal nám hafo capin, ale většinu jsem zapomněl. Co si pamatuju je, že se tam narodil Rembrandt a že jsme jeli kolem mlýna, který patřil otci od Rembrandta a malý Rembrandt tam chodíval. Taky ho potom nakreslil v některých svých dílech. Projížďka trvala asi hodinu a půl a končila u jedné restaurace, která z poloviny byla na vodě na kanále. Takže jsme vystoupili přímo do restaurace, kde jsme měli oběd. Měli jsme rajskou polívku a potom nějaké bulky, ke kterým jsme si mohli vzít nějaké salámy nebo sýry, prostě nějaké studené mísy. A potom bylo samozřejmě kafe, bez toho by asi nepřežili. Toš jsme pojedli a pak jsme museli jít asi 15 až 20 min pěšky, abychom se dostali k nejstarší univerzitě v Nizozemí, kde jsme měli domluvenou prohlídku.
Byli tam dva průvodci, jedna ženská a jeden chlap. A říkali, že každý má jinou prohlídku, ta ženská Darvina a ten chlap nějakou akademickou. Ale podle toho, co jsme se potom bavili, tak mi to připadalo, že to bylo to samé, tak nevím. Nejdříve jsme procházeli skleníkama, kde měli masožravky, tak jsme se koukali na kalichy s tekutinou, ve které je pepsin na trávení všech různých much. Pak jsme byli ve skleníku, kde měli kapradiny a přesličky podobné těm, které tady byly během druhohor. Pak jsme byli u jakési kytky, která byla vysoká asi 2 metry a co říkala, tak to je vlastně jenom jeden list. "Stonek" je jako řapík a "koruna" jako čepel a tvoří takový deštník. Je to prý hrozně vzácná kytka, která je snad jenom na 30 místech na zemi. Pak jsme byli u citlivky, která schovává listy, když se jí něco dotkne nebo když je blízko ohně. Tak jsme viděli viktorii královskou, tak prý na svojich listech unese až 40 kilo, pokud se rozloží rovnoměrně. A kvete jenom v noci, asi v 11 otevře květ a smrdí jako feromony od samečka nebo samičky včely (to jsem přeslech). Ten smrad jde z vnitřku květu, takže včely naletí dovnitř a hledají, kde je ten sameček/samička. Pak se kytka zavře (i se včelama uvnitř) a začne produkovat pyl. Ten se napráší na včely a když se další noc květ zase otevře, včely s pylem vyletí ven a letí na další kytku (ta zase smrdí jako feromony) a tím, že vletí do další, tak jí opylí. Teda takhle to funguje v přírodě, v praxi s tím mají trochu větší problém, musí se nějak domluvit s univerzitou v Amsterdamu nebo v Utrechtu, kde mají taky tuhle kytku, a opylí si je nějak navzájem. Taky tam mají kytku, amorphophallus titanum, která má asi 2 metry vysoký květ, kvete jednou za 7 let a když kvete, tak to hrozně smrdí (byla o tom i jedna epizoda v Simpsonech). Má celkem zajímavý životní cyklus. Těch 7 roků vyroste vždycky jenom zelená roslina, je to prý jeden list (ten vypadá jako malý strom). Ten ukládá živiny do jakési bulvy v hlíně. Ta se každý rok zvětšuje a tak každý další rok vyroste větší list. Až je potom bulva dost velká, tak začne kvést. Když kvete, tak pro nás hrozně smrdí, ale pro nějaký hmyz to hrozně voní, takže zase naletí do kytky, kytka se zavře, na hmyz napadá pyl a hmyz to pak roznese na další kytky. A tak furt dokola. My jsme teda viděli jenom ten list (takhle vypadá list vedle uvadlé kytky), zrovna nekvetla, ale bylo to zajímavé. Pak jsme šli na venkovní zahrady a tam nám ukazovala hafo dalších stromů a kytek. Byl tam nějaký asi 150 let starý kaštan, který držel dohromady jenom pomocí drátů. Prý byl i v novinách, jak ho objímá 6 lidí kolem dokola. A vykládala, že má taky problém s larvama jako u nás, že vyžerou vnitřek listu. A zatím se furt neví, co by je mohlo zabít. Na konci pak bylo několik záhonů, ve kterých byly seřazené kytky od nejjednodušších po nejsložitější, a byl tam taky záhon, kde byly vždycky páry kytek, které vypadaly podobně, ale každá byla jiný druh. A jedna z těch dvou byla jedovatá nebo nedobrá a druhá se jenom snažila vypadat jako ta jedovatá, aby odradila býložravce. U východu pak ještě byla malá zahrada, která byla udělaná tak, že vypadala jako před 400 lety, kdy byla univerzita založena.
Potom jsme měli asi hoďku a půl volno, tak jsem trajdal po městě po obchodech a kostelech, co tam byly. O půl šesté jsme pak měli večeři, která se skládala ze tří chodů. Jako předkrm jsem si vybral plátky šunky se salátem (mělo to nějaký spešl název), jako hlavní chod jsem měl hovězí steak, na povrchu opečený a uvnitř skoro syrový, s hranolkama a jako dezert jsem měl creme brulle, což podle mě byl obyčejný pudink s karamelem na povrchu. U večeře jsme popíjeli víno a někteří ho popili trochu víc, byli pak v autobuse veselí :)
Po večeři, která trvala asi 3 hodiny, jsme nasedli do autobusu a vyrazili jsme zpátky do Wageningenu. Tam jsme dorazili kolem 10 večer. Pak už jsem jenom sedl na kolo, dovezl se domů a šel spát. Ale jako výlet to bylo super a příští rok bych jel zase.
Postel a výlet
V úterý jsem na školním intranetu v inzerátech našel, že jedna holčina prodává postel, podobnou té, kterou jsme si chtěli koupit v Ikee v Duivenu. Ale prodávala ji jenom za 50 E, tak jsme se rozhodli, že si ji koupíme. Tak jsme jí napsali, jestli se na ni můžeme přijít podívat. Domluvili jsme se na čtvrtek večer. Toš jsme se vydali prohlídnout, jak vypadá ta postel a že bychom si ji případně hned koupili a dovezli domů. Když jsme tam dojeli a prohlídli si ji, zjistili jsme, že je rozložená a je to hrozně moc kousků, které na kole najednou neodvezeme. Ale poradila nám, že se dá půjčit tricykl a s ním to jde převézt v poho. Toš jsme se domluvili, že si půjčíme ten tricykl a dáme jí vědět, kdy si pro postel přijedeme.
Protože ta postel je bez matrace, rozhodli jsme se, že si v sobotu zajedeme do Duivenu do Ikey a pořídíme tam matraci. A protože mělo být hezky, tak jsme se rozhodli, že pojedem na kole. V sobotu ráno jsme teda zašli na trh a do obchodu, nakoupili všechno potřebné a kolem 11 jsme vyrazili na cestu. Cesta ubíhala celkem v pohodě, jenom byla plná kopců (to jsme vůbec nečekali). Takže asi půlku cesty jsem si říkal, proč nemáme kola s přehazovačkou...
Po cestě jsme jeli přes Oosterbeek, kde se zrovna konala jakási velká oslava. Byl tam velký průvod, hafo organizátorů a policajtů. Takže jsme museli slízat z kola a jít i pěšky, abychom kolem nějak prošli. Šli jsme taky kolem hlavní tribuny, kudy šel pochod, a u ní hrála dechovka. Ale tahle hrála "The final countdown" od skupiny Europe. A hráli to pěkně :) Pak jsme se dál prodírali průvodem, ale pak jsme si říkali, že to zkusíme objet. Vyrazili jsme teda přes dědinu, nejdříve to šlo v poho, nikde nebylo nějak extra moc lidí. Ale pak jsme zase narazili na ten průvod, a tentokrát jsme museli projít přímo průvodem na druhou stranu. A kolem průvodu byly ještě z jedné strany zátarasy. Tak jsme chvíli nevěděli, co dělat, jestli jít hledat nějakého organizátora či co. Za chvíli tam přijel ještě další pár a taky nejdříve koukal, co by jako měl dělat. Pak ale prostě vrazil do průvodu a otevřel si zátarasy a prošel. Tak jsme se k nim rychle přidali, zavřeli jsme za sebou zase zátarasy a vyrazili zase na cestu. Pak už to bylo celkem v pohodě, ani jsme moc nebloudili.
V Ikee jsme ještě ani jeden z nás nebyli, tak jsme nejdřív nevěděli, jak to tam funguje. Tak jsme se rozhodli, že to nejdříve projdem, rozkoukáme se, zjistíme, co, jak a kde a pak si nakoupíme. Toš jsme vyrazili. Nejdříve jsme prošli první patro, kde byly vystavené různé kuchyně, obýváky, ložnice, koupelny a další věci, a pak jsme šli do přízemí, kde byly jednotlivé věci, jako peřiny, textil, nádobí, koberce, skříňky a hafo dalších věcí. Na konci u pokladen pak byly velké regály, kde byly uložené všechny poličky a skříňky složené do balíků. Toš jsme si napsali, co všechno chceme, a postupně jsme procházeli obchodem a skládali věci do košíku. Rozhodli jsme se totiž, že když už budem v Ikee a budem si platit transport na kolej, že si koupíme ještě nějakou skříňku a maličkosti, které nám ještě chybí. Matraci jsme ale nikde nenašli, museli jsme se podívat až do počítače. Tam jsme si našli druh, který chceme, ale v kolonce "umístění" bylo jenom jakési "i" a že se máme kohosi zeptat. Toš jsme se zeptali a ona nám řekla, že tu matraci mají jenom v nějakém jiném skladu, tak nám vytiskla papír. Ten papír jsme pak měli zaplatit a s tím papírem jsme měli jít k přepážce B, kde nám tu matraci vydají. Tak jsme zaplatili všechno, co jsme koupili a i ten papír a šli jsme k přepážce B. Tam nám dal číslo a že máme počkat, než nás zavolají. Tak jsme si říkali, jak poznáme to číslo, když to budou řvát v dutch. Ale pak jsme si řekli, že matrace je velká, že to určitě poznáme, až přivezou matraci, že něco tak velkého člověk nepřehlídne. No a pak zařvali naše číslo, ale matrace teda rozhodně nebyla moc velká. Byla sbalená do válečku o průměru asi 40 cm! To jsme si říkali, co jsme to koupili, že to nemůže být dvoumetrová matrace 12 cm vysoká, když je to takové úzké. Na matraci ale bylo napsané, že je stlačená a že získá svůj tvar po několika dnech používání. Tak snad jo. Domluvili jsme se pak na odvoz poličky a matrace na koleje a vyrazili jsme na cestu domů.
Protože dvouhodinová návštěva Ikey je dost náročná, vyjeli jsme jenom z města a dali jsme si sváču. Vybrali jsme si na ni krásné místečko, koukali jsme na ovečky a kravičky, které se tam pásly. Pak už cesta probíhala v poho. I přes Oosterbeek jsme projeli v klidu, nemuseli jsme nic objíždět. Už tam nebyl žádný průvod, ale lidí tam bylo furt hafo. Byly tam postupně 3 pódia, na kterých hrály různé skupiny. Domů jsme dojeli asi mezi 6 a 7, udělali jsme večeři, a protože jsme byli hrozně utahaní, šli jsme spát.
Fotky z výletu
Oslava
Ve čtvrtek odpoledne po práci se ve škole konala akce, kde se slavilo, že ten náš bývalý vedoucí z Groningenu, Jan-Peter, a ještě další lidi, jsou na univerzitě ve Wageningenu už 25 let. Tak tam pozvali celkem hafo lidí a bylo tam nachystané šampaňské, pivo, víno a taky nějaké jídlo, jakože nějaké křupky či cosi takového, pak tam byly nějaké masové jednohubky, asi 8 druhů, a taky tam byl talíř s různýma sýrama. Kromě čistého šampaňského tam taky dělali takový mix, že nalili trošičku jakéhosi zeleného pití (asi bylo trochu silnější) a to dolili šampaňským. Výsledek byl takový, že to chutnalo jako šampaňské, ale mělo to takovou zelenou barvu. Tak jsem to samozřejmě musel vyzkoušet. A taky jsem vyzkoušel všechny ty masové capiny a taky všechny sýry. Ale z toho, co jsem zkusil, bych řekl, že asi niva mi stejně chutnala nejvíc. Ale nebylo špatné zkusit i ty ostatní druhy. Byl jsem tam s tou mojí vedoucí, co mě teď vede, a pobyli jsme tam asi hoďku, během toho jsem všechno pozkoušel, poslechli jsme si nějaké vykládání, co tam říkali o jednotlivých lidech, jako co všechno dělali, jak se tam dostali a tak, a pak jsme se ztratili.
Výlet ze školy (Lab Trip)
V pátek se ve škole konal tzv. Lab trip, což je každoroční akce, kdy lidi z laborky, kteří chcou, vyrazí na jednodenní výlet. Nikdo (kromě organizátorů) neví, kam se vlastně pojede a co se bude dělat. Všichni říkali, že to je super, tak jsem se taky zapsal.
Vyráželo se v pátek ráno, takže jsem musel vstávat dřív, abych se tam dostal včas. Ale samozřejmě jako na každém výletě, jedna holčina dorazila později, takže jsme museli asi 10 - 15 minut čekat, než dorazila. Ale pak jsme byli všichni a vyrazili jsme. Už při shromažďování kdosi říkal, že slyšel, že bychom měli jet do Leidenu. A tohle nám taky potvrdili v autobuse. Rozdali nám mapu s místama, kde budeme mít oběd, večeři a kde jsou nějaké zajímavé věci a jeli jsme. V buse jsem seděl s jedním typosem z Prahy, který pracuje ve vedlejší laborce, takže jsme ráno prokecali česky.
V Leidenu jsme pak měli kafe s nějakým koláčem (na rozpise bylo napsané, že má být "cake", ale v té kavárně pak jeden typos říkal, že to není "cake", ale "pie"). U stolu jsem tam seděl taky s jednou číňankou a zkoušela se nás naučit něco čínsky. Tak jediné, co jsem si zapamatoval, byl člun. To se prý vyslovuje skoro stejně, "čuan".
Pak jsme přešli náměstí, nasedli na člun a vyrazili na projíždku kanálama. Měli jsme takového akčního průvodce, říkal nám hafo capin, ale většinu jsem zapomněl. Co si pamatuju je, že se tam narodil Rembrandt a že jsme jeli kolem mlýna, který patřil otci od Rembrandta a malý Rembrandt tam chodíval. Taky ho potom nakreslil v některých svých dílech. Projížďka trvala asi hodinu a půl a končila u jedné restaurace, která z poloviny byla na vodě na kanále. Takže jsme vystoupili přímo do restaurace, kde jsme měli oběd. Měli jsme rajskou polívku a potom nějaké bulky, ke kterým jsme si mohli vzít nějaké salámy nebo sýry, prostě nějaké studené mísy. A potom bylo samozřejmě kafe, bez toho by asi nepřežili. Toš jsme pojedli a pak jsme museli jít asi 15 až 20 min pěšky, abychom se dostali k nejstarší univerzitě v Nizozemí, kde jsme měli domluvenou prohlídku.
Byli tam dva průvodci, jedna ženská a jeden chlap. A říkali, že každý má jinou prohlídku, ta ženská Darvina a ten chlap nějakou akademickou. Ale podle toho, co jsme se potom bavili, tak mi to připadalo, že to bylo to samé, tak nevím. Nejdříve jsme procházeli skleníkama, kde měli masožravky, tak jsme se koukali na kalichy s tekutinou, ve které je pepsin na trávení všech různých much. Pak jsme byli ve skleníku, kde měli kapradiny a přesličky podobné těm, které tady byly během druhohor. Pak jsme byli u jakési kytky, která byla vysoká asi 2 metry a co říkala, tak to je vlastně jenom jeden list. "Stonek" je jako řapík a "koruna" jako čepel a tvoří takový deštník. Je to prý hrozně vzácná kytka, která je snad jenom na 30 místech na zemi. Pak jsme byli u citlivky, která schovává listy, když se jí něco dotkne nebo když je blízko ohně. Tak jsme viděli viktorii královskou, tak prý na svojich listech unese až 40 kilo, pokud se rozloží rovnoměrně. A kvete jenom v noci, asi v 11 otevře květ a smrdí jako feromony od samečka nebo samičky včely (to jsem přeslech). Ten smrad jde z vnitřku květu, takže včely naletí dovnitř a hledají, kde je ten sameček/samička. Pak se kytka zavře (i se včelama uvnitř) a začne produkovat pyl. Ten se napráší na včely a když se další noc květ zase otevře, včely s pylem vyletí ven a letí na další kytku (ta zase smrdí jako feromony) a tím, že vletí do další, tak jí opylí. Teda takhle to funguje v přírodě, v praxi s tím mají trochu větší problém, musí se nějak domluvit s univerzitou v Amsterdamu nebo v Utrechtu, kde mají taky tuhle kytku, a opylí si je nějak navzájem. Taky tam mají kytku, amorphophallus titanum, která má asi 2 metry vysoký květ, kvete jednou za 7 let a když kvete, tak to hrozně smrdí (byla o tom i jedna epizoda v Simpsonech). Má celkem zajímavý životní cyklus. Těch 7 roků vyroste vždycky jenom zelená roslina, je to prý jeden list (ten vypadá jako malý strom). Ten ukládá živiny do jakési bulvy v hlíně. Ta se každý rok zvětšuje a tak každý další rok vyroste větší list. Až je potom bulva dost velká, tak začne kvést. Když kvete, tak pro nás hrozně smrdí, ale pro nějaký hmyz to hrozně voní, takže zase naletí do kytky, kytka se zavře, na hmyz napadá pyl a hmyz to pak roznese na další kytky. A tak furt dokola. My jsme teda viděli jenom ten list (takhle vypadá list vedle uvadlé kytky), zrovna nekvetla, ale bylo to zajímavé. Pak jsme šli na venkovní zahrady a tam nám ukazovala hafo dalších stromů a kytek. Byl tam nějaký asi 150 let starý kaštan, který držel dohromady jenom pomocí drátů. Prý byl i v novinách, jak ho objímá 6 lidí kolem dokola. A vykládala, že má taky problém s larvama jako u nás, že vyžerou vnitřek listu. A zatím se furt neví, co by je mohlo zabít. Na konci pak bylo několik záhonů, ve kterých byly seřazené kytky od nejjednodušších po nejsložitější, a byl tam taky záhon, kde byly vždycky páry kytek, které vypadaly podobně, ale každá byla jiný druh. A jedna z těch dvou byla jedovatá nebo nedobrá a druhá se jenom snažila vypadat jako ta jedovatá, aby odradila býložravce. U východu pak ještě byla malá zahrada, která byla udělaná tak, že vypadala jako před 400 lety, kdy byla univerzita založena.
Potom jsme měli asi hoďku a půl volno, tak jsem trajdal po městě po obchodech a kostelech, co tam byly. O půl šesté jsme pak měli večeři, která se skládala ze tří chodů. Jako předkrm jsem si vybral plátky šunky se salátem (mělo to nějaký spešl název), jako hlavní chod jsem měl hovězí steak, na povrchu opečený a uvnitř skoro syrový, s hranolkama a jako dezert jsem měl creme brulle, což podle mě byl obyčejný pudink s karamelem na povrchu. U večeře jsme popíjeli víno a někteří ho popili trochu víc, byli pak v autobuse veselí :)
Po večeři, která trvala asi 3 hodiny, jsme nasedli do autobusu a vyrazili jsme zpátky do Wageningenu. Tam jsme dorazili kolem 10 večer. Pak už jsem jenom sedl na kolo, dovezl se domů a šel spát. Ale jako výlet to bylo super a příští rok bych jel zase.
Postel a výlet
V úterý jsem na školním intranetu v inzerátech našel, že jedna holčina prodává postel, podobnou té, kterou jsme si chtěli koupit v Ikee v Duivenu. Ale prodávala ji jenom za 50 E, tak jsme se rozhodli, že si ji koupíme. Tak jsme jí napsali, jestli se na ni můžeme přijít podívat. Domluvili jsme se na čtvrtek večer. Toš jsme se vydali prohlídnout, jak vypadá ta postel a že bychom si ji případně hned koupili a dovezli domů. Když jsme tam dojeli a prohlídli si ji, zjistili jsme, že je rozložená a je to hrozně moc kousků, které na kole najednou neodvezeme. Ale poradila nám, že se dá půjčit tricykl a s ním to jde převézt v poho. Toš jsme se domluvili, že si půjčíme ten tricykl a dáme jí vědět, kdy si pro postel přijedeme.
Protože ta postel je bez matrace, rozhodli jsme se, že si v sobotu zajedeme do Duivenu do Ikey a pořídíme tam matraci. A protože mělo být hezky, tak jsme se rozhodli, že pojedem na kole. V sobotu ráno jsme teda zašli na trh a do obchodu, nakoupili všechno potřebné a kolem 11 jsme vyrazili na cestu. Cesta ubíhala celkem v pohodě, jenom byla plná kopců (to jsme vůbec nečekali). Takže asi půlku cesty jsem si říkal, proč nemáme kola s přehazovačkou...
Po cestě jsme jeli přes Oosterbeek, kde se zrovna konala jakási velká oslava. Byl tam velký průvod, hafo organizátorů a policajtů. Takže jsme museli slízat z kola a jít i pěšky, abychom kolem nějak prošli. Šli jsme taky kolem hlavní tribuny, kudy šel pochod, a u ní hrála dechovka. Ale tahle hrála "The final countdown" od skupiny Europe. A hráli to pěkně :) Pak jsme se dál prodírali průvodem, ale pak jsme si říkali, že to zkusíme objet. Vyrazili jsme teda přes dědinu, nejdříve to šlo v poho, nikde nebylo nějak extra moc lidí. Ale pak jsme zase narazili na ten průvod, a tentokrát jsme museli projít přímo průvodem na druhou stranu. A kolem průvodu byly ještě z jedné strany zátarasy. Tak jsme chvíli nevěděli, co dělat, jestli jít hledat nějakého organizátora či co. Za chvíli tam přijel ještě další pár a taky nejdříve koukal, co by jako měl dělat. Pak ale prostě vrazil do průvodu a otevřel si zátarasy a prošel. Tak jsme se k nim rychle přidali, zavřeli jsme za sebou zase zátarasy a vyrazili zase na cestu. Pak už to bylo celkem v pohodě, ani jsme moc nebloudili.
V Ikee jsme ještě ani jeden z nás nebyli, tak jsme nejdřív nevěděli, jak to tam funguje. Tak jsme se rozhodli, že to nejdříve projdem, rozkoukáme se, zjistíme, co, jak a kde a pak si nakoupíme. Toš jsme vyrazili. Nejdříve jsme prošli první patro, kde byly vystavené různé kuchyně, obýváky, ložnice, koupelny a další věci, a pak jsme šli do přízemí, kde byly jednotlivé věci, jako peřiny, textil, nádobí, koberce, skříňky a hafo dalších věcí. Na konci u pokladen pak byly velké regály, kde byly uložené všechny poličky a skříňky složené do balíků. Toš jsme si napsali, co všechno chceme, a postupně jsme procházeli obchodem a skládali věci do košíku. Rozhodli jsme se totiž, že když už budem v Ikee a budem si platit transport na kolej, že si koupíme ještě nějakou skříňku a maličkosti, které nám ještě chybí. Matraci jsme ale nikde nenašli, museli jsme se podívat až do počítače. Tam jsme si našli druh, který chceme, ale v kolonce "umístění" bylo jenom jakési "i" a že se máme kohosi zeptat. Toš jsme se zeptali a ona nám řekla, že tu matraci mají jenom v nějakém jiném skladu, tak nám vytiskla papír. Ten papír jsme pak měli zaplatit a s tím papírem jsme měli jít k přepážce B, kde nám tu matraci vydají. Tak jsme zaplatili všechno, co jsme koupili a i ten papír a šli jsme k přepážce B. Tam nám dal číslo a že máme počkat, než nás zavolají. Tak jsme si říkali, jak poznáme to číslo, když to budou řvát v dutch. Ale pak jsme si řekli, že matrace je velká, že to určitě poznáme, až přivezou matraci, že něco tak velkého člověk nepřehlídne. No a pak zařvali naše číslo, ale matrace teda rozhodně nebyla moc velká. Byla sbalená do válečku o průměru asi 40 cm! To jsme si říkali, co jsme to koupili, že to nemůže být dvoumetrová matrace 12 cm vysoká, když je to takové úzké. Na matraci ale bylo napsané, že je stlačená a že získá svůj tvar po několika dnech používání. Tak snad jo. Domluvili jsme se pak na odvoz poličky a matrace na koleje a vyrazili jsme na cestu domů.
Protože dvouhodinová návštěva Ikey je dost náročná, vyjeli jsme jenom z města a dali jsme si sváču. Vybrali jsme si na ni krásné místečko, koukali jsme na ovečky a kravičky, které se tam pásly. Pak už cesta probíhala v poho. I přes Oosterbeek jsme projeli v klidu, nemuseli jsme nic objíždět. Už tam nebyl žádný průvod, ale lidí tam bylo furt hafo. Byly tam postupně 3 pódia, na kterých hrály různé skupiny. Domů jsme dojeli asi mezi 6 a 7, udělali jsme večeři, a protože jsme byli hrozně utahaní, šli jsme spát.
Fotky z výletu
Žádné komentáře:
Okomentovat