Týden v Anglii

Toš tento týden jsem nechal Jane v Nizozemí a sám jsem si odletěl na týden do Anglie. Ale nebyl jsem tam na žádné dovolené, ale jel jsem na jeden kurz ohledně proteinů a jejich interakce. Myslím, že už jsem tu psal někdy předtím, jak jsem se na ten kurz hlásil. Ale můžu to stručně zopakovat. Dozvěděl jsem se o tom asi týden před deadlinou (závěrečným termínem) a to jsem musel ještě narychlo sepsat cosi o mojem výzkumu, taky moje vedoucí musela cosi napsat, jakože si myslí, že ten kurz je pro mě dobrý, museli to všichni podepsat a poslat. To jsem zvládl, potom tam byly jakési problémy s šekem, který jsme poslali, ale nakonec to sekretářka a ženská v Anglii vyřešily. Pak jsem ještě někdy v listopadu poslal prezentaci na max. 10 minut a 2 slidy, souhrn o mojem výzkumu, fotku a to bylo vše. Pak už jsem jenom čekal a minulou neděli jsem letěl.
Letadlo letělo z Amsterdamu v neděli ráno. A protože to byla neděle a ještě k tomu ráno, tak samozřejmě nic nejezdilo. Tak jsme jeli s Jane do Amsterdamu už v sobotu večer a přespali jsme v jejím bytě. Konečně jsem ho viděl :) Ráno jsme pak stejně museli vstávat brzo, protože nejezdilo ani tak moc trajektů a taky jsme chtěli mít nějakou rezervu. A ještě že tak, protože jsme se nějak ztratili. Ale nakonec jsme dorazili na ten správný trajekt, takže jsem všechno stihl a na letiště jsem se dostal včas i s předstihem. Let proběhl v pohodě, nic zvláštního se nestalo a přistáli jsme skoro ve stejném čase, v jakém jsme odlítali. To znamenalo, že jsem měl půl dne na to dostat se na institut, než se budu muset registrovat. A protože jsem měl dost času, dal jsem si v klidu snídani a pak jsem jel vlakem na nejbližší stanice. Odtama jsem pak šel pěšky asi půl hoďky a byl jsem tam. A kde to je tam? No to je Wellcome Trust Sanger Institute, britský institut pro genetiku včetně bioinformatiky. Dorazil jsem asi kolem jedné, ubytoval jsem se a protože jsem byl utahaný, tak jsem se asi na hoďku natáhnul.
Ve tři odpoledne jsem se šel zaregistrovat. Několik lidí už tam bylo, tak jsem si k nim sedl, dal jsem si kafe a postupně jsme se seznamovali. Pak nám řekli nějaké první info a rovnou jsme vyrazili do laborky pracovat. Ale nebylo to na moc dlouho a pak jsme měli přivítací drinky, asi aby nám ukázali, kde tam je bar. Pak jsme šli na večeři a po večeři jsme měli volno. Tak jsme chvíli poseděli, ale všichni byli unavení z cestování, tak jsme to asi kolem desáté zabalili. To už nás dokonce tak nějak slušně vyhazovali z jídelny...
A druhý den to začalo. Ráno jsme měli snídani (teda nechodili tam všichni a někteří až na poslední chvíli, ale já jsem si vždycky čas našel) a o půl deváté intro k tomu danému dni, co budeme dělat. Pak jsme dělali v laborce, o půl jedenácté bylo kafe/čaj a něco sladkého, pak jsme byli zase v laborce a ve 12 jsme měli přednášku, každý den nám přednášel někdo jiný, ale pokaždé to bylo zajímavé a byl to nějaký hodně známý typos. V jednu jsme pak měli oběd - nějaké sendviče apod. a u toho nám přednášel o svojí práci vždycky jeden z intruktorů, kteří nás tam vedli. Po obědě jsme šli zase do laborky, někdy uprostřed bylo kafe, pak zpátky do laborky a večer jsme pracovali u počítačů na bioinformatice. V 7 pak byla večeře a od 8 do 9 jsme přednášeli každý z nás na čem dělá. No a potom už jsme měli volno.
Co jsme dělali přes den, to je asi pro většinu nezáživné, pro znalé jsme dělali yeast-two-hybrid (Y2H), tandem affinity purification (TAP), AVEXIS (detection of low-affinity interaction), BIAcore a při bioinformatice jsme dělali protein network analysis.
Ale zajímavější to bylo večer, to jsme buď byli v baru nebo jsme šli do blízké hospody na pivo. No a u toho jsme vždycky kecali a většinou s náma byli i instruktoři, tak to bylo fajn. Jinak já jsem měl prezentaci hned první den a bylo to celkem v poho (bylo to totiž krátké), ale pak se mě ptali na některé podrobnosti a v diskuzi jsem zjistil, že nejsem sám, kdo má takové problémy, bylo tam víc lidí se stejnýma problémama. Tak to mě trochu uklidnilo.
Poslední den (v pátek) jsme měli slavnostní večeři. Kvůli tomu jsme si taky měli přinést pěkné oblečení. Když jsem dorazil, tak to vypadalo hodně pěkně, všechno načančané a lidi v pěkném oblečení, no úplně super. Pak jsme zasedli k večeři, ta byla fajn, a pak se to tak trochu zvrtlo. Postupně se začalo různě popřesedávat, pak někdo zašel pro notebook a začal hrát hudbu, tak se začlo i tančit, samozřejmě se u toho popíjelo a bylo veselo. Já jsem pochopitelně skončil s těma posledníma asi ve dvě ráno. Ale druhý den vstávat se mi vůbec nechtělo. Ale byl jsem jeden z mála, kteří dorazili na snídani!
Po snídani jsme se pak pobalili a kolem půl desáté jsme vyrazili do Cambridge taxíkem. Jelo nás tam osm, ale v Cambridge tři lidi šli na bus a vlak, tak nás zůstalo pět kluků, kteří jsme šli trajdat po městě. Toš jsme vyrazili a někde v městě nás chytli jacísi studenti, že dělají projížďky na lodičkách a že nám povykládají o univerzitě. Toš jsme se dohodli, že do toho půjdem. Projížďka to byla fajn, asi na třičtvrtě hodiny, a u toho nám povykládali, co je která budova a další capiny. Tady je cosi o univerzitě pro ty, kteří si chcou počíst. Mi se líbila pověst o jednom mostu, který prý postavil Isaac Newton bez pomocí šroubů a hřebíků, jenom ze dřeva. Ty byly do sebe zaklíněny tak dobře, že držely. A jedni studenti tomu nevěřili, tak to rorzebrali, ale když se to pokoušeli dát dohromady, tak jim to nedrželo. A proto tam teď jsou ty hřeby a šrouby. Ale doopravdy to nesestrojil Isaac, ale nějaký architekt, a bylo to i se šrouby, ale ty byly schované, takže nebyly vidět. A další most byl vytvořený podle jednoho, na který se chodilo na popravy, jakože ten popravovaný tam šel. A v Cambridge po něm chodili studenti, kteří šli na zkoušku...
Potom jsme šli do restaurace Eagle (Orel), kde Watson a Crick objevili strukturu DNA. Dokonce jsme seděli přímo na těch místech, kde sedávali. Tam jsme si dali oběd a po obědě jsme vyrazili zase do města. Byli jsme ještě v univerzitním nakladatelství a potom jsme už museli na vlak, abychom stihli letadla. Po cestě na nádraží jsme ještě potkali jednu holčinu z kurzu, tak jsme se s ní znova rozloučili a vyrazili jsme. Cesta domů pak probíhala v pohodě, jenom jsem trochu bloudil na amsterdamském letišti, je hrooozně velké. Ale nakonec jsem cestu našel a domů jsem dorazil kolem desáté.
Jane mezitím přes týden pracovala pilně se svojí mašinou, konečně už jí funguje, tak může měřit. A v sobotu pak byla v Amsterdamu na marketu, jestli tam nebude něco jako vánoční market. V neděli jsme se pak jenom flákali doma a nic nedělali.

Fotky z kurzu

Další dva týdny

Toš teď se toho taky nějak extra moc nedělo, takové normální týdny před vánocema. Ten první týden byla Jane zase na konferenci, tak se taky objevila doma ve Wageningenu a v pátek večer jsme společně byli na večeři u jedné mojí čínské kolegyně, taky doktorandky. No a ten druhý Jane měla v laborce nějaké studenty, tak jim vysvětlovala, jak fungujou některé mašiny. Taky se zkoušeli něco rozjet, ale nefungovalo to. Taky začala chodit na další kurz, ale tentokrát bude muset dvakrát týdně dojíždět. Taky konečně našla někoho, kdo dělá na podobné mašině jako ona, takže když bude potřebovat, tak se má kde zeptat. No a já jsem byl v pondělí na večeři v restauraci, v úterý jsme byli na pubquizu, ve čtvrtek jsem byl na další večeři a pak na oslavě narozenin a v pátek jsem byl na sympoziu a večer jsem koukal na zápas. V sobotu jsme pak potrajdali trochu po městě, nakoupili poslední věci, které jsem potřeboval a večer jsme jeli do Janeina bytu v Amsterdamu, protože jsem se v neděli ráno potřeboval dostat na letiště a letěl jsem na týden do Anglie na kurz.

První týden

Jane byla v pondělí a ve středu na konferenci v Utrechtu. Ten je blízko, takže byla v pondělí a v úterý večer doma ve Wageningenu. A konference jí začínala velice neobvykle, vystupovala tam zpěvačka a bylo to doprovázené laser show. Ale potom to už pokračovalo jako normální konference, hafo přednášek. Téma bylo tentokrát hodně široké, takže to přímo nebylo pro Jane, ale říkala, že to bylo fajn.
V pátek jsme pak byli na čínské večeři. Ne teda v čínské restauraci, ale u Číňanky. Začínalo to polívkou, takovou nějakou rajčatovou, a potom tam byly tři druhy jakoby hlavních jídel, salát a samozřejmě rýže. Jako hlavní jídla tam byly vepřové maso na kostičky s nějakým čínským kořením, uvařené mušle a tofu. Toš pozkoušel jsem to všechno a bylo to všechno dobré. Ale největší prdel byla naučit se používat čínské hůlky. No ze začátku mi to nešlo vůbec, ale potom jsem se zlepšil. Rozhodně ale to jídlo trvá dýl než normálním příborem. A taky nechápu, proč používají nejčastěji rýži, když to má tak maličké kousíčky, které se hůlkama tak blbě nabírají. Zůstali jsme u ní asi do jedné a pak jsme šli domů spát.
V sobotu jsem já šel koukat na zápas z volejbalu a Jane zůstala doma a šila. Když jsem dorazil na zápas, tak je neměl kdo koučovat, tak chtěli, abych je koučoval, toš jsem sešel domů a snažil se koučovat. A nakonec jsme vyhráli 3:1, ale bylo to proti nejslabšímu v tabulce, tak by to bylo s náma hodně špatné, kdybychom prohráli. A mezitím co já jsem byl pryč, tak Jane si doma ušila takovou větší kabelku, kde se jí vleze hafo věcí, tak byla sama se sebou spokojená, jak to zvládla. V neděli potom, abychom se nenudili, tak jsme zkusili udělat ten grilovaný ananas, jak to bylo v brazilské restauraci. A samozřejmě jsme se potýkali trochu s problémy, jako třeba skořice. Neměli jsme mletou, tak jsme vzali asi dva špalíčky a museli to nastrouhat na struhadle. Ale zvládli jsme to. Ananas jsme nakrájeli na kolečka a ty jsme máčeli v medu asi hodinu. Potom jsme je po dvou dávali grilovat asi na 15 minut. No, ty první nebyly výborné, ale ty poslední už byly moc dobré! Tak teď už víme, jak to udělat, tak to můžeme zkusit zase příště. Jako dezert je to dobré, ale hrozně sladké...
Tady je pár fotek s ananasem:
















Druhý týden

Jane měla v pondělí v laborce nějaké studenty, kterým ukazovala a vysvětlovala, jak která mašina funguje. A pak to zkoušela i zprovoznit, ale nějak počítač nekomunikoval s mašinou, tak strávili celý den hledáním, kde se stala chyba. V úterý pak byla v Enschede na první přednášku dalšího kurzu o výrobě nanostruktur (jejích čipů) a hodně se jí to líbilo, tak říkala, že na to bude chodit. Bude muset teda dvakrát týdně dojíždět do Enschede, ale to jí prý nevadí. No a ve středu pak měla schůzku s jedním typosem, kterého potkala na konferenci v Utrechtu a taky dělá na univerzitě. Tak jí ukazoval, na jaké mašině dělá a ukazoval jí nějaké fígly, které může zkusit, aby rozjela tu svojí mašinu. A kdyby něco potřebovala, tak se klidně může zeptat. Ve čtvrtek pak dopoledne normálně pracovala, ale odpoledně se necítila moc dobře, tak odešla domů dříve. V pátek byla na chvíli v práci dopoledne, ale nebylo jí moc líp, tak odešla dřív a přijela domů do Wageningenu a zalezla do postele.
Já jsem byl v pondělí domluvený s Michalem a Annou (volejbalisti, Michal je z Polska z mojeho týmu a Anna je Češka), že půjdem na večeři do řecké restaurace. Samozřejmě jsme posílali email i ostatním lidem, ale pro Dutch lidi je poslání emailu v sobotu večer příliš pozdě, to už mají domluvenou nějakou schůzku nebo co. A navíc slavili Sinterklaase, tak se k nám nikdo nepřidal. Toš když jsme dorazili k řecké restauraci, tak jsme zjistili, že je zavřená a že tam se nenajíme. Domů jsme se rozejít nechtěli, tak jsme našli asi jedinou otevřenou restauraci ve Wageningenu, která nebyla hrozně drahá, a to byla italská pizzerie. Toš jsme si dali každý jednu pizzu, k tomu vínko a bylo nám fajn. Potom jsme ještě zajeli k Anně na pokoj, protože měla Plzeň, tak jsme si dali fajné pivo a kolem půlnoci jsme šli spát.
Taky jsme se ještě ten večer domluvili, že v úterý půjdem na pubquiz ("hospodský test", test v hospodě) a zkusíme najít ještě dva lidi, kteří by se k nám přidali. Toš nakonec jsme je našli, tak jsme se večer sešli zase v hospodě a zkoušeli jsme odpovídat na otázky, na které se ptali. Sem tam se dařilo víc, sem tam míň, ale celkově to bylo fajn. Nakonec jsme byli osmí z asi dvaceti týmů, tak to bylo docela úspěšné. Po pubquizu jsme se hned rozešli domů, protože jsme byli celkem unavení ještě z předchozí noci.
Ve středu se nic moc nedělo, ale ve čtvrtek jsem byl na další večeři. Tentokrát to bylo s PhD council ("PhD rada", skupina doktorandů, kteří organizují pro ostatní doktorandy různé věci) a s lidma, s kterýma jsem organizoval Career day. Toš bylo to fajn, bylo tam hodně dobré jídlo - měl jsem hovězí steak s pepřovou omáčkou a vůbec jsem si nestěžoval. No a jako výsledek večeře jsem se přidal k téhle radě, tak budu zase něco organizovat. Uvidíme, jak to půjde. Večeře skončila asi kolem jedenácté, ale já jsem ještě nejel domů, ale k Michalovi, protože slavil narozeniny a pozval mě na večeři. Bohužel jsem už měl domluvenou jinou, tak jsem říkal, že se přidám později. Když jsem dorazil, tak mu ještě cosi z večeře zbylo, tak jsem to musel aspoň zkusit, typické polské jídlo - bigos (nejsem si jistý, jak se to píše, ale takhle nějak se to vyslovuje). Toš nebylo to špatné, s Annou jsme se shodli, že to je jakoby vepřo a zelo dokupy. A k tomu jsme popíjeli samozřejmě polskou vodku. Bylo nás tam celkově osm, Michal, já, Anna s přítelem a pak Michalovi kolegové z práce. Ti se ale někdy po půlnoci zvedli a šli domů, že musí v pátek ještě pracovat, a Annin přítel taky odešel, protože musel ráno vstávat. Tak jsme zase skončili tři. Ale bylo to fajn, popíjeli jsme a kecali a ani jsme si nevšimli, že už jsou tři hodiny ráno. To už jsem se zvedl i já, že musím v pátek na sympozium a Anna se ke mně přidala, že už taky půjde. No a v pátek jsem byl na sympoziu. A samozřejmě, některé přednášky byly fajn, jiné byly hrozně nudné. Ale celkově to bylo v pohodě.
V sobotu pak Jane převážně ležela v posteli a odpočívala, ale byli jsme taky v centru nakoupit poslední věci, které jsem potřeboval s sebou do Anglie, a odpoledne jsme se pak oba sbalili a večer jsme vyrazili do Amsterdamu. Do Amsterdamu jsme šli přespat, protože v neděli nejede žádný vlak, kterým bych se dostal na půl deváté na letiště. I tak budu muset trochu cestovat, abych se dostal až na letiště, ale to už se nějak zvládne.

Takový nudnější týden

Tento týden se toho moc nedělo, teda nějak akčního. V úterý jsem byl ochutnávat pivo, ve čtvrtek jsme měli rozlučkovou párty s jedním doktorandem, který jede příští týden zpátky do Číny, v pátek jsme byli na párty a týden jsme zakončili v neděli výletem do kina.

Ochutnávku piva organizoval vrchní ve sportbaru. Napsal to na facebook a ozvalo se tam hafo lidí, že chcou přijít. Já jsem tam šel zároveň s jedním typosem z Polska, ale z volejbalu tam nikdo nebyl. A taky to nebylo tak, jak jsem si to představoval. Myslel jsem si, že tam člověk může někdy v té době, kdy to bude, přijít, zaplatí, dostane pět lístků na pět různých piv, pak si někde sedne a může popíjet. Ale ono to bylo jako v pivovaru. Vždycky nám přinesli jedno pivo a my jsme měli tipovat, co to je. A taky tam byl jakýsi typos z toho pivovaru, z kterého jsme testovali piva, tak něco vykládal. Ale samozřejmě v dutch, takže jsem z toho nevěděl vůbec nic. Michal, ten Polák, rozumí dutch, tak by z toho asi něco měl, ale moc se mu nechtělo, tak jsme tam kecali sami. Nevím, jestli to ostatním vadilo, seděli jsme totiž všichni u jednoho stolu, ale neměli na výběr. Tak jsme pokoštovali, pokecali, potipovali a Michal dokonce vyhrál jedno pivo jako za třetí místo, tak říkal, že to někdy můžem vypít. Toš uvidíme, kdy to vyjde. Ale zklamali mě všichni volejbalisti, že se vůbec nikdo neukázal...
Ve čtvrtek jsem byl poprvé v takové společenské místnosti na Bornsesteegu. To býval kdysi studentský klub, ale teď to předělali na místnost, kde může člověk přes den relaxovat a večer tam jsou většinou nějaké soukromé akce. A tam pořádal jeden doktorand svojí rozlučkovou párty. Začínalo to o půl osmé, ale říkal jsem si, že tam v tu dobu ještě nikdo nebude. Někdy kolem třičtvrtě jsem to šel okouknout, jestli už tam někdo je. A bylo tam relativně dost lidí, ale samí Číňani a nikdo, koho bych znal. Tak jsem na chvíli ještě zalez a vrátil jsem se asi za deset minut. To už tam byl aspoň jeden typos z laborky, tak jsem se k němu přidal a bavili jsme se spolu. Postupně pak doráželi další lidi, až tam byli všici. A pak jsme mu dali náš dárek - hodinky. Ale žádné obyčejné, ale pěkné. Byl jsem je vybírat ještě s jedním doktorandem ten den odpoledne a myslím, že jsme našli opravdu pěkné hodinky. Pak jsme seděli, popíjeli, kecali, až bylo docela pozdě, tak jsme to zakončili. Toš ale bylo to fajn.


Tady je jedno hromadné foto, které jsme pořírili na akci. Je tam většina lidí z laborky. A ten doktorand, který odjíždí, je ten uprostřed za mnou, s brýlema.











V pátek jsme byli pozvaní s Jane na párty po státnicích, kterou organizovali čtyři lidi, a jeden z nich byl volejbalista. S Jane jsme dorazili asi kolem jedenácté, ale ostatní volejbalisti tam ještě nebyli, většina hrála zápas. A samozřejmě jsme tam nikoho neznali a asi všichni byli Dutch. Tak jsme si sedli k baru, s tou mojí nohou mi nedělá dobře dlouhé stání, a popíjeli pivo. Postupně ale dorazili volejbalisti, tak to bylo zábavnější. Skončili jsme někdy kolem třetí ráno a velice rádi jsme šli spát.
O víkendu jsme se vlastně jenom flákali. Já jsem byl v sobotu dopoledne podporovat můj tým, zatímco Jane ještě spala, a odpoledne jsme se jenom flákali. V neděli jsme to pak zakončili v kině, šli jsme se podívat na Tintina a bylo to super. Další 3D film a zábavný, takový fajný relax.
Jinak v práci nic moc extra. Jane furt nejede mašina, dokonce tam byla i jakási ženská to zkontrolovat, ale nepřišla na to, co je vlastně špatně. Jediné, co ví, že pumpa nefunguje jak má. A že prý to v té firmě můžou opravit a mezitím budou mít nějakou jinou pumpu, ale tohle řešení je celkem drahé, tak se musí ta ženská domluvit s Janeiným vedoucím. Takže celý týden jenom četla články a nemohla nic měřit, takže celkem nuda. Říkala, že se nemohla dočkat, kdy už bude pět a půjde domů.
Já si mezitím hraju převážně v laborce a zkouším různé finty, jak obelstít ty svoje proteiny a abych je konečně viděl a izoloval. Toš jakš takš se sem tam něco podaří, ale zatím to na Nobelovku není, to si budu muset ještě chvíli počkat :)

Konferenční týden zakončený výbornou večeří

Toš tento týden jsme si oba dva opět připomenuli, jaké to je na konferenci. Jane měla dvoudenní konferenci v Ede od úterý do středy, tak byla uprostřed týdne doma, což bylo fajn. A já jsem organizoval takový den pro doktorandy převážně ve třetím a čtvrtém ročníku a bylo to o tom, co je možné dělat po skončení PhD, jestli pokračovat jako post-doc nebo jít pracovat pro firmu. V pátek jsme se pak zase byli podívat na zápas volejbalu a v neděli jsme jeli do Scheveningenu do brazilské restaurace na oběd/večeři.
Janeina konference se jmenovala MicroNano konference a co mi říkala ona a pak ještě další holčina, tak to bylo takové hodně široké téma. Taky jsem slyšel, že tam bylo dost firem, které se tam prezentovaly, tak to nebylo až tak zajímavé. A pro Jane tam prý celkově nebylo nic moc zajímavého, teda z přednášek. Večer měli večeři, tak tam klábosila s jakýmasi lidma z univerzity v Twente a říkala, že to bylo fajn. Tak aspoň má nějaké první kontakty. Večer pak oba dva dny dorazila domů, tak jsme nebyli celý týden sami.
A já jsem nebyl až tak jako posluchač, ale jako organizátor. Asi už od srpna jsme s dalšíma pěti lidma organizovali tenhleten Career day. Měli jsme pozvaných asi deset lidí, kteří měli přednášet. A na různé témata, první holčina vyprávěla její studium až se dostala do Anglie, kde teď má vlastní výzkumnou skupinu, pak tam byl typos, který asi po dvaceti letech práce ve výzkumu na univerzitě odešel pracovat do firmy a potom si založil vlastní firmu, měli jsme tam přednášku o různých grantech, které existujou a jak je dostat, další byla o networking, získávání kontaktů, pak přednášel můj šéf z pohledu editora (byl 10 let editor časopisu Science a ještě je několika dalších), pak nám vykládal jeden chlap, jak to vypadá, když se člověk hlásí k firmě, jakože poslání životopisu, pohovor a další věci ohledně tohohle, další byl typos, který hned po PhD založil s dvěma kamarádama vlastní firmu a na závěr jsme měli dvě přednášky o etice ve vědě. Toš bylo to úplně super, líbilo se mi to víc než co bylo loni.

V pátek večer jsme pak společně s Jane vyrazili povzbuzovat můj tým. Ale vůbec jim to nepomohlo, hráli úplně hrozně a prohráli 4:0. Ach jo:(
V neděli jsme byli s lidma z volejbalu domluveni, že pojedeme do Scheveningenu na oběd. Scheveningen je část Haagu a je tam brazilská restaurace, kde to funguje tak, že člověk zaplatí 20 E a pak může sníst, co zmůže. A prakticky to funguje tak, že číšníci chodí mezi stoly s rošty s různými druhy masa a postupně odkrajujou těm, kdo chce. Myslím, že tam je 14 druhů masa, různě udělaných. Převážně to bylo hovězí, ale taky jsme měli vepřové, kuřecí, jehněčí a taky kuřecí srdce, ale o ty jsme si museli říct. A jeden z chodů byl taky grilovaný ananas a ten byl úplně bombastický, chceme to někdy s Jane zkusit doma. Oba jsme měli z každého masa kousek, ale nakonec jsme byli totálně plní. Ale bylo to super. Po večeři jsme se pak šli na chvíli projít po pláži. Bohužel ale byla mlha, tak nebylo nic vidět. Normálně tam prý je věž (tu jsme neviděli, i když je asi 50 metrů) a z té je vidět až na Rotterdam. Ale to se nám tentokrát nepovedlo, budeme tam muset někdy zase zajet a najít tu věž. Potom jsme vyrazili zpátky do Wageningenu.
Ale celý den jsme měli jakési problémy s cestováním. Když jsme jeli tam, autobus byl zpožděný asi o 10 minut. Nakonec to nevadilo, měli jsme dost času na přestup, ale asi to značilo první problémy. Vlak nám jel sice v pořádku, do Haagu jsme dojeli včas a v pohodě, ale v Haagu jsme museli čekat na auta, které nás měly odvézd do restaurace. V Haagu totiž nefungovala MHD a my jsme byli domluvení, že nás vyzvednou autem z nádraží. Ale po cestě se nějak sekli v koloně či co, takže dorazili pozdě. A druhé auto se ztratilo úplně, to dorazilo úplně pozdě (asi o hoďku později, než bylo plánované). Tak jsme stáli u nádraží, mrzli a čekali. Nakonec ale všichni dorazili do restaurace a pořádně se nabaštili. A na cestu zpátky se zase kombinovalo jinak. Někteří se rozhodli, že půjdou na nádraží pěšky. Tak po asi desetiminutovém kombinování kdo půjde a kdo pojede to dopadlo tak, že 7 lidí šlo pěšky, jedno auto bylo plné a v druhém nás mělo jet šest na nádraží, tam mě vyhodí a pojednou domů. Jako plán to bylo fajn, ale jaksi to nevyšlo. Minuli jsme jednu odbočku, která nás měla zavést k nádraží a najeli jsme na dálnici. A vracet se po ní by bylo dalších 12 kilometrů, tak jsme nakonec jeli v šestli až do Utrechtu, kde jsem počkal na zbývající lidi, co jeli vlakem. Potom už to bylo v pohodě a dorazili jsme až do Wageningenu.
Toš už se těším na další akční výlet!

První krůčky

No tento týden se skoro nic nestalo. V pondělí jsem byl na kontrole v nemocnici. Byl jsem domluvený na 9 hodin. Toš jsme spolu s Jane vyrazili na bus, protože jí to taky vyhovovalo. Ale když jsme tam přišli, psali, že bus bude mít 4 minuty zpoždění. Jenže to nebyly jenom 4 minuty. Postupně to přibývalo a přibývalo, až to bylo asi 13 minut. A to už měl taky ten další bus zpoždění 3 minuty, takže nakonec přijely dva najednou. Bohužel to už jsem věděl, že dorazím pozdě. Ale co už. Dorazil jsem do čekárny, chvíli jsem seděl a pak mě zavolali. Zavedli mě do jedné místnosti, tam jsem se posadil na lůžko a měl jsem čekat na doktora. Doktor dorazil asi za 5 minut, zkoušel mi nohu a pak se mě zeptal, jestli se na ní postavím. Tak jsem se tak na něho podíval a řekl jsem mu, že nevím, že jsem to nezkoušel. Tak jsem to teda zkusil a zvládl jsem to. Pak mi řekl, že si mám zase sednou do čekárny a za chvíli si mě zavolají a dají mi něco na tu nohu.

Toš jsem sednul do čekárny, chvíli čekal a pak si mě zavolala sestřička. Ta mi taky nějak zkoušela tu nohu a potom říkala, že mi na to dají takovou jakousi modifikaci sádry. A zeptala se, jestli chcu bílou, modrou nebo červenou. Tak jsem si nejdříve říkal, že přece nebudu chodit s nějakou barevnou sádrou či co. Ale pak jsem si taky řekl, že to je možná jenom jedinkrát, kdy bych ji mohl mít, tak jsem si nakonec vybral červenou. A sestřička to zhodnotila jako výborná volba. Takže teď to je zafixované tak, že se kotník skoro nehýbe, ale přitom se v tom dá chodit. Teď už to teda jde, ale když jsem to dostal poprvé, tak to bylo takové škobrtavé. Skoro jako se dítě učí chodit. Jenom jsem tak moc nepadal, ale byl jsem chytrý a používal jsem hole. Ale postupně v průběhu týdne mi to šlo líp a líp, takže v úterý už jsem měl jenom jednu hůl a od čtvrtka jsem chodil po laborce a po pokoji úplně bez hole. Ale do školy a ze školy jsem si ještě netroufl, to jsem zkusil až v pátek. A šlo to v pohodě. A o víkendu jsem vyzkoušel i kolo, a taky se to dalo. Není to teda tak moc příjemné, takže když můžu, tak spíš chodím a do centra moc netrajdám.

Jinak Jane byla celý týden v Amsterdamu a stále zkoušela zprovoznit tu svojí mašinu. A bohužel stále neúspěšně, furt nějaké problémy. Dokonce tam měla jakéhosi chlapa z firmy, která opravuje ty přístroje, tak to nějak kontroloval. Ale když odešel, tak cosi přestalo fungovat. A tak volala zpátky do firmy, zkoušeli něco přes telefon, ale nakonec tam někdo zase dorazí. V pátek pak měla prezentaci o svojem projektu. A protože zatím nemá žádné výsledky, protože mašina nejede, tak spíš mluvila o tom, co bude dělat a o čem to všechno je.

V pátek večer jsme se pak spolu byli podívat na zápas, který hrálo moje družstvo. A bohužel prohráli, i když vyhrávali 2:0 na sety. Ale bylo to vždycky vyrovnané, tak aspoň tak. A v sobotu jsme vyrazili do centra podívat se jak to vypadá ve Wageningenu, když přijede Sinterklaas. Ale nebylo to tak zajímavé jako v Groningenu, žádní sloni, velbloudi nebo velké průvody. Přijel jenom v kočáře, měl kolem sebe hudbu tvořenou Black Pete (Černí Petři) a další chodili kolem a rozdávali sladkosti. Tak jsme chvíli čučeli, jak se všechny děti ženou k Sinterklaasovi nebo za Černýma Petrama pro sladkosti, pak jsme si něco málo nakoupili a jeli jsme zpátky domů. A zbytek víkendu jsme jenom relaxovali.

Hopsavý výlet do ČR

Tento víkend, teda takový prodloužený, jsme si udělali výlet do České republiky za rodičema a kamarádama. V pátek jsme letěli z NL z Eindhovenu do Prahy, pak jsme vlakem dojeli do Olomouce a tam jsme měli sraz se spolužákama z výšky. V sobotu jsme pak byli na oslavě padesátin mojí tety a od pondělka jsme byli u Jane a navštívili jsme její dědečky. Ale celkově to nebyl jen tak nějaký výlet, bylo to opravdu akční, alespoň pro mě. A proč? No toš, ve čtvrtek večer jsem si zranil na tréninku z volejbalu kotník. A protože už bylo pozdě, tak už se nedalo jít do nemocnice a musel jsem počkat do rána. Ale ráno jsme museli jet do ČR, už jsme měli letenky, takže jsme doktora v NL nestihli. A tak jsem vzal aspoň násadu od smetáku a používal jsem jí jako hůlku. Toš nebylo to nic super, ale bylo to lepší než celou cestu skákat o jedné noze.
No a s hůlkou jsme si celkem užili legraci, hlavně na letišti na kontrole. Nejdřív jsem se zeptal, jestli mi to vůbec dovolí vzít do letadla. Normálně totiž dovolí jenom jedno příruční zavazadlo do letadla a navíc to bylo velké. Toš se na to koukali zprava, zleva, zhora, zdola, taky se tam bavili, k čemu to jakože normálně slouží (ale nemohl jsem si vzpomenout, jak se to řekne anglicky, tak jsem je nechal tápat), nakonec to ale projeli rentgenem a nechali mi to, že si to můžu vzít. Toš to mě potěšilo, protože tmi ta hůlka dost pomáhala.
Potom to bylo celkem v pohodě, do letadla jsem teda musel vyskákat, ale jako správný trénovaný volejbalista to nebyl až takový problém. Pak mě letušky usadily hned v první řadě a pomalu tam nechtěly Jane pustit, že tam budu já. Tak jsme jim vysvětlili, že jsme spolu, tak ji tam u mě nechaly. Let proběhl v pohodě, nic extra se nestalo, celou dobu jsem koukal z okýnka, bylo jasno, tak jsem pozoroval krajinu pode mnou. A pak jsme přilítali do ČR a najednou se objevila hradba z mraků. Já bych řek že úplně přesně na hranicích ČR, takže pak už nebylo kam koukat, leda tak na mraky. Ale to už jsme začali postupně klesat na letiště do Prahy. Přistáli jsme taky v poho, vysunul se nám celý podvozek a v klidu jsme se dostali do letištní haly.
Pak jsme se autobusem dostali na hlavní nádraží v Praze a vlakem jsme vyrazili do Olomouce. Toš a musím říct, hned je poznat rozdíl mezi NL a ČR. V NL nám jel bus na letiště co 10 minut, v Praze to bylo co půl hodiny. A podobné to bylo s vlakama, jenom s většíma rozestupama. Podle mě v NL se nikdo předem nedívá, v kolik jede jaký vlak. Když to jede co 15 minut, tak to ani nemá cenu. Ale vlak nám jel a dorazili jsme do Olomouce. Ale tam už jsem byl domluvený s Andrejnou, aby mě odvezla do nemocnice, ať se mi na to kouknou. A taky mi přivezla pořádné berle, tak jsem konečně mohl relativně normálně chodit. V nemocnici si vzali moje doklady, že to musí ještě pozjišťovat, jak to je, když jsem pojištěný v NL. Pak přišla sestřička a zeptala se, co se stalo. Tak jsem jí ukázal svůj kotníček, ještě v ponožce a v botě, a hned to zhodnotila: "No, pěkně, tak to bylo rychlé. Půjdeme na rentgen." A tak jsem fičel na rentgen. Tam mi udělali snímky a poslali to doktorovi. Ten se na to koukal a říkal, že na operaci to není, což mě potěšilo, pak říkal, že zlomené to není, že tam je nějaká drobná brupce a že to půjde na týden do dlahy a pak do sádry. Toš jsem mu řek, že se ve středu vracím do NL, tak že prý se musím domluvit tam, že mi to zasádrujou. Dali mi dlahu a začala moje "hopsavá návštěva ČR".
Potom mi ještě řekli, že musím zaplatit jenom poplatek za pohotovost 90 kč a ostatní že se bude řešit přes pojišťovny, že si to vyřeší samy. Tak uvidíme, co ještě přijde. Potom jsme zavolali zase Andrejce, ta mi přivezla tepláky, abych měl co nosit, a dovezla nás do hospody, kde jsme se měli sejít s ostatníma. A konečně jsme si mohli dát večeři. Toš byli jsme hrozně rádi, že jsme zase všechny viděli a pokecali s nima. Každému jsme přinesli jedny holandské oplatky, stroopwafels. Nakonec jsme skončili u Andrejky doma a kecali jsme asi do čtyř až půl páté.
Ale vstávání v 8 ráno moc příjemné nebylo. Pojedli jsme cosi bábovky a vyrazili jsme zase na vlak do Ostravy. Tam nás vyzvedl taťka a jeli jsme domů. Doma jsem pak seděl na gauči a odpočíval. Taťka mi ještě zajel koupit nějaké tepláky a šusťáky, ať mám v čem chodit a nevypadá to hrozně. Odpoledne jsme pak jeli do Příbora na oslavu narozenin mojí tety. Tam nám chvíli trvalo, než jsem si našel nějaké místo, kde můžu mít nohu nahoře, ale nakonec jsme jedno místo našli a to bylo moje. Postupně přicházeli další lidi, až jsme se tam sešli úplně všichni. A jako na každé správné oslavě tam bylo moooc jídla, pití a všeho možného, takže člověk celé odpoledne až do noci seděl, moc se nehýbal, kecal a jedl a pil. Ale bylo to super. Večer nás pak Eva dovezla domů a šli jsme spát.
V neděli mi pak Jane odjela do Valmezu a já jsem zůstal doma. V pondělí jsem pak byl u zubařky a valil jsem za Jane do Valmezu. Tam jsme byli navštívit obě babičky, Jane si pořídila nové brýle a taky pochodila po všech doktorech, které potřebovala. V úterý jsme si ještě nechali koupit 2x po čtyřech půlkách frgálu, ať máme co přivézt do laborky nechat ochutnat ostatním.
No a ve středu brzo ráno (o půl čtvrté z Valmezu) jsme se vydali vlakem do Prahy. Cesta probíhala v pohodě, vlak byl prázdný, tak jsme se mohli rozvalit po kupéčku a v klidu jsme spali až do Prahy. Pak jsme autobusem dojeli na letiště, nechali se zkontrolovat a čekali, než budem moct nastoupit do letadla. A tentokrát tam probíhala nějaká zvláštní kontrola, každý musel strčit svoje příruční zavazadlo do prostoru, který měl stačit pro to zavazadlo. Toš někteří s tím měli trochu problém, ale myslím, že všichni to nakonec nějak zvládli. A mi, protože jsem byl na berlích, dovolili jít na přednostní nástup společně s Jane, takže jsme byli v letadle skoro první. Ale samozřejmě nemohlo jít všechno tak v pohodě, když jsem skákal do letadla po schůdkách, tak jsem na jednom, skoro posledním, nějak zakopnul a celý autobus lidí mě pozoroval, jak jsem spadnul. Nic se mi ale nestalo, hned jsem se postavil, pobral svoje hole a nastoupil do letadla. Z letadla jsme tentokrát neviděli nic, jenom mraky, což bylo nudné, tak jsme celou cestu prospali. V Eindhovenu jsme busem dojeli na vlak a vlakem do Ede. Odtama pak busem do Wageningenu. Tentokrát už jsem měl normální hole, tak to bylo v pohodě. Ale byl jsem rád, když jsme dojeli domů na pokoj. Napsal jsem do školy, že dneska už nepřijdu a že budu dělat doma.
Ve čtvrtek pak Jane jela do Amsterdamu do práce a já jsem vyrazil do školy. Na to, jak je to blízko, to bylo s berlema proklatě daleko. Chvíli jsem taky uvažoval, jestli bych to zvládl na kole, ale nakonec jsem to zavrhl, že bych měl problém nastoupit a sestoupit z kola, když nemůžu našlápnout na jednu nohu. Taky jsem si ráno domluvil normálního doktora, jestli se na to podívá nebo jestli mě objedná do nemocnice.
Ve škole jsem pak seděl na místě a skoro se nehýbal, bylo to nejpříjemnější. Pak se za mnou stavila Ludmila a říkala, že bych měl jít do nemocnice a ne k normálnímu doktorovi, že to nemá cenu. Tak se pak chvíli bavila se sekretářkou, volali do nemocnice a nakonec mě "objednali" na hned, že prý mám přijít jak nejdřív to půjde. Tak mě sekretářka vzala autem domů, tam jsem vzal obrázek z rentgenu z ČR, zprávu od doktora a krabici od injekcí, co jsem používal, a vyrazili jsme do nemocnice. Tam jsme došli do čekárny a kupodivu nás hned vzali. Tak jsem jim dal snímek a zkusil přeložit zprávu od doktora. Potom řekli, že si nejsou jisti, jestli je tam něco zlomené nebo ne, tak mě poslali udělat nové snímky. Když tu dlahu rozdělali, tak byl ten kotník furt hodně oteklý, možná stejně jako na začátku, což mi přišlo divné. Ale nechal jsem si udělat snímky, dorazil jsem zpátky a pak přišel doktor. Ten potvrdil, že tam nic zlomeného není, ale že si není jistý ohledně toho otoku, že je to dost oteklé i po týdnu. Tak zavolal dalšího doktora, který se kouknul, jestli tam není nějaká infekce. Nakonec řekl, že si není jistý, tak že mi pro jistotu dá antibiotika. Pak mi dali takovou speciální stahovací "ponožku", která se na kotník navleče a když se jdu sprchovat, tak si to můžu sundat. Říkali, že to zatím nechcou dát do sádry, protože to potřebujou v pondělí sundat a podívat se na to. Takže teď chodím bez sádry, ale stejně na tu nohu nemůžu stoupnout, pobírám antibiotika a v pondělí půjdu na kontrolu do nemocnice, tak uvidíme. Říkali, že mi budou chtít dát něco, abych se mohl aspoň trochu pohybovat.
Po nemocnici mě sekretářka odvezla zpátky do školy, tam jsem ještě nějakou dobu pobyl a pak jsem šel pracovat domů. Večer mi pak přijela Jane, aby mě zkontrolovala, jak na tom jsem. Večer pak přišel jeden doktorand z naší laborky, kterého jsem požádal, aby vzal frgály do školy, že já tam v pátek nepůjdu a budu pracovat doma. V pátek pak Jane vzala svoje frgály do školy v Amsterdamu, protože je ve čtvrtek zapomněla, a já jsem byl celý den doma a pracoval. O víkendu jsem pak jenom odpočíval a Jane musela potrajdat po městě sama beze mě. Ale všechno to zvládla v pohodě. Zbytek víkendu jsme pak jenom relaxovali.

Studijní týden

Tento týden se toho moc nedělo, protože jsem musel studovat. V pondělí mám zkoušku, první a snad i poslední, tak jsem se učil. A podle toho, co bylo na minulých zkouškách, tak jsem nečekal, že to bude nějak jednoduché. Tak jsem trajdal různě po internetu, abych našel správné odpovědi, našel, jak pracujou různé programy, co se dělá, jak a proč a další všelijaké info. Taky jsem se znova učil aminokyseliny, ne jenom vzorce a názvy, ale celkem detailně vlastnosti, v jaké struktuře se vyskytují a potom jsem ty informace aplikoval na předpověď 3D struktury proteinu. No je tam toho hrozně moc a připadá mi, že normální člověk není schopný tu zkoušku udělat.
No a v pondělí jsem byl na zkoušce. Začínalo to v 9 ráno a skončil jsem asi kolem 11. Toš otázky všeho druhu o všem možném a skoro u žádné otázky jsem si nebyl jistý, na co se vlastně ptají. Ale u každé jsem něco napsal a doufám, že víc než polovina bude dobře, abych udělal zkoušku. Kdyby to ale nevyšlo a neprošel bych, tak bych mohl jít někdy v červnu opakovat zkoušku nebo bych se mohl domluvit s mojím vedoucím mojeho PhD a jestli jí to nebude vadit, že nebudu mít zkoušku, tak by mi prý taky uznali ty kredity. Ale snad to vyjde a projdu.
Jinak Jane měla v pátek prezentaci z jejího předmětu. Tam každý dostal jeden článek a měli z toho udělat pětiminutovou prezentaci o čem to je, jak to dělali a výsledky. Tak mi ještě ve čtvrtek volala přes skype, aby si to zkusila odvykládat. V pátek to prý zvládla v poho a odpověděla i na všechny otázky, takže v klidu.
Kromě toho jsme nedělali asi nic. V sobotu jsme byli na chvíli ve městě ponakupovat nějaké nutné věci a odpoledne jsme byli hrát squash, abych se trochu odreagoval, protože jsme neměli žádný zápas ani nic. A v neděli jsem se jenom učil.