Poslední dva týdny byly dost nabité. Předminulý týden (od pondělka 5.3.) jsme se připravovali na naší cestu do Japonska. Tam jsme se vydali, protože tam je Jarouš na půl roku na stáži a chtěli jsme ho navštívit. A samozřejmě taky poznat nové kraje. Museli jsme naplánovat, kam se vlastně chceme v Japonsku podívat a co tam chceme dělat. Taky jsme si museli vyřídit Japan Rail Pass, což je takový průkaz, který si člověk vyřídí v cizině, pak ho dostane v Japonsku a potom může jezdit většinou vlaků zadarmo. A taky jsme se museli pochopitelně sbalit. No, skončili jsme všechno balení někdy ve čtvrtek odpoledne, já jsem pak šel ještě zahrát jeden zápas ve volejbale, který jsme bohužel prohráli 3:2, a v pátek ráno jsme vyrazili na letiště do Amsterdamu.
Cesta do Tsukuby
Na cestu tam jsme si vyřídili letenky přes internet, takže jsme jenom odevzdali zavazadlo, prošli jsme rentgenem a šli jsme čekat na letadlo. Tentokrát jsme letěli s Finnairem a nejdříve jsme letěli do Helsinek, kde jsme přesedli na další letadlo a tím jsme letěli až do Tokya. Cesta do Helsinek byla v poho, to bylo asi jenom dvě hoďky a dostali jsme sendviče, pak nějaké kafe a potom procházeli s nějakým pitím, tak to uteklo rychle. Ale pak jsme přestoupili na to druhé letadlo a tím jsme letěli deset hodin. To už bylo dost. Naštěstí tam byly před každým sedadlem takové malé obrazovky a měli tam nějaké filmy, seriály nebo hry, tak si člověk mohl vybrat a koukat na různé filmy. Potom jsme někdy dostali večeři a taky jsme chvíli spali, protože jsme letěli přes noc. Už v letadle jsme začali jíst hůlkama a pak jsme pokračovali celý týden. Toš ze začátku mi to teda vůbec nešlo, Jane v tom byla mnohem lepší. Dokonce párkrát dojedla dříve než já! Ale v průběhu týdne jsem si na to celkem zvykl a pak už jsem dojídal zase první.
Ráno jsme pak dostali snídani a do Tokya jsme doletěli v sobotu asi kolem desáté ráno. Na letišti jsme pak museli vyplnit jakési papíry, že nic nepašujeme a taky chtěli vědět, kde budeme spát a další capiny. Potom jsme si šli ještě vyřídit ten Japan Rail Pass, kde jsme čekali asi půl hodiny, než jsme se dostali na řadu. Nakonec jsme si ještě koupili jízdenky na autobus do Tsukuby, kde bydlí Jarouš a potom jsme si zašli na první jídlo v Japonsku. Po obědě jsme nasedli na bus a vyrazili do Tsukuby. Naštěstí říkali zastávky i anglicky, protože jenom Japonsky bych jim asi vůbec nerozuměl.
Na zastávce na nás už čekal Jarouš a dovedl nás k němu domů. Tam jsme se trochu vybalili a kecali. Původně jsme se chtěli jít podívat k němu do laborky na institut, kde pracuje, ale bohužel tam měli odstávku elektřiny, tak jsme nemohli. Ale to nám vůbec nevadilo, dali jsme si pivo a kecali jsme. Později taky dorazili další Čech a Slovenka, kteří tam taky dělají, a dali jsme si i saké, typický japonský alkoholický nápoj. A měli jsme jak studené, tak i teplé. Večer jsme pak zašli na večeři. Vzali nás do restaurace, kde si člověk objednal nějaké jídlo, to mu přinesli syrové a musel si to udělat každý sám na plotýnce, která byla uprostřed stolu. My jsme si objednali takovou směs, z které se pak na plotýnce udělaly placky a ty se pak jedly. Po večeři jsme došli domů a šli jsme spát, bo jsme byli dost utahaní.
Fotky z večeře v Tsukubě
Inuyama
Na neděli jsme měli naplánovaný výlet do Inuyamy společně s Jaroušem. Je to takové malé městečko, kde mají hrad a dělají tam i projížďky na člunu po řece. Navíc to bylo po cestě do Kyota, kam jsme plánovali dále, tak jsme se tam stavili. Jeli jsme tam šinkansenem, rychlovlakem v Japonsku. Na té trase jsme si mohli vybrat ze dvou druhů, ale vybrali jsme si ten špatný, který zastavoval na každé zastávce, tak to trvalo celkem dlouho. Ale bylo to fajn. Pak jsme přestoupili na normální vlak a dojeli až do Inuyamy.
V Inuyamě jsme se nejdříve trochu ztratili, vyrazili jsme špatným směrem z nádraží. Ale pak se Jarouš zeptal nějakého Japonce, tak jsme se našli. A když jsme prošli nádražím, tak už to bylo v poho. Prošli jsme jednou nákupní uličkou a dostali jsme se až k hradu. Před hradem nás ještě potkali nějací dva typosi oblečení v jakémsi bojovém oblečení a jeden byl s katanou, japonským mečem, a druhý s nějakýma špicema. A katanu jsme si dokonce mohli vzít do ruky, tak jsme si s nima udělali fotky a vyrazili jsme nahoru na hrad.
Toš jako hrad to zrovna moc nevypadalo, spíš bych to nazval zámek, aspoň teda zvenku. Byl pětipatrový a šli jsme se podívat i dovnitř. Ale tam toho teda moc nebylo. Spíš skoro nic. Byl tam model toho hradu, nějaké obrázky popsané japonsky a pak nějaké oblečení bývalých bojovníků. Tak jsme to poprocházeli až nahoru, tam jsme si to obešli dokola a koukli se na výhled do okolí a pak jsme vyrazili zpátky dolů. Potom jsme si dali oběd a vyrazili jsme na projížďku člunem. Když jsme tam došli, tak jsme zjistili, že poslední projížďka už byla (teda spíš jsme to vydedukovali, protože tam bylo všechno japonsky, jenom časy tam byly normálně). Toš jsme se pokochali výhledem na řeku a vyrazili jsme zpátky, protože už tam nebylo co dělat. Vlakem jsme se dostali zpátky k šinkansenu a tím jsme dojeli až do Kyota, což byla naše cílová stanice.
Kyoto
V Kyotu jsme měli zamluvený hostel, tak jsme se nejdříve ubytovali. Spalo se tam "na japonský způsob", což znamená, že jsme spali na zemi na takových celkem tenkých matracích, měli jsme se přikrýt prostěradlem a přes to jsme měli přehodit peřinu (ne příliš tlustou). Ale to se nám moc nelíbilo, tak jsme uzlama svázali peřinu a to přikrývací prostěradlo k sobě, aby nám to v noci neuteklo, a vyrazili jsme na večeři do města. Já jsem si dal rybí steak a Jane a Jarouš měli nějaké smažené ryby a další mořské plody. Po večeři jsme si pak dali každý jiný drink, zkusili jsme Satsuma kohi (z brambor), Otoha (z nějakého zrní, podle mě to bylo podobné režné) a teplé saké. Toš pozkoušeli jsme všechno a nebylo to špatné ani jedno. Po večeři jsme se vrátili zpátky na pokoj, dali jsme si saké a naplánovali jsme, co chceme navštívit v pondělí, což nebylo vůbec jednoduché. Kyoto je město, kde je asi nejvíce různých chrámů a svatyní a podobných staveb. A samozřejmě nejsou na jednom místě, jsou roztahané po celém městě a hafo jich je i mimo město. Ale protože jsme tam byli jenom na dva dny, tak jsme museli vybrat jenom to nejzajímavější, aspoň podle toho, co psali na internetu. Tak jsme vybrali 5 chrámů na jeden den a 5 na druhý den. Taky jsme našli půjčovnu kol, abychom nemuseli furt jezdit metrem nebo busama a furt hledat zastávky a jak se kde dostat. Když jsme měli plán hotový, tak jsme šli spát, opět celkem utahaní.
V pondělí ráno jsme se vzbudili a Jarouš nám oznámil, že venku sněží. Toš to bylo celkem překvapení, ale co se dalo dělat. Když už jsme tam, tak si nemůžeme vybírat. A tak jsme vyrazili prohlídnout první chrám, Higashi-Honganji. Ten nebyl podle internetu úplně úchvatný, ale byl hned naproti půjčovny, tak jsme se tam podívali. A dobře jsme udělali, byl pěkný. Podívali jsme se i dovnitř, ale tam toho zase moc nebylo. Celé jsme to tam prošli a pak jsme si vyrazili půjčit kola. To už nám dokonce přestalo i sněžit a začalo svítit sluníčko. Ale furt byla celkem kosa. Půjčení kol bylo bez problémů, i ty kola vypadaly pěkně. Ale jenom do té doby, než jsme na ně nasedli. To jsme zjistili, že jsou celkem malé. Ale nedalo se nic dělat, co jsme viděli, tak všechno bylo stejné velikosti. Ale nějak se na tom jet dalo, tak jsme vyrazili prohlídnout další chrám.
Tím byl chrám Toji. Tady už jsme museli platit vstupné. Asi nejzajímavější, teda aspoň pro mě, byla pětipatrová pagoda. Ale bohužel se nemohlo vylézt až nahoru, jenom jsme si prošli první patro. Pak tam byly další dva nebo tři baráky, v kterých měli nějaké sochy budhy, které byly popsané samozřejmě japonsky, tak jsme z toho nic neměli. Ale zase jsme všechno prošli, udělali hafo fotek a vyrazili dál.
Další byl na programu chrám Tofukuji. To nám chvíli trvalo, než jsme to našli, ale podařilo se. Aspoň teda jsme si to mysleli, protože tam nebyl žádný nápis v angličtině. Ale byl to asi největší chrám z těch, kolem kterých jsme projížděli. A že to bylo tak schované, tak tam taky nebylo moc lidí, potkali jsme jich asi 10. Byla tam jedna hlavní budova a kolem toho jakési menší. Tady se nedalo jít nikde dovnitř, tak jsme se pokochali zvenku a jeli jsme dál.
Pak nás čekala svatyně Fushimi Inari-Taisha. Tady to bylo hodně zajímavé, to se mi líbilo. Všechny budovy byly namalované na oranžovo. Ale budovy tam nebyly to nejzajímavější. Byly tam udělané cestičky, které byly lemované takovýma oranžovýma bránama. A těch tam bylo hrozně moc (na nějakých cedulích byly jakési čísla a pravděpodobně to byly počty těch sloupů - byly to čísla přes 1 000 000). A byl tam udělaný i takový menší okruh, asi 4 km, tak jsme si to prošli. Toš ze začátku to bylo zajímavé, ale asi po těch dvou kilometrech už to byla celkem nuda, bylo to furt stejné. Po cestě jsme už taky dostali hlad, tak jsme po cestě zpátky našli restauraci a stavili se na oběd. Tam nás obsluhovala taková sympatická ženská, dala nám dokonce dárek. Dali jsme si jakousi rybu s různýma druhama zeleniny nebo něčím takovým a potom jsme dorazili zpátky ke kolům a vyrazili jsme na poslední chrám.
Tím byl chrám Kiyomizudera. To byl další barevný chrám, opět s pagodou, tentokrát jenom třípatrovou. Prošli jsme si to z venku, dalo se jít i dovnitř, ale po předcházejících zkušenostech jsme se rozhodli, že to nemá cenu. Pak jsme si ještě prošli ulici pod chrámem, kde bylo hafo obchůdků s různýma capinama. Potom už se začalo stmívat, tak jsme vyrazili zpátky na hostel. Tam jsme pojedli cosi na večeři a večer jsme vyrazili zpátky do města.
V době, kdy jsme byli v Kyotu, se tam zrovna konala taková noční akce - Higashiyama Hanatouro. Byly tam čtyři chrámy, které byly v noci osvětlené a cesty mezi nima byly osvětlené lampionama. Tak jsme si to tam procházeli, až jsme došli k nejvzdálenějšímu klášteru. A tam jsme potkali celkem velkou grupu, jak se seskupuje a na něco se připravuje. Toš jsme zůstali a čekali, co se bude dít. Za chvíli měli všichni v průvodu zapálené lampijony, pak přijela rikša, na které seděla nějaká osoba s maskou lišky, a průvod se vydal na cestu. Šli celkem pomalu po té osvětlené cestě. Chvíli jsme se na to koukali a šli za nima, ale protože šli hrozně pomalu, tak jsme je předběhli a šli se podívat na další chrámy. U jednoho chrámu jsme se pak zdrželi a tam nás dohnal průvod. Taky tam ta liška sestoupila z rikši a šla do chrámu a tam proběhl jakýsi obřad. Ale nic extra zajímavého (aspoň podle mě). Tak jsme se ještě chvíli dívali a pak jsme se vydali dál. Kolem půl desáté to všechno končilo, osvětlení zhaslo, a my jsme se vydali na pokoj. Tam jsme ještě chvíli poseděli a kecali, ale potom jsme šli spát, bo jsme byli dost utahaní.
V úterý jsme pak pokračovali v prohlídkách dalších chrámů. Začínali jsme v chrámu Ninnaji, který byl na opačné straně města. Takže jsme hned po ránu museli na kolech přes město. A někde po cestě jsme blbě zahli, takže jsme se tak trochu ztratili. Vyjeli jsme u nějakých taxikářů, tak jsme se zeptali, kde jsme. Ale oni asi nerozuměli a furt se ptali, kam chceme jet. Pak nám to zkoušeli nějak vysvětli a ukázat, protože anglicky nemluvili. Ale nakonec nám přece jenom ukázali, kde jsme, tak jsme se podle mapy nasměrovali a dojeli až k chrámu. Ten byl hrozně rozlehlý s hromadou budov a zase s pětipatrovou pagodou. Ale do té se zase nemohlo a ani do těch budov se moc nemohlo. Mohli jsme ale do jedné části, která byla asi metr nad zemí a kdysi to byly asi hlavní budovy. Tam to bylo moc pěkné, byly tam cestičky mezi těma budovama, mezi tím malé zahrádky a k tomu nám svítilo sluníčko. Co víc si může člověk přát.
Celé jsme to prošli a vyrazili jsme na chrám Kinkakuji. Ten je asi jeden z nejnavštěvovanějších, protože se tam nachází Zlatý pavilon, který má zlaté stěny. Tak jsme se prošli kolem pavilonu a prošli jsme zahradou a jeli jsme zase dál.
Pak jsme se šli podívat na svatyni Shimogamo. Tam toho moc zajímavého nebylo, podle netu to vypadalo mnohem zajímavější. Ale prošli jsme si to tam a vyrazili jsme na oběd. Restauraci na oběd jsme našli někde po cestě v městě a všichni zaměstnanci vypadali celkem překvapeně, že se tam vyskytli nějací turisti. Dokonce si nás přišli prohlídnout i lidi z kuchyně. Ale oběd byl super, dokonce to připravovali přímo před náma (jakoby za pultem), tak jsme se mohli koukat, jak to dělají.
Po obědě jsme vyrazili k chrámu Ginkakuji, kde se nachází Stříbrný pavilon. Původně měl mít tenhle pavilon stříbrné stěny, ale k tomu nikdy nedošlo. Ale zahrada kolem toho byla úžasná. Byl tam takový písek, který byl uhrabaný do tvaru vlnek. A měl prý symbolizovat vlny na dně moře.
A jako poslední jsme si byli prohlídnout svatyni Heian Jingu. To byla zase oranžová svatyně, která měla velké nádvoří, kolem dokola budovy a kolem budov z venku velká zahrada. Tam dalo za vstupné jít, ale protože ještě nekvetly třešně, tak jsme se rozhodli, že tam nepůjdem.
Místo toho jsme se šli podívat do malé ZOO, kterou jsme potkali po cestě. Neměli jsme sice hodně času na prohlídku, asi jenom hoďku, ale to nám stačilo. Stejně tam hafo zvířat ani nebylo vidět, byli někde schovaní před zimou.
Potom jsme dojeli na hostel, vzali si věci, odjeli vrátit kola a vyrazili jsme na šinkansen, který nás odvezl zpátky do Tokya, odkud jsme jeli busem zpátky do Tsukuby.
Fotky z Kyota a Inuyamy, tady je jenom takový výběr a tady jsou všechny pěkné fotky.
Bonsaje
A protože jsme byli v Japonsku, tak jsem nemohl vynechat prohlídku bonsají. Na netu jsem našel místa, kam by se dalo podívat, a ve středu jsme se tam vydali, teď už bez Jarouše, ten musel zase pracovat. Nejdříve jsme museli dojet do Tokya, odkud jsme pak jeli vlakem do Omiyi, což je bonsajová vesnička na okraji Tokya. Je tam asi šest zahrad s bonsajema, kam člověk může jenom tak vejít a koukat se, případně si něco koupit.
Z nádraží jsme pak vyrazili do vesničky. Šli jsme zhruba podle mapy, ale nějak mi to nesedělo a nemohl jsem najít žádné zahrady, i když by tam měly být. Tak jsme usoudili, že jsme se asi zase ztratili a vyrazili jsme zpátky k nádraží. Tam jsme koukali na mapy a došlo mi, že jsme zase vyrazili na opačnou stranu od nádraží. Ale tehdy nás tam chytl jakýsi Japonec, jestli prý nepotřebujem pomoct. Tak jsem mu ukázal, kam chcu, tak vytáhl mobil, cosi chvíli hledal a pak nám řekl, že nám ukáže. Tak nás převedl přes koleje, jak jsem čekal, a pak už jsem se našel a všechno už bylo v pohodě. Prošli jsme první zahradu, ta byla super, hafo bonsají, tak jsem dělal hromadu fotek. Pak jsme vyrazili do bonsajového muzea, kde jsme si prohlídli několik pěkných kousků. A pak jsme šli do dalších zahrádek.
Ta hned po muzeu ale byla nejlepší. Nejdříve jsem se samozřejmě šel zeptat, jestli můžu fotit. A promluvil na mě jakýsi běloch, ne Japonec, normální angličtinou, což mě taky překvapilo. A tvářil se tak, že asi by ani nechtěl, ale pak se zeptal, odkud jsem a jestli pěstuju bonsaje, tak jsem řekl, že to zkouším. A tak řekl, že můžu fotit, že tam jsem možná naposledy. A potom se s náma dál bavil, vykládal nám o té zahradě a o různých stromkách, které tam jsou. Taky nám ukázal nejstarší bonsaj v Japonsku, která je asi 2000 let stará a říkal nám, jak jí dolovali ze skály. Bývalý majitel té zahrady, mistr bonsajista, jí prý doloval asi 12 hodin. A potom to byla jeho bonsaj a nikdo jiný se o ní nemohl starat. Potom nám taky ukazoval vítězné stromky z bonsajových soutěží. No prostě vypadal, že je taky hrozně rád, že si může konečně pokecat normálně anglicky. A protože jsem si nemohl přivézt nic lepšího z Japonska než bonsaj, tak jsem si tam dvě malé koupil. Dokonce jsme dostali i slevu a kalendář s bonsajema, tak jsem byl úplně spokojený. Potom jsme ještě prošli ty další zahrady, ale ty už nebyly tak zajímavé. V jedné se dokonce muselo platit.
Potom jsem ještě našel další muzea bonsají dále směrem do centra Tokya, tak jsme se tam vydali. Další byla v Uenu. Tam jsme se zase nemohli najít, tak nás vzal jakýsi Japonec a ukázal nám cestu. Ale po cestě do parku nás chytila nějaká ženská, strčila nám do ruky jakýsi zlatý plátek a že prý chce nějaký dar pro někoho. Ale to se nám moc nechtělo a ten Japonec to asi postřehl, tak prostě řekl, že ne, a vzal nás do parku, kam jsme chtěli jít. Tak jsme se zase našli, prošli jsme parkem, ale to muzeum jsme bohužel nenašli. A protože už bylo pozdě a další muzea už zavíraly, tak jsme se vydali zpátky do Tsukuby. Večer jsme pak poseděli na pokoji a plánovali další den. V průběhu večera jsme si prožili naše první zemětřesení. A trvalo celkem dlouho a podle toho, co říkal Jarouš, bylo i celkem silné. Ale v pohodě jsme přežili a mohli jsme vymýšlet plány dál.
Taky jsem řešil, jestli můžu vzít bonsaj do letadla a jestli je můžu přivézt do Nizozemí. Ten chlap, s kterým jsme se bavili v té zahradě s bonsajema, říkal, že do letadla to není problém. Ale může být problém s importem do cizí země, která je takhle daleko. Říkal, že pro něho je nemožné si přivézt bonsaj do Kalifornie, protože tam žijou hlavně ze zemědělství a tak co kdyby přivezl nějakou nemoc, která by jim tam všechno zničila. A tak jsem psal email na niziozemský konzulát v Japonsku a taky na ministerstvo zahraničních věcí. Později jsem dostal odpověď jenom od jednoho, a ten mi napsal, že mám napsat někomu dalšímu, ale email tam nedal, jenom nějaký odkaz, na kterém jsem nemohl nic najít. A tak jsem se na to vykašlal a normálně to provezl.
Výběr z fotek bonsají a tady jsou všechny, co byly zajímavé
Hora Tsukuba
Ve čtvrtek jsme vyrazili do přírody, vyrazili jsme na blízkou horu Tsukuba, která má dva vrcholy. Ve Wageningenu sice taky mají horu, ale ta je asi jenom 80 m.n.m., hora Tsukuba je víc než 800 m.n.m. Ale nešli jsme až z dola, autobus nás vyvezl asi do 300 - 400 m a potom už jsme šlapali. Na vrchol to nebylo moc daleko, jenom asi 2 kilometry, ale bylo to celkem zprudka dokopce. Ale nebylo to jako u nás, že by byla pěšinka, po které se šlo, ale většinou tam byly udělané schody, takže jsme šlapali 2 km do schodů. Po cestě jsme se i koukali různě kolem, neměli tam smrkové lesy, ale cedrové (aspoň myslím).
Pak jsme dorazili nahoru, mezi dva vrcholy, kde bylo pár obchůdků. Chvíli jsme spočinuli a vyrazili na první vrchol. Tam byla jakási kaplička nebo malá svatyňka, tak jsme si to prošli kolem a šli zpátky a pak na druhý vrchol. Tam byla taky kaplička a byly tam taky skály, z kterých byl pěkný výhled. Z vrcholu jsme pak šli k lanovce, kterou jsme sjeli dolů. A protože jsme ještě měli čas a nechtělo se nám domů, tak jsme se ještě prošli na zastávku, od kud jsme vyjížděli. To bylo zase necelé dva kilometry, ale bylo to spíš po rovince lesem, taková příjemná cesta. I když i tady udělali schody, které byly dost nepříjemné. Tak jsme se na ně vykašlali a když to šlo, tak jsme šli vedle nich po normální pěšince.
Potom už jsme počkali na autobus a dojeli zpátky do Tsukuby. Tam jsme byli asi kolem čtvrté, tak jsme ještě vyrazili do města nakupovat. Jarouš stejně nebyl na pokoji, měl lekci japonštiny, tak jsme byli jenom sami.
Když pak skončili, tak jsme společně ještě s dalšíma lidma vyrazili na suši do města. Šli jsme do restaurace, kde jsou takové běžící pásy, na kterých jezdí talíře s různýma druhama suši a člověk si může vzít, co chce. Taky si tam může objednat nějaký speciální druh z jejich jídelníčku. No a na konci příjde vrchní, spočítá talíře a pití a podle toho napíše účet. Toš pozkoušeli jsme toho hafo, vždycky jsme si vzali jeden talíř, na tom byly většinou dva kousky, tak jsme si každý dali jeden. Některé věci byly dobré, ale některé moc ne. Měli jsme hafo druhů ryb na rýži, měli jsme tatarák z nějaké ryby, nějakou paštiku, taky jsme měli sval ze škeble, který ji otevírá, a asi nejexotičtější byly takové malé červené sepie. Ty sepie teda nebyly moc dobré, to jsme se s Jane shodli. A ten sval ze škeble byl super, takové jemňoučké maso. Taky jsme si dali škeblovou polívku a popíjeli jsme u toho všeho saké. Po pozdní večeři jsme se pak sešli u jednoho typosa na pokoji a pokračovali jsme se sakém až do noci. Do postele jsme se dostali asi kolem 1 ráno.
Fotky z hory Tsukuba a suši, vše a výběr
Tokyo
V pátek ráno jsme se rozloučili s Jaroušem a vyrazili jsme se všema věcma to Tokya, kde jsme měli objednaný hostel. Do Tokya jsme dojeli asi kolem desáté, zašli jsme na hostel, nechali tam věci a vyrazili do města. Kousek od hostelu začínala projížďka na člunu, tak jsme se svezli do centra na takový malý ostrůvek. Po cestě jsme museli přestoupit na druhý člun, ale tam jsme museli asi půl hodiny čekat, takže nakonec jsme se na ostrov dostali až kolem jedné. Na ostrůvku byla kopie Sochy svoboty, tak jsme si to prohlídli a pak jsme hledali nějakou restauraci na oběd. Byl tam takový nákupní komplex, tak jsme tam vlezli a hledali nějakou pěknou restauraci. Bylo jich tam teda hafo, ale nic pěkného. Až asi desátá restaurace vypadala pěkně, tak jsme tam zůstali na oběd.
Po obědě jsme se vlakem/metrem dostali zpátky do centra podívat se na čajový obřad. Jane to našla na internetu v jednom hotelu, ale když jsme tam došli, tak ti lidi nevypadali, že by o tom něco věděli. Až pak jedna ženská poradila, kam jít, tak nás tam zavedli. Tam byla taková starší paní oblečená v kimonu, ukázala nám, kam si máme sednou a obřad začal. Koukali jsme na to sami dva, tak to bylo takové intimní. No a bylo to hodně zajímavé. Měla jakousi sérii pohybů a všechny věci, které používala, měly přesné místo, kam je položit. No bylo to fascinující. Takovou metličkou nám umíchala čaj, pak nám ukázala, jak máme tu misku s čajem vzít, vypili jsme čaj, zajedli jsme to takovou sladkostí, pak to všechno uklidila a my jsme šli. Celé to trvalo asi 20 minut, ale bylo to zajímavé.
Pak jsme se vydali k jednomu mrakodrapu, kde může člověk vyjet až do 45. patra a rozhlídnout se zadarmo. Samozřejmě jsme opět měli problém najít tu správnou budovu. Stačilo jednou dobře odbočit a našli bychom to úplně jednoduše. Místo toho jsme trošku pobloudili kolem, ale nakonec jsme to našli. Měli tam dva výtahy speciálně určené pro turisty, jely z prvního patra rovnou do 45. a jelo to asi minutu. Nahoře jsme se pokochali pohledem na Tokyo ze všech stran a potom jsme vyrazili zpátky na hostel, abychom se ubytovali.
Večer jsme pak vyrazili zpátky na mrakodrap, abychom se koukli na Tokyo i v noci. A bylo to úplně super, snažili jsme se dělat i fotky, ale to není nikdy tak pěkné jako koukat na vlastní oči. Když jsme se dost pokochali, tak jsme se vyrazili kouknout na čínskou čtvrť. Ta byla bohužel trochu vzdálená, tak jsme museli jet asi hoďku vlakem. Dorazili jsme tam něco před jedenáctou a tam jsme si našli, že bychom zpátky měli jet po půl dvanácté, protože pak končí jezdit vlaky. Nebylo to sice moc dlouho, ale ta čtvrť něbyla až tak velká, tak jsme to v klidu celé prošli. Měli tam hafo zdobených bran a baráků a taky dva chrámy. Tak jsme to všechno poprocházeli a pak jsme vyrazili zpátky na hostel. Vlakem jsme dojeli až na zastávku, kde jsme měli přestoupit na metro, ale tam jsme zjistili, že metro už se zavírá a metrem už se nikam nedostanem. Nedalo se nic dělat a museli jsme vyrazit pěšky. Naštěstí to nebylo až tak daleko, jenom tři zastávky, tak jsme asi za půl hoďky byli na pokoji, uložili jsme se a na chvíli šli spát.
Na chvíli, protože v sobotu ráno jsme ještě šli na asi největší rybí trh. Pro turisty je to sice otevřené až od devíti ráno, ale to už jsme museli jet na letiště. Tak jsme se tam vydali něco po šesté. Po cestě jsme si kufry nechali zamčené na zastávce a šli jsme tam bez ničeho, jenom se kouknout. A dobře jsme udělali, s kuframa bychom se tam akorát motali. Nejdříve jsme prošli nějaký zeleninový trh, ten nebyl vůbec zajímavý, ale pak jsme došli na ten rybí. A tam se toho dělo, furt tam někdo někam jezdil, něco vezl, přenášel a něco ukládali a zpracovávali. Nejdříve jsme to obešli jakoby dokola, tak jsme tam viděli hlavně velké tuňáky, které potom krájeli takovýma velkýma vertikálníma pilama na menší kousky, které pak vystavovali na pultech. Tam jsme pak viděli všelijaké další ryby a hafo různých mořských potvor, jako chobotnice, sépie, mořské okurky, škeble, kraby a kdoví co ještě, něco jsem ani nevěděl, jak to pojmenovat. Tak jsme tam asi půl hoďky až hoďku trajdali a prohlíželi si to tam, až jsme se rozhodli, že už je to furt to samé, tak jsme vyrazili pryč zpátky na vlak. A po cestě nás potkal jakýsi typos, který to tam měl asi na starost, a ukázal nám papír, na kterém bylo napsané, že turisti tam nemají co dělat, že ti tam můžou až po deváté. Tak jsme, že jo, že jdem pryč, tak nám aspoň ukázal cestu, kudy jít. A taky nás chvíli pozoroval, jestli se náhodou nevrátíme zpátky. Ale to už jsme neplánovali, vyzvedli jsme kufry a vyrazili na letiště.
Fotky z Tokya, vše a výběr
Cesta domů
Na letišti to probíhalo celkem v pohodě, jenom jsme si museli vystát několik front, než jsme mohli vyrazit k naší bráně. Tam jsme měli ještě nějaký čas, tak jsme utratili zbylé peníze, které jsme ještě měli a počkali na letadlo. Letadlo nás v pohodě dopravilo do Helsinek, kde jsme přestoupili na další a to nás dovezlo do Amsterdamu. Z tama jsme pak jeli vlakem a busem až do Wageningenu. Doma jsme zalehli úplně utahaní a spali jsme až do neděle do poledne.
V neděli jsme jenom trochu povybalovali a vyprali a naší dovolenou jsme zakončili večeří na oslavu pátého výročí v italské restauraci na pizze. Po večeři jsme šli domů a šli jsme zase spát, dospat ještě to, co jsme nedospali.
Zajímavosti z Japonska
No a na závěr takové postřehy, které nás překvapily nebo zaujaly. Jako první si člověk asi všimne, že moc nemluví anglicky, aspoň většina z nich. Ale celkově jsou hrozně slušní, furt se klaní, děkují. A taky jsou ochotní, několikrát jsme se hledali na mapě a někdo přišel a jestli nepotřebujeme pomoct. Ale když jsme řekli, co chcem, tak moc nerozuměli nebo to nedokázali vysvětlit. Tak nás pak vzali a dovedli nás tam.
Na to, že to je taková vyspělá země, tak topí klimatizací tažke vzduch vevnitř je dost suchý a často mají v pokojích zimu.
Jako turista se tam člověk nemusí bát, že by tam nenašel záchod. Ty jsou tam úplně všude a jsou vyznačeny na mapě.
Pak nás (nebo aspoň mě) celkem překvapilo, že někdy používají prášek na přípravu čaje.
No a samozřejmě je to tam celkem drahé, i v porovnání s Nizozemskem.
A všude je to tam čisté, žádné papírky nebo špačky od cigaret, to tam člověk nevidí.
Cesta do Tsukuby
Na cestu tam jsme si vyřídili letenky přes internet, takže jsme jenom odevzdali zavazadlo, prošli jsme rentgenem a šli jsme čekat na letadlo. Tentokrát jsme letěli s Finnairem a nejdříve jsme letěli do Helsinek, kde jsme přesedli na další letadlo a tím jsme letěli až do Tokya. Cesta do Helsinek byla v poho, to bylo asi jenom dvě hoďky a dostali jsme sendviče, pak nějaké kafe a potom procházeli s nějakým pitím, tak to uteklo rychle. Ale pak jsme přestoupili na to druhé letadlo a tím jsme letěli deset hodin. To už bylo dost. Naštěstí tam byly před každým sedadlem takové malé obrazovky a měli tam nějaké filmy, seriály nebo hry, tak si člověk mohl vybrat a koukat na různé filmy. Potom jsme někdy dostali večeři a taky jsme chvíli spali, protože jsme letěli přes noc. Už v letadle jsme začali jíst hůlkama a pak jsme pokračovali celý týden. Toš ze začátku mi to teda vůbec nešlo, Jane v tom byla mnohem lepší. Dokonce párkrát dojedla dříve než já! Ale v průběhu týdne jsem si na to celkem zvykl a pak už jsem dojídal zase první.
Ráno jsme pak dostali snídani a do Tokya jsme doletěli v sobotu asi kolem desáté ráno. Na letišti jsme pak museli vyplnit jakési papíry, že nic nepašujeme a taky chtěli vědět, kde budeme spát a další capiny. Potom jsme si šli ještě vyřídit ten Japan Rail Pass, kde jsme čekali asi půl hodiny, než jsme se dostali na řadu. Nakonec jsme si ještě koupili jízdenky na autobus do Tsukuby, kde bydlí Jarouš a potom jsme si zašli na první jídlo v Japonsku. Po obědě jsme nasedli na bus a vyrazili do Tsukuby. Naštěstí říkali zastávky i anglicky, protože jenom Japonsky bych jim asi vůbec nerozuměl.
Na zastávce na nás už čekal Jarouš a dovedl nás k němu domů. Tam jsme se trochu vybalili a kecali. Původně jsme se chtěli jít podívat k němu do laborky na institut, kde pracuje, ale bohužel tam měli odstávku elektřiny, tak jsme nemohli. Ale to nám vůbec nevadilo, dali jsme si pivo a kecali jsme. Později taky dorazili další Čech a Slovenka, kteří tam taky dělají, a dali jsme si i saké, typický japonský alkoholický nápoj. A měli jsme jak studené, tak i teplé. Večer jsme pak zašli na večeři. Vzali nás do restaurace, kde si člověk objednal nějaké jídlo, to mu přinesli syrové a musel si to udělat každý sám na plotýnce, která byla uprostřed stolu. My jsme si objednali takovou směs, z které se pak na plotýnce udělaly placky a ty se pak jedly. Po večeři jsme došli domů a šli jsme spát, bo jsme byli dost utahaní.
Fotky z večeře v Tsukubě
Inuyama
Na neděli jsme měli naplánovaný výlet do Inuyamy společně s Jaroušem. Je to takové malé městečko, kde mají hrad a dělají tam i projížďky na člunu po řece. Navíc to bylo po cestě do Kyota, kam jsme plánovali dále, tak jsme se tam stavili. Jeli jsme tam šinkansenem, rychlovlakem v Japonsku. Na té trase jsme si mohli vybrat ze dvou druhů, ale vybrali jsme si ten špatný, který zastavoval na každé zastávce, tak to trvalo celkem dlouho. Ale bylo to fajn. Pak jsme přestoupili na normální vlak a dojeli až do Inuyamy.
V Inuyamě jsme se nejdříve trochu ztratili, vyrazili jsme špatným směrem z nádraží. Ale pak se Jarouš zeptal nějakého Japonce, tak jsme se našli. A když jsme prošli nádražím, tak už to bylo v poho. Prošli jsme jednou nákupní uličkou a dostali jsme se až k hradu. Před hradem nás ještě potkali nějací dva typosi oblečení v jakémsi bojovém oblečení a jeden byl s katanou, japonským mečem, a druhý s nějakýma špicema. A katanu jsme si dokonce mohli vzít do ruky, tak jsme si s nima udělali fotky a vyrazili jsme nahoru na hrad.
Toš jako hrad to zrovna moc nevypadalo, spíš bych to nazval zámek, aspoň teda zvenku. Byl pětipatrový a šli jsme se podívat i dovnitř. Ale tam toho teda moc nebylo. Spíš skoro nic. Byl tam model toho hradu, nějaké obrázky popsané japonsky a pak nějaké oblečení bývalých bojovníků. Tak jsme to poprocházeli až nahoru, tam jsme si to obešli dokola a koukli se na výhled do okolí a pak jsme vyrazili zpátky dolů. Potom jsme si dali oběd a vyrazili jsme na projížďku člunem. Když jsme tam došli, tak jsme zjistili, že poslední projížďka už byla (teda spíš jsme to vydedukovali, protože tam bylo všechno japonsky, jenom časy tam byly normálně). Toš jsme se pokochali výhledem na řeku a vyrazili jsme zpátky, protože už tam nebylo co dělat. Vlakem jsme se dostali zpátky k šinkansenu a tím jsme dojeli až do Kyota, což byla naše cílová stanice.
Kyoto
V Kyotu jsme měli zamluvený hostel, tak jsme se nejdříve ubytovali. Spalo se tam "na japonský způsob", což znamená, že jsme spali na zemi na takových celkem tenkých matracích, měli jsme se přikrýt prostěradlem a přes to jsme měli přehodit peřinu (ne příliš tlustou). Ale to se nám moc nelíbilo, tak jsme uzlama svázali peřinu a to přikrývací prostěradlo k sobě, aby nám to v noci neuteklo, a vyrazili jsme na večeři do města. Já jsem si dal rybí steak a Jane a Jarouš měli nějaké smažené ryby a další mořské plody. Po večeři jsme si pak dali každý jiný drink, zkusili jsme Satsuma kohi (z brambor), Otoha (z nějakého zrní, podle mě to bylo podobné režné) a teplé saké. Toš pozkoušeli jsme všechno a nebylo to špatné ani jedno. Po večeři jsme se vrátili zpátky na pokoj, dali jsme si saké a naplánovali jsme, co chceme navštívit v pondělí, což nebylo vůbec jednoduché. Kyoto je město, kde je asi nejvíce různých chrámů a svatyní a podobných staveb. A samozřejmě nejsou na jednom místě, jsou roztahané po celém městě a hafo jich je i mimo město. Ale protože jsme tam byli jenom na dva dny, tak jsme museli vybrat jenom to nejzajímavější, aspoň podle toho, co psali na internetu. Tak jsme vybrali 5 chrámů na jeden den a 5 na druhý den. Taky jsme našli půjčovnu kol, abychom nemuseli furt jezdit metrem nebo busama a furt hledat zastávky a jak se kde dostat. Když jsme měli plán hotový, tak jsme šli spát, opět celkem utahaní.
V pondělí ráno jsme se vzbudili a Jarouš nám oznámil, že venku sněží. Toš to bylo celkem překvapení, ale co se dalo dělat. Když už jsme tam, tak si nemůžeme vybírat. A tak jsme vyrazili prohlídnout první chrám, Higashi-Honganji. Ten nebyl podle internetu úplně úchvatný, ale byl hned naproti půjčovny, tak jsme se tam podívali. A dobře jsme udělali, byl pěkný. Podívali jsme se i dovnitř, ale tam toho zase moc nebylo. Celé jsme to tam prošli a pak jsme si vyrazili půjčit kola. To už nám dokonce přestalo i sněžit a začalo svítit sluníčko. Ale furt byla celkem kosa. Půjčení kol bylo bez problémů, i ty kola vypadaly pěkně. Ale jenom do té doby, než jsme na ně nasedli. To jsme zjistili, že jsou celkem malé. Ale nedalo se nic dělat, co jsme viděli, tak všechno bylo stejné velikosti. Ale nějak se na tom jet dalo, tak jsme vyrazili prohlídnout další chrám.
Tím byl chrám Toji. Tady už jsme museli platit vstupné. Asi nejzajímavější, teda aspoň pro mě, byla pětipatrová pagoda. Ale bohužel se nemohlo vylézt až nahoru, jenom jsme si prošli první patro. Pak tam byly další dva nebo tři baráky, v kterých měli nějaké sochy budhy, které byly popsané samozřejmě japonsky, tak jsme z toho nic neměli. Ale zase jsme všechno prošli, udělali hafo fotek a vyrazili dál.
Další byl na programu chrám Tofukuji. To nám chvíli trvalo, než jsme to našli, ale podařilo se. Aspoň teda jsme si to mysleli, protože tam nebyl žádný nápis v angličtině. Ale byl to asi největší chrám z těch, kolem kterých jsme projížděli. A že to bylo tak schované, tak tam taky nebylo moc lidí, potkali jsme jich asi 10. Byla tam jedna hlavní budova a kolem toho jakési menší. Tady se nedalo jít nikde dovnitř, tak jsme se pokochali zvenku a jeli jsme dál.
Pak nás čekala svatyně Fushimi Inari-Taisha. Tady to bylo hodně zajímavé, to se mi líbilo. Všechny budovy byly namalované na oranžovo. Ale budovy tam nebyly to nejzajímavější. Byly tam udělané cestičky, které byly lemované takovýma oranžovýma bránama. A těch tam bylo hrozně moc (na nějakých cedulích byly jakési čísla a pravděpodobně to byly počty těch sloupů - byly to čísla přes 1 000 000). A byl tam udělaný i takový menší okruh, asi 4 km, tak jsme si to prošli. Toš ze začátku to bylo zajímavé, ale asi po těch dvou kilometrech už to byla celkem nuda, bylo to furt stejné. Po cestě jsme už taky dostali hlad, tak jsme po cestě zpátky našli restauraci a stavili se na oběd. Tam nás obsluhovala taková sympatická ženská, dala nám dokonce dárek. Dali jsme si jakousi rybu s různýma druhama zeleniny nebo něčím takovým a potom jsme dorazili zpátky ke kolům a vyrazili jsme na poslední chrám.
Tím byl chrám Kiyomizudera. To byl další barevný chrám, opět s pagodou, tentokrát jenom třípatrovou. Prošli jsme si to z venku, dalo se jít i dovnitř, ale po předcházejících zkušenostech jsme se rozhodli, že to nemá cenu. Pak jsme si ještě prošli ulici pod chrámem, kde bylo hafo obchůdků s různýma capinama. Potom už se začalo stmívat, tak jsme vyrazili zpátky na hostel. Tam jsme pojedli cosi na večeři a večer jsme vyrazili zpátky do města.
V době, kdy jsme byli v Kyotu, se tam zrovna konala taková noční akce - Higashiyama Hanatouro. Byly tam čtyři chrámy, které byly v noci osvětlené a cesty mezi nima byly osvětlené lampionama. Tak jsme si to tam procházeli, až jsme došli k nejvzdálenějšímu klášteru. A tam jsme potkali celkem velkou grupu, jak se seskupuje a na něco se připravuje. Toš jsme zůstali a čekali, co se bude dít. Za chvíli měli všichni v průvodu zapálené lampijony, pak přijela rikša, na které seděla nějaká osoba s maskou lišky, a průvod se vydal na cestu. Šli celkem pomalu po té osvětlené cestě. Chvíli jsme se na to koukali a šli za nima, ale protože šli hrozně pomalu, tak jsme je předběhli a šli se podívat na další chrámy. U jednoho chrámu jsme se pak zdrželi a tam nás dohnal průvod. Taky tam ta liška sestoupila z rikši a šla do chrámu a tam proběhl jakýsi obřad. Ale nic extra zajímavého (aspoň podle mě). Tak jsme se ještě chvíli dívali a pak jsme se vydali dál. Kolem půl desáté to všechno končilo, osvětlení zhaslo, a my jsme se vydali na pokoj. Tam jsme ještě chvíli poseděli a kecali, ale potom jsme šli spát, bo jsme byli dost utahaní.
V úterý jsme pak pokračovali v prohlídkách dalších chrámů. Začínali jsme v chrámu Ninnaji, který byl na opačné straně města. Takže jsme hned po ránu museli na kolech přes město. A někde po cestě jsme blbě zahli, takže jsme se tak trochu ztratili. Vyjeli jsme u nějakých taxikářů, tak jsme se zeptali, kde jsme. Ale oni asi nerozuměli a furt se ptali, kam chceme jet. Pak nám to zkoušeli nějak vysvětli a ukázat, protože anglicky nemluvili. Ale nakonec nám přece jenom ukázali, kde jsme, tak jsme se podle mapy nasměrovali a dojeli až k chrámu. Ten byl hrozně rozlehlý s hromadou budov a zase s pětipatrovou pagodou. Ale do té se zase nemohlo a ani do těch budov se moc nemohlo. Mohli jsme ale do jedné části, která byla asi metr nad zemí a kdysi to byly asi hlavní budovy. Tam to bylo moc pěkné, byly tam cestičky mezi těma budovama, mezi tím malé zahrádky a k tomu nám svítilo sluníčko. Co víc si může člověk přát.
Celé jsme to prošli a vyrazili jsme na chrám Kinkakuji. Ten je asi jeden z nejnavštěvovanějších, protože se tam nachází Zlatý pavilon, který má zlaté stěny. Tak jsme se prošli kolem pavilonu a prošli jsme zahradou a jeli jsme zase dál.
Pak jsme se šli podívat na svatyni Shimogamo. Tam toho moc zajímavého nebylo, podle netu to vypadalo mnohem zajímavější. Ale prošli jsme si to tam a vyrazili jsme na oběd. Restauraci na oběd jsme našli někde po cestě v městě a všichni zaměstnanci vypadali celkem překvapeně, že se tam vyskytli nějací turisti. Dokonce si nás přišli prohlídnout i lidi z kuchyně. Ale oběd byl super, dokonce to připravovali přímo před náma (jakoby za pultem), tak jsme se mohli koukat, jak to dělají.
Po obědě jsme vyrazili k chrámu Ginkakuji, kde se nachází Stříbrný pavilon. Původně měl mít tenhle pavilon stříbrné stěny, ale k tomu nikdy nedošlo. Ale zahrada kolem toho byla úžasná. Byl tam takový písek, který byl uhrabaný do tvaru vlnek. A měl prý symbolizovat vlny na dně moře.
A jako poslední jsme si byli prohlídnout svatyni Heian Jingu. To byla zase oranžová svatyně, která měla velké nádvoří, kolem dokola budovy a kolem budov z venku velká zahrada. Tam dalo za vstupné jít, ale protože ještě nekvetly třešně, tak jsme se rozhodli, že tam nepůjdem.
Místo toho jsme se šli podívat do malé ZOO, kterou jsme potkali po cestě. Neměli jsme sice hodně času na prohlídku, asi jenom hoďku, ale to nám stačilo. Stejně tam hafo zvířat ani nebylo vidět, byli někde schovaní před zimou.
Potom jsme dojeli na hostel, vzali si věci, odjeli vrátit kola a vyrazili jsme na šinkansen, který nás odvezl zpátky do Tokya, odkud jsme jeli busem zpátky do Tsukuby.
Fotky z Kyota a Inuyamy, tady je jenom takový výběr a tady jsou všechny pěkné fotky.
Bonsaje
A protože jsme byli v Japonsku, tak jsem nemohl vynechat prohlídku bonsají. Na netu jsem našel místa, kam by se dalo podívat, a ve středu jsme se tam vydali, teď už bez Jarouše, ten musel zase pracovat. Nejdříve jsme museli dojet do Tokya, odkud jsme pak jeli vlakem do Omiyi, což je bonsajová vesnička na okraji Tokya. Je tam asi šest zahrad s bonsajema, kam člověk může jenom tak vejít a koukat se, případně si něco koupit.
Z nádraží jsme pak vyrazili do vesničky. Šli jsme zhruba podle mapy, ale nějak mi to nesedělo a nemohl jsem najít žádné zahrady, i když by tam měly být. Tak jsme usoudili, že jsme se asi zase ztratili a vyrazili jsme zpátky k nádraží. Tam jsme koukali na mapy a došlo mi, že jsme zase vyrazili na opačnou stranu od nádraží. Ale tehdy nás tam chytl jakýsi Japonec, jestli prý nepotřebujem pomoct. Tak jsem mu ukázal, kam chcu, tak vytáhl mobil, cosi chvíli hledal a pak nám řekl, že nám ukáže. Tak nás převedl přes koleje, jak jsem čekal, a pak už jsem se našel a všechno už bylo v pohodě. Prošli jsme první zahradu, ta byla super, hafo bonsají, tak jsem dělal hromadu fotek. Pak jsme vyrazili do bonsajového muzea, kde jsme si prohlídli několik pěkných kousků. A pak jsme šli do dalších zahrádek.
Ta hned po muzeu ale byla nejlepší. Nejdříve jsem se samozřejmě šel zeptat, jestli můžu fotit. A promluvil na mě jakýsi běloch, ne Japonec, normální angličtinou, což mě taky překvapilo. A tvářil se tak, že asi by ani nechtěl, ale pak se zeptal, odkud jsem a jestli pěstuju bonsaje, tak jsem řekl, že to zkouším. A tak řekl, že můžu fotit, že tam jsem možná naposledy. A potom se s náma dál bavil, vykládal nám o té zahradě a o různých stromkách, které tam jsou. Taky nám ukázal nejstarší bonsaj v Japonsku, která je asi 2000 let stará a říkal nám, jak jí dolovali ze skály. Bývalý majitel té zahrady, mistr bonsajista, jí prý doloval asi 12 hodin. A potom to byla jeho bonsaj a nikdo jiný se o ní nemohl starat. Potom nám taky ukazoval vítězné stromky z bonsajových soutěží. No prostě vypadal, že je taky hrozně rád, že si může konečně pokecat normálně anglicky. A protože jsem si nemohl přivézt nic lepšího z Japonska než bonsaj, tak jsem si tam dvě malé koupil. Dokonce jsme dostali i slevu a kalendář s bonsajema, tak jsem byl úplně spokojený. Potom jsme ještě prošli ty další zahrady, ale ty už nebyly tak zajímavé. V jedné se dokonce muselo platit.
Potom jsem ještě našel další muzea bonsají dále směrem do centra Tokya, tak jsme se tam vydali. Další byla v Uenu. Tam jsme se zase nemohli najít, tak nás vzal jakýsi Japonec a ukázal nám cestu. Ale po cestě do parku nás chytila nějaká ženská, strčila nám do ruky jakýsi zlatý plátek a že prý chce nějaký dar pro někoho. Ale to se nám moc nechtělo a ten Japonec to asi postřehl, tak prostě řekl, že ne, a vzal nás do parku, kam jsme chtěli jít. Tak jsme se zase našli, prošli jsme parkem, ale to muzeum jsme bohužel nenašli. A protože už bylo pozdě a další muzea už zavíraly, tak jsme se vydali zpátky do Tsukuby. Večer jsme pak poseděli na pokoji a plánovali další den. V průběhu večera jsme si prožili naše první zemětřesení. A trvalo celkem dlouho a podle toho, co říkal Jarouš, bylo i celkem silné. Ale v pohodě jsme přežili a mohli jsme vymýšlet plány dál.
Taky jsem řešil, jestli můžu vzít bonsaj do letadla a jestli je můžu přivézt do Nizozemí. Ten chlap, s kterým jsme se bavili v té zahradě s bonsajema, říkal, že do letadla to není problém. Ale může být problém s importem do cizí země, která je takhle daleko. Říkal, že pro něho je nemožné si přivézt bonsaj do Kalifornie, protože tam žijou hlavně ze zemědělství a tak co kdyby přivezl nějakou nemoc, která by jim tam všechno zničila. A tak jsem psal email na niziozemský konzulát v Japonsku a taky na ministerstvo zahraničních věcí. Později jsem dostal odpověď jenom od jednoho, a ten mi napsal, že mám napsat někomu dalšímu, ale email tam nedal, jenom nějaký odkaz, na kterém jsem nemohl nic najít. A tak jsem se na to vykašlal a normálně to provezl.
Výběr z fotek bonsají a tady jsou všechny, co byly zajímavé
Hora Tsukuba
Ve čtvrtek jsme vyrazili do přírody, vyrazili jsme na blízkou horu Tsukuba, která má dva vrcholy. Ve Wageningenu sice taky mají horu, ale ta je asi jenom 80 m.n.m., hora Tsukuba je víc než 800 m.n.m. Ale nešli jsme až z dola, autobus nás vyvezl asi do 300 - 400 m a potom už jsme šlapali. Na vrchol to nebylo moc daleko, jenom asi 2 kilometry, ale bylo to celkem zprudka dokopce. Ale nebylo to jako u nás, že by byla pěšinka, po které se šlo, ale většinou tam byly udělané schody, takže jsme šlapali 2 km do schodů. Po cestě jsme se i koukali různě kolem, neměli tam smrkové lesy, ale cedrové (aspoň myslím).
Pak jsme dorazili nahoru, mezi dva vrcholy, kde bylo pár obchůdků. Chvíli jsme spočinuli a vyrazili na první vrchol. Tam byla jakási kaplička nebo malá svatyňka, tak jsme si to prošli kolem a šli zpátky a pak na druhý vrchol. Tam byla taky kaplička a byly tam taky skály, z kterých byl pěkný výhled. Z vrcholu jsme pak šli k lanovce, kterou jsme sjeli dolů. A protože jsme ještě měli čas a nechtělo se nám domů, tak jsme se ještě prošli na zastávku, od kud jsme vyjížděli. To bylo zase necelé dva kilometry, ale bylo to spíš po rovince lesem, taková příjemná cesta. I když i tady udělali schody, které byly dost nepříjemné. Tak jsme se na ně vykašlali a když to šlo, tak jsme šli vedle nich po normální pěšince.
Potom už jsme počkali na autobus a dojeli zpátky do Tsukuby. Tam jsme byli asi kolem čtvrté, tak jsme ještě vyrazili do města nakupovat. Jarouš stejně nebyl na pokoji, měl lekci japonštiny, tak jsme byli jenom sami.
Když pak skončili, tak jsme společně ještě s dalšíma lidma vyrazili na suši do města. Šli jsme do restaurace, kde jsou takové běžící pásy, na kterých jezdí talíře s různýma druhama suši a člověk si může vzít, co chce. Taky si tam může objednat nějaký speciální druh z jejich jídelníčku. No a na konci příjde vrchní, spočítá talíře a pití a podle toho napíše účet. Toš pozkoušeli jsme toho hafo, vždycky jsme si vzali jeden talíř, na tom byly většinou dva kousky, tak jsme si každý dali jeden. Některé věci byly dobré, ale některé moc ne. Měli jsme hafo druhů ryb na rýži, měli jsme tatarák z nějaké ryby, nějakou paštiku, taky jsme měli sval ze škeble, který ji otevírá, a asi nejexotičtější byly takové malé červené sepie. Ty sepie teda nebyly moc dobré, to jsme se s Jane shodli. A ten sval ze škeble byl super, takové jemňoučké maso. Taky jsme si dali škeblovou polívku a popíjeli jsme u toho všeho saké. Po pozdní večeři jsme se pak sešli u jednoho typosa na pokoji a pokračovali jsme se sakém až do noci. Do postele jsme se dostali asi kolem 1 ráno.
Fotky z hory Tsukuba a suši, vše a výběr
Tokyo
V pátek ráno jsme se rozloučili s Jaroušem a vyrazili jsme se všema věcma to Tokya, kde jsme měli objednaný hostel. Do Tokya jsme dojeli asi kolem desáté, zašli jsme na hostel, nechali tam věci a vyrazili do města. Kousek od hostelu začínala projížďka na člunu, tak jsme se svezli do centra na takový malý ostrůvek. Po cestě jsme museli přestoupit na druhý člun, ale tam jsme museli asi půl hodiny čekat, takže nakonec jsme se na ostrov dostali až kolem jedné. Na ostrůvku byla kopie Sochy svoboty, tak jsme si to prohlídli a pak jsme hledali nějakou restauraci na oběd. Byl tam takový nákupní komplex, tak jsme tam vlezli a hledali nějakou pěknou restauraci. Bylo jich tam teda hafo, ale nic pěkného. Až asi desátá restaurace vypadala pěkně, tak jsme tam zůstali na oběd.
Po obědě jsme se vlakem/metrem dostali zpátky do centra podívat se na čajový obřad. Jane to našla na internetu v jednom hotelu, ale když jsme tam došli, tak ti lidi nevypadali, že by o tom něco věděli. Až pak jedna ženská poradila, kam jít, tak nás tam zavedli. Tam byla taková starší paní oblečená v kimonu, ukázala nám, kam si máme sednou a obřad začal. Koukali jsme na to sami dva, tak to bylo takové intimní. No a bylo to hodně zajímavé. Měla jakousi sérii pohybů a všechny věci, které používala, měly přesné místo, kam je položit. No bylo to fascinující. Takovou metličkou nám umíchala čaj, pak nám ukázala, jak máme tu misku s čajem vzít, vypili jsme čaj, zajedli jsme to takovou sladkostí, pak to všechno uklidila a my jsme šli. Celé to trvalo asi 20 minut, ale bylo to zajímavé.
Pak jsme se vydali k jednomu mrakodrapu, kde může člověk vyjet až do 45. patra a rozhlídnout se zadarmo. Samozřejmě jsme opět měli problém najít tu správnou budovu. Stačilo jednou dobře odbočit a našli bychom to úplně jednoduše. Místo toho jsme trošku pobloudili kolem, ale nakonec jsme to našli. Měli tam dva výtahy speciálně určené pro turisty, jely z prvního patra rovnou do 45. a jelo to asi minutu. Nahoře jsme se pokochali pohledem na Tokyo ze všech stran a potom jsme vyrazili zpátky na hostel, abychom se ubytovali.
Večer jsme pak vyrazili zpátky na mrakodrap, abychom se koukli na Tokyo i v noci. A bylo to úplně super, snažili jsme se dělat i fotky, ale to není nikdy tak pěkné jako koukat na vlastní oči. Když jsme se dost pokochali, tak jsme se vyrazili kouknout na čínskou čtvrť. Ta byla bohužel trochu vzdálená, tak jsme museli jet asi hoďku vlakem. Dorazili jsme tam něco před jedenáctou a tam jsme si našli, že bychom zpátky měli jet po půl dvanácté, protože pak končí jezdit vlaky. Nebylo to sice moc dlouho, ale ta čtvrť něbyla až tak velká, tak jsme to v klidu celé prošli. Měli tam hafo zdobených bran a baráků a taky dva chrámy. Tak jsme to všechno poprocházeli a pak jsme vyrazili zpátky na hostel. Vlakem jsme dojeli až na zastávku, kde jsme měli přestoupit na metro, ale tam jsme zjistili, že metro už se zavírá a metrem už se nikam nedostanem. Nedalo se nic dělat a museli jsme vyrazit pěšky. Naštěstí to nebylo až tak daleko, jenom tři zastávky, tak jsme asi za půl hoďky byli na pokoji, uložili jsme se a na chvíli šli spát.
Na chvíli, protože v sobotu ráno jsme ještě šli na asi největší rybí trh. Pro turisty je to sice otevřené až od devíti ráno, ale to už jsme museli jet na letiště. Tak jsme se tam vydali něco po šesté. Po cestě jsme si kufry nechali zamčené na zastávce a šli jsme tam bez ničeho, jenom se kouknout. A dobře jsme udělali, s kuframa bychom se tam akorát motali. Nejdříve jsme prošli nějaký zeleninový trh, ten nebyl vůbec zajímavý, ale pak jsme došli na ten rybí. A tam se toho dělo, furt tam někdo někam jezdil, něco vezl, přenášel a něco ukládali a zpracovávali. Nejdříve jsme to obešli jakoby dokola, tak jsme tam viděli hlavně velké tuňáky, které potom krájeli takovýma velkýma vertikálníma pilama na menší kousky, které pak vystavovali na pultech. Tam jsme pak viděli všelijaké další ryby a hafo různých mořských potvor, jako chobotnice, sépie, mořské okurky, škeble, kraby a kdoví co ještě, něco jsem ani nevěděl, jak to pojmenovat. Tak jsme tam asi půl hoďky až hoďku trajdali a prohlíželi si to tam, až jsme se rozhodli, že už je to furt to samé, tak jsme vyrazili pryč zpátky na vlak. A po cestě nás potkal jakýsi typos, který to tam měl asi na starost, a ukázal nám papír, na kterém bylo napsané, že turisti tam nemají co dělat, že ti tam můžou až po deváté. Tak jsme, že jo, že jdem pryč, tak nám aspoň ukázal cestu, kudy jít. A taky nás chvíli pozoroval, jestli se náhodou nevrátíme zpátky. Ale to už jsme neplánovali, vyzvedli jsme kufry a vyrazili na letiště.
Fotky z Tokya, vše a výběr
Cesta domů
Na letišti to probíhalo celkem v pohodě, jenom jsme si museli vystát několik front, než jsme mohli vyrazit k naší bráně. Tam jsme měli ještě nějaký čas, tak jsme utratili zbylé peníze, které jsme ještě měli a počkali na letadlo. Letadlo nás v pohodě dopravilo do Helsinek, kde jsme přestoupili na další a to nás dovezlo do Amsterdamu. Z tama jsme pak jeli vlakem a busem až do Wageningenu. Doma jsme zalehli úplně utahaní a spali jsme až do neděle do poledne.
V neděli jsme jenom trochu povybalovali a vyprali a naší dovolenou jsme zakončili večeří na oslavu pátého výročí v italské restauraci na pizze. Po večeři jsme šli domů a šli jsme zase spát, dospat ještě to, co jsme nedospali.
Zajímavosti z Japonska
No a na závěr takové postřehy, které nás překvapily nebo zaujaly. Jako první si člověk asi všimne, že moc nemluví anglicky, aspoň většina z nich. Ale celkově jsou hrozně slušní, furt se klaní, děkují. A taky jsou ochotní, několikrát jsme se hledali na mapě a někdo přišel a jestli nepotřebujeme pomoct. Ale když jsme řekli, co chcem, tak moc nerozuměli nebo to nedokázali vysvětlit. Tak nás pak vzali a dovedli nás tam.
Na to, že to je taková vyspělá země, tak topí klimatizací tažke vzduch vevnitř je dost suchý a často mají v pokojích zimu.
Jako turista se tam člověk nemusí bát, že by tam nenašel záchod. Ty jsou tam úplně všude a jsou vyznačeny na mapě.
Pak nás (nebo aspoň mě) celkem překvapilo, že někdy používají prášek na přípravu čaje.
No a samozřejmě je to tam celkem drahé, i v porovnání s Nizozemskem.
A všude je to tam čisté, žádné papírky nebo špačky od cigaret, to tam člověk nevidí.
Žádné komentáře:
Okomentovat