Návštěva ve Wageningenu

Tak už zase začal školní rok a tentokrát to platí i pro mě. Kromě toho, že chodím každý den pracovat do laborky, tak jsem se zapsal na jeden předmět, který by se mi měl hodit v budoucnu. Takže teď chodím ráno na půl deváté na hodinovou přednášku a pak pokračujeme do dvanácti v počítačové učebně a řešíme praktické příklady. Toš je to zajímavé, ale zabere to půl dne a člověk toho pak v laborce moc nestihne, takže často zůstávám i dýl. Jane konečně dostala všechny součástky do svojeho přístroje, tak to montovala dokupy a zkoušela to rozjet. Takže by konečně mohla začít měřit. A pak o víkendu jsme tu měli první návštěvu, přijeli tu na víkend naši.

Návštěva

Ještě před návštěvou bylo však třeba hafo věcí zařídit. Nejdříve jsme jim koupili letenky a aby to měli jednoduché s dopravou, objednali jsme auto v autopůjčovně. Auto bylo objednané do Eindhovenu na letiště, takže stačí po příletu podepsat papír a vyzvednout si auto. A kromě toho bylo třeba naplánovat program a nakoupit, ale to jsme zvládli a vymysleli jsme program na celý víkend.
Naši přiletěli v pátek v poledne do Eindhovenu letadlem. Protože my musíme v pátek ještě pracovat, tak se museli zařídit sami a stavili se do Nijmegenu, kde si prohlídli centrum města. Říkali, že to tam bylo pěkné, tak tam musíme taky zkusit někdy zajet. Kolem páté pak dojeli do Wageningenu a tady jsem je vyzvedl. Potom, co si vyložili věci a ubytovali se u nás na pokoji, jsme se vydali na prohlídku školy. Provedl jsem je školou odzhora dolů, přes všechny laborky, co tam máme, ukázal jsem jim rostlinky, s kterýma pracuju a ukazoval jsem jim různé bakterie, které tam používáme. Taky jsme se koukali do různých mikroskopů, ať si vůbec představí, jaké to je půl dne koukat do okuláru. V průběhu se k nám přidala taky Jane (přijela z Amsterdamu až po práci). Potom jsme našim ještě nechali udělat pár experimentů, aby si taky užili práci v laborce. Samozřejmě ty experimenty byly zajímavé, kde se měnily barvy a bylo na co koukat (takže úplně něco jiného než co tam pozoruju já normálně...). Ale vypadali, že se jim to líbilo a užili si to. Pak jsme šli zpátky na pokoj, udělali večeři, najedli se a kecali u piva.
V sobotu jsme vyrazili na prohlídku Wageningenu. Protože se zrovna tenhle víkend nedaly půjčit kola, tak jsme se museli dopravit do centra autem. V centru jsme prošli všechno zajímavé, byli jsme se podívat na hotel De Wereld (Svět), kde byla podepsána kapitulace Německa, koukli jsme se na aulu univerzity (bohužel jenom zvenku), prošli jsme celou nákupní ulici, byli jsme se podívat na diku a taky jsme prošli zbytky bývalé pevnosti. Po cestě jsme taky potkali jakousi slavnost klobouků, jmenovalo se to Den klobouků, a všichni, většinou starší lidi, měli různobarevné a různotvaré klobouky. Nakonec jsme pak skončili na marketu, kde jsme pořídili jakousi zeleninu a ovoce a taky maso na oběd. Doma jsme pak udělali oběd a během přípravy oběda jsme vyzkoušeli tři druhy piv, které jsem už dříve nakoupil (abychom mohli srovnat různé druhy). Odpoledne po obědě jsme pak vyrazili na Molenmarket (trh u mlýna). Tam jsme vyrazili tentokrát pěšky, tak jsme se i prošli. Během Molenmarketu je otevřený větrný mlýn ve Wageningenu a v okolních ulicích je hafo lidí, kteří prodávají svoje staré věci, které už nepotřebujou. Většinou to jsou teda dětské hračky a oblečení a často u toho stojí děti, které prodávají. My jsme se taky zůčastnili a koupili jsme si knížku v angličtině a jeden pěkný obrázek New Yorku, který si pověsíme na stěnu. Samozřejmě tam taky čepovali pivo, tak jsme si jedno dali na druhé straně, než jsme vešli, a potom u východu čepovali nějaké spešl pivo, tak jsme ho samozřejmě taky ochutnali. A když už jsme byli kousek od centra, tak jsme si šli na chvíli sednout do jedné restaurace, kde mají na výběr asi z 200 druhů piv. Většina je teda v láhvi, ale vždycky tam mají asi 15 čepovaných piv, pokaždé nějakých jiných. No a tak jsme si každý dali nějaké jiné pivo a postupně jsme všichni všechny vyzkoušeli. A protože se nám ještě nechtělo domů, tak jsme si dali ještě jednu rundu. Tím jsme všichni za ten den vyzkoušeli 13 různých piv. Potom jsme už vyrazili na večeři a protože piv už bylo dost, tak jsme večer kecali jenom u vína.
A v neděli jsme vyrazili na prohlídku hlavního města NL, Amsterdamu. Do Amsterdamu jsme jeli ráno autem, zaparkovali jsme ale na kraji města a do centra jsme dojeli metrem. V centru jsme pak prošli všechny různé kostely, chrámy a další všelijaké památky a na oběd (trochu pozdní) jsme šli do restaurace, která vaří typické dutch jídla. Tak si naši dali každý jiný stamppot (jídlo z rozmačkaných brambor a zeleniny - mrkev s cibulí nebo zelí - a k tomu masové koule nebo vařené hovězí). Toš říkali, že to bylo dobré, tak to tam uvařili asi dobře. Během oběda začalo najednou pršet, ale naštěstí to přešlo než jsme si dali kafe. Pak jsme vyrazili zpátky do centra a nechali jsme se provést po městě po kanálech na lodičce. Bylo to i s povídáním, kde co je, ale to bylo německy, pak anglicky a nakonec francouzsky. Tak jsem to mamce překládal po tom, co to řekli anglicky. Na jedné straně od nás byli nějací Slováci, a ti, si myslím, někdy poslouchali mě, co to vlastně říkali, a na druhé straně zas byli Francouzi, kteří se na nás dívali škaredě, protože pořádně neslyšeli tu francouzštinu, protože jsem překládal do češtiny. Ale bylo to fajn a bylo to poprvé, kdy jsem na loďce neusínal. Potom už se nebylo na co koukat, tak jsme šli zpátky na metro a dojeli jsme zpátky k autu a autem domů do Wageningenu. Doma jsme pak už ani moc neseděli, protože v pondělí ráno jsme museli brzo ráno vstávat a navíc jsme byli utahaní z dvou dnů trajdání po městech.
V pondělí ráno se naši sbalili a vyrazili zpátky na letiště vrátit auto a potom letěli domů. Psali mi, že to všechno zvládli a úspěšně dojeli až do ČR.
Toš celý víkend byl super, hlavně počasí vyšlo, v sobotu nám nepršelo vůbec a v neděli jenom chvilku, a to jsme byli na obědě a pak trochu když jsme byli na lodi (kde je taky střecha). Našim se to tu taky líbilo, tak doufám, že zase přijedou a ukážeme jim ještě další města.

Exkurze do pivovaru

Tento týden toho bylo, oproti ostatním, celkem dost. V úterý (30.8.) jsem totiž dělal test na vyhodnocení schopností jako PhD, ve čtvrtek (1.9.) jsme byli s lidma z laborky na jednodenním výletě, tzv. labtrip, no a na víkend (2. - 4.9.) jsme jeli na jih k městu Maastricht na víkendovou exkurzi pivovaru, na kterou jsme se domluvili s lidma z volejbalu a organizoval to výčepní ve sportbaru.

Test na vyhodnocení schopností jako PhD

Na tenhle test se může přihlásit každý PhD/post-doc, ale pro PhD v prvním nebo druhém roce to je zadarmo, ostatní za to musí cosi platit. A po vyhodnocení z toho člověk dostane zprávu, která by měla říct, v čem je člověk dobrý a v čem ne, co by bylo třeba zlepšit a podobné capiny. Asi nic moc extra významného, ale třeba se z toho něco dozvím a poučím se.
Ještě před tím, než jsem šel na ten test, tak jsem musel vyplnit excelovský soubor, kde jsem měl napsat, co si myslím, že jsou moje přednosti a slabosti. Toš chvíli to trvalo, než jsem to nějak sesmolil, ale nakonec jsem cosi napsal a poslal to. Pak jsem byl na tom testu, který trval asi tři hodiny od rána od 9. Nejdříve byl test na čas, to bylo systémem že na levé straně byly 4 nějaké obrázky a na pravé 6 dalších a měl jsem z těch 6 vybrat dva, které nějakým způsobem patří k těm 4. U tohohle jsem neměl jenom 3 ze 40, tak snad to bude dobré. A pak následovaly tři testy osobnosti (nebo něco takového), které nebyly na čas. V prvním jsem měl vždycky ze 4 vlastností vybrat tu, která se na mě hodí nejvíc, a tu, která se hodí nejmíň. Naštěstí jsem měl s sebou notebook se slovníkem, tak se to dalo. Ale bez slovníku bych minimálně polovinu těch slovíček nevěděl. Ale stejně to bylo dost akční, protože jsem si několikrát nebyl ani jistý, co to znamená česky. Něco jsem tam naplácal, tak uvidíme, co z toho vyleze. A pak tam byly dva testy každý asi se 130 otázkami, na které se odpovídalo ano/ne, a měl jsem vybrat, která odpověď na mě sedí líp. Když jsem všechno napsal, tak mi ještě řekli, že na internetu je ještě jeden test, jestli jsem ho vyplňoval. Tak jsem jim řekl, že ne, že o ničem nevím. A tak mi poslali na mail ještě jeden test. A když mi to přišlo, tak jsem zjistil, že už mi něco takového přišlo, ale předtím jsem si myslel, že to je nějaký spam, tak jsem si žádný test nedělal. Ale teď už tam byl předmět mailu, že to je k tomuhle, tak jsem to otevřel a začal psát. Bylo tam asi 200 otázek a vždycky tam byly dvě věty. A měl jsem si vybrat, co na mě víc sedí, co se mi víc líbí. Případně když se mi nelíbí ani jedno, tak tu možnost, která je pro mě přijatelnější (menší zlo). Než jsem to sesmolil, byla hodina pryč. Ale zvládl jsem to a tak jsem ukončil všechny testy. Teď mě čeká ještě asi hodinová schůzka s nějakým typosem, s kterým budem cosi probírat. Ale moc nevím, co od toho čekat. Uvidíme, je to na konci září.

Labtrip

Každý rok na začátku září pořádá někdo z laborky jednodenní výlet pro celou laborku (teda jenom pro ty, kteří chcou). A vždycky to bývá tak, že nikdo neví, kam se vlastně pojede (teda kromě těch dvou, co to organizují). Letos jsme to měli rozdělené na takové tři části. Nejdříve jsme byli na zámku De Haar, pak jsme byli na oběd v Naardenu, potom jsme se jeli projet na člunu po lidmi vytvořených jezerech a na závěr jsme byli na večeři v jedné čínské restauraci.
Zámek De Haar vypadal úplně super. Podle toho, co nám řekl průvodce, tak byl postaven v 15. století, ale zbyly z něho jenom ruiny. Pak na konci 19. století se k tomu dostali nějaký baron s baronkou a z ruin postavili zpátky celý zámek. Celá ta přestavba trvala 20 let, ale teď to vypadá skvěle. A co nám říkal, tak se to po 2. světové válce používalo pouze v červenci a srpnu, kdy tam byly velké párty. Jinak to bylo opuštěné. A tyhle párty se dochovaly až do dneška. Ale říkal, že teď mají nějaké finanční potíže nebo co, tak neví, jestli to tam příští rok bude zase.
Při prohlídce jsme se byli podívat asi do 10 pokojů. Hned na začátku jsme byli upozorněni, že tam nemůžeme fotit. Zámek sice patří státu, protože majitelé nežijí v NL a nemají nizozemské občanství, ale vybavení zámku je pořád jejich a oni si nepřejí, aby se tam fotilo. Tím, že byl zámek na začátku 20. století opravený, tak tam je celkem moderní vybavení. Nejdříve jsme byli v kuchyni. Byla tam samozřejmě pec, ale nebyla podél stěny, ale uprostřed kuchyně, jak je to teď moderní v nových bytech. Taky tam neměli komín přímo nad kamnama, ale měli jakýsi speciální systém, který odváděl kouř do komínu v boční stěně podlahou. Jak přesně to funguje jsem nepochytil, přišel jsem až pozdě. Pak jsme byli v jídelním sálu, kde měli vyhřívanou podlahu a rozkládací stůl (od 10 až po asi 30 lidí). A sedávalo se tam prý "na francouzský způsob", což znamená, že baron a baronka seděli naproti sobě uprostřed dlouhé strany stolu, takže se spolu mohli bavit. Ne jako v nějakých filmech, že sedí na protějších koncích stolu a sotva se vidí. Potom jsme postupně procházeli další pokoje, od barona, baronky, hrací pokoj, ložnice, dětský pokoj a další. A taky nám říkal, proč většinou bývá točité schodiště ve směru hodinových ručiček. Jestli to nevíte, tak je to proto, že v dávných dobách byla většina lidí praváků. A kdo nebyl, tak se jím musel stát. A při bránění věže (nebo kam vedlo to schodiště) měl člověk víc místa na šermování, když se schodiště točilo ve směru hodinových ručiček než kdyby se točilo proti (to by se rukou pořád mlátil do toho středového sloupku, nebo co to je).
Pak jsme byli na chvíli v Naardenu, což je malé městečko, kde žil a je pochovaný Jan Ámos Komenský. Kolem celého města je vodní příkop ve tvaru hvězdy a je dochovaný ve výborném stavu až dodnes. Bohužel jsme na prohlídku města neměli moc času, takže jsme vlastně stihli jenom kostel. Ale ten stál za to. Je to jeden z kostelů, který má dřevěnou malovanou střechu. Měli jsme tam i průvodkyni, tak nám povykládala i cosi o jeho historii. Původně byl postavený jako katolický kostel, ale pak přišli protestanti, tak všechno katolické zničili (kromě střechy) a udělali si to podle svojeho stylu. Zrušili i oltář na východní straně a vytvořili si kazatelnu uprostřed kostela. Ale protože se jim líbila kazatelna, která tam už byla, tak ji nezbořili. Jenom jim nevyhovovala barva, tak tu starou obložili jiným dřevem a dodneška se dochovaly obě dvě. Na kazatelně taky měli přesýpací hodiny na to, aby měli jenom určitý čas na to, jak dlouho můžou kázat (bylo to myslím jedna hodina). Pokud mluvili dýl, museli za to platit. Samozřejmě tam taky byly lavice pro vznešené hosty. Dvě byly s takovou stříškou a jedna byla bez. Vysvětlila nám, že ta prostřední byla pro dámy, protože vždycky měly nakadeřené vlasy a velké klobouky, takže žádnou střechu nepotřebovaly a taky asi by se pod ní s těma kloboukama nevlezly. Ještě tam mají jednu zajímavost, jsou tam troje varhany. Jedny jsou hlavní, ty jsou obrovské. A každý rok se tam pořádá nějaká velikonoční mše nebo koncert, a pro to jsou ty varhany příliš hlasité. Tak si pořídili druhé, menší, které používají každý rok. A potom tam jsou jedny malé, které se používají, když tam je nějaký houslový koncert nebo něco takového, co by ostatní varhany přeřvaly a z koncertu by nebylo nic slyšet.
No a potom jsme se jeli projet na lodičkách na jezerech, které tam vytvořili lidi. Tam jsme taky měli průvodce, ale ten s náma nemluvil anglicky, jenom dutch. Někteří lidi nám cosi přeložili, ale nestihli všechno, takže pořádně nevím, jak to tam vzniklo. No ale nejspíš tam byla rašelina, ale byla hodně mokrá, tak vždycky vydlabali kus země a naskládali je na dlouhé hromady. Až to proschlo, tak se rašelina posbírala a topilo se s ní. Některé ostrůvky tam ještě zůstaly, některé ne a zbyly tam jezera a různé kanály. Tak jsme to tam projížděli, asi po 15 minutách mi to víceméně připadalo to samé. Pak jsme dojeli asi do poloviny a tam jsme se mohli rozhodnout, jestli chceme zpátky jet na lodičce nebo chceme jít pěšky. Většina, i já, se rozhodla jít pěšky mezi jezery. Byla to pěkná procházka, po cestě jsme koukali na různé ptáky, bylo tam hafo ostružin, tak jsme pojídali, a potkali jsme dokonce i dvě takové velké samičky nějakého pavouka, které u sebe měly hafo maličkatých pavoučků. Po procházce jsme si sedli na chvíli na terasu u jedné restaurace a dali si pivo. Pak už jsme měli jet na večeři, tak nám autobus přistavil přímo před zahrádku a my jsme jenom nasedli.
Na večeři jsme měli asi čtvero druhů masa, různě připravené, většinou ale pikantní. Ale bylo to fajn a najedl jsem se úplně super. A pak už jsme vyrazili domů do Wageningenu, kde jsme dojeli asi kolem desáté večer.

Fotky z labtripu

Exkurze do pivovaru

O víkendu jsme byli na exkurzi v pivovaru s volejbalistama. Nebyli jsme celý víkend v pivovaru, ale návštěva pivovaru byl hlavní důvod. A jak jsme k tomu přišli? Vždycky po tréninku volejbalu chodíme na pivo do sportbaru. A tam točí Gulpener, který asi jinde moc v okolí není. A ten vrchní, co tam pracuje, tak má taky koupené 2 chmelové rostlinky. A toš jsme se jednou po tréninku hecli, že bychom se tam mohli zajet podívat. Vrchní to všechno domluvil, zařídil, zorganizoval a my jsme si to užívali :)
Většina jela už v pátek ráno, ale protože my pracujeme, tak jsme jeli až odpoledne. Pivovar je až u Maastrichtu, což je skoro úplně na jihu NL, tak nám cesta vlakem trvala asi 2 hodiny. Pak jsme jeli na místo ubytování busem asi půl hoďky a ještě jsme museli asi další půlhoďku jít pěšky. Ale dorazili jsme a ubytovali jsme se v jednom z karavanů. A pochopitelně jsme si dali jedno pivo, protože bylo hezky, tak jsme byli celkem žízniví. Potom jsme vyrazili na večeři. Nejdříve jsme šli do sousední vesnice, tam jsme si půjčili kola a na kolej jsme jeli do další dědiny do "pancakehousu" (restaurace, kde dělají jenom palačinky). Tam jsme si dali večeři, každý měl jednu palačinku a mohl si vybrat, jestli ji chce samotnou, s jabkama, se sýrem nebo se slaninou. Většina si dala se slaninou, pár lidí si dalo se sýrem a jeden měl myslím s jabkama. Myslel jsem si, že to nebude moc, jedna palačinka, ale byla celkem tlustá, tak to stačilo. Pak jsme vyrazili zpátky na ubytování a seděli jsme venku u piva.
V sobotu jsme byli přímo na exkurzi pivovaru. Nejdříve jsme jeli do města Gulpen, tam jsme měli asi hoďku na potrajdání po městě a pak jsme šli na prohlídku. Tam jsme měli nejdříve kafe a koláč a pak začal sládek vykládat k nějaké prezentaci. Ale vykládal všechno v dutch, takže nevím, o čem mluvil. Pak jsme šli přímo do pivovaru, tam nám ukazoval různé věci, ale zase všechno říkal v dutch, tak nevím, jestli tam bylo něco zajímavého nebo ne. Víceméně to vypadalo jako každý jiný pivovar, jenom tam neměli ty klasické pivovarské kotle, byly to jenom klasické nerezové válce. Na závěr jsme měli ochutnávku piva a měli jsme napsat, jaké pivo si myslíme, že to je, kolik má procent alkoholu a ještě jednu věc (dotazníky byly v dutch, tak nevím přesně, co to bylo). Toš neuhádli jsme skoro nic, ale jako tipovačka dobrá. Ale mohly se vyhrát dvě ceny (6 různých piv z toho pivovaru) a obě vyhráli volejbalisti. Po exkurzi pivovaru jsme jeli vozem taženým traktorem na chmelnici, kde jsme se koukli na "naše" rostlinky chmelu. S sebou jsme měli i basu piv, tak jsme se tam usadili, než jsme všechno zkonzumovali. Bylo krásně, tak se tam někteří i opalovali. Pro mě s Jane bylo až moc teplo, tak jsme si zalezli do stínku. A potom jsme vyrazili pěšky zpátky do pivovaru. Abychom nešli stejnou cestou zpátky jako jsme jeli traktorem, tak si vrchní nechal poradit cestu, kudy zpátky. Ale nějak se nám ta cesta ztratila či co, a udělali jsme takové kolečko, že jsme došli zpátky ke chmelnici. Při tom se nám ztratili dva typosi, kteří se dostali potom k pivovaru autobusem. A my jsme z chmelnice vyrazili pěšky po cestě jako jsme jeli traktorem. Nakonec jsme se ale všichni našli a vyrazili jsme do Maastrichtu na večeři. Měli jsme na výběr z několika jídel a my jsme si dali králíka v nějaké omáčce. Bylo to úplně super a bylo toho celkem hodně. Po večeři jsme pak šli ještě do města a pak posledním busem zpátky na ubytování. Čtyři lidi ještě zůtali ve městě, že půjdou na párty a pak dojedou taxíkem. Jak jsme dorazili na ubytování, tak jsme ještě chvíli poseděli, než jsme šli spát.
V neděli jsme si hned ráno sbalili věci a jeli do Valkenburgu. Tam jsme věci hodili na pokoj v jednom hotelu a vyrazili jsme do města. Šli jsme na prohlídku nějakých tunelů, které tam začali tvořit (nebo vytvořili) už Římané. Během 2. světové války tam žili lidi, kterých tam prý bylo asi 15 000. Je to asi 70 km vytesaných chodeb a "místnostní" pro určitý počet lidí. Kolem jsou různé kresby nebo portréty lidí. My jsme se těmi chodbami projížděli takovým vláčkem, tak jsme ani chodit nemuseli. Ale výklad byl opět v dutch, tak jsem z toho nepochytil skoro nic. Sem tam mi něco přeložili, ale všechno nestíhali, protože toho bylo celkem hodně.
Potom jsme měli rozchod asi na 2 hodiny a mohli jsme si dělat, co chceme. Ostatní jeli vlakem, ale nás hodila domů jedna holčina, která tam byla autem (protože studenti prý mají cestování vlakem o víkendu zdarma). My jsme vyrazili na zříceninu hradu Valkenburg, asi jedinou zříceninu v NL. Na začátku byly čtyři modely, jak postupně ten hrad vznikal. Nejdříve to byla jenom čtyřhranná věž, pak z toho udělali šestnáctihrannou věž a nějaký baráček vedle toho, pak to byla desetihranná věž s více domky kolem a v poslední fázi se z toho stal obrovský hrad, vypadalo to úplně super. Pak jsme šli postupně tou zříceninou a vždycky tam byly cedulky, kde co bylo a k čemu to sloužilo. A světe div se, bylo to i v angličtině, takže konečně jsme si mohli i něco přečíst sami:)
Celý víkend bylo krásně, možná nejhezčí víkend celého léta, tak to bylo super. Jenom v neděli dopoledne na chvíli sprchlo, aby to nebylo úplně dokonalé, ale odpoledne zase svítilo slunko.

Fotky z víkendu

Párty víkend

Problémy s kartičkou

Kromě toho, že jsme víceméně celý víkend propařili, jsem ještě během týdne lítal kolem vyřizování kartičky na vlaky a autobusy. Tady totiž před prázdninama změnili systém, jak se jezdí autobusama. Chtějí totiž přinutit lidi, aby si co nejvíce lidí pořídilo kartičku, na kterou si uloží peníze a tou budou platit v autobusech i ve vlacích. Nemusí si tak kupovat žádné lísky a mělo by to být rychlejší. Samozřejmě je možné si koupit lístek, ale v autobuse to je většinou dražší než když člověk použije tu kartu a ve vlaku to vyjde myslím na stejno (ale tím si nejsem jistý). Jane tuhle kartičku má skoro od začátku, protože se dá taky používat jako slevová karta, ale já jsem ji prozatím nepotřeboval. Ale když teď změnili ten systém, tak jsem se rozhodl, že by se to taky hodilo. A toš jsme byli asi v polovině dubna na nádraží v Ede, vyplnil jsem formulář, zaplatil a nechal jsem jim to tam. Dostal jsem prozatímní lístek, na který jsem mohl používat tu slevu a šel jsem domů. Mělo to dorazit do tří měsíců. Tři měsíce uběhly v polovině čevence, kdy jsem nebyl v Nizozemí, a kartička mi nepřišla. Toš jsem se na začátku srpna vypravil do Ede, co se jakože děje, že jsem si kartičku koupil, ale nic mi nedošlo. Tam mi dali kartičku s číslem na klientskou službu a ať si tam zavolám. Tak jsem tam druhý den ráno volal, ale ozvala se mi jenom mašina s automatickou odpovědí a že mám zmáčknout nějaké číslo. A samozřejmě to mluvilo jenom dutch, takže jsem totálně netušil, co vlastně chcu. Zkusil jsem pomačkat nějaké čísla, ale vždycky se ozvaly další možnosti. Tak jsem se na to vykašlal a říkal jsem, že jim napíšu email.
Tak jsem napsal email, ale jim trvalo hrozně dlouho, než odpověděli. A odpověděli jenom to, že potřebují mojí adresu. Toš jsem jim poslal adresu a zase se několik dní neozvali. Nakonec mi odpověděli, že si musím zajít na nádraží do Ede, kde by mi měli pomoct. A tak jsem znova vyrazil na nádraží do Ede. Tam jsem jim řekl, o co jde, a tentokrát tam byl nějaký ochotnější chlápek, který mi našel, že kartička mi byla poslaná někdy v květnu, ale vysvětlil mi, že když bydlím na kolejích, tak se celkem často stává, že se to ztratí. Tak mi řekl, že si mám znova zavolat na tu klientskou službu a řekl mi, na co se mám poptat a co říct. Toš jsem zase volal. Tak jsem tentokrát zkoušel poslouchat pořádněji, ale moc to nepomohlo. Tak jsem zase zmáčkl nějaké číslo z těch, které jsem předtím nezkoušel, a najednou se mi někdo ozval. Byl jsem happy, že jsem se konečně někomu dovolal, a vysvětlil jsem mu, o co jde. Ale nejdřív mě nemohl najít v jejich systému, pak mi nerozuměl, když jsem mu hláskoval jméno, a furt mě nikde nemohl najít. Tak mi říkal, ať chvíli počkám, že mě přepojí někam jinam a že tam mi snad pomůžou. Chvíli jsem čekal a pak se ozvala jakási ženská. Tak jsem jí znova zopakoval, o co jde. A zase mě nemohla ze začátku najít, ale nakonec se jí to povedlo. A domluvil jsem se s ní, že mi teda pošle duplikát a pošle mi to na nádraží do Ede a já si to tam vyzvednu, aby se mi to zase neztratilo. Takže po asi patnáctiminutovém hovoru se zákaznickou službou jsem si konečně zařídil kartičku na autobusy a vlaky.
Kromě tohohle trajdání a telefonování a zařizování se toho tady přes týden moc nedělo, ani nebylo moc víc času. V pondělí a ve čtvrtek jsem byl na tréninku volejbalu a ve středu jsme na chvíli hráli beach volejbal. Ten nám ale přerušil déšť.
A Jane v Amsterdamu pořád čeká na svoje součástky do mašiny, protože nějak vázlo objednání těch součástek. Oni si totiž vyberou, co chcou objednat, řeknou to technikovi a technik pošle požadavek do "objednávacího centra" a oni to u té dané firmy objednají. Ale během tohohle řetězce se někde stala chyba a objednávka nedorazila až do té firmy. Potom ještě volali z firmy do toho "objednávacího centra", že neví, jakou lampu chcou. Tam samozřejmě taky nevěděli, tak volali technikovi, co za lampu je třeba. No nakonec do té firmy volala Jane, že potřebuje takovou a takovou lampu, takže teď už by mělo být všechno v pohodě, objednané a už jen čekají, až to dostanou.

Párty víkend

No a o víkendu jsme si užívali spolu a dalšíma hlavně Čechama. Přijela totiž jedna holčina z Čech, která tu byla loni na Erasmu a letos tu chtěla studovat. Ale bohužel nesložila zkoušku z angličtiny, takže nemohla nastoupit. A tak si jenom přijela pro věci a rozloučit se. A toš jsme vyrazili do místního klubu. Ten se otvírá až o půlnoci, ale to nám vůbec nevadilo. Byli jsme totiž nejdříve na jednom baráku, kde přespávala a bylo tam dalších hafo Čechů. Tak jsme tam seděli, kecali, popíjeli a asi kolem druhé až třetí jsme vyrazili do klubu. Tam to bylo fajn, hafo lidí, dobrá hudba, byla to prča. Skončili jsme asi někdy kolem páté, bo už jsme byli unavení a vyrazili jsme domů spát. A spali jsme až do dvanácti. A aby to nebylo málo, tak jsme v sobotu vyrazili znova. A opět nejdříve na ten barák trochu posedět a potom do klubu. Ale tentokrát nebyla ta hudba tak dobrá, takže jsme nevydrželi tak dlouho. Zabalili jsme to asi kolem půl páté a vyrazili spát. Zbytek víkendu jsme pak jenom proflákali.

Divadlo

Během týdne se nedělo vlastně vůbec nic, oba jsme chodili do školy pracovat. A Jane ani ve čtvrtek nevyrážela s Velislavou do centra někam pařit, že prý má hodně úkolů a chce je udělat co nejdřív, protože jí přijedou na návštěvu rodiče. Ale v práci už čeká jenom na poslední dvě součástky do její mašiny a pak už snad začne něco měřit. Ve Wageningenu se taky nedělo nic, jenom v pondělí a ve čtvrtek jsme měli zase volejbalový trénink.
V sobotu (20.8.) ale tady bylo úplně krásně, svítilo sluníčko a vůbec to nevypadalo na déšť. Tak jsme se s Jane vypravili ven užívat si krásného počasí (bo už ho tu asi moc nebude). Tak jsme sbalili deku a po obědě jsme si vyrazili lehnout vedle školy na trávník. Tam jsme se povalovali skoro celé odpoledne a večer jsme vyrazili do centra. Tam se konala jakási divadelní akce. Bylo tam hafo různých artistů, divadelníků, kouzelníků a dalších různých lidí a všichni cosi předváděli. Některé pro nás nebyly moc zajímavé (nebo byly v dutch a bez rozumění to byla nuda), tak jsme je jenom prošli. Ale některé byly super. Byl tam jakýsi kouzelník, který předváděl takové různé triky. Ale bylo to super, člověk vůbec netušil, jak to udělal. Pak tam byli jacísi typosi co předváděli capoiru, byl tam studentský orchestr a taky tam byl jeden typos, který předváděl "prstové divadlo". Na prsty si nasadil dvě kuličky, co vypadaly jako oči a pak tam vyváděl různé capiny. Úplně super byla ohňová šou, tam bylo asi pět kluků a jedna holka a hráli si s různýma zapálenýma věcma. Takže kromě klasického plivání ohně a hořících tyčí tam točili hořícíma řetězama, hráli si s hořícíma hůlkama (dvě hůlky má člověk v ruce a s nima udržuje ve vzduchu třetí, která hoří), měli tam hořící diabolo, které bylo trošku nebezpečné i pro obecenstvo. Když jim vypadlo z toho provazu, tak se to nepřestalo kutálet a valilo se to až do lidí. A taky tam byla holčina, která točila kruhem a na něm asi na šesti místech hořel oheň. A navíc s tím kruhem dělala neuvěřitelné věci. V centru jsme byli asi do půl dvanácté, kdy to všechno končilo. A pak už jsme vyrazili domů.
V neděli jsme se pak jenom poflakovali doma a relaxovali. Už nebylo ani tak pěkně, tak jsme si nebyli ani lehnout ven.

Další týden po prázdninách

Toš tento týden se toho zase nic moc nedělo. Jane celý týden pracuje v Amsterdamu, a tentokrát už dokonce něco vyváděla i v laborce. Už tam začala dělat s tou její mašinou. Teda zatím ji začala skládat dohromady a zjišťovat, co všechno chybí. Takže cosi poskládali a nějaké součástky museli ještě doobjednat, aby to fungovalo. A ještě musí jednu součástku vytvořit, tak to studovala teoreticky a příští týden ji bude vyrábět prakticky. Nastudované to má, tak říkala, že by to neměl být žádný problém.
Ve čtvrtek zase byly se spolubydlící v centru v nějakém klubu. A protože ta spolubydlící ráda maluje, tak namalovala i Jane. Udělala jí nějaký nový make-up. Jane na to tak není zvyklá, tak jí to připadalo zvláštní. A bohužel nepořídili fotku, takže vůbec nemám představu, jak vlastně vypadala. A tím, že malovaly make-up, tak se zdržely a do centra dorazily až někdy po desáté, kdy už v klubech jsou lidi. Takže tentokrát si musely nějaké drinky koupit samy. Ale na druhou stranu už tam byli lidi, kteří tančili. A byla tam nějaká rumunka s bratrama, ale ti kluci prý moc nechtěli tančit, tak se k nim ta holčina přidala a tančili dokupy. Trochu i pokecali, ale v klubu to moc nejde, bo tam hraje hudba hrozně nahlas. A aby člověk něco řekl, tak to musí zařvat do ucha (nebo odezírat ze rtů, ale v angličtině to je trochu těžké...).
Já jsem zase pracoval ve škole ve Wageningenu převážně na svojem článku. Jde to pomalu, ale možná časem z toho něco bude. V mezičase už jsem začal dělat i další experimenty v laborce, tak se už zase dostávám do pracovního tempa. Já jsem měl ve čtvrtek trénink z volejbalu. A protože hospoda ve sportcentru je přes prázdniny zavřená, tak jsme šli na koleje do kuchyňky k jedněm volejbalistům na pivo. Zase tam bylo hafo Nizozemců, takže se převážně bavili dutch. Ale cosi si ještě pamatuju, tak jsem jim sem tam i rozumněl. A sem tam se se mnou bavili i anglicky, tak to bylo fajn.
A víkend jsme opět úspěšně proflákali. Byli jsme si nakoupit něco na jídlo, abychom úplně neumřeli hlady, a taky jsme byli v zahradnickém centru nakoupit misky pod květináče. Při nakupování jsme taky chtěli nakoupit strouhanku, protože ještě máme kousek anglické, tak jsem chtěl ukuchtit řízky naruby. Ale procházel jsem obchod nejdříve sám asi třikrát, pak jsme to prošli i s Jane, ale nic jsme nenašli. Toš jsme se zeptali jednoho typose, kde to jakože je, a on nás zavedl do "pekárny", kde si pečou nějaké housky a podobné capiny, a tam cosi řekl holčině, co tam dělala, a ta vytáhla zpod přístroje na krájení chleba krabici s drobkama z nakrájených chlebů. Toš jsme na to koukali, co to jakože je, taky jsme se ptali, jestli mají jakože normální strouhanku, ale to prý že nevedou. Tak jsme si vzali tu, co tam měli, lepší něco než nic. Doma jsem to přesil přes sítko, protože tam byly taky hodně velké kousky, a pak už to bylo skoro jako naše strouhanka, jenom trochu tmavší. Ale účel to splnilo a řízky byly dobré.
A misky pod květináče jsme si kupovali proto, že máme hodně kytek a když každá má kulatou misku, tak to zabírá hodně místa. Tak jsme se rozhodli, že si pořídíme jenom pár takových těch obdélníkových a do toho naskládáme všechny květináče, takže by mělo být víc místa.

Po prázdninách

Bohužel je to tak, už nám skončila dovolená v ČR a už jsme oba zpátky v Nizozemí a už zase chodíme do práce. Teda u mě je to úplně to samé, jenom stále trochu vzpomínám, co že jsem to vlastně dělal a na čem jsem studoval, ale postupně se do toho dostávám a už pomalu začínám pracovat i v laborce.
Ale s Jane se dějou změny! Když se vrátila z dovolené asi v polovině července, do konce měsíce pracovala ještě na univerzitě. Ale od prvního sprna už taky dělá doktoranturu, ale v Amsterdamu. Je to asi hoďku a půl na dojíždění jedna cesta, nechce se jí trávit 3 hodiny každý den ve vlaku, tak si tam našla ubytování a bydlí relativně kousek od školy. Našla si pokoj, kde bydlí společně s další holčinou, Bulharkou Velislavou. Ještě tam prý bydlí jedna další holčina, ale tu ještě neviděla. Pokoj je sice malý, ale je to v centru a je to levné. Ta Velislava je prý hrozně akční a moc ukecaná, takže si ani kolikrát neuvědomí, kolik je hodin, kolik toho prokecaly. V úterý si prošly okolí kolem bytu a byly nakoupit.
No a ve čtvrtek vyrazily do města. Původně chtěly jít na nějaký koncert nebo něco takového, ale asi tam byly na dutch poměry hodně brzo a nikdo tam ještě nebyl. Ale nějaký barman je prý pozval do jeho baru a dal jim láhev šampaňského zdarma. Tak dostaly chlazené šampaňské, u toho jim i zářila jakási prskavka a popíjely. Prý to bylo dobré, tak ve dvou stáhly celou flašku, a taky to prý nebylo moc silné, jak to vypily, cítily se v poho. A protože tam v tom baru nikdo netančil a byla tam nuda, tak se vydaly do dalšího. Tam jim zase hned ve dveřích dali nějaké lísky, které vyměnily u baru za panáky. Tak si daly po půlce a protože tam dobře hráli, tak trochu tančili. Ale taky tam nebylo moc lidí a byli tam asi 4 znuzení barmani, tak barmani vytáhli takovou tu hlavu od hrocha, které se mačkají zuby, a když se zmáčkne špatný zub, tak pusa sklapne. A tomu, komu sklapne pusa, si dá půlku. A Jane ta hra prý hrozně nešla a měla těch půlek nejvíc. Potom ještě chvíli tancovaly, ale před půlnocí se rozhodly, že už půjdou domů (teda hlavně kvůli Jane, že musí ráno vstávat do školy) a vydaly se trajektem na pokoj. Ale stejně to moc nepomohlo, ráno se Jane vůbec nechtělo vstávat.
Ve škole zatím studuje články a manuály, jak zprovoznit jednu mašinu, na které potom bude dělat. K tomu ale potřebuje část přístroje vyměnit a na škole momentálně nebyl nikdo, kdo by přesně věděl, jak se to dělá. Ale nějaký technik by se měl vrátit z dovolené, tak jí s tím snad pomůže.
V pátek večer pak dojela zase zpátky do Wageningenu a o víkendu jsme byli zase spolu. V sobotu jsme cosi ponakupovali a byli jsme na Harrym Potterovi a neděli jsme víceméně proflákali.

Mudwalking & spol.

Tentokrát opět dva týdny dohromady, protože v pátek (1.7.) jedeme domů do ČR, tak se toho už moc nebude dít. Ale co se dělo, a nebylo toho málo! V pondělí (20.6.) jsme se zúčastnili mudwalking, což je, volně přeloženo, chození v blátě. Ve středu (22.6.) jsem pak hrál finále ve squashi, v pátek (24.6.) jsem si odbyl první návštěvu u doktora v Nizozemí a večer jsme pak vyrazili na rozlučkovou/narozeninovou párty. No a toto úterý (28.6.) jsem si po dlouhé době zopakoval, jak to vypadá na zkoušce, i když tentokrát to bylo v Nizozemí, a po zkoušce jsme se přidali k dalším volejbalistům a šli jsme na pubquiz (kvíz v hospodě). No a ve čtvrtek pak nakoupíme všechno potřebné a v pátek v noci vyrazíme domů do ČR.

Mudwalking

Mudwalking je taková zábava v Nizozemí, kde člověk vyrazí k moři a během odlivu trajdá v blátě, kde je normálně moře. Dá se to domluvit tak, že buď člověk jenom nějakou určitou dobu chodí v bahně víceméně kolem pobřeží nebo jsou i trasy, kde může člověk dojít na některý z nizozemských ostrovů. My jsme neměli žádný cíl, jenom jsme tak trajdali, ale bylo to fajn.
Protože jsme si nechtěli zničit naše pěkné boty, vyrazili jsme ještě o víkendu do jednoho obchodu ve Wageningenu, kde je všechno za levno. Tam jsme si oba koupili boty asi za 5 euro a ty jsme si pak vzali do bláta. V pondělí jsme se pak všichni účastníci sešli před sportcentrem a odtama jsme vyrazili jedním autem a jedním minibusem (pro 11 lidí) směr Groningen a pak ještě dál, až k moři. Tam jsme dojeli asi kolem šesté, převlíkli jsme se do bermud, abychom si nezašpinili kalhoty a vyrazili jsme.
Chodili jsme asi tři hodiny a byla to prdel. Sem tam to bylo celkem pevné, jako by člověk chodil normálně na zemi, jenom tam je trochu vody, ale často to bylo spíše bláto. Většinou to bylo tak po kotníky, ale některá místa byla extra, tam se člověk propadl do bláta až po kolena a skoro se z toho bláta nemohl dostat. Někteří se dokonce tak rozřádili, že na konci byli celí od bláta, od shora až dolů.
Po cestě jsme taky potkávali různé živočichy a rostlinky, které jsou normálně v moři. Takže jsme potkali několik krabů (hafo jich bylo mrtvých, ale někteří byli ještě živí), viděli jsme tam mušle, které byly zahrabané v blátě a jenom "vyplivovaly" vodu, takže to vypadalo, jako by pršelo. A na jednom místě prý byl zahrabaný platýs, taková jakási placatá ryba. Ale byl vidět jenom ten obrys v blátě, přímo tu rybu jsme neviděli. Z rostlinek tam bylo jakési "mořské zelí", což se prý dá koupit i v obchodě, ale je to hrozně drahé. Tak nám říkali, ať si to tam užijeme a pojíme :)
Když jsme skončili, umyli jsme si nohy v potoce (teda někteří tam skočili celí) a pak ještě opláchli v čisté vodě. No a pak už jsme vyrazili zpátky do Wageningenu. A protože byli všichni hladoví, tak jsme se po cestě stavili ještě do McDonaldu. Sice jídlo nic moc, ale v tu chvíli to přišlo vhod. Pak už většina lidí v miniautobuse spala (asi všichni kromě řidiče), až jsme dojeli do Wageningenu zpátky ke sportcentru. To bylo asi půl druhé, tak jsme se rozloučili a šli spinkat.
Na vyzkoušení to bylo úplně super. Jestli bych na to šel znova, to nevím. Spíš by to příště muselo být s nějakým tím cílem, jakože dojít na jeden z těch ostrovů, tam přespat přes noc, další den potrajdat po ostrově a pak domů normálně trajektem.

Fotky z Mudwalking

Squashladder - finále

V letním semestru se tu konala taková dlouhodobá soutěž ve squashi, která se jmenovala squashladder (squashový žebříček). Na začátku bylo sestavené pořadí hráčů za sebou a každý mohl vyzvat někoho až tři místa před nebo za ním. Samozřejmě se člověk chtěl dostat někam dopředu, na číslo 1, takže většinou každý vyzýval někoho nad sebou.
Já jsem se přidal až později, začátek jsem nějak nestihl. Ale stačilo to. Takže jsem sem tam hrál nějaký ten zápas ve squashi a většinou jsem vyhrál. Dostal jsem se až na osmé místo a tehdy jsem vyzval pátého. Jenže ten mi odpověděl, že je nějaký zraněný nebo co, tak jsme to zrušili, ale pak se ozvali z té pořádající organizace, že jestliže jsme nehráli, tak si měníme místo, protože jsem ho vyzval. No a tak jsem se najednou ocitl na pátém místě. Pak jsem vyzval třetího, ale ten mě porazil, tak jsem vyzval čtvrtého. No a ten byl zase na nějaké stáži v cizině, takže přestal hrát, tak jsem se dostal na čtvrté místo.
A pak už napsali, že se budou konat finálové zápasy. Nejdříve bude hrát první se čtvrtým a třetí s druhým a pak bude zápas o první místo a o třetí místo. Tak jsem hrál s prvním, to je jeden Čech tady, ale hraje hrozně dobře. Ale musím se pochválit, vyhrál jsem jeden set, což jsem si vůbec nemyslel. Ale zbytek vyhrál on, takže jsem šel hrát o třetí místo. A to byl dost vyrovnaný zápas, ale nakonec jsem vyhrál 3:2, takže jsem skončil třetí a dostal jako cenu 15%-ní slevu na squashovou raketu. Jenom nevím, jestli ji uplatním...
Další squashladder má být zase v podzimním semestru, tak se možná zase přihlásím, ať si sem tam zahraju squash.

Doktor

K doktorovi jsem potřeboval kvůli potvrzení na tábor, že jsem schopen práce s dětmi. Ještě předtím, než jsem se tam vůbec dostal, tak jsem si říkal, jestli mi něco takového vydá, když mě nezná. A taky že ne, nejdříve tvrdila, že něco takového jenom tak nedávají jen tak někomu. Toš jsem ji musel trochu přemlouvat, že to máme každý rok a normálně mi to dával doktor v ČR, ale teď mám jiného v NL. Tak se mě nakonec zeptala na pár otázek, změřila tlak a poslechla si mě a to bylo vše, pak mi to podepsala.
Ale "prdel" to byla hlavně předtím. Letos jsme dostali dokonce hotový formulář, který máme vyplnit. Ale pochopitelně to bylo v češtině, takže jako první úkol bylo to přeložit do angličtiny. A podle mě nemohli vymyslet nějaké složitější věty v češtině. Tím překladem, i když to byl jenom jeden krátký odstaveček, jsem strávil asi hodinu. Nakonec jsem to nějak sesmolil, ale radši jsem si to ještě nechal zkontrolovat od někoho, kdo umí anglicky.
Další věc byla domluvit si s doktorem schůzku. Tady to nefunguje jak u nás (aspoň na dědině), že člověk přijde k doktorovi, jsou tam čtyři až pět lidí, tak počká asi hodinu a půl až dvě hodiny a pak se konečně dostane na řadu. Tady musí člověk nejdříve zavolat a domluví si s doktorem schůzku na určitý den a hodinu. A tyhle schůzky jsou plánované na deset minut. Jestli člověk potřebuje víc, musí to zmínit a domluvit se.
Takže jsem volal našemu doktorovi a tam na mě začal mluvit automat, samozřejmě v dutch. A protože moje dutch ještě není tak dobrá, tak jsem se radši zeptal sekretářky, jestli by tam mohla zavolat a říct mi, co to tam povídá. Tak mi řekla, že doktor má dovolenou a mám zavolat jinému doktorovi a dala mi i číslo. Volal jsem tedy tomu jinému doktorovi, ale tam mi řekli, že když jsem student, dokonce i PhD, tak se mám domluvit s doktorem pro studenty. Toš jsem volal ještě dalšímu doktorovi. Tam se zase ozval automat, ale tentokrát to bylo i anglicky, tak jsem věděl, co dělat. Toš jsem si domluvil schůzku a vyrazil k doktorovi. A tam už jsem to pořešil a skončil s podepsaným papírem :)

Party

V pátek večer jsme pak byli společně s Jane na rozlučkové/narozeninové párty. Narozeniny slavily asi tři holčiny a my jsme znali jednu z nich, tak jsme se tam dostali. Toš párty taková normální, bylo tam hafo Čechů, takže jsme tam dost pokecali i po česku. Ale taky jsme se bavili s jedním Rusem, který uměl slovo od slova Jožina z bažin od Ivana Mládka, tak nám to tam i zpíval. Zůstali jsme tam asi do dvou do rána a pak jsme vyrazili domů spát.

Zkouška dutch + pubquiz
V úterý jsem ukočnil, doufám že úspěšně, dutch kurz. Ne, že bych teď byl schopný mluvit dutch, ale aspoň sem tam něco rozumím klukům po volejbale v hospodě.
Zkouška sestávala ze dvou částí. První část bylo čtení, měli jsme vždycky kousek nějakého textu, nějakou reklamu nebo inzerát či něco podobného, to jsme přečetli a pak jsme měli odpovědět na nějakou otázku. No, většinou to bylo v pohodě, ale sem tam jsem nerozuměl jednomu slovíčku, a to bylo zrovna to nejdůležitější, bez toho jsem nevěděl, na co mám vlastně odpovědět. Takže párkrát to byla taková tipovačka alá sazka.
Druhá část pak byla poslouchací. Poslouchali jsme kazetu, bohužel jenom jednou, měli jsme napsané otázky, na které mám odpovědět a taky jsme měli 2 nebo tři možnosti na odpověď. Tahle část byla dost záludná, protože ty konverzace byly většinou hodně krátké a během těch několika vět tam nějak zmínili všechny tři odpovědi. Ale jenom jedna z nich byla správně, takže člověk musel opravdu rozumět, co říkají. Např., byl tam dialog v telefonu ohledně změny schůzky s doktorem. A mělo se odpovědět, jestli se změnil čas nebo datum. A když jsme poslouchali ten rozhovor (tomu jsem výjimečně rozuměl), tak tam řekli, že se mění datum, ale že čas schůzky zůstává stejný. Takže tohle byla ještě větší tipovačka než ta předchozí část. U některých otázek jsem si říkal, že to tam vůbec neřekli. No tak uvidíme.

Bydlení v Amsterdamu

Vzhledem k tomu, že Jane bude od srpna dělat v Amsterdamu, tak ať nemusí každý den asi tři hodiny cestovat tam a zpátky, tak si hledá jakýsi malý pokoj v Amsterdamu. Takže by přes týden byla v Amsterdamu a já ve Wageningenu a o víkendu bychom byli spolu. Toš trajdá po netu a hledá, kde by mohla bydlet.
V pondělí a ve středu tak byla v Amsterdamu na jakési interview, jestli je Jane "vhodná". V pondělí to byl pokoj v domě, kde bydlí tři další holčiny. Místo to je úplně super, protože to je kousek od školy. Ale bohužel všechny tři jsou Dutch a ty ostatní kandidátky byly taky Dutch, takže Jane ten pokoj nedostala. Ve středu to pak byl pokoj u nějaké paní se synem. To bylo dál, na kole asi půl hoďky, ale zase to bylo levné.